ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1392.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1392/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. listopadu 2006 o dovolání, které podal obviněný M. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 3 To 279/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 T 153/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2005, sp. zn. 9 T 153/2004, byl obviněný M. H. v bodě 1) uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 13. 3. 2004 v O. jako jednatel společnosti K. O., s.r.o., si ponechal užitkové motorové vozidlo tovární značky Mercedes Benz, v hodnotě 549.000,- Kč (s DPH), jež převzal po zaplacení akontace ve výši 236.929,- Kč na podkladě leasingové smlouvy uzavřené se společností Č. L., a.s., dne 1. 7. 2002, přičemž měsíční splátky smlouvou ustanovené řádně nehradil, v důsledku čehož došlo ze strany poškozené společnosti k ukončení leasingové smlouvy a byl vyzván k vrácení předmětného vozidla ve lhůtě do 12. 3. 2004, což neučinil, kterýmžto jednáním shora jmenované společnosti způsobil škodu ve výši 341.003,92 Kč,“. Dále byl obviněný M. H. v bodě 2) uznán vinným návodem k trestnému činu podvodu podle podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž „dne 30. 5. 2000 v O., v sídle firmy H. C., obžalovaného M. H., v úmyslu se obohatit, po předchozí domluvě, na žádost obviněného M. H., uzavřela obžalovaná P. C. jako leasingový nájemce leasingovou smlouvu se společností C., a.s. na pronájem válcovačky v hodnotě 237.000,- Kč, fakticky ve prospěch obžalovaného M. H., přičemž k této smlouvě podepsala zároveň obžalovaná H. O. prohlášení ručitele, kdy po zaplacení akontační splátky ve výši 6.238,- Kč měsíčně po dobu 36 měsíců, již dále neplatili, čímž společnosti L. Č. s., a.s. (dříve C., a.s.), způsobili škodu ve výši 153.932,- Kč“.
Za skutek popsaný v bodě 1) byl obviněný M. H. odsouzen podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Za skutek popsaný v bodě 2) byl obviněný M. H. odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců. Současně byl zrušen výrok o souhrnném trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 2004, sp. zn. 9 T 149/2003, jakož všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný M. H. zavázán k povinnosti nahradit společnosti Č. L. a.s. škodu ve výši 206.303,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená společnost se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestech obviněných P. C. a H. O.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění M. H. a P. C., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 3 To 279/2006, jímž tato odvolání jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podal obviněný M. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že soud prvního stupně hodnotil důkazy v jeho neprospěch, aniž se řádně vypořádal s jeho námitkami, které uvedl k podané obžalobě, a námitkami ze strany obhajoby. Vyjádřil přesvědčení, že z důkazů, které byly provedeny v průběhu hlavního líčení, nelze dovodit jeho vinu oběma skutky, za něž byl odsouzen. K tomu dodal, že námitky, které uvedl ve své výpovědi v průběhu hlavního líčení, jakož i námitky uvedené v závěrečném návrhu jeho obhájce jsou takového rázu, že vyvracejí oprávněnost odsuzujícího rozsudku, přičemž na obsah těchto námitek odkázal (jde např. o námitky, že leasingové společnosti nemohl platit z důvodů obstavení účtu Finančním úřadem, že se snažil se zástupci leasingové společnosti domluvit, poukázal na odlišné vyčíslení dluhu uvedené v dohodě o uznání dluhu společnosti Č. L. z roku 2004 oproti vyčíslení škody v době obžaloby apod.).
V další části odůvodnění dovolání dovolatel konstatoval, že v rámci odvolacího řízení nedošlo k doplnění dokazování, s tím, že proto odkazuje na svou argumentaci uvedenou v písemném provedení odvolání [zde ve vztahu ke skutku bod bodem 1) soudu vytknul, že nedostatečně zjistil skutkový stav, dále namítl že z předmětné leasingové smlouvy nevyplývá jeho povinnost předmět leasingu dopravit do sídla leasingové společnosti, že různými orgány byla prováděna na jeho majetek exekuce apod.; ke skutku pod bodem 2) namítl, že soud neprovedl důkazy, z nichž by bylo patrné, že spolu se spoluobviněnými měli v úmyslu neplatit leasingové splátky apod.], z níž podle jeho slov vyplývá, že jednání, pro které byl uznán vinným, mu nebylo prokázáno.
V závěru dovolání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) přezkoumal řízení před soudy obou stupňů a zvláště pak jejich závěry o vině a trestu a podle §265m tr. ř. sám rozsudkem rozhodl tak, že jej pro předmětné skutky podle §226 tr. ř. zprostí obžaloby.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že uplatněné dovolání se sice opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak dovolací argumentace svou povahou neodpovídá požadavku na kvalifikovaný způsob odůvodnění použitého dovolacího důvodu, protože je podložena výhradně skutkovými námitkami. V návaznosti na to vyjádřila názor, že obviněný se zřejmě domáhá změny právního posouzení přisouzených skutků odmítajíc rozhodná skutková zjištění soudu, ke kterým soud na základě provedeného dokazování dospěl. Dále konstatovala, že zvolený způsob odůvodnění dovolání po své obsahové stránce neodpovídá ani žádnému dalšímu ze zákonných dovolacích důvodů ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř.
V další části svého vyjádření státní zástupkyně dodala, že soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, která také ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily a o která následně opřely právní posouzení obou skutků, přičemž nelze dospět k závěru, že by mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením existoval extrémní nesoulad.
Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný M. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opřeno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnotící skutkový závěr vztahující se k provedeným důkazům, když tvrdí, že jednání, pro které byl uznán vinným, mu nebylo prokázáno. Dovolatel tak nenamítá rozpor mezi soudy vykonanými skutkovými závěry a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto (vzhledem k výše rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nad rámec uvedených skutečností lze poznamenat, že soudy obou stupňů věnovaly důkaznímu řízení a hodnocení provedených důkazů stran napadené části jejich rozhodnutí dostatečnou pozornost. Mezi skutkovými zjištěními, jež na tomto základě učinily, a jejich právními závěry není nesoulad. V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. listopadu 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý