ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1328.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1328/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. listopadu 2006 o dovolání, které podal obviněný Z. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 3. 2006, sp. zn. 3 To 141/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 105/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 1 T 105/2005, byli obvinění Z. K. a V. J. uznáni vinnými jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že „dne 11. 2. 2005 kolem 00.04 hodin ve S., po předchozí dohodě, přípravě a vzájemné součinnosti, společně s dalšími dosud neztotožněnými osobami v úmyslu zmocnit se peněz, v objektu místního městského úřadu, násilím vytrhli z úchytů v podlaze bankomat v přesně nezjištěné hodnotě, v němž ovšem byla uložena finanční hotovost ve výši 1.710.600,- Kč, načež bankomat naložili do přistaveného nákladního automobilu zn. Peugeot Boxer, patřícímu některému z pachatelů, načež obžalovaní Z. K. a V. J. s tímto nákladním automobilem odjeli, ostatní nezjištění pachatelé z místa odjeli osobním automobilem, či osobními automobily, všichni, nebo alespoň někteří z nich, byli nadále ve spojení prostřednictvím mobilních telefonů, takže když obžalovaní K. a J. dostali varování, že na silnici již jsou policejní hlídky, odbočili s nákladním automobilem na vedlejší silnici, kde mimo komunikaci vozidlo i s bankomatem odstavili, pěšky se dali na útěk, avšak po několika hodinách byli zadrženi policejní hlídkou, přičemž poškozený bankomat s celou finanční hotovostí byl vrácen poškozenému“. Za to byl každý z jmenovaných obviněných odsouzen podle §247 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl (každý z nich) podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Oba obvinění byli dále podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázáni k povinnosti rukou společnou a nerozdílnou zaplatit na náhradu škody poškozeným Č. s., a.s. částku 30.070,- Kč a K. P. a.s., částku 110.630,- Kč.
Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. se zřetelem k ustanovení §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. bylo vysloveno zabrání věcí, a to zajištěného nákladního automobilu zn. Peugeot Boxer, a zajištěného mobilního telefonu včetně baterie a SIM karty.
Naproti tomu byli obvinění J. F. a P. F. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek v uvedeném rozsudku popsaný.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění Z. K. a V. J. a okresní státní zástupkyně v Jindřichově Hradci, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 20. 3. 2006, sp. zn. 3 To 141/2006, jímž tato odvolání jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný Z. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že odvolací soud nesprávně posoudil míru jeho zavinění a formu jeho účasti na předmětném skutku a porušil tak zejména ustanovení §220 odst. 2 tr. ř. a ustanovení §89 odst. 11, odst. 12 tr. zák. Zdůraznil přitom, že na předmětném trestném činu se žádným způsobem nepodílel. Dále uvedl, že se odvolací soud nevypořádal s řádným zjištěním způsobené škody, v adhézním řízení nesprávně aplikoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění (dále jen „obč. zák.“) a nepřezkoumal důkazy předložené poškozeným. „V důsledku nesprávného právního posouzení skutku a v důsledku nesprávného hmotně právního posouzení skutku trestného činu krádeže ve smyslu ust. §247, odst. 3, písm. b) tr. z. došlo k tomu, že oběma poškozeným svědčí pravomocný a vykonatelný právní titul ve výši 140.700,- Kč. Odvolací soud i ostatní orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v dikci §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a §89 odst. 1 písm. e) tr. ř., díky čemuž došlo k tomu, že soud nepostupoval tak, aby byl náležitě zjištěn skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí o nároku na náhradu škody (R 7/1968-I).“ Odvolacímu i nalézacímu soudu také dovolatel vytkl, že své rozhodnutí, byť rozhodl o náhradě škody, řádně, v souladu s ustanovením §125 tr. ř. neodůvodnil. Namítl rovněž, že odvolací soud protiprávně rozšířil zásadu volného hodnocení důkazů podle ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
V další části odůvodnění dovolání dovolatel uvedl, že nesprávnost právního i jiného hmotně právního posouzení okolnosti záležející v určení výše způsobené škody na majetku obou poškozených včetně určení jeho solidární povinnosti uhradit takto protiprávně a bezdůvodně určenou škodu spočívá v tom, že soud neaplikoval občanský zákoník, zejména jeho ustanovení §420 – 450, zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku apod. Podle jeho přesvědčení měly soudy obou stupňů aplikovat u vznesených nároků ze strany poškozených postup upravený ustanovením §229 odst. 1, odst. 2 tr. ř., neboť nebyly splněny následující základní předpoklady: 1) nebyla prokázána věcná škoda v rozsahu uplatněném poškozenými, 2) uplatněný nárok poškozených nemá relevantní podklad v příslušných hmotně právních předpisech, 3) výše uplatněného peněžitého nároku poškozenými nebyla v trestním řízení dostatečně prokázána. V návaznosti na to dovodil, že adhézním řízením bylo nahrazeno řízení občanskoprávní, ve kterém by bylo nepochybně prováděno doplňující dokazování v rozsahu §420 – §450 obč. zák., přičemž vyjádřil domněnku, že by jednotlivým poškozeným byly uplatněné nároky procesně zamítnuty z důvodů neunesení důkazního břemene. Dovolatel rovněž uvedl, že předpokladem pro zjištění výše škody nemůže být jen vyčíslení výše škody předložené poškozenými, ale správnost údajů uvedených ve vyčíslení je nutné prověřit dalšími důkazy, s tím, že tento zákonný předpoklad nebyl naplněn. V této souvislosti připomněl, že při stanovení výše škody je nutné vycházet z ceny předmětu v době, kdy škoda vznikla, přihlížet k jeho stáří, míře opotřebení, použitelnosti apod., a dodal, že tato podmínka rovněž splněna nebyla. Podle jeho názoru se nepodařilo hodnověrně zjistit rozsah a výši škody uplatněné poškozenými, přičemž soudy tvrzení poškozených nijak podrobně neověřily. Soud prvního stupně podle jeho slov vůbec neprokázal výši způsobené škody a provedené dokazování v tomto směru je nedostatečné a nevěrohodné. Za neprůkazné přitom označil důkazy předložené poškozenými. Vyjádřil pak názor, že je nutné, úsporné a smysluplné, aby byli všichni poškození podle §229 odst. 3 tr. zák. odkázáni se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dále dovolatel zdůraznil, že neexistuje žádný důkaz zjištěný soudem, který by jeho osobu spojoval se skutkem popsaným v obžalobě. V návaznosti na to rozvedl jednotlivé důkazy provedené orgány činnými v trestním řízení a k nim připojil řadu hodnotících úvah a závěrů. Připomněl také, že na něj mělo být hleděno jako na osobu netrestanou a nikoli pouze částečně netrestanou. Dodal, že, zvolená trestní sazba i zařazení do věznice s dozorem rovněž nemá opodstatnění v provedeném dokazování. Opakoval pak, že důkazní řízení neobsahuje důkazy, které by jej usvědčovaly jako spolupachatele skutku popsaného v obžalobě. V závěru odůvodnění uvedl, že soud prvního stupně nepostupoval podle zásady in dubio pro reo a že rozhodnutí soudů obou stupňů neodpovídají zajištěným a provedeným důkazům. Podle svých slov nenaplnil ani jediný zákonný znak skutkové podstaty v obžalobě popsaného trestného činu.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) „podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 3. 2006 sp. zn. 3 To 141/2006 a podle ust. §265k odst. 2) a 3) tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované rozhodnutí a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí jinému soudu.“
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). V úvodní části zejména v obecné rovině rozvedla podmínky, za kterých lze dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit. V návaznosti na to konstatovala, že dovolatel v daném případě uplatnil ve vztahu k výroku o vině výlučně námitky skutkové, které nejsou schopny zmíněný dovolací důvod naplnit, a proto k nim nelze přihlížet. To se týká především výhrad, které směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů, jimiž dovolatel zpochybnil správnost výroku o vině a primárně polemizoval se správností skutkových zjištění, která učinil nalézací soud a z nichž vycházel i odvolací soud. Takto uplatněné vady mají povahu vad skutkových, resp. procesně právních a nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že mezi výsledky provedeného dokazování a učiněnými skutkovými zjištěními existuje extrémní nesoulad. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však vyplývá přesvědčivý a logický vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními ohledně výroku o vině a úvahami při hodnocení důkazů. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy v rozhodnutích podrobně vyložily.
Za relevantní označila státní zástupkyně tu část dovolání, v níž byla zpochybněna správnost stanovení výše škody. K tomu uvedla, že při rozhodování o nároku na náhradu škody v adhézním řízení je nutno respektovat hmotně právní ustanovení zvláštních předpisů, na nichž je uplatněný nárok na náhradu škody založen a jimiž se řídí. Vzhledem k významu hmotně právních ustanovení zvláštních předpisů na ně musí soud v odůvodnění rozsudku poukázat a vyložit, o které z nich se nárok na náhradu škody a jeho konkrétní výše opírá. Dále státní zástupkyně odkázala na ustanovení §228 odst. 1 tr. ř., podle kterého je soud zavázán, aby vždy uložil obviněnému povinnost k náhradě škody, jestliže je škoda a její výše součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obviněným uznává vinným, nebyla-li škoda v této výši dosud uhrazena. Pokud je tedy v popisu skutku v odsuzujícím rozsudku obviněnému kladeno za vinu spáchání majetkové škody, o jejíž náhradě lze rozhodnout v adhézním řízení podle §228 tr. ř. a výše této škody je zde stanovena alespoň dolní hranicí, soud nesmí poškozeného odkázat s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních nebo na řízení před jiným příslušným orgánem.
V navazující části vyjádření státní zástupkyně zmínila stanovisko nalézacího soudu, jenž naznal, že s ohledem na podstatu skutku a zvolenou právní kvalifikaci není třeba se blíže zabývat přesnou, či alespoň minimální, cenou bankomatu. Obvinění nezpochybnitelně při násilném vytržení bankomatu z jeho ukotvení v podlaze způsobili škodu. Pokud jde o poškození bankomatu, poškozená Č. s., a.s. doložila, že oprava bankomatu si vyžádala náklady v částce 140.700,- Kč. Část této škody uhradila K. P., a. s., a to v částce 110.630,- Kč. Částka 30.070,- Kč, jako rozdíl mezi výší škody a pojistným plněním, jde podle závěru nalézacího soudu na vrub přímého poškozeného ve formě spoluúčasti. Proto soud dospěl k závěru, že je třeba obviněné zavázat k solidární náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. s tím, že jsou povinni Č. s., a.s., uhradit částku 30.070,- Kč a K. P., a. s., částku ve výši 110.630,- Kč.
Úvahy soudu o výši náhrady škody státní zástupkyně označila za správné, neboť trestnou činností obviněného byla poškozena věc, resp. zařízení, které bylo možno opravit nebo jinak uvést do původního stavu a bylo proto třeba při stanovení výše škody vycházet především z účelně vynaložených nákladů na uvedení funkčního celku v předešlý stav, neboť hledisko ceny, za kterou se věc v době a místě činu obvykle prodává, takovou vzniklou škodu náležitě nevystihuje. Účelně vynaložené náklady na uvedení věci do původního stavu nepřesáhly cenu věci, za kterou se věc, která byla předmětem útoku v době a místě činu před poškozením, prodávala. Pořizovací hodnota bankomatu v roce 2001 činila částku 800.000,- Kč a odborným vyjádřením k hodnotě bankomatu v době poškození byla tato stanovena na částku 400.000,- Kč.
V poslední části svého vyjádření však státní zástupkyně namítla, že výrok o náhradě škody se neopírá o popis skutku uvedený ve výroku rozsudku, neboť v rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, že obvinění poškodili vytrhnutím z úchytu v podlaze bankomat Č. s. a. s., v přesně nezjištěné hodnotě, přičemž v dalším textu popisu skutku již otázce poškození bankomatu není věnována žádná pasáž.
S názorem, že výrok o náhradě škody nemá oporu ve výrokové větě rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci a toto pochybení nebylo napraveno ani rozhodnutím soudu odvolacího, pak státní zástupkyně navrhla, aby „Nejvyšší soud ČR zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, a aby tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a aby tak Nejvyšší soud ČR postupoval i ohledně dalšího obviněného V. J., a to v souladu s ustanovením §261 trestního řádu.“ Současně navrhla, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
K tomuto vyjádření (konkrétně k důvodům, pro něž byl učiněn citovaný návrh) je třeba uvést, že Nejvyšší soud je, jak vyplývá ze zákonné úpravy dovolání, vázán obsahem tohoto mimořádného opravného prostředku. Právo disponovat s podaným dovoláním náleží pouze dovolateli, který však rozsah a důvody dovolání může měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání ve smyslu ustanovení §265f odst. 2 tr. ř. Proto v případě, že dovolání podal pouze obviněný, nemůže státní zástupce písemným vyjádřením ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. rozšiřovat či měnit důvody tohoto dovolání a jakkoliv určovat rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný Z. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená zejména v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům především vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění (viz zejména námitku, že soud prvního stupně nepostupoval podle zásady in dubio pro reo a že rozhodnutí soudů obou stupňů neodpovídají zajištěným a provedeným důkazům), přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahují se k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci (namítá, že skutku, pro který byl odsouzen, se nedopustil). To se týká i námitek ve vztahu k náhradě škody. Rovněž v tomto směru uplatněné argumenty směřují primárně do oblasti skutkových zjištění, když dovolatel v jádru věci tvrdí, že škoda nebyla spolehlivě objasněna (viz zejména námitku, že: „Odvolací soud i ostatní orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v dikci §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a §89 odst. 1 písm. e) tr. ř., díky čemuž došlo k tomu, že soud nepostupoval tak, aby byl náležitě zjištěn skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí o nároku na náhradu škody…“) Dovolatel tak nenamítá rozpor mezi soudy vykonanými skutkovými závěry a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Teprve sekundárně – v návaznosti na naznačené procesní výhrady – dovozuje vady hmotně právní.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (jak ostatně sám výslovně uvedl), tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Tentýž závěr platí i ve vztahu k námitce směřující proti výroku o trestu. Vedle toho, že i tuto námitku dovolatel opřel o procesní (skutkový) základ (tvrdí, že zvolená trestní sazba i zařazení do věznice s dozorem rovněž nemá opodstatnění v provedeném dokazování), je třeba mít na zřeteli následující skutečnosti. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (tento dovolací důvod odvolatel ani obsahově neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nad rámec uvedených skutečností lze poznamenat, že soudy obou stupňů věnovaly hodnocení provedených důkazů stran napadené části jejich rozhodnutí dostatečnou pozornost, přičemž hodnotící úvahy dostatečně podrobně rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí. Skutková zjištění, jež na tomto základě učinily, také přiléhavě právně kvalifikovaly. V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Pro úplnost lze ještě konstatovat, že soudy obou stupňů se řádně vypořádaly i s otázkou náhrady škody (a to nejen ve vztahu k dovolateli, nýbrž i obviněnému V. J.).
V prvé řadě je třeba konstatovat, že podle zjištění nalézacího soudu obvinění Z. K. a V. J. způsobili při krádeži bankomatu též škodu jeho násilným vytržením z jeho ukotvení v podlaze. Z povahy věci přitom plyne, že při vyčíslení této škody bylo třeba vycházet z účelně vynaložených nákladů potřebných na uvedení věci v předešlý (původní) stav (tento způsob stanovení výše škody odpovídá ustanovení §442 odst. 1 obč. zák. v kontextu se stanoviskem občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR publikovaným pod č. 55/1971 Sb. rozh. obč.). Nalézací soud pak k tomu uvedl: „Poškozená a.s. Č. s. doložila, že oprava bankomatu (jeho uvedení do původního stavu) vyžádala náklady v částce 140.700,- Kč. Logicky do těchto nákladů je nutno započíst i náklady na přepravu bankomatu z místa jeho zajištění do místa opravy a poté do místa jeho opětovné instalace. Výše veškerých nákladů se podává z faktur a dalších podstatných listin. Ze zprávy č. s. a.s. a ze zprávy K. P. a.s. je pak patrno, že část škody uhradila pojišťovna, a to v částce 110.630,- Kč. Mimo jiné není pochyb, že pokud pojišťovna přistoupila k výplatě pojistného plnění, také ona přezkoumala průkaznost dokladů potvrzující výši vzniklé škody. Částka 30.070,- Kč jako rozdíl mezi výší škody a pojistným plněním, jde na vrub přímého poškozeného ve formě spoluúčasti.“
Odvolací soud tyto závěry soudu nalézacího potvrdil, když mj. konstatoval: „Stavu věci a zákonu odpovídá i rozhodnutí o povinnosti obžalovaných uhradit způsobené škody jednak na majetku samotné poškozené Č. s., jednak na majetku K. P. a.s., která poškozené spořitelně plnila na základě pojistné smlouvy. Nároky obou těchto poškozených subjektů byly … dostatečně přehledným způsobem … doloženy, o jejich výši nevznikají žádné důvodné pochybnosti. Škody způsobené násilným vytržením bankomatu byly způsobeny v příčinné souvislosti s protizákonným jednáním obžalovaných, pro které byli … uznáni vinnými.“
Nejvyšší soud k uvedeným skutečnostem dodává, že za způsobenou škodu odpovídají jmenovaní obvinění ve smyslu §420 odst. 1 obč. zák., podle něhož: „Každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti“. Podle §438 odst. 1 obč. zák. přitom platí, že: „Způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně“. Byť tedy soudy obou stupňů necitovaly ve svých rozhodnutích tato hmotně právní ustanovení, je zřejmé, že postupovaly v jejich smyslu.
Vhodné je ještě dodat, že soudy obou stupňů se zabývaly i procesními podmínkami meritorního posouzení otázky náhrady škody. To je zřejmé z faktu, že ve svých rozhodnutích výslovně konstatovaly, že nároky poškozených byly uplatněny řádně a včas.
Vzhledem k těmto skutečnostem nelze označit výrok o náhradě škody za vadný.
K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. listopadu 2006
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý