ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1626.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 1626/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. ledna 2006 o dovolání, které podal obviněný J. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 3 To 149/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 52/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 11. 2004, sp. zn. 2 T 52/2002, byl obviněný J. D. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž „dne 4. 12. 2001 kolem 22.00 hodin v B., na ul. S. v parku obžalovaný J. D. dostihl před ním jdoucího poškozeného M. H. a žduchnul do něj tak, až poškozený upadnul na zem, kde jej pak obžalovaný J. D. udeřil pěstí do obličeje a z krku mu strhl silný pozlacený řetěz se 3 přívěsky v celkové hodnotě 2.840,- Kč a obžalovaný F. D. poškozenému ležícímu na zemi odcizil peněženku s finanční hotovostí nejméně 45 ATS, doklady a písemnosti,“ (bod 1. výroku předmětného rozsudku).
Dále byl obviněný J. D. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák., který podle zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 27. 11. 2001 kolem 24.00 hodin v B. před barem R. přistoupil k čekajícímu M. L. a z krku mu strhl zlatý řetízek v hodnotě 2.000,- Kč,“ (bod 4. výroku předmětného rozsudku).
Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., jimiž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 3 T 666/2001, a dále za sbíhající se dva trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a trestné činy ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. b) tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. a loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 2 T 658/2000, byl obviněný J. D. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný J. D. zavázán k povinnosti společně a nerozdílně s obviněným F. D. zaplatit na náhradě škody poškozenému H. M. částku 2.948,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený H. M. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaným rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině, trestu a povinnosti k náhradě škody obviněného F. D., roz. D.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění J. D. a F. D., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 3 To 149/2005, jímž tato odvolání jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 27. 4. 2005 [§139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný J. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku především vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů hodnotily důkazy jednostranně v jeho neprospěch. Oba soudy došly podle jeho slov přes vážné rozpory v důkazech neobjektivně k přesvědčení, že k události došlo tak, jak uvedla obžaloba, a jinou alternativu přes to, že se nabízela, nepřipustily. Dále uvedl, že oba soudy z jeho výpovědí vyvodily nesprávné závěry. Připustil, že měl s poškozeným kritického večera incident, ten však pramenil z toho, že dotyčný poté, co byl vyhozen z baru, kde tropil výtržnosti, zcela bezdůvodně kopal do jeho (dovolatelova) vozidla, za což se rozhodl mu vyčinit. Opakovaně přitom zdůraznil, že se nijakým způsobem nepodílel na oloupení poškozeného, neměl to ani v úmyslu a s osobami, které to nakonec provedly, nijak nespolupracoval, ani se na tom s nimi nedomluvil a nedělil se o lup. Viděl, kdo čin provedl, ale protože si myslel, že důkazy prokáží jeho nevinu, tyto osoby neuváděl, jen odvolacímu soudu naznačil, kterým směrem se obžaloba a dokazování mělo ubírat. Protože to však soudy o jeho nevině nepřesvědčilo, uvádí, že nikoli náhodou označil poškozený za pachatele loupeže obviněného F. D., neboť ten jej společně se svědkem J. P. skutečně oloupil. Pokud jmenovaní vypověděli, že dovolatel poškozenému odcizil řetízek a příští den jim o tom říkal, šlo pouze o zastírací manévr, aby odvedli pozornost právě na něho (dovolatele). Vzhledem k tomu dovolatel vyslovil názor, že žádný z provedených důkazů jeho vinu bez důvodných pochybností neprokazuje. Dále dovolatel odkázal na skutečnosti uvedené v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a další (nekonkretizovaná) písemná podání založená ve spise. Opakoval pak, že došlo k nesprávnému a subjektivnímu hodnocení důkazů, které vedly k nesprávnému posouzení jeho účasti na skutku. Navíc podle jeho slov nebyly provedeny některé důkazy jako např. rekonstrukce činu na místě samém, čímž bylo porušeno jeho právo na obhajobu.
Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 11. 2004, sp. zn. 2 T 52/2002, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 3 To 149/2005, zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí pro zřejmé vady, které nelze jinak odstranit.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však směřuje toliko proti neúplnému dokazování a proti hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Skutkovými zjištěními, jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je však dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán pouze tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu státní zástupce dodal, že přezkoumáním ve shora naznačeném směru žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zjištěny nebyly. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř. být nemohou. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a učinil tak ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyjádřil státní zástupce ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný J. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká (ve vztahu k bodu 1. výroku rozsudku soudu prvního stupně) pouze neúplné dokazování a nesprávné hodnocení provedených důkazů, potažmo nesprávná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní verzi skutkového děje. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů a soudy užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Ostatně, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá správnost relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím, potvrzených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Obiter dictum lze poznamenat, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy obou stupňů po zhodnocení provedených důkazů stran dovolatele učinily (přičemž hodnotící úvahy vyložily ve svých rozhodnutích), a jejich právním posouzením není nesoulad. K tomu lze dodat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. ledna 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý