ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1610.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 1610/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. ledna 2006 o dovolání, které podala obviněná E. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. 61 To 149/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 111/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 39 T 111/2004, byla obviněná E. S. uznána vinnou trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že „dne 15. 11. 2003 v blíže nezjištěné odpolední době uzavřela přívod vody do bytu č. oprávněného nájemce Ing. P. R., , čímž mu znemožnila dočasné řádné užívání jeho bytu, a dodávka vody byla obnovena až dne 05. 12. 2003 v dopoledních hodinách K. H. Za to byla odsouzena podle §249a odst. 2 tr. zák. a §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 30.000,- Kč, přičemž byl podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na dobu tří týdnů. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Ing. P. R. odkázán s částkou 10.000,- Kč na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná E. S., rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. 61 To 149/2005, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 3. 5. 2005 [§139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podala obviněná E. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V prvé řadě namítla, že skutek, z jehož spáchání byla usvědčena a jak je uveden v rozsudku soudu prvního stupně, se nestal, a dovoláním napadené rozhodnutí je v rozporu s provedeným dokazováním, tedy zakládá se na nesprávném hmotně právním posouzení věci. Podle jejího názoru měl Městský soud v Praze postupovat podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. Konstatovala dále, že vinnou byla uznána na základě výpovědí svědků Ing. P. R., M. R. a JUDr. M. A., skutková zjištění však neodpovídají obsahu výpovědí jednotlivých svědků. V návaznosti na to vyložila vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům, z nichž je podle jejích slov logické, že ona ani nikdo z její rodiny nemohl uzavřít přívod vody do bytu č. v domě na adrese H., P. Dovodila pak, že rozhodnutí Městského soudu v Praze nespočívá na zjištěném skutkovém stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.), v důsledku čehož toto rozhodnutí spočívá podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, když skutek, pro nějž byla obžalována, se nestal. Totéž podle ní platí i o nesprávném hmotně právním posouzení věci, když soud se nezabýval otázkou, zda byla naplněna objektivní stránka trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák. Poté, co citovala skutkovou podstatu uvedeného trestného činu, vyložila, že podmínkou trestní odpovědnosti podle tohoto zákonného ustanovení je existence objektu trestného činu, v tomto případě nájemního práva svědčícího ať již Ing. P. R. či M. R. Městskému soudu v Praze přitom vytkla, že se nezabýval otázkou, zda v daném případě existovalo platné nájemní právo, které vzniklo na základě platné nájemní smlouvy, a v souvislosti s tím, zda došlo z její strany k jednání, jímž by porušila objekt trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák., tj. zda došlo jejím jednáním k zásahu do nerušeného výkonu existujícího nájemního práva vyplývajícího z platné nájemní smlouvy a příslušných norem upravujících nájem bytu. Dodala, že pouze soud prvního stupně konstatoval na základě výpovědí svědků Ing. P. R. a M. R. existenci nájemního práva, aniž by se zabýval otázkou, zda skutečně nájemní právo existovalo, přičemž není zřejmé, vycházel-li v tomto směru z listinných důkazů provedených při hlavním líčení. Podle jejího názoru tak Městský soud v Praze rozhodoval na základě skutkového stavu věci, o němž lze mít důvodné pochybnosti, což mělo za následek nesprávné hmotně právní posouzení věci.
Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. 61 To 149/2005, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí.
K uvedenému dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co připomněla závěry soudů obou stupňů a shrnula argumentaci dovolatelky, konstatovala, že tato argumentace je postavena výlučně na zpochybnění přisouzených skutkových zjištěních, která v dovolacím řízení zásadně ovlivnit nelze. Takový závěr se dotýká především prvé části dovolacích námitek, která zcela zjevně neodpovídá věcnému naplnění jak použitého dovolacího důvodu, tak ani jiného ze zákonných dovolacích důvodů ve smyslu jejich taxativního výčtu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Ve zbývající části dovolání se sice věcně namítá nedostatek znaku „oprávněná osoba“ ve smyslu ustanovení §249a odst. 2 tr. zák. a tím v obecnějším měřítku i absence objektu uvedeného trestného činu, avšak způsob uplatnění uvedené námitky je výlučně skutkové povahy. Nelze se proto žádnou z takto uplatněných námitek věcně zabývat. Dále státní zástupkyně uvedla, že věcný přezkum uplatněné dovolací argumentace nepřichází do úvahy ani na podkladě výjimečného zásahu do skutkového stavu věci, neboť v daném případě není dán extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry, na který dovolatelka ostatně ani neupozorňuje. Nad rámec tohoto základního stanoviska k povaze předmětného dovolání státní zástupkyně dodala, že opatřená skutková zjištění jsou v daném případě v plném souladu s přijatými právními závěry odrážejícími se ve správném způsobu posouzení dovolatelčiny trestní odpovědnosti ve smyslu ustanovení §249a odst. 2 tr. zák. V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné E. S. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a učinil tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest.
Obviněná E. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části do oblasti skutkových zjištění. Dovolatelka totiž (byť deklarovala vědomost o tom, že Nejvyšší soud není v rámci dovolacího řízení oprávněn znovu hodnotit důkazy provedené v rámci řízení před soudem prvního i druhého stupně) ve skutečnosti soudům vytýká právě nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu věci. Namítá totiž, že skutek popsaný shora se nestal, resp. že tento skutek nespáchala. V tomto smyslu nenamítá rozpor mezi shora uvedeným popisem skutku (skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a dostatečně odůvodněnými) a soudy užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelkou ve skutečnosti z podstatné části spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolatelka se v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá správnost relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím, potvrzených soudem odvolacím, tzn. že dovolání v tomto směru uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Zmíněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je na místě připomenout, že každý dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Pokud by tedy dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila pouze uvedené procesní námitky, musel by Nejvyšší soud postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání odmítnout jako podané z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
Dovolatelka však také namítla, že podmínkou trestní odpovědnosti podle §249a odst. 2 tr. zák. je existence objektu trestného činu – nájemního práva svědčícího ať již Ing. P. R. či M. R. s tím, že touto otázkou se Městský soud v Praze nezabýval a nezabýval se v souvislosti s tím ani otázkou, zda došlo jejím jednáním k porušení tohoto objektu trestného činu (zda byla naplněna objektivní stránka). Tuto argumentaci lze v zásadě označit z pohledu uplatněného dovolacího důvodu za formálně právně relevantní.
Trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně nerušeného užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru oprávněnou osobou proti neoprávněným zásahům. Stručně řečeno, chráněno je oprávněné užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru.
Podle skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil po zhodnocení provedených důkazů a která vyjádřil ve skutkové větě výroku rozsudku shora citovaného, byl Ing. P. R. oprávněným nájemcem bytu č. v ulici H. č. v Praze, do něhož dovolatelka uzavřela přívod vody, a jehož řádné užívání tak dočasně znemožnila.
Již z těchto skutečností je zřejmé, že jednáním dovolatelky došlo k zásahu do práva poškozeného Ing. P. R. nerušeně užívat předmětný byt.
Také z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že tento soud řešil otázku objektu i objektivní stránky předmětného trestného činu, když konstatoval, že Ing. P. R. měl k bytu uzavřenou dohodu o nájmu o užívání předmětného bytu, kde si „odbydloval“ nájem, když byt zařídil vlastní rekonstrukcí, a obviněná podstatně rušila výkon užívacího práva oprávněné osoby. Z kontextu zjištění nalézacího soudu přitom vyplývá, že dovolatelka takto jednala neoprávněně. Městský soud v Praze v pozici odvolacího soudu skutková zjištění a právní závěry soudu prvního stupně potvrdil, přičemž se zřetelem k obsahu odvolacích námitek důvodně nepovažoval za potřebné se k otázce objektu trestného činu blíže vyjadřovat. Neobstojí tudíž argumentace dovolatelky, podle níž se jmenovaný soud objektem a objektivní stránkou uvedeného trestného činu v posuzovaném případě nezabýval.
Dovolací soud považuje za vhodné k těmto skutečnostem doplnit ještě následující fakta. Předně konstatuje, že sama obviněná v rámci své výpovědi při hlavním líčení u soudu prvního stupně dne 14. 12. 2004 (viz. č. l. 73, 74) nijak nezpochybnila oprávnění Ing. P. R. užívat předmětný byt, byť nehovoří výslovně o nájmu (ustanovení §249a odst. 2 tr. zák. ovšem neváže trestní odpovědnost na existenci nájmu, nýbrž, jak výše uvedeno, chrání užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru oprávněnou osobou). Konkrétně uvedla: „Pan R. má smlouvu o výstavbě a následném užívání, nájemní smlouvu nemá. Smlouva je koncipována asi tak, že bude splácet oproti běžnému nájemnému zhruba částku Kč 3.800,- měsíčně a bude užívat byt na dvacet let.“ Dále uvedla: „Já si myslím, že p. P. R. má na ten byt celkem oprávněný nárok ho užívat,…“ Od věci pak není poznamenat, že oprávnění Ing. P. R. užívat předmětný byt nezpochybnila ani obhájkyně obviněné, naopak ta v rámci závěrečné řeči u soudu prvního stupně (viz. č. l. 95) mimo jiné uvedla, že „nájemcem bytu byl v té době pouze Ing. R“.
Z uvedených skutečností je tak zřejmé, že sama dovolatelka v řízení před nalézacím soudem existenci objektu trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák., jehož podstatou je oprávnění konkrétní osoby užívat určitý dům, byt či nebytový prostor, v posuzovaném případě potvrdila. Ze skutkových zjištění, která soudy učinily, pak je také zřejmá objektivní stránka - jednání dovolatelky, následek - porušení objektu i příčinná souvislost mezi následkem a popsaným jednáním.
Právně relevantní argumentaci dovolatelky tedy nebylo možno přiznat žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné E. S. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. ledna 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý