ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1415.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1415/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2006 o dovolání, které podal obviněný J. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 8 To 394/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 119/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2005, sp. zn. 3 T 119/2005, byl obviněný J. Š. uznán vinným trestnými činy znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a omezování osobní svobody podle §231 odst. 1, odst. 2 tr. zák., které podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 15. 12. 2004 v době od 08,45 do 20,30 hodin v B., v bytě, za užití násilí opakovaně donutil poškozenou H. K., k souloži tím, že v době, kdy vycházela z bytu, k ní přiskočil, nastříkal jí do očí aerosolový spray, který měl u sebe, a jež je kombinovaný s elektrickým paralyzérem, a násilím ji natlačil zpět do předsíně bytu, kde ji povalil na zem, zalehl ji svým tělem, stále jí stříkal neznámou látku do očí a zápasili spolu, přičemž jí tahal po zemi a zalamoval hlavu dozadu, potom ji odtáhl do vedlejší místnosti a svázal jí nohy v kolenou a kotnících a ruce za zády, ucpal jí ústa roubíkem a hlavu jí přikryl dekou, poté ji znovu zavlekl do předsíně, kde ji v době kolem 10.00 hodin v poloze na břiše stáhl kalhoty i kalhotky ke kolenům a vykonal na ní soulož, následně poškozenou odvlekl do pokoje, kde ji, stále svázanou, povalil na postel, zde jí na její žádost ruce rozvázal a posléze jí je rozpažené přivázal k lamelám postele, nohy jí ponechal svázané v kotnících a zakryl jí obličej, aby neviděla; v době, kdy poškozená ležela takto přivázaná k posteli, se pohyboval po celém bytě a prohlížel si její osobní věci, v době mezi 15.00 – 16.00 hodin v pokoji na posteli, kde poškozená ležela na zádech, na ní opětovně vykonal soulož, v průběhu dne opakovaně umožnil poškozené odejít na WC, kam ji doprovázel, přičemž jí přes hlavu navlékl papírovou tašku, v bytě setrval až do cca 20.30 hodin, kdy po celou dobu nechal poškozené svázané nohy a zakrytý obličej, ruce jí později nechal rozvázané, poškozená se tomuto jednání, z obavy o svůj život a zdraví, nijak nebránila, snažila se komunikovat, přičemž obžalovaný J. Š. po celou dobu, kdy setrvával v bytě, nemluvil, odpovídal jí pomocí zpráv zapsaných na mobilní telefon, poškozené naléval do úst alkohol, který nepolykala a nechala vytéct koutky úst, před odchodem vyházel ze skříně její oděvní svršky, spací pytel a další osobní věci, tyto a dále některé vybavení bytu polil kyselinou sírovou, kterou si sám do bytu přinesl a která věci poleptala a poškodila, čímž byla poškozené způsobena škoda ve výši 18.780,- Kč a dále z peněženky poškozené odcizil finanční hotovost ve výši 100,- Kč a několik CD, kdy shora uvedeným jednáním obžalovaný poškozené způsobil zranění, konkrétně otok horního a dolního víčka levého oka, překrvení spojivek obou očí, pohmoždění dolního okraje levé očnice a levého jařmového oblouku, pohmoždění v oblasti zevního konce levé klíční kosti, levého ramenního kloubu a přední části deltového svalu, pohmožděninu na vnitřní straně čéšky, pohmoždění horní části pravého lýtka, podvrtnutí páteře a dále se v důsledku prožitého stresujícího zážitku u poškozené objevila akutní stresová porucha, pro kterou byla poškozená po dobu 8 dní hospitalizována na Krizovém oddělení Psychiatrické kliniky, přičemž omezena v obvyklém způsobu života byla po dobu 14-ti dnů, kdy v důsledku poruchy byla v pracovní neschopnosti“.
Za to byl obviněný odsouzen podle §241 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pět a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti nahradit poškozené H. K. způsobenou škodu ve výši 126.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, městský státní zástupce v Brně a poškozená H. K., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně. Rozsudkem ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 8 To 394/2005, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání poškozené napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil, aby poškozené H. K. nahradil škodu ve výši 228.024,- Kč. Odvolání obviněného a státního zástupce jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku nejprve připomněl, že soud prvního stupně opřel svá skutková zjištění o výpověď poškozené, kterou považoval za spolehlivou a podporovanou jeho (dovolatelovým) doznáním při rozhodování o vazbě a kriminalistickou expertízou na DNK. V návaznosti na to sice poznamenal, že v rámci dovolání nemůže namítat nesprávnost skutkových zjištění soudů, přesto však odkázal na skutečnosti uvedené v jeho odvolání (zde především namítl nesprávné hodnocení provedených důkazů, zvláště přecenění jeho doznání z přípravného řízení i věrohodnosti výpovědi poškozené, za nepřiměřeně přísný označil uložený trest a výhrady vyjádřil i vůči výroku o náhradě škody). Zejména však namítl, že bylo porušeno ustanovení §12 tr. zák. Vyjádřil přitom přesvědčení, že otázkou jeho příčetnosti se oba soudy nedostatečně zabývaly a nesprávně, resp. předčasně dospěly k závěru, že je za svoje jednání plně trestně odpovědný. Konstatoval, že tento závěr byl učiněn na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie MUDr. P. S. Tento posudek však podle jeho názoru dospívá k předčasnému závěru o tom, že netrpí duševní chorobou ve vlastním smyslu. Je totiž přesvědčen, že takovou chorobou trpí, a to od doby vážného úrazu v zaměstnání, následné invalidity a rozvodu. Tyto faktory nebyly podle jeho slov při znaleckém zkoumání jeho duševního stavu dostatečně vzaty v úvahu. O tom, že jeho „duševní stav není normální a že trpí duševní chorobou“ svědčí i ta skutečnost, že se s poškozenou seznámil právě ve společnosti osob majících psychické potíže. K tomu ještě připomněl, že v létě 2005 se pokusil o sebevraždu upálením, v důsledku čehož je ještě vyšetřován kvůli škodám, jež tímto vznikly, což sdělil i odvolacímu soudu při rozhodování o jeho vzetí do vazby.
V další části odůvodnění svého dovolání obviněný znovu konstatoval, že výše uvedené skutečnosti svědčí o tom, že trpí duševní chorobou a je tedy otázkou, zda je za předmětné jednání trestně odpovědný. Zdůraznil přitom, že v daném případě se jedná o zvlášť závažnou skutečnost, a proto měl být jeho duševní stav přezkoumán dvěma znalci psychiatry sexuology.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 8 To 394/2005, stejně jako rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2005, sp. zn. 3 T 119/2005, zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ze základních obecných hledisek označila dovolání za přípustné. Dále odkázala na předmětný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, ze kterého bylo zjištěno, že obviněný trpí trvalou poruchou osobnosti a emočně nestabilní poruchou osobnosti, nicméně v inkriminované době nebyl ve stavu alkoholové opilosti, jeho rozpoznávací schopnost byla plně zachována, ovládací pouze v důsledku jeho poruchy nepodstatně snížena. Nebyla zjištěna ani porucha sexuální preference a znalkyně nenavrhla žádný druh ochranného léčení, neboť pobyt obviněného na svobodě není nebezpečný. S ohledem na dostupný spisový materiál přitom státní zástupkyně konstatovala, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného J. Š. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jež lze podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 14/2005 Sb. rozh. tr.).
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opřeno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená zejména v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká především de facto neúplné a procesně nedostatečné dokazování, nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávná skutková zjištění, zvláště zjištění, že v době činu byla jeho rozpoznávací schopnost plně zachována a ovládací schopnost v důsledku jeho poruchy osobnosti pouze nepodstatně snížena (tedy zjištění o jeho příčetnosti), k němuž dospěly na základě vypracovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie MUDr. P. S. Současně přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se zvláště k tomuto důkazu a domáhá se doplnění dokazování znaleckým posudkem o jeho duševním stavu vypracovaným dvěma příslušnými znalci. Teprve sekundárně – z těchto výhrad procesního charakteru – vyvozuje závěr o porušení hmotně právního ustanovení §12 tr. zák. V souvislosti s tím je ovšem třeba zdůraznit, že účelem znaleckého posudku podle §105 tr. ř. je objasnění skutkových okolností na základě odborných znalostí v příslušném oboru (viz rozhodnutí č. 56/1965 Sb. rozh. tr.). Dovolatel tak nenamítá rozpor mezi soudy vykonanými skutkovými závěry a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a §105 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto (vzhledem k výše rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Byť již výše Nejvyšší soud uvedl, že námitka dovolatelem uplatněná ve vztahu k závěrům uvedeného znaleckého posudku je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu právně irelevantní, považuje za vhodné k problematice přibrání dvou znalců uvést následující:
Z ustanovení §105 odst. 4 tr. ř. vyplývá, že přibrat postačí zásadně jednoho znalce.
Dva znalce je nutno vždy přibrat:
a) k prohlídce a pitvě mrtvoly, je-li podezření, že smrt byla způsobena trestným činem (§115)
b) v řízení v trestních věcech mladistvých, je-li třeba vyšetřit duševní stav mladistvého [§58 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů (dále je „ZSM“) ve spojení s §12, §25 nebo §32 TrZ a s §5 odst. 1 ZSM]
c) jde-li o objasnění jiné zvláště důležité skutečnosti.
Po novele provedené zákonem č. 265/2001 Sb., již není třeba obligatorně přibírat dva znalce, jde-li o vyšetření duševního stavu obviněného, který není mladistvým (viz §105 odst. 2 věta druhá, §116 odst. 1 a 2 ve znění před 1. 1. 2002), nepůjde-li o případ uvedený ve větě první ustanovení §105 odst. 4 tr. ř. – jestliže jde o objasnění skutečnosti zvláště důležité (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005. 891 s.).
Z rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že tento soud považoval znalecký posudek MUDr. P. S., znalkyně v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, stran duševního stavu dovolatele za správný a úplný. Z uvedeného posudku pak zjistil, že dovolatel „trpí trvalou poruchou osobnosti s emočně nestabilní poruchou osobnosti, nicméně v inkriminované době nebyl ve stavu alkoholové opilosti, jeho rozpoznávací schopnost byla plně zachována, ovládací pouze v důsledku jeho poruchy nepodstatně snížena. Nebyla zjištěna ani porucha sexuální preference…“. Odvolací soud dovodil, že „skutková zjištění soudu I. stupně jsou zcela správná a úplná, mají podklad v řádně provedených důkazech…“. Nejvyšší soud neshledal důvody, pro něž by tyto závěry nemohly obstát, ani důvody, které by v posuzované věci založily nutnost vypracovat znalecký posudek o duševním stavu dovolatele dvěma znalci. Třeba dodat, že posouzení duševního stavu dovolatele nevybočuje z hlediska své náročnosti a obtížnosti z rámce případů, jež řeší znalec jediný. Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že soud nezjišťuje příčetnost pachatele jako takovou, ale vždy jen příčetnost ve vztahu k určitému činu (viz rozhodnutí č. 17/1979 Sb. rozh. tr.). Není pak od věci ještě připomenout, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně dovolatel souhlasil s přečtením výše zmíněného znaleckého posudku (ten byl při splnění zákonných podmínek přečten podle §211 odst. 5 tr. ř.) a neměl vůči němu žádné výhrady (viz č. l. 253).
Pro uvedené závěry týkající se duševního stavu dovolatele v době činu včetně způsobu jeho zkoumání svědčí zjištění, že se dovolatel v průběhu tohoto činu choval cíleně, soustředěně a orientovaně. Po celou dobu se kontroloval tak, že jej poškozená nebyla schopna identifikovat, a přitom s ní byl schopen komunikovat komplikovaným způsobem.
Soudy obou stupňů tedy nepochybily, jestliže zejména na základě citovaného posudku shledaly, že dovolatel čin spáchal jako příčetný pachatel.
K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. listopadu 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý