ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.242.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 242/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. února 2006 o dovolání obviněného V. F., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2005, č. j. 3 To 363/2005-87, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 31/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2005, č. j. 91 T 31/2005-69, byl obviněný V. F. uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a podle §257 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a podle §59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále byla podle §59 odst. 2 tr. zák. obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době uhradil v plné výši škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen nahradit poškozenému S. m. B., M. č. B.– Ch., Ch. nám., škodu ve výši 5.474,- Kč.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 10. 2005, č. j. 3 To 363/2005-87, podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o podmíněném odkladu výkonu trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle §58 odst. 1 tr. zák. a podle §59 odst. 1 tr. zák. výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném hmotně právním posouzení. Nesouhlasí s tím, že jeho jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin. V jeho případě totiž nelze bez jakýchkoliv pochybností konstatovat, že vytýkaným činem byla způsobena škoda přesahující 5.000,- Kč. Má za to, že soudy nebyla škoda náležitě zjištěna. Poukázal na to, že v dané věci při stanovení výše škody soudy vycházely z jejího vyčíslení B. k. a. s. a dále z faktury za opravu poškozené věci, aniž by však vzaly v úvahu skutečnost, že škoda byla odstraňována neefektivně. Došlo k rozbití betonu a jeho uložení na skládku, ačkoliv mohl být použit jako součást nové betonové kotvy, čímž by odpadl náklad 872,- Kč za jeho uložení na skládce. Kdyby byla využita stávající betonová kotva sloupku bez jejího rozbití, odpadl by dokonce náklad až ve výši 2 – 3 tisíc Kč na odstranění škody. Namítl dále, že B. k. a. s. jsou majetkově a zakladatelsky propojeny s poškozeným a není možné jejich stanovisko považovat za objektivní, pokud se jedná o vyčíslení škody. Domnívá se, že nemůže být přičteno k jeho tíži, pokud oprava byla prováděna neefektivně. Naopak, škoda by měla být určena jen v nejnižší možné výši. Zastává názor, že škodou může být jen to, co je nejnižší možnou škodu, tedy že poškozená strana má povinnost (srov. ust. §415 a §420 občanského zákoníku) postupovat tak, aby nevznikaly další škody, tj. postupovat efektivně. Je přesvědčen, že soudy nesprávně učinily závěr o tom, co lze považovat za škodu, pak logicky vedly dokazování nesprávným směrem, což se projevilo odmítáním návrhů obviněného na doplnění dokazování. Podle jeho názoru neobstojí ani právní posouzení, které je základem výroku o trestu. Vzhledem k výši škody se mu jeví uložený trest nepřiměřeně vysoký. S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozsudky v celém rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně se k dovolání obviněného vyjádřila. Uvedla, že vzhledem k tomu, že obviněný zpochybňuje trestnost svého jednání s poukazem na nepodložený závěr o způsobení škody nikoliv nepatrné, lze konstatovat, že uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl věcně naplněn. Z hlediska volby druhé alternativy ustanovení §89 odst. 12 tr. zák., tj. podle účelně vynaložených nákladů na uvedení věci v předešlý stav, státní zástupkyně označila postup soudů obou stupňů při stanovení výše způsobené škody za správný. Za účelně vynaložené náklady je třeba považovat takové náklady, které jsou nezbytné k odstranění skutečně způsobené škody, tj. škody způsobené trestným činem, nikoliv pak už náklady další, které by s takovým účelem bezprostředně nesouvisely a které by znamenaly např. vylepšení poškozené věci ve srovnání s jejím původním stavem. V daném případě vycházely oba soudy nejprve z obsahu odborného vyjádření B. k. a. s., jakožto právnické osoby s potřebnými odbornými předpoklady (o jejich dostatečnosti není s ohledem na povahu způsobené škody pochyb), dále z předběžného rozpočtu na opravu středního ocelového sloupu s podrobným vyčíslením všech předpokládaných nákladů na použitý materiál a mechanizaci, jakož i na hodnotu pracovního výkonu nezbytného počtu pracovníků, které pak porovnaly se skutečně vyfakturovanými náklady. Státní zástupkyně má zato, že tyto skutečně vynaložené náklady byly ve smyslu §89 odst. 12 tr. zák. rozhodující, i když jejich výše byla nižší než se původně předpokládalo. V této souvislosti je tedy třeba dovolatelovy úvahy o míře účelnosti nákladů vynaložených k uvedení věci v předešlý stav a hranicí, která by jej dělila od beztrestnosti jeho jednání, odmítnout. Podstatným totiž zůstává, že takové náklady byly ve skutečnosti za účelem odstranění dovolatelem způsobené škody vynaloženy, že při jejich vynaložení bylo postupováno zcela standardním způsobem, srovnatelným s postupem v každém jiném obdobném případě, a že postup v předmětné trestní věci neodůvodňoval (např. vzhledem k okolnostem zvláštního zřetele hodným) jiný než obvyklý a tedy specifický postup. Otázka poměru jím způsobené škody ve srovnání se zákonnou hranicí trestnosti jeho jednání v uvedeném směru je zohlednitelná toliko při rozhodování o trestu. Zbývající okruh námitek, ve kterých dovolatel řeší otázky trestu se skutečným stavem a možnými perspektivami svého trestního postihu, je zřejmým poukazem na nepřiměřenost jemu uloženého trestu. Takové námitky však nelze spojovat s naplněním žádného dovolacího důvodu. K tomu je třeba především uvést, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. má svoje specifické zákonné podmínky. Rovněž tak zásah do výroku o trestu při uplatnění jiného nesprávného hmotně právního posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je mimořádným nástrojem řešení neudržitelnosti výroku o trestu. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný v dovolání zpochybňuje způsob stanovení výše škody. Těžiště námitek obviněného je třeba spatřovat v otázce, zda vzniklá škoda byla spolehlivě zjištěna a zda její výše naplňuje znak skutkové podstaty podle §257 odst. 1 tr. zák. škody nikoliv nepatrné.
Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
Podle §89 odst. 12 tr. zák. při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení v předešlý stav. Toto ustanovení je koncipováno tak, že vyjadřuje celkem tři kritéria pro stanovení výše škody. Těmito kritérii jsou: cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav. Vzájemný vztah těchto kritérií není takový, že by šlo o alternativy, z nichž by si orgány činné v trestním řízení mohly podle volného uvážení zvolit tu, kterou použijí. Mezi uvedenými kritérii je určitá hierarchie, která vyjadřuje, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a že teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších dvou hledisek, to znamená hledisko účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo hledisko účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav (srov. č. 39/2002 Sb. rozh. tr.).
V daném případě bylo nutno vycházet z účelně vynaložených nákladů na uvedení věci v předešlý stav. Uvedení věci v předešlý stav je alternativou ve vztahu k obstarání stejné nebo obdobné věci, avšak v konkrétním případě použití těchto alternativ nepřicházelo v úvahu. Při stanovení výše škody měl soud prvního stupně k dispozici jednak odborné vyjádření vypracovaného společností B. k. a. s., jednak fakturu číslo vystavenou dne 3. 6. 2004 společností P. V., s. a i. č. s. r. o. Podle odborného vyjádření účelně vynaložené náklady v souvislosti s uvedením poškozené věci do původního stavu by představovaly částku 5.556,- Kč, fakturou byly náklady vyčísleny částkou 5.474,- Kč. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud vycházel z částky, která byla skutečně na uvedení v předešlý stav vynaložena, neboť lze-li věc uvést do původní stavu, pro posouzení výše škody způsobené trestným činem a pro rozsah povinnosti k její náhradě je rozhodující částka potřebná k uvedení věci do původního stavu. Tato částka je bezesporu v konkrétní věci představována výší nákladů, které byly skutečně na uvedení v předešlý stav vynaloženy. V tomto směru se Nejvyšší soud zcela ztotožnil s názorem odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že další dokazování ke zjištění výše škody by bylo nadbytečné (srov. též č. 32/1994 Sb. rozh. tr. a č. 31/1972 Sb. rozh. tr.). Lze proto shrnout, že náklady, které byly vynaloženy na uvedení v předešlý stav, lze nepochybně pokládat za účelně vynaložené na uvedení věci v předešlý stav. Nejvyšší soud proto nemůže souhlasit s názorem obviněného, že náklady nebyly vynaloženy účelně, tedy neefektivně.
Pokud jde o druhou část dovolání obviněného, tedy o argumentaci obviněného k otázce stanovení výše trestu, lze uvést, že v tomto směru námitky obviněného nespadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání proti výroku o trestu lze opřít jedině o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To ovšem obviněný v dovolání nenamítal a nepřicházelo to ani v úvahu, protože podle §257 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců (a podmíněně odložen), který je trestem uloženým v rámci zákonné trestní sazby stanovené v trvání až na jeden rok. Výrok o trestu není možné napadat z toho důvodu, že trest není přiměřený hlediskům stanoveným v §31 odst. 1 tr. zák. nebo účelu trestu podle §23 odst. 1 tr. zák., a to ani v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud by obviněný v dovolání neuplatnil námitky jiné, v této části dovolání by bylo jeho dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Se zřetelem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, v tomto směru Nejvyšší soud odkazuje na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann