ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1578.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 1578/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. ledna 2006 o dovolání, které podal obviněný R. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 11 To 105/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T 88/2004, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 11 To 105/2005, a to pouze v části týkající se obviněného R. Z.
Současně se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušenou část těchto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 20. 12. 2004, sp. zn. 1 T 88/2004, byli obvinění R. Z. a M. V. uznáni vinnými pokusem trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák. k §247 odst. 1 písm. b) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že „dne 11. 6. 2004 v době kolem 00.30 hod. se v M. B. na ulici P. B. u domu čp. pokusili vniknout do zaparkovaného uzamčeného osobního automobilu zn. Škoda Forman SPZ v majetku manželů K., v úmyslu odcizit z něho nějaké věci, což se jim však nepodařilo, neboť byli při činu přistiženi.“ Za to byli oba obvinění odsouzeni podle §247 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva měsíce, jehož výkon byl každému z nich podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi v neprospěch obviněných R. Z. a M. V., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 11 To 105/2005, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. v případě obou obviněných zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému R. Z. i obviněnému M. V. uložil podle §247 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, pro jehož výkon každého z nich zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný R. Z. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Zdůraznil, že odvolacím soudem byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti (jako obviněného) u veřejného zasedání dne 31. 3. 2005. Konkrétně k tomu uvedl, že byl obeslán obsílkou odvolacího soudu odeslanou doporučeně do vlastních rukou na adresu s označením podobným označení správnému (v registru ulic a náměstí v rámci Statutárního města M. B. se žádná ulice nejmenuje S. M., nejbližší podobný evidovaný název je S. n.). Předmětná zásilka byla doručována poštou M. B. dne 10. 3. 2005. Je na ní vyznačeno uložení a oznámení uložení (dne 10. 3. 2005 a dne 17. 3. 2005). Dne 21. 3. 2005 byla zásilka z důvodu nevyžádání (adresátem) vrácena odesílateli (odvolacímu soudu), jemuž byla doručena dne 23. 3. 2005. Popsané skutečnosti odvolací soud vyhodnotil tak, že u dovolatele bylo vykázáno náhradní doručení podle §64 odst. 2 tr. ř., a v návaznosti na to konstatoval zachování pětidenní lhůty k přípravě. Dále dovolatel citoval ustanovení §64 odst. 4 písm. a) tr. ř. podle něhož uložit doručovanou zásilku nelze, doručuje-li se předvolání k veřejnému zasedání, přičemž vyslovil názor, že v jeho případě byla zásilka obsahující předvolání k veřejnému zasedání doručována v rozporu s trestním řádem. Zdůraznil pak, že se z ničeho o konání veřejného zasedání nedozvěděl, a přesto soud konstatoval náhradní doručení. „Tím, že se dovolatel o navěštění doručení zásilky pošty nedozvěděl, nebylo jeho vůlí nedostavit se k odvolacímu soudu.“ Protože za popsaného stavu věci odvolací soud konal veřejné zasedání, ačkoliv pro takový postup nebyly podmínky, zkrátil jej na jeho právech daných mu trestním řádem i na jeho ústavním právu hájit se před soudem. V důsledku porušení ustanovení o jeho přítomnosti jako obviněného u veřejného zasedání došel, podle slov dovolatele, odvolací soud k nesprávnému výroku, který se jej bezprostředně dotýká (výroku o trestu).
Vzhledem k těmto skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2005, č. j. 11 To 105/2005-138, a odvolání okresního státního zástupce v Mladé Boleslavi proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 20. 12. 2004, č. j. 1 T 88/2004-112, podle §256 tr. ř. zamítl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zrekapituloval rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání, uvedl, že ze spisového materiálu, který má Nejvyšší státní zastupitelství k dispozici, nelze ověřit údaje obviněného o nesprávnosti adresy, na kterou mu odvolací soud písemnost doručoval. K tomu však podotkl, že údajně nesprávnou adresu pro doručování písemností obviněnému měl k dispozici již soud prvního stupně, kdy zřejmě k žádným problémům při předvolávání obviněného k hlavnímu líčení a doručování rozsudku nedošlo.
Dále státní zástupce vyložil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., přičemž poznamenal, že trestní řád nevylučuje možnost konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, avšak je skutečností, že s přihlédnutím k čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) odvolací soud nebude jednat v nepřítomnosti obviněného v případě, kdy považoval jeho účast u veřejného zasedání za nutnou a k veřejnému zasedání jej předvolal. V návaznosti na to konstatoval, že v předmětné věci byla do značné míry specifická situace. Obviněný podal odvolání toliko do výroku o trestu a v rámci veřejného zasedání – i kdyby mu byl osobně přítomen – proto již dost dobře nemohl uvádět tvrzení, kterými by vyvracel skutečnosti kladené mu za vinu. V rámci veřejného zasedání nebylo prováděno žádné dokazování, k závěru o nutnosti uložit nepodmíněný trest odnětí svobody dospěl odvolací soud pouze na podkladě již učiněných zjištění o trestní minulosti dovolatele a na podkladě nepochybně zjištěné skutečnosti, že dovolatel se trestné činnosti dopustil bezprostředně poté, kdy byl dne 10. 6. 2004 podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody. Odvolací soud se neopíral o takové skutečnosti, jejichž hodnocení by skutečně předpokládalo osobní kontakt s obviněným. Státní zástupce proto vyjádřil názor, že osobní účast dovolatele u veřejného zasedání nutná nebyla. Pokud odvolací soud dovolatele k veřejnému zasedání předvolával, šlo o postup zřejmě nadbytečný a postačovalo dovolatele o konání veřejného zasedání vyrozumět. V souvislosti s tím státní zástupce připomněl, že dovolatel v rámci svého dovolání nezmiňuje žádné konkrétní okolnosti, které by se týkaly správnosti výroku o trestu a které by mu postupem odvolacího soudu bylo znemožněno u veřejného zasedání uplatnit. Jestliže tedy odvolací soud provedl veřejné zasedání v nepřítomnosti dovolatele, pak z materiálního hlediska ke zkrácení jeho procesních práv nedošlo. Vzhledem k těmto skutečnostem a se zřetelem k tomu, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil státní zástupce souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jež lze podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný R. Z. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou postupu dovolacího soudu podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne.
V obecné rovině je na místě, pokud jde o otázku přítomnosti obviněného u veřejného zasedání, zmínit následující skutečnosti.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mimo jiné ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Konečně s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované pod č. T 621 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu / C. H. Beck, svazku 26/2004).
Zatímco hlavní líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (§202 odst. 2 tr. ř.), příp. jej vůbec nelze konat (§202 odst. 4 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně vymezeny nejsou. Nutnost účasti obviněného při veřejném zasedání je dána buď tím, že jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. k veřejnému zasedání předvolá a dá tak zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže věc rozhodovat, anebo podle ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Pokud byl obviněný odvolacím soudem o veřejném zasedání ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. pouze vyrozuměn, dává soud najevo, že nepovažuje přítomnost obviněného při veřejném zasedání za nutnou a uvažuje i s alternativou konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Jestliže se obviněný v tomto případě k veřejnému zasedání nedostaví a svou neúčast řádně neomluví, pak nelze mít za to, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002).
Dovolatel (stručně řečeno) namítá, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání o podaném odvolání, které se konalo dne 31. 3. 2005 - nebyly splněny zákonné podmínky pro to, aby odvolací soud provedl předmětné veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti. Takové dovolací námitky je třeba považovat ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za právně relevantní.
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny, jak již výše naznačeno, v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Podle §263 odst. 4 tr. ř. lze v nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Logický výklad (argumentum a contrario) tohoto ustanovení vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v jeho nepřítomnosti. V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplynulo, že dovolatel nebyl době odvolacího řízení (konání veřejného zasedání odvolacího soudu) ve vazbě ani ve výkonu trestu. Z tohoto hlediska nebyla jeho účast u uvedeného jednání podmíněna zněním §263 odst. 4 tr. ř.
Z dikce ustanovení §263 tr. ř. dále plyne, že s citovanou výjimkou jím nejsou podmínky přípravy veřejného zasedání o odvolání odchylně stanoveny, a proto se použije obecné ustanovení §233 tr. ř.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
Obviněný se k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání je nutná, tedy zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.
Lze tedy konstatovat (viz též přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04), že současná právní úprava obsažená v ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn (nevyžaduje se tedy vždy předvolání), přičemž za dodržení této podmínky a se zřetelem ke skutečnostem uvedeným v souvislosti s ustanovením §263 odst. 4 tr. ř. je možné konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného (§234 tr. ř.).
V posuzovaném případě odvolací soud zjevně učinil závěr, že přítomnost dovolatele jako obviněného při veřejném zasedání o odvolání není nutná (že zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku a řízení jemu předcházející lze v souladu s požadavky §254 tr. ř. přezkoumat, aniž by byla přítomnost obviněného nezbytná), a proto se rozhodl dovolatele o konání veřejného zasedání vyrozumět. Vzato výlučně z tohoto hlediska by pak nebylo vyloučeno provést veřejné zasedání o odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi v nepřítomnosti dovolatele.
V návaznosti na to však je nutné zdůraznit (a vyplývá to nepřímo i z již rozvedených obecných východisek), že v každém případě je základním předpokladem pro možnost konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného (zvláště z hlediska čl. 38 odst. 2 Listiny) jeho řádné obeslání. V posuzovaném případě, vzhledem k tomu že dovolatel měl být o konání veřejného zasedání vyrozuměn, mělo jít o obeslání ve smyslu ustanovení §64 odst. 1, odst. 2 tr. ř. [se zřetelem k faktu, že dovolatel nebyl předvoláván, nepřicházela v úvahu aplikace ustanovení §64 odst. 4 písm. a) tr. ř.].
Podle §64 odst. 2 tr. ř. nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. Podle §64 odst. 4 tr. ř. uložit doručovanou zásilku podle §64 odst. 2 tr. ř. nelze, doručuje-li se a) obviněnému usnesení o zahájení trestního stíhání, obžaloba, návrh na potrestání, rozsudek, trestní příkaz nebo předvolání k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání, b) jiná písemnost, jestliže to předseda senátu, státní zástupce nebo policejní orgán z důležitých důvodů nařídí.
Uložení zásilky a z něj vyplývající fikce doručení zásilky adresátovi tedy nejsou vyloučeny u zásilky, jíž je obviněný jako odvolatel vyrozumíván o konání veřejného zasedání o odvolání (viz rozh. č. 38/2003/II Sb. rozh. tr.).
Z uvedeného je zřejmé, že v posuzovaném případě by nebylo uložení zásilky vyloučeno. Je ovšem nutné dále zdůraznit, že se tak může stát a zákonná fikce doručení může nastat pouze tehdy, jestliže je zásilka adresována buď na adresu, na níž se obviněný skutečně zdržuje, nebo na adresu, kterou udal pro účely doručování. V souvislosti s tím je na místě konstatovat, že dovolatel udal již při svém výslechu v přípravném řízení dne 11. 6. 2004 (č. l. 10) adresu současného pobytu S. n., M. B., u M. K., a adresu pro doručování S. n. čp., M. B. Odvolací soud však zásilku obsahující vyrozumění o konání veřejného zasedání zaslal na adresu S. M., M. B. Byť jde o adresu podobnou adrese udané dovolatelem jako jeho místo pobytu či adrese pro účely doručování, rozhodně nelze dovodit, že by šlo o údaj přesný a správný. Dovolateli přitom lze přisvědčit, že v registru ulic a náměstí v rámci Statutárního města M. B. se adresa S. M. nenachází.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nebylo možno dovodit, že by byly splněny zákonné podmínky stanovené pro tzv. náhradní doručení a fikci doručení, která, jak již řečeno, je (vedle skutečného doručení vyrozumění a jako jeho rovnocenná alternativa) základním předpokladem konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného.
Nutno proto uzavřít, že odvolací soud porušil ustanovení §64 odst. 2 tr. ř., §233 odst. 1 tr. ř. a v návaznosti na to i čl. 38 odst. 2 Listiny.
Za tohoto stavu Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze, a to pouze v části týkající se obviněného R. Z. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušenou část těchto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stádia, kdy bude zapotřebí znovu rozhodnout o řádném opravném prostředku. V novém řízení se tedy Krajský soud v Praze bude muset věcí znovu zabývat, a to k odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi podaném v neprospěch obviněného R. Z.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. ledna 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý