ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.201.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 201/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. února 2006 o dovolání obviněného M. L., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 9 To 481/2004, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 26/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 9 To 481/2004, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného M. L. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 2 T 26/2003, kterým byl obviněný spolu s dalšími obviněnými uznán vinným spolupachatelstvím k trestnému činu podvodu podle §9 odst. 2, §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se obviněný (spolu s dalšími obviněnými) dopustil tím, že „obviněný M. L. vylákal na společnosti C. a. s., se sídlem P., S., částku 630.00,- Kč jako kupní cenu za vůz Mercedes ML 320, SPZ: a to poté, co se společností C. a. s. dne 27.9.2001 uzavřel jako výlučný a jediný vlastník kupní smlouvu č. na předmětné vozidlo, které se pak téhož dne stalo předmětem jen na oko uzavřené leasingové smlouvy č. v P., Č. v baru M., kam smlouvu k podpisu obviněnému L. přinesl obviněný P. s neztotožněnou osobou, přičemž obviněného L. k podpisu smlouvy přemluvil obviněný T. L., který také od něj obstaral doklady pro uzavření takové smlouvy, jež obviněný L. poskytl společnosti C. a. s. a to vše přesto, že obviněný M. L. vlastníkem předmětného vozidla nikdy nebyl, přičemž částku 630.000,- Kč prostřednictvím svědkyně L. L., nechal vyplatit na základě zfalšovaného výdajového dokladu obviněnému M. P. a D. V., který dne 28. 4. 2002 zemřel po dopravní nehodě, a poškozené společnosti C. a. s., od 12. 11. 2001 podnikající pod obchodním jménem L. Č. s. a. s., způsobil škodu ve výši 630.000,- Kč“. Obviněnému byl za shora uvedené jednání podle §250 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, který byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále byl obviněnému podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč a pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti a ohledně nároku poškozeného na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř.
Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 9 To 481/2004, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to prostřednictvím §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Naplnění zmíněného dovolacího důvodu obviněný spatřuje v tom, že „byl uznán vinným jako spolupachatel trestného činu podvodu, ač k tomu nebyl proveden žádný důkaz“. V další části dovolání pak rozvádí pojem spolupachatelství a poukazuje na to, že v daném případě nebyly prokázány znaky společného jednání. Dále uvedl, že nikdy nebyl vlastníkem předmětného vozidla, avšak popírá, že by jednal s podvodným úmyslem, který mu nebyl nikdy prokázán. Rovněž tvrdí, že mu nebylo prokázáno protizákonné spojení s dalšími obviněnými, neboť kromě obviněného P. nikoho z nich nezná. Pokud pak soudy ve svém rozhodnutí konstatují existenci vztahů mezi obviněnými, toto obviněný popírá s tím, že jeho vztah s obviněným L. nebyl nijak zjištěn. Poukazuje rovněž na to, že „rozsudečný výrok neobsahuje všechny zákonné znaky svědčící pro to, že se dopustil trestného činu podvodu v intencích shora uvedených pro naplnění znaků spolupachatelství“. Vzhledem k tomu, že z popisu skutku vyplývá, že částka byla vyplacena obviněnému P. a nikde se nehovoří o tom, že mu (dovolateli) měla být nějaká částka předána, neměl být uznán vinným trestným činem podvodu. V této souvislosti poukazuje na to, že nebylo prokázáno a ani nevyplývá z rozsudku, že by popsaným jednáním sebe obohatil či bylo prokázáno, že jeho jednání směřovalo k obohacení jiného. Vzhledem k tomu, že nebyl dostatek důkazů k rozhodnutí, které soudy učinily, navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 zrušil a soudu prvního stupně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, který se k dovolání obviněného vyjádřil, navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval v intencích návrhu obviněného. Státní zástupce rovněž jako obviněný poukazuje mj. na to, že nebylo zjištěno, že obviněný jednal v inkriminované době s vědomím, že leasingové společnosti C. a. s., nebudou poskytovány příslušné platby či byl s tímto alespoň srozuměn.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Pokud obviněný namítá, že jednání, které je popsáno ve skutkovém zjištění, není možno kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., musí být nejprve uvedeno následující. V případě, že by však smyslem dovolání bylo znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené, pak musí Nejvyšší soud uvést, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěno pochybení.
Pokud jde o námitky obviněného, že „nebyl proveden žádný důkaz k naplnění znaků spolupachatelství k trestnému činu spolupachatelství“, že „nebyly prokázány znaky společného jednání“, že „nebylo prokázáno jeho protizákonné spojení mezi L. a L¨.“, že „nebylo prokázáno, že by sebe obohatil, či jeho jednání směřovalo k obohacení jiného“, pak se jedná o námitky skutkové (viz shora), kdy obviněný ve své podstatě se neztotožňuje se zjištěným skutkovým stavem a vytváří svými námitkami skutkový stav jiný, odpovídající jeho představám. Přitom dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vytýkat vady právní zjištěného skutkového stavu. V případě těchto námitek by musel Nejvyšší soud postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítnout. Za hraniční případ právně relevantní námitky lze považovat zmínku o spolupachatelství (což je pojem hmotného práva), byť také otázku spolupachatelství spojuje obviněný s otázkou skutkových zjištění – nebylo prokázáno jeho spolupachatelství či úmysl obohatit jiného. S ohledem na shora uvedené, byla námitka obviněného přijata jako způsobilá uplatněný dovolací důvod naplnit, Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Předně je potřebné zmínit, že ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil soud odvolací mj. vyplývá, že obviněný vylákal (což již svědčí o podvodném jednání obviněného) od společnosti C. a. s. částku 630.000,- Kč jako kupní cenu za vozidlo Mercedes. Ze skutkového zjištění rovněž vyplývá, že tuto kupní smlouvu obviněný uzavřel jako výlučný a jediný vlastník shora uvedeného vozidla (obviněný sám i v dovolání uvádí, že toto nepopírá), stejně jako nepopírá, že nikdy nebyl vlastníkem předmětného vozidla. Popírá však úmysl sebe nebo jiného obohatit resp. podvodný úmysl. V této souvislosti musí Nejvyšší soud opětovně poukázat na to, co již bylo shora uvedeno k otázce zjišťování skutkového stavu, hodnocení důkazů, příp. popisu skutku a náležitostem rozhodnutí. Na uvedené je upozorňováno z toho důvodu, že jak obviněný, tak i státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného neposuzují důkazy v jejich souhrnu, jak činily soudy. Bez povšimnutí pak z jejich strany (nikoli soudů) zůstaly skutečnosti plynoucí např. z výpovědi svědka V., ze které vyplynulo, že s obviněným byla sepsána (společností C. a. s.) smlouva jakožto s dodavatelem, což předpokládalo, že je vlastníkem vozidla, které leasingové společnosti prodá. Svědek Ing. V. rovněž potvrdil, že obviněný působil jako dodavatel, přičemž „podle vnitřní metodiky firmy (C. a. s.) si tato nemusí ověřovat, zda je dodavatel skutečným vlastníkem, neboť jim stačí, že podepíše kupní smlouvu, kde toto uvádí. Jakožto dodavateli náležela obviněnému odměna ve výši 0,5 % z ceny vozu a jako doplatek kupní ceny mu bylo zaplaceno 630.000,- Kč. Leasingového nájemce nebylo třeba ověřovat, neboť obviněným byly vyplněny potřebné doklady s tím, že byla uvedena akontace ve výši 30 %“. V souladu se shora uvedeným jsou pak i závěry soudu prvního stupně rozvedené na str. 9 – 10 rozsudku. Z uvedeného tedy vyplývá, že obviněný musel být vlastníkem vozidla, což v daném případě ve skutečnosti nebyl, přestože mu tato skutečnost byla známa, tedy že není jediným a výlučným vlastníkem a že jím být musí, aby mohla být smlouva se společností C. a. s. uzavřena, přesto se společností C. a. s. uzavřel kupní smlouvu (viz skutková zjištění). Obviněný si pak musel být vědom i toho, že pokud uzavírá kupní smlouvu, kde uvádí nepravdivé údaje (že je vlastníkem předmětného vozidla), bude mu také vyplacena částka, která mu nenáležela (viz skutkové zjištění soudu – vylákal částku 630.000,- Kč). Tedy již ze shora uvedeného vyplývá, že po subjektivní i objektivní stránce byly dány podmínky pro právní kvalifikaci jednání obviněného podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Tak by tomu bylo za situace, pokud by soudy nedospěly k závěru, že se jednalo o spolupachatelství s dalšími osobami.
Z kontextu skutkové věty a odůvodnění rozhodnutí dále vyplývá, že uvedenou částku (630.000,- Kč), kterou obviněný L. vylákal od společnosti C. a. s., následně prostřednictvím svědkyně L. nechal vyplatit obviněnému P. a V. Soud prvního stupně na základě výpovědí obviněných, svědků a rovněž listinných důkazů dospěl k závěru, že se obvinění znali (tyto své úvahy rozvedl na str. 11 svého rozsudku), odvolací soud pak na str. 3 svého usnesení poukázal na to, že také obviněný L. vystupoval jako leasingový nájemce vozidla Mercedes, které po zaplacení šesti splátek bylo odcizeno, přičemž leasingovou operaci realizoval s obviněným L. Tato skutečnost, spolu s dalšími, vedly tedy soudy k tomu, že se také obviněný L. s obviněným L. znali (nutno podotknout, že dle skutkových zjištění mezi těmito obviněnými měla být smlouva uzavřena již 14. 9. 2001). Pokud je tedy namítáno, že se tito obvinění neznali, jedná se o skutkovou námitku, neboť soudy odkázaly na důkazy, které po hodnocení ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. je vedly k závěru, že se obvinění znali. Další skutečností, na kterou je třeba poukázat a která vedla soudy k závěru, že se jednalo o spolupachatelství, byla otázka předkládaných dokladů k vozidlu Mercedes, např. k provedení změny, dohoda o zprostředkování prodeje uzavřená mezi svědkem T. a obviněným, stejně jako situace provázející transakci dne 27. 9. 2001, kdy obviněný uvedl, že zmocnění od svědka T. nepřevzal, s tímto osobně nejednal a dále měla operaci na starosti svědkyně L., která odjela na schůzku s novým nájemcem. Tato jela na schůzku, avšak doklady k vozidlu předala P., který s nimi odešel do baru odkud je přinesl již podepsané. Také tento postup zapadl do hodnotících úvah soudu, kdy odvolací soud poukázal na to, že obviněný L. zjevně využil své předchozí zkušenosti s leasingovými transakcemi a zneužil situace, kdy věděl, že leasingová společnost neověřovala, zda dodavatel vozidla je fakticky i jeho vlastníkem (viz výklad shora), přičemž po formální stránce byla celá transakce pro společnosti C. a. s. v pořádku. Soudy dospěly k závěru, že obviněný se jednání dopustil ve spolupachatelství.
S ohledem na podané dovolání a již zmíněnou námitku, kterou lze považovat za právně relevantní naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. /uplatněný prostřednictvím §265b odst. 1 písm. l) tr. ř./, lze poukázat na částečnou nedokonalost popisu skutku zjištěného soudem prvního stupně k otázce spolupachatelství. Je však potřebné uvést, že z odůvodnění jednoznačně vyplývá, které důkazy byly shromážděny, před soudy provedeny a jaké závěry z jednotlivých důkazů soudy vyvodily. V tomto směru je možno uvést, že nepřesnost skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně neznamená, že by soudy skutková zjištění týkající se obviněného odpovídající uvedené právní kvalifikaci neučinily. Naopak, z celého kontextu jejich rozhodnutí dostatečně zřetelně vyplývá, jaké skutkové závěry ohledně jmenovaného po zhodnocení provedených důkazů učinily. Mezi takto zjištěným skutkovým stavem věci a použitou právní kvalifikací není nesoulad. K této problematice je potřebné zmínit, že „pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
S ohledem na skutečnosti shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž musel trestní věc obviněného meritorně ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumávat. Své rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, je odkazováno na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann