ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.131.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 131/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. února 2006 o dovolání, které podal obviněný J. L., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2005, sp. zn. 6 To 35/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 6 T 156/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 6 T 156/2000, byl obviněný J. L. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s obviněnými J. L. a M. V. tím, že „v době od 3. 2. 2000 do 14. 2. 2000, kdy obžalovaný J. L. vystupoval jako podnikatel V., kontaktovali poškozeného A. H., kterého uvedli v omyl tím, že na něm pod záminkou dodání za výhodných podmínek náhradních dílů k chladničkám a samotných chladniček, vylákali částku 113.000,- Kč.“ [bod A) výroku předmětného rozsudku]. Za to byl obviněný J. L. odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.
Naproti tomu byl obviněný J. L. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby, kterou mu bylo kladeno za vinu, že „v blíže nezjištěný den na počátku měsíce srpna 1999 převzal od M. R., jehož věc je vedena samostatně, celkem osm starožitných knih, 5 listů notových záznamů, perokresby žena, muž a dítě o rozměru A4, ač věděl, že věci pocházejí z trestné činnosti M. R., přičemž na uvedené věci měl M. R. obstarat kupce, při převozu věcí do P. však byl dne 3. 8. 1999 zadržen P., přičemž hodnota věcí dosáhla částky 496.000,- Kč.“ [bod B) výroku předmětného rozsudku].
Předmětným rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž ve věci obviněných J. L., F. S. a M. V.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný J. L. (a také obviněný M. V.), rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem. Usnesením ze dne 14. 2. 2005, sp. zn. 6 To 35/2005, odvolání obviněného J. L. jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl ohledně tohoto obviněného právní moci dne 14. 2. 2005 [§139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný J. L. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku především namítl, že soud jeho jednání kvalifikoval jako trestný čin, ačkoliv nebyly splněny zákonné podmínky pro tento postup, neboť trestného činu se nedopustil. Rozhodnutím soudu druhého a potažmo i prvního stupně byl poškozen na svých právech, jelikož soud v rozporu s ustanovením §3, §4 tr. zák. konstatoval, že došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu. V návaznosti na to dovolatel zrekapituloval rozsudek soudu prvního stupně, své odvolací námitky vůči tomuto rozhodnutí a usnesení soudu druhého stupně. Zejména poukázal na to, že odvolací soud konstatuje, že rozhodnutí soudu prvního stupně je správné, avšak své tvrzení v podstatě o nic neopírá. Toto rozhodnutí se tak podle slov odvolatele stává nepřezkoumatelným, neboť pouze v nepatrné části zmiňuje a hodnotí otázku použitelnosti záznamu telekomunikačního provozu a námitku týkající se rekognice (poškozeným nebyl dovolatel identifikován při rekognici), stran níž odvolací soud pouze poznamenal, že jí nelze zcela přisvědčit. Tato formulace přitom znamená, že zčásti této výhradě přisvědčuje. V souvislosti s tím dovolatel označil za nesprávné a podle zákona nemožné tvrzení odvolacího soudu, že jej (dovolatele) poškozený s naprostou jistotou identifikoval bezprostředně poté, co rekognice skončila, a to za přítomnosti obhájců. Nelze se dovolávat důkazu, který byl proveden již před tím, a nelze argumentovat tím, že u tohoto důkazu či části přípravného řízení byli přítomni obhájci. Stejně nevěrohodným je podle dovolatele tvrzení odvolacího soudu, že právě svědecká výpověď poškozeného je rozhodujícím usvědčujícím důkazem proti tvrzení obviněných. V souvislosti s tím dovolatel připomněl, že odvolací soud sám konstatoval, že soud prvního stupně nedostál zcela požadavkům ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Tomuto závěru lze přisvědčit, protože opakovaná výpověď poškozeného je v zásadních skutečnostech rozporná.
Dovolatel v návaznosti na to namítl, že došlo k porušení základních zásad uvedených především v ustanovení §2 tr. ř., neboť skutkový stav nebyl zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. „Zjištěné zásadní rozdíly nebyly soudem odstraněny, čímž došlo k tomu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V napadeném rozhodnutí odvolacího soudu ani v rozhodnutí soudu prvního stupně nelze shledat, v čem spočívá to, že by orgány činné v trestním řízení hodnotily důkazy na pečlivém hodnocení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí soudu by rozhodně mělo obsahovat zdůvodnění toho, proč je obhajoba obžalovaného nevěrohodná, proč je nad ní nadřazována výpověď svědka, navíc zcela nepřesvědčivého.“ Dodal pak ještě: “Napadené rozhodnutí jistě není náležitě odůvodněno, čímž se stalo, že spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení, protože nebylo prokázáno, že by došlo k naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu.“
V závěru dovolání proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2005, sp. zn. 6 To 35/2005, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Především podrobně vyložil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, a ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03, konstatoval, že i Ústavní soud akcentuje, že cestou dovolání nelze napadat skutková zjištění soudů, ale pouze to, zda tato zjištění naplňují znaky trestného činu, a že zmíněný dovolací důvod lze uplatnit jen ve vztahu ke skutkovému stavu zjištěnému soudem a nikoliv k jinému, tj. změněnému skutkovému stavu. V návaznosti na to konstatoval, že hmotně právní povahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohou naplňovat námitky obviněného J. L., jejichž prostřednictvím jednak předkládá dovolacímu soudu k posouzení jinou verzi skutkového děje, než jakou vzaly za základ pro své rozhodování soudy obou stupňů, jednak brojí proti údajně chybnému či neúplnému hodnocení důkazů a konečně upozorňuje dovolací soud na porušení určitých procesních pravidel, konkrétně pak práva na spravedlivý proces, dále ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., jakož i zásad vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Je tudíž zcela zřejmé, že dovolatel nenamítá rozpor mezi vykonanými skutkovými závěry a soudy užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, nýbrž že se v rámci uplatněného dovolacího důvodu nepřípustně prioritně domáhá zjištění jiného skutkového stavu a teprve sekundárně dovozuje i vadné právní posouzení skutku. Za této situace státní zástupce konstatoval, že obviněný J. L. napadenému usnesení, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Upozornil přitom, že podle ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. může Nejvyšší soud učinit rozhodnutí o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný J. L. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci je však dovolání založeno na námitkách směřujících právě proti skutkovým zjištěním. Dovolatel totiž soudům primárně vytýká vadné dokazování a vadné hodnocení provedených důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu věci, přičemž prosazuje vlastní náhled na hodnocení důkazů a tvrdí, že skutkový stav nebyl zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti [de facto tvrdí, že nebylo prokázáno, že by byl pachatelem skutku popsaného v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem A)]. Vedle toho namítá nedostatečné a nepřezkoumatelné odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Teprve sekundárně - v návaznosti na namítané procesní vady – dovozuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy a soudy užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
V souvislosti s tím lze poznamenat, že mezi skutkovými zjištěními, která učinil a ve výroku svého rozhodnutí vyjádřil soud prvního stupně a která potvrdil odvolací soud, a jejich právním posouzením jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., a zejména v porušení procesních zásad vymezených především v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být nesprávné právní posouzení skutku a nesprávné hmotně právní posouzení, tzn., že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky a argumenty proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. února 2006
¨
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý