ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.157.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 157/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. února 2006 o dovolání, které podala obviněná L. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 3 To 170/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 225/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 1 T 225/2004 byla obviněná L. P. podle §226 písm. d) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutky spočívající v tom, že
„1. v létě kolem 17:30 hod. v obci V., okr. P., na ulici před domem č. slovně a poté i fyzicky napadla M. S., a to tím způsobem, že jí nadávala vulgárními výrazy a pak jí zkroutila ruce,
2. ve dnech 5. 7. 2004, 16. 7. 2004 a 18. 7. 2004 v obci V., okr. P., bezdůvodně z otevřeného okna svého domku, 5. 7. 2004 ze zahrady, vykřikovala směrem do ulice hrubě urážlivé výrazy na adresu svého souseda inženýra J. Z., nar.“
čímž měla spáchat dva trestné činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., neboť není pro nepříčetnost trestně odpovědná.
Podle §226 písm. a) tr. ř. byla dále zproštěna obžaloby pro skutek spočívající v tom, že „ve dnech 7. 7. 2004 a 8. 7. 2004 v obci V., okr. P., bezdůvodně z otevřeného okna svého domu vykřikovala směrem do ulice hrubě urážlivé výrazy, uvedené ve vyšetřovacím spise, na adresu svého souseda inženýra J. Z., nar.“, čímž měla spáchat dílčí útok pokračujícího trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je stíhána.
Podle §230 tr. ř. a §72 odst. 1, 4 tr. zák. bylo obviněné uloženo ochranné léčení psychiatrické ve formě ambulantní. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená M. S., nar., bytem V., okr. P., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná L. P. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 3 To 170/2005, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl dne 11. 5. 2005 právní moci [§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.].
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podala obviněná L. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Uvedla, že napadené rozhodnutí vychází z nesprávného hmotně právního posouzení, jež spočívá v tom, že skutek, který je jí kladen za vinu, se nestal. „V tomto případě se jedná o hmotně-právní posouzení, tzn., že nejde o nesprávné právní posouzení skutku, neboť skutek, který se nestal, nelze nesprávně hmotně právně posoudit.“ K tomu dodala, že její odvolání, které bylo zamítnuto, skutkovou situaci popisuje, přičemž nevytýká soudu jeho nezadatelné právo hodnotit důkazy, ale vytýká mu, že z provedených důkazů po jejich zhodnocení vyvodil špatný právní závěr, čímž porušil zákon. Namítla pak, že napadený rozsudek Okresního soudu v Prostějově se nevypořádal se všemi skutečnostmi a důkazy, na kterých závisí hmotně právní posouzení, a zdůraznila, že se skutku, který je jí kladen za vinu, nedopustila. Soud podle jejích slov vůbec nehodnotil její výpověď uvedenou do protokolu před orgány činnými v trestním řízení. Ničeho se nedopustila, skutky, pro něž byla obžalována, se nestaly.
V závěru svého dovolání proto dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a přikázal podle §265l tr. ř. Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co stručně zrekapitulovala rozhodnutí soudů obou stupňů, jakož i podané dovolání, poznamenala, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. Současně však zdůraznila, že v daném případě je třeba plně souhlasit se závěry soudu druhého stupně, který se zabýval obdobnou argumentací obviněné v řádném opravném prostředku (odvolání), tedy, že obviněná je zcela jednoznačně usvědčována ze svého jednání výpověďmi svědků M. S., Ing. J. Z., Z. M. a E. Z., kteří byli vyslechnuti při hlavním líčení, přičemž nebyly shledány žádné okolnosti nasvědčující jejich nevěrohodnosti. V této souvislosti konstatovala, že s ohledem na dostupný spisový materiál nejsou skutková zjištění v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněné. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná zproštěna obžaloby.
Obviněná L. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatelka totiž soudům vytýká, že provedené důkazy buďto vůbec nehodnotily nebo je nehodnotily správně (namítá zejména, že soud vůbec nehodnotil její výpověď a že se nevypořádal se všemi skutečnostmi a důkazy), přičemž prosazuje vlastní skutkové závěry, že se ničeho nedopustila, skutky kladené jí za vinu se nestaly. Tím současně zpochybňuje skutková zjištění vyjádřená v rozsudku nalézacího soudu (pod body 1., 2.). Pouze obecně, bez konkrétní hmotně právní argumentace, právě z uvedených procesních (skutkových) výhrad a na základě vlastní verze skutkového stavu věci, vyvozuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení.
V daných souvislostech lze poznamenat, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy učinily (viz body 1., 2. výroku rozsudku nalézacího soudu), a provedeným dokazováním není rozpor. Tato skutková zjištění pak nejsou ani v nesouladu s jejich právním posouzením (vyjádřeným v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů). K tomu se patří dodat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelkou ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolatelka v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá správnost relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím, potvrzených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jinými slovy řečeno, z charakteru argumentace dovolatelkou předestřené v dovolání je možné jednoznačně dospět k závěru, že její námitky se nesou v rovině polemiky se skutkovými zjištěními, jež učinil nalézací soud a jejichž správnost potvrdil odvolací soud. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. února 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý