ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.219.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 219/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. února 2006 o dovolání obviněného Z. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2004, sp. zn. 5 To 477/2004, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 44 T 136/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 7. 2004, sp. zn. 44 T 136/2003, byl obviněný uznán vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. (bod 1 výroku rozsudku), trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 k §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. (bod 2 - 4), trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. (bod 2 - 3), trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. (bod 4) a trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. Obviněnému byl podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků, když pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. O nároku poškozeného bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. Týmž rozsudkem byl obviněný podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 2 Zt 137/2003, pro skutky blíže rozvedené pod body 1 - 13 výroku zprošťující části rozsudku, ve kterých byl státním zástupcem spatřován trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., kterých se měl obviněný dopustit jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. Ve vztahu k této části bylo o nároku poškozených rozhodnuto podle §229 odst. 3 tr. ř.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2004, sp. zn. 5 To 477/2004, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítnuto a k odvolání státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného byl podle §258 odst. 1 písm. a), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve zprošťujícím výroku v bodech 2, 4 a 10, a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně, aby ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2004, sp. zn. 5 To 477/2004, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že skutková zjištění potvrzují jeho úmysl překonat odpor poškozeného, tj. uvolnit se z velmi silného sevření poškozeného a utéci z místa páchání trestné činnosti. Pokud je v další části skutkového zjištění charakterizováno zranění poškozeného, vyjadřuje obviněný názor, že tímto zraněním nebyl poškozený omezován v obvyklém způsobu života a ani doba, po kterou byl poškozený omezován v obvyklém způsobu života, nedosahuje znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §221 tr. zák. Poukazuje dále na to, že nebylo jeho úmyslem způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví a tomu ani neodpovídá průběh skutkového děje, jeho úmyslem bylo vymanit se ze sevření poškozeného a utéci. Poukazuje na způsob vedené obrany proti poškozenému, kdy ani z použitého nástroje, kdy nahmatal pouze dřevěný předmět, nelze dospět k závěru, který učinil soud prvního stupně, s nímž se také ztotožnil soud odvolací. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265 odst. 1 písm. h) tr. ř. namítá, že nebyla naplněna materiální stránka zvlášť nebezpečné recidivy. V této souvislosti poukazuje na svoji předchozí majetkovou trestnou činnost, kdy podle jeho názoru s ohledem na charakter trestné činnosti, která se stala předmětem podaného dovolání, není zvýšen stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání natolik, aby bylo jeho jednání možno kvalifikovat jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty. Závěrem podaného dovolání, které směřovalo pouze proti výroku o vině kvalifikovaném jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák., které se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista, navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a dále postupoval §265l odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, který se k dovolání obviněného vyjádřil, v obsáhlém vyjádření k dovolání odkazuje na texty publikované k ustanovením trestního zákona, která jsou dovoláním obviněného napadána, aby se ztotožnil s tvrzením obviněného. Poukazuje na některé skutečnosti plynoucí z rozhodnutí soudu prvního, resp. druhého stupně, které dle jeho názoru nepotvrzují jejich závěry o úmyslu obviněného způsobit poškozenému závažnější následek v podobě těžké újmy na zdraví Z. R. Pokud jde o otázku zvlášť nebezpečné recidivy, odkazuje státní zástupce jednak na rozhodnutí k této problematice již dříve publikovaná, stejně jako na rozhodnutí Ústavního soudu. Vyjadřuje svůj názor, že s ohledem na charakter předchozí trestné činnosti a trestnou činnost, pro kterou se vede řízení o dovolání, „nelze u obviněného shledat sklony k páchání trestné činnosti násilného charakteru a stupeň společenské nebezpečnosti snižuje i zjištění, že nešlo o útok plánovaný, naopak se vyvinul situačně poté, co obviněný zpanikařil v důsledku svého zadržení poškozeným“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Předně musí Nejvyšší soud uvést, že obviněný podal odvolání pouze proti výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. a útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1, 2 tr. zák. a výroku o trestu. Nyní podané dovolání směřuje pouze do výroku o vině pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista a do výroku o trestu /§265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř./. Jednání obviněného podle skutkového zjištění spočívalo v tom, že „dne 10. 4. 2003 kolem 12.30 hodin vnikl po přestřižení visacího zámku pomocí pákových nůžek do garáže v P., U Z. z., nato usedl po otevření nezamčených dveří do vozidla Tatra 57, rok výroby 1932, SPZ v majetku Z. R., nar., odkud demontoval palubní desku a přední sklo vozidla s tím, že tyto věci odcizí, k čemuž však nedošlo, neboť obžalovaný byl při tomto počínání vyrušen poškozeným R., který přišel do garáže a zpozoroval jej, když na obžalovaného zakřičel, ten vylezl a chtěl utéci, při následné potyčce, kdy poškozený vzal obžalovaného pravou rukou do „kravaty“ a držel ho, tlačil jej hlavou k zemi, přičemž v době, kdy obžalovaný měl obličej u nohy poškozeného a tělem byl odvrácen od něho, nahmatal na hromadě dříví, nacházející se u zdi garáže, kladívko o hmotnosti 100 - 130 gramů, kterým poškozeného udeřil nejprve do nohy a dále celkem třikrát do hlavy v oblasti ucha, a poté co jej takto zranil, utekl z místa činu, poškozenému způsobil zranění, dvě tržné zhmožděné rány v temeně týlní krajině, pohmoždění měkkých tkání za pravým uchem s krvácením z pravého zvukovodu a přechodným zhoršením sluchu vpravo a pohmoždění zevní dolní strany pravého stehna, které poškozeného omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu asi jednoho týdně až deseti dnů a znalec je hodnotí jako středně těžké, které má ze soudně lékařského hlediska charakter ublížení na zdraví a dle znaleckého posudku mohl úder kladívka do hlavy vést k závažnému i smrtelnému poranění. Poškozením vozidla, tj. škodou způsobenou demontáží elektroinstalace desky a skla způsobil poškozenému škodu ve výši 19.200,- Kč a tohoto jednání se dopustil poté, co byl rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 6.12.1996, sp. zn. 1 T 86/96, uznán vinným mimo jiné trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let, který obžalovaný vykonal dne 6. 3. 2002“.
Pokud obviněný namítá, že jednání, které je popsáno ve skutkovém zjištění, mělo být správně kvalifikováno maximálně jako pokus ublížení na zdraví, lze připustit, že uvedená námitka je způsobilá dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit. V případě, že by však smyslem dovolání bylo znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené, pak musí Nejvyšší soud uvést, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu, jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěno pochybení.
Dále je třeba nejen k dovolání obviněného, ale i vyjádření státního zástupce k podanému dovolání uvést, že uvedený skutek popsaný pod bodem 4 výroku rozsudku je třeba posuzovat v kontextu shora uvedeném, nikoli pouze z pohledu jednotlivých dílčích údajů či znaků, jak je dovolatelem a ve vyjádření činěno (viz níže rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 396/03). Obviněný je osobou v minulosti několikrát soudně trestanou a jak vyplývá ze skutkových zjištění a hodnotících úvah soudů, majetková trestná činnost po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody se stává zdrojem jeho příjmů. Tedy žádné z předchozích odsouzení nemělo doposud na odsouzeného vliv ve smyslu nikoliv pouze jeho potrestání, ale především z pohledu jeho převýchovy. Také v posuzovaném případě je třeba vidět, že před 10. 4. 2003 se obviněný dopouští trestné činnosti, ale také bezprostředně poté, co napadl poškozeného R. a z místa činu uprchl (cca ve 12.30 hod.), dopouští se kolem 13.30 hod. další trestné činnosti, a to útoku na veřejného činitele, a to tak, že „nedaleko garáže poškozeného R., když byl zpozorován policistou, počal se obviněný před ním skrývat, do vozidla Škoda Octavia SPZ nastoupil přes dveře spolujezdce, vozidlo nastartoval, a když jej policista vyzval, aby předložil doklady, na tuto výzvu nereagoval a začal na policistu opakovaně najíždět, když policista uskočil a varovně vystřelil do vzduchu, na to také obviněný nereagoval a z místa činu ujel“. Uvedená skutečnost je zmiňována s ohledem na vyjádření obviněného i státního zástupce jednak k osobě obviněného, a tvrzení, že v případě jednání vůči poškozenému R. šlo o útok neplánovaný a že zpanikařil v důsledku svého zadržení poškozeným. Takové tvrzení (viz č. l. 9 vyjádření k dovolání) by bezpochyby absurdně dotaženo bylo možno vztáhnout i na útok pod bodem 5) rozsudku (viz shora útok na policistu), neboť také v tomto případě obviněnému hrozilo zadržení a jedinou jeho snahou bylo uprchnout, nepochybně za každou cenu, tedy i za cenu útoku proti životu a zdraví jiných osob. Tolik považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést k otázce komplexního posouzení věci, nikoli jen odkazu na části děje vytržené z kontextu či dřívější rozhodnutí v jiných věcech s konkrétní věcí podrobněji blíže nehodnocených.
Obviněný vnikl do garáže jiného, zde pak způsobil poškození vozidla a chtěl odcizit věci z motorového vozidla. V dalším jednání mu bylo zabráněno poškozeným R. Pokud se obviněný hájil tím, že chtěl z místa činu utéci, ale v tom mu bylo poškozeným zabráněno, není důvodu tomuto nevěřit, na druhou stranu nelze klást za vinu poškozenému, že hájil svůj majetek a pachatele majetkové trestné činnosti zadržel. Přitom ze skutkových zjištění, ale i výpovědí poškozeného a obviněného vyplývá, že poškozený vůči obviněnému nepoužil žádnou zbraň, předmět, nic, čím by mohl u obviněného vyvolat jakousi obavu o své zdraví. Obviněný, který byl přistižen při páchání trestné činnosti, vědom si toho, že poškozeného nepřemůže „zpanikařil“ jak uvádí státní zástupce, avšak ne ve smyslu úvah ve vyjádření uvedených. Obviněnému je a byla známa jeho předchozí trestná činnost a vědom si toho, že poškozeného nepřemůže, „zpanikařil“ – vědom si toho že bude předán policii a čeká jej další trestní stíhání, a pod dojmem těchto vyhlídek použil nástroje, který nahmatal a zaútočil proti tělu poškozeného. Zde je nutno souhlasit s úvahami nalézacího soudu i soudu druhého stupně k tomu, že poškozený neměl důvodu svoje napadení ani jemu předcházející průběh konfliktu zkreslovat v neprospěch obviněného, což je nepřímo potvrzováno i tím, že se nechal uschopnit na vlastní žádost. Proto, pokud se obviněnému nepodařilo vymanit se ze sevření poškozeného ani poté, co použil „zákeřnějších a účinnějších kroků – štípání do citlivých míst silnějšího soupeře“ (viz str. 9 usnesení odvolacího soudu), musel hledat účinnější prostředek. Tímto prostředkem se stalo kladívko o hmotnosti minimálně 100 - 130 gramů. Tuto hmotnost uvádí Nejvyšší soud s ohledem na výhrady státního zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného, kdy výrok soudu obsahuje údaje 100 - 130 gramů, přitom znalecký posudek uvádí 150 gramů. V uvedené souvislosti je však podstatné, že objektivně bylo zjištěno u poškozeného zranění, které znalec hodnotil jako středně těžké, a to že údery kladívkem o hmotnosti 150 gramů do hlavy mohou vzniknout vážná poranění, která mohou vést i ke smrti. (V souvislosti s uvedenými nepřesnostmi je třeba odkázat na záznam policie ze dne 10. 4. 2003, uvádějící, že pachatel útoku na poškozeného R. i s kladívkem utekl).
V podaném dovolání i vyjádření k dovolání je subjektivní stránka – úmysl pachatele způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví zpochybňována jednak nesrovnalostí v nejvyšší hmotnosti kladívka, stejně jako tím, že nešlo o plánovaný útok, který se vyvinul situačně poté, co obviněný zpanikařil v důsledku svého zadržení poškozeným. Obvodní soud pro Prahu 10, stejně jako Městský soud v Praze, se otázce subjektivní stránky dostatečně věnovaly a v tomto směru lze odkázat na str. 14 a 15 rozsudku soudu prvního stupně či str. 9 usnesení odvolacího soudu, přičemž s jejich závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje (jsou plně v souladu s výše uvedenými úvahami k osobě obviněného, době i způsobu provedení činu). Lze se ztotožnit se závěrem soudu druhého stupně, že ze strany obviněného se přinejmenším jednalo o srozumění s tím, že údery kladívkem do hlavy může být způsobena těžká újma na zdraví (přitom není vyloučeno způsobení těžké újmy na zdraví či smrti ani „dřevěným předmětem“). Ve vztahu k úmyslu obviněného nelze odhlédnout ani od té skutečnosti, že způsobem popsaným ve výroku rozsudku měl obviněný na poškozeného zaútočit v době, kdy poškozený částečně uvolnil sevření obviněného a tento pokud byl skloněný a bil nejprve poškozeného do nohy, musel vidět předmět, kterým vůči tělu poškozeného útočil, přičemž, aby svůj útok učinil mocnějším, zasadil několik úderů kladívkem poškozenému do hlavy. To, že se jednalo o opakované údery do hlavy, je objektivně prokázáno a znaleckým posudkem je také rozvedeno, jaké zranění bylo, příp. mohlo být poškozenému způsobeno. S ohledem k osobě poškozeného a jím popsanému průběhu děje, stejně jako objektivním skutečnostem soudy zjištěným, bylo rovněž správně vycházeno z intenzity útoku obviněného.
Obstát nemohla ani námitka, že jednání obviněného s ohledem na dobu, po kterou byl poškozený omezován v obvyklém způsobu života, nenaplňuje ani znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §221 tr. zák. V této souvislosti lze odkázat pro stručnost na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 10), kde znalec objektivně zjištěná zranění hodnotí jako středně těžká (tedy na základě objektivního zjištění), v závislosti na hmotnosti kladívka pak uvádí, že údery kladívkem mohou vzniknout vážná poranění, která mohou vést až ke smrti.
Pokud jde o otázku zvlášť nebezpečné recidivy, zde musí Nejvyšší soud uvést, že podmínky pro ukládání trestu odnětí svobody zvlášť nebezpečnému recidivistovi jsou stanoveny v §41 tr. zák. tak, že:
1) Pachatel, který znovu spáchá zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za osobu zvlášť nebezpečného recidivisty, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
2) Zvlášť nebezpečnými činy jsou trestné činy uvedené v §62 a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let.
Jak vyplývá ze zákonné dikce, za zvlášť nebezpečného recidivistu může být obviněný uznán vinným toliko za splnění dvou podmínek, a to formálních a materiálních. Podstatou materiálních podmínek je zjištění, zda okolnost, že obviněný spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin opětovně, pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Výslovně zákon v této souvislosti odkazuje na potřebu posouzení délky doby, která uplynula od posledního odsouzení do spáchání aktuálně posuzovaného zvlášť závažného úmyslného trestného činu. Obviněný v této souvislosti poukazuje na to, že „z důkazů provedených před soudem jednoznačně vyplývá, že se v minulosti nedopustil žádného trestného činu ublížení na zdraví ani jiného trestného činu proti životu a zdraví, stejně tak se nedopustil v minulosti žádného trestného činu, který je uveden v §62 tr. zák.“. Připouští, že byl v minulosti odsouzen pro trestný čin s horní hranicí osmi let, ale tento by se podle současné právní úpravy posuzoval podle mírnější trestní sazby. Materiální stránka zvlášť nebezpečné recidivy není rovněž provedenými důkazy dána, neboť pro to nesvědčí jak povaha dřívějšího odsouzení a jeho závažnost, tak ani doba která uplynula od posledního odsouzení.
Nejvyšší soud vědom si rozhodnutí Ústavního soudu k problematice zvlášť nebezpečné recidivy např. ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03, musí uvést, že v nálezu, na který poukazuje nikoli obviněný, ale státní zástupce, Ústavní soud sice konstatoval, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, avšak konstatoval ve své podstatě s odkazem na ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny pochybení, v předmětné trestní věci, kterou odůvodňuje jednak historickými úvahami ohledně zvlášť nebezpečné recidivy, kriminálně politickým smyslem tohoto právního institutu apod., aby závěrem konstatoval, že „závěr obecného soudu o tom, že se pachatel trestné činnosti dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista, musí být přesvědčivě prokázán a odůvodněn, a to proto, že takové zjištění má významný vliv na kvalifikování trestné činnosti s razantním dopadem na druh a výměru ukládaného trestu. V rámci materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy je nezbytné odpovědně hodnotit konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, jak předchozího, jak byl v minulosti zjištěn soudem, tak i trestného činu nyní souzeného, a to podle hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zák.“.
Ve smyslu těchto závěrů lze odkázat na hodnotící úvahy soudu prvního stupně a zejména pak na odůvodnění odvolacího soudu na str. 10 – 11 jeho usnesení, přičemž Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožňuje (jedná se o uplatnění stejných námitek, se kterými se zmíněný soud v rámci řízení o odvolání podrobně vypořádal). Nad rámec shora uvedeného je potřebné zmínit, že obviněný byl v minulosti odsouzen pro trestný čin s horní sazbou trestu odnětí svobody v trvání nejméně osmi let. Jednalo se o úmyslný trestný čin. Že se nejednalo o trestný čin v §62 tr. zák. neuvedený, případně, že dnes by byl posouzen podle mírnějšího ustanovení trestního zákona, jsou námitky irelevantní. To, co však považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit je to, že obviněný se v minulosti dopouštěl majetkové trestné činnosti, která mu převážně umožňovala v době, kdy nepobýval ve výkonu trestu odnětí svobody, uspokojovat jeho potřeby. Ani po návratu z posledního výkonu trestu odnětí svobody obviněný nezměnil způsob svého života a v případě trestného činu projednávaného v rámci dovolacího řízení, ve snaze obohatit se a nebýt zadržen, počínal si tak, že míra jeho násilí nesměřovala již pouze proti cizímu majetku, ale zaměřila se proti životu a zdraví. Že se ze strany obviněného jedná o násilí značně intenzivní a vzestupného charakteru je dokladováno i tím, že ve snaze uniknout zadržení útočil motorovým vozidlem na zasahujícího policistu (tento trestný čin však není předmětem dovolacího řízení, byl však součástí trestné činnosti projednávané soudem prvního i druhého stupně a stal se také jedním z hledisek charakterizujících osobu obviněného).
U zvlášť nebezpečného recidivisty se podle §42 odst. 1 tr. zák. horní hranice trestní sazby zvyšuje o jednu třetinu. Trest, který byl obviněnému jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi uložen v trvání osmi let je trestem v rámci takto zvýšené trestní sazby, a není možno jej napadat ustanovením §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann