ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1350.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1350/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. listopadu 2006 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném ve prospěch obviněného J. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 18. 7. 2006, č. j. 55 To 382/2006-160, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 145/2005, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 18. 7. 2006, č. j. 55 To 382/2006-160.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 4. 4. 2006, č. j. 2 T 145/2005-144, byl obviněný J. S. zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. pro skutek kvalifikovaný jako pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák., §247 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se měl podle obžaloby okresního státního zástupce v Šumperku ze dne 9. 12. 2005, sp. zn. 2 Zt 476/2004, dopustit tím, že „v přesně nezjištěnou dobu od 16. 8. 2004 do 15.00 hod. dne 19. 9. 2004 při těžbě dřevní hmoty na pozemku své manželky I. S. v katastru obce N. M., okr. Š., vytěžil nejméně 20,03 m3 dřevní hmoty na sousedním pozemku majitelky B. V. a spol. v celkové hodnotě 48.206,90 Kč a dále v uvedené době vytěžil nejméně 9,43 m3 dřevní hmoty na pozemku v majetku společnosti L., s. p., l. s. R. n. M., v hodnotě 11.746,80 Kč, s úmyslem dřevo z lesa odvézt, přičemž vytěžená dřevní hmota zůstala po zjištění neoprávněné těžby B. V. na místě“, neboť tento skutek není trestným činem.
Z podnětu odvolání okresního státního zástupce v Šumperku Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci usnesením ze dne 18. 7. 2006, č. j. 55 To 382/2006-160, podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve zprošťujícím výroku podle §226 písm. b) tr. ř. a nově podle §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. trestní stíhání obviněného J. S. pro skutek obžaloby Okresního státního zastupitelství v Šumperku ze dne 12. 9. 2005, sp. zn. 2 Zt 476/2004, v němž byl spatřován pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák., §247 odst. 1, 2 tr. zák., zastavil.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání, a to ve prospěch obviněného. Podle jejího názoru toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a bylo jím rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Domnívá se, že závěr odvolacího soudu, totiž že obviněný je podanou obžalobou stíhán za týž delikt a došlo tedy k porušení jeho práva nebýt dvakrát souzen či potrestán za tentýž čin, je nesprávný. Obviněný byl sice postižen pro soudem uvedené správní delikty, a to rozhodnutím odboru životního prostředí Městského úřadu v Š. ze dne 10. 12. 2004, č. j., nicméně tento správní postih nebyl realizován pro týž skutek, jaký je popsán v předmětné obžalobě. Nesprávně soud aplikoval i zásadu ne bis in idem, jak je vyjádřena v ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Listina pamatuje na případ vztahu ideální konkurence skutků kvalifikovaných jako trestný čin – trestný čin. Na vztah přestupek – trestný čin české vnitrostátní právo překážku dvojího postihu nestanoví a zde je třeba aplikovat – jsou-li k tomu dány podmínky – soudem rovněž zmiňované ustanovení čl. 4 odst. 1 Protokolu čl. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Odvolací soud se však vůbec nezabýval otázkou, zda ve správním řízení a poté v řízení trestním byl posuzován skutečně identický čin, zda tedy jde o dvojí rozhodnutí o tomtéž skutku. Jinými slovy řečeno, jestli se jednalo o činy s alespoň částečně stejnými znaky skutkové podstaty. V tomto případě však podle nejvyšší státní zástupkyně taková situace nenastala. Ve správním řízení byl obviněný postižen za jednání formálně charakterizované tak, že 1) provedl mýtní úmyslnou těžbu v porostu mladším 80 let a 2) prováděl činnosti v lesích zakázané (těžbu v lesích jiných vlastníků bez jejich souhlasu). Jak nejvyšší státní zástupkyně uvedla, tato ustanovení zřetelně směřují k ochraně lesa před nesprávným způsobem těžby a ochraně lesního porostu jiných vlastníků před nepovolenou těžbou. Naopak trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. je založen na jednání spočívajícím v přisvojení si cizí věci zmocněním, jímž dojde ke způsobení škody nikoli malé. Je zjevné, že v obou případech jde jednak o odlišný objekt zákonné ochrany, jednak o odlišnou subjektivní stránku. Nejvyšší státní zástupkyně je toho názoru, že z tohoto důvodu se nemůže jednat o týž skutek. Jestliže odvolací soud tento právní závěr neučinil a rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného, učinil rozhodnutí, jež spočívá na nesprávném právním posouzení skutku podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a rozhodl o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Toto rozhodnutí odvolacího soudu následovalo poté, co soud prvního stupně obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil s tím, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 k §247 odst. 1, 2 tr. zák. Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. je pro obviněného méně příznivé, než bylo předcházející zprošťující rozhodnutí. Nejvyšší státní zástupkyně zdůraznila, že proto dovolání podává ve prospěch obviněného. V této souvislosti podotkla, že bude-li dovolání vyhověno, projeví se účinky předpokládané v ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. „za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř.“ zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 55 To 382/2006, a zrušil i další výroky na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu, a dále aby podstupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. nejvyšší státní zástupkyně udělila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněný se k dovolání nejvyšší státní zástupkyně nevyjádřil, udělil pouze svůj souhlas s konáním neveřejného zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř.], bylo podáno nejvyšší státní zástupkyní jako osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda nejvyšší státní zástupkyní vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
Usnesení odvolacího soudu o zastavení trestního stíhání vychází z toho, že „odvolací soud před samotným rozhodnutím si ověřil, že obviněný byl pro totožné jednání, které je popsáno v obžalobě, řešen správním orgánem a bylo shledáno, že se dopustil správního deliktu podle §54 odst. 2 písm. c) tr. zák. (nesprávně uvedeno) a byla mu uložena pokuta ve výši 110.000,- Kč.“
S uvedeným závěrem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci však nelze souhlasit z důvodů níže rozvedených: Předně je třeba uvést, že obviněný v předmětné trestní věci, která se stala předmětem dovolání, byl nejprve zproštěn obžaloby soudem prvního stupně a následně odvolacím soudem bylo jeho trestní stíhání zastaveno pro skutek, ve kterém byl spatřován pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 §247 odst. 1, 2 tr. zák., přičemž jednání obviněného mělo spočívat v tom, že „v přesně nezjištěnou dobu od 16. 8. 2004 do 15.00 hod. dne 19. 9. 2004 při těžbě dřevní hmoty na pozemku své manželky I. S. v katastru obce N. M., okres Š., vytěžil nejméně 20,03 m3 dřevní hmoty na sousedním pozemku majitelky B. V. a spol. V celkové hodnotě 48.206,90 Kč a dále v uvedené době vytěžil nejméně 9,43 m3 dřevní hmoty na pozemku v majetku společnosti L., s. p., lesní správa R. n. M., v hodnotě 11.746,80 Kč, s úmyslem dřevo z lesa odvézt, přičemž vytěžená dřevní hmota zůstala po zjištění neoprávněné těžby B. V. na místě“.
Skutková podstata správního deliktu spočívala podle správního rozhodnutí Městského úřadu v Š. odboru životního prostředí č. j., v tom, že obviněný „provedl mýtní úmyslnou těžbu v porostu mladším 80 let a že prováděl činnosti v lesích zakázané (těžbu v lesích jiných vlastníků bez jejich souhlasu)“.
Odvolací soud ve svém stručném odůvodnění nerozvedl své úvahy k problematice vyjádřené ve znění zásady, že „nikdo nesmí být trestně stíhán opětovně pro týž skutek“. Zde se odvolací soud spokojil s pouhým konstatováním, že obviněný pro totožné jednání byl řešen správním orgánem a bylo shledáno, že se dopustil správního deliktu a byla mu uložena pokuta. Při bližším posouzení by však musel zjistit, že předmětem rozhodování správního orgánu nebylo posuzování jednání obviněného spočívající v úmyslu přisvojit si cizí věc (dřevní hmotu, která mu nepatřila v celkové hodnotě 59.953,70 Kč), jak byl skutek popsán v podané obžalobě a následně v rozhodnutích soudu prvního a druhého stupně, ale provedení mýtní úmyslné těžby v porostu mladším 80 let a provádění činnosti v lesích zakázané (těžbu v lesích jiných vlastníků bez jejich souhlasu).
V souvislosti s výše uvedeným Nejvyššímu soudu nezbývá než poukázat na znění §54 odst. 1 písm. c) zák. č. 289/1995 Sb., zákona o lesích, ve změn a doplňků (dále jen lesní zákon), které uvádí, že lesní orgán uloží pokutu tomu, kdo provede těžbu nad rámec schváleného plánu či protokolem o převzetí převzaté osnovy, nebo provede jinou těžbu v rozporu s tímto zákonem, zejména provede neoprávněně těžbu v množství překračujícím 3 m3 na 1 ha lesa za kalendářní rok, anebo provede bez povolení orgánu státní správy lesů mýtní úmyslnou těžbu v porostu mladším než 80 let. Uvedené ustanovení je třeba vidět komplexně v souvislosti s ustanoveními §20 a §33 lesního zákona. Již ze samotného označení uvedených ustanovení vyplývá, jaký je předmět jejich ochrany (§20 – zákaz některých činností v lesích, §33 – těžba dříví). Obě shora uvedená ustanovení poskytují především ochranu lesa a obviněný byl ve správním řízení postižen za činnost spočívající v tom, že nerespektoval tato ustanovení a prováděl činnost, která je v lese zakázána. Naproti tomu podanou obžalobou byl stíhán za činnost spočívající v tom, že se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí takovým činem škodu nikoli malou. Správní orgán ve svém rozhodnutí rovněž rozvádí skutečnosti, které jej vedly k závěru odůvodňující použití výše uvedených ustanovení zákona o lesích. Z tohoto odůvodnění je patrno, že obviněný nebyl správním orgánem postižen za činnost, která směřovala ke zmocnění se cizí věci, ale za jednání spočívající v porušení ustanovení lesního zákona, která upravují hospodaření a chování v lesích (vědomé provedení mýtní těžby, provedení mýtní těžby v porostu mladším 80 let, provádění těžby na pozemku označeném jako bezlesí, kdy obviněný bez vydání souhlasu k těžbě na takovém pozemku, nepostupoval v součinnosti s odborným lesním hospodářem, přibližování dříví bylo provedeno po pozemcích jiných vlastníků, aniž tato lesní doprava byla s vlastníky pozemků předem projednána).
Odvolací soud své hodnotící úvahy žádným bližším způsobem nerozvedl a spokojil se s pouhým konstatováním, že z výše zmíněného rozhodnutí správního orgánu vyplývá, že pro jednání totožné s jednáním, které bylo předmětem jeho přezkumné činnosti se již zabýval správní orgán a tento také již ve věci pravomocně rozhodl, a proto je nutno trestní stíhání obviněného zastavit. Uvedená argumentace je však v rozporu se skutečnostmi, které jsou patrny z rozhodnutí Městského úřadu Š. odboru životního prostřední č. j., a které Nejvyšší soud zmínil. Zde považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že by nebylo porušením zákazu dvojího postihu za tentýž čin (zásady) „ne bis in idem“ ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, pokud by obviněný v souvislosti s činností spočívající v úmyslném provedení mýtní těžby v porostu mladším 80 let a provádění činnosti v lesích zakázané (těžba v lesích jiných vlastníků bez jejich souhlasu, přibližování dříví po pozemcích jiných vlastníků, aniž tato lesní doprava byla s vlastníky pozemků předem projednána) byl postižen ve správním řízení a event. také odsouzen za trestný čin spočívající v tom, že vytěžil dřevní hmotu bez souhlasu majitelů sousedních pozemků s úmyslem dřevo odvézt. Uvedený přestupek a trestný čin jsou odlišnými skutky (činy), jejíž zákonné znaky se nepřekrývají, byť byly spáchány v časové návaznosti.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyššímu soudu nezbylo než k dovolání nejvyšší státní zástupkyně napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc zrušit, stejně jako zrušit i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, a tomuto soudu přikázat, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo podáno nejvyšší státní zástupkyní pouze ve prospěch obviněného, není již důvodu, aby se Nejvyšší soud vyjadřoval k otázce hodnocení důkazů soudem prvního stupně, který obviněného zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. V uvedené souvislosti upozorňuje Nejvyšší soud krajský soud na znění §265s odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. listopadu 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann