ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.263.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 263/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. března 2006 o dovolání, které podal obviněný M. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. B., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 13 To 295/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 17 T 132/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. 17 T 132/2004, byl obviněný M. P. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil dílem sám, dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s obviněným M. J. tím, že
1.dne 21. 1. 2004 v době od 21.32 do 22.30 hodin v přesně neustanoveném úseku trasy vlaku č. po předchozí dohodě a zjištění naložení předmětného vlaku, které obžalovanému P. zajistil obžalovaný J., provedli vloupání do naložených osobních vozů, ze kterých odcizili 3 kusy autorádií pro navigační systém a 2 kusy CD měničů v celkové hodnotě 239.411,20 Kč, kdy obžalovaný P. vlakovou soupravu opustil v k. o. V., okr. M. B.,
2.dne 16. 1. 2004 v 00.59 hodin telefonicky upozornil obžalovaný J. obžalovaného M. P. na složení nákladu vlaku č., a téhož dne M. P. spolu s dosud přesně neustanoveným spolupachatelem v době od 01.15 do 02.10 hodin odcizili na uvedeném vlaku č. z ložených osobních vozů 9 kusů autorádií s CD přehrávačem a 1 kus CD měniče v celkové hodnotě 131.350,- Kč, kdy vlakovou soupravu opustili u obce B., okr. M. B.,
3.dne 22. 10. 2003 ve 21.45 hodin a ve 22.48 hodin telefonicky upozornil obžalovaný J. obžalovaného M. P. na složení vlaku č., a téhož dne v době od 22.49 do 03.51 dne 23. 10. 2003 M. P. odcizil na uvedeném vlaku z ložených osobních vozů 3 kusy autorádií s CD mechanikou v celkové hodnotě 38.436,- Kč, kdy vlakovou soupravu opustil pravděpodobně u obce V.,
4.dne 27. 8. 2003 ve 21.05 hodin telefonicky upozornil obžalovaný J. obžalovaného M. P. na složení vlaku č. a následně v době od 23.17 hodin dne 27. 8. 2003 do 00.10 hodin dne 28. 8. 2003 M. P. odcizil na uvedeném vlaku z ložených osobních vozů 21 kusů autorádií v celkové hodnotě 261.661,20 Kč, kdy M. P. vlakovou soupravu opustil u obce V., kam pro něj M. J. přijel,
5.dne 12. 8. 2003 v 19.23 hodin telefonicky informoval obžalovaný J. obžalovaného M. P. o situaci na vlečce a následně v době od 21.55 hodin do 01.05 dne 13. 8. 2003 M. P. odcizil na vlaku č. z ložených osobních vozů 11 kusů autorádií a 5 kusů CD měničů v celkové hodnotě 205.126,60 Kč, kdy M. P. vlakovou soupravu opustil u obce L.,
6.dne 11. 2. 2004 v době od 00.15 do 01.03 hodin na vlaku č. odcizil z ložených osobních vozů 4 kusy autorádií s navigačním systémem včetně 4 kusů návodů k použití, 4 kusy CD měničů a 2 kusy autorádií s CD mechanikou v celkové hodnotě 369.824,20 Kč, kdy vlakovou soupravu opustil u žst. B.,
7.dne 25. 11. 2003 v době od 21.50 do 22.40 hodin na vlaku č. odcizil z ložených osobních vozů 5 kusů autorádií s CD mechanikou v celkové hodnotě 64.060,- Kč, kdy vlakovou soupravu opustil u žst. B.,
8.dne 18. 11. 2003 spolu s dosud nestanoveným spolupachatelem v době od 00.52 do 01.41 hodin na vlaku č. odcizili z ložených osobních vozů 12 kusů autorádií s CD mechanikou v celkové hodnotě 159.313,20 Kč, kdy vlakovou soupravu opustili u obce V.,
9.v době od 23.47 hodin dne 2. 11. 2003 do 01.57 hodin dne 3. 11. 2003 spolu s dosud neustanoveným spolupachatelem v dosud přesně neustanovené době na vlaku č. odcizil z ložených osobních vozů 4 kusy autorádií a 3 kusy CD měničů v celkové hodnotě 239.311,40 Kč, kdy vlakovou soupravu opustili u žst. Ch.,
10.dne 30. 10. 2003 v době od 03.22 do 04.18 hodin spolu s dosud neustanoveným pachatelem na vlaku č. odcizil z ložených osobních vozů 25 kusů autorádií s CD mechanikou v celkové hodnotě 320.300,- Kč, kdy vlakovou soupravu opustili v blízkosti obce V.,
11.dne 25. 8. 2003 spolu s dosud neustanoveným spolupachatelem v době od 00.40 do 02.25 hodin na vlaku č. odcizil z ložených osobních vozů 12 kusů autorádií a 10 kusů CD měničů v celkové hodnotě 309.124,50 Kč, kdy vlakovou soupravu opustili o obce V.
Dále byl obviněný M. P. uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „v dosud přesně nezjištěné době do 11. 2. 2004 bez povolení v místě svého trvalého bydliště a ve svém osobním voze Škoda Fabia reg. zn. hromadil a opatřoval si zbraně a střelivo, a to:
- samonabíjecí pistole české výroby zn. ČZ-75, ráže 9 mm Luger, v. č., standardní provedení s 2 kusy příslušných zásobníků
- replika perkusního revolveru italské výroby zn. Colt Navy, ráže .36, v. č., standardního provedení
- replika perkusního revolveru italské výroby zn. Colt Navy, ráže .44, v. č., standardního provedení
- 216 ks nábojů ráže 9 mm Luger, různé výroby
- 8 ks nábojů ráže 9 mm Luger, německé válečné výroby
- 11 ks nábojů ráže 6,35 mm Browning, označené na dně „S&B 6,35 Br“
- 50 ks nábojů ráže .38 Speciál s terčovou střelou WAD CUTTER označené na dně „S&B 38 SPECIÁL“
- 91 ks nábojů ráže .22 LR Standard označené na dně „S&B“,
přičemž se jedná o střelby schopné zbraně a náboje, k jejichž držení je nutné povolení a je nutná jejich registrace dle zákona č. 119/2002 Sb., přičemž sám není držitelem zbrojního průkazu a uvedené zbraně nejsou registrovány.“
Za tyto trestné činy byl obviněný M. P. odsouzen podle §247 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věcí, a to věcí v citovaném rozsudku konkrétně specifikovaných. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené Č. d., a. s. odkázány s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Předmětným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu stran obviněného M. J.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění M. P. a M. J., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 13 To 295/2005, podle §256 tr. ř. odvolání obviněného M. P. jako nedůvodné zamítl a podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněného M. J. v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o vině a trestu tohoto obviněného.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný M. P. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel v prvé řadě konstatoval, že předpokladem existence výše uvedených důvodů je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Připustil, že provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů upravují předpisy trestního práva procesního, k čemuž dodal, že namítá porušení procesních ustanovení, tedy chybné hodnocení důkazů, ale také důvody další. V návaznosti na to uvedl, že skutky uvedené pod body 1. až 11. rozsudku (nalézacího soudu) nevykazují všechny znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. Podle jeho tvrzení důkazy, které ve věci byly provedeny před soudem prvního stupně, ale i v přípravném řízení, nenasvědčovaly tomu, že by mohl trestnou činnost tak, jak je v rozsudku popsána, spáchat. Uznal přitom, že dovoláním se nelze domáhat revize skutkových zjištění učiněných soudy ani přezkoumání správnosti a úplnosti provedeného dokazování, a že dovolací soud není třetí instancí přezkoumávající jakákoliv rozhodnutí soudu druhého stupně z hlediska všech tvrzených vad. Přesto však zdůraznil, že „soud I. a II. stupně pochybil při hodnocení hmotně právní strany věci, vycházel ze svých domněnek, které se ve spise objevily již z přípravného řízení a snažil se vytvořit představu o způsobu spáchání trestné činnosti odsouzeného.“ V souvislosti s tím dovolatel upozornil na to, že navrhoval provedení důkazů, které by jednoznačně potvrdily, popř. vyvrátily tvrzení obžaloby, tedy zda vůbec bylo možné spáchat trestnou činnost tak, jak je popsána v odsuzujícím rozsudku, tedy zda technicky bylo možné spáchat trestný čin krádeže a zda vůbec bylo prokázáno, že odcizil věci v hodnotě převyšující částku 500.000,- Kč. Rozhodnutí soudů obou stupňů pak označil za vadná s tím, že ve věci nebylo provedeno řádně dokazování, resp. úplné dokazování, žádný konkrétní důkaz, který by jej usvědčoval ze spáchané trestné činnosti, nebyl předložen. Dodal, že tuto nesprávnost, na kterou poukazoval, odvolací soud neodstranil a namísto toho podané odvolání zamítl.
Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 13 To 295/2005, v části jeho se týkající, jakož i další rozhodnutí na tento rozsudek navazující, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl, konkrétně jej zprostil obžaloby, nebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.
V samém závěru dovolání učinil dovolatel podnět, aby předseda senátu Okresního soudu v Mladé Boleslavi podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody, neboť z důvodů vyložených v dovolání s přihlédnutím k obsahu spisu je zřejmé, že trestný čin krádeže nespáchal a lze očekávat zproštění obžaloby, takže další výkon trestu je neopodstatněný.
Již na tomto místě je třeba konstatovat, že předseda senátu soudu prvního stupně návrh na přerušení výkonu rozhodnutí (trestu) podle §265h odst. 3 tr. ř. nepodal a předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř.
Do dne konání neveřejného zasedání nebylo Nejvyššímu soudu doručeno vyjádření nejvyššího státního zástupce k tomuto dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti rozsudku, který lze podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný M. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká (ve vztahu ke skutku popsanému pod body 1. až 11. výroku rozsudku soudu prvního stupně) především neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnotící závěr vztahující se k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci (de facto zejména namítá, že předmětný skutek nespáchal). Teprve sekundárně, a to bez konkrétní hmotně právní argumentace, z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení. Byť uvádí, že skutky uvedené pod body 1. až 11. rozsudku (nalézacího soudu) nevykazují všechny znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., ve skutečnosti nenamítá rozpor mezi soudy vykonanými skutkovými závěry a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neboť tuto námitku váže, jak je zřejmé z kontextu jeho dovolání, na výhrady právě vůči skutkovým závěrům soudů, když zdůrazňuje, že důkazy, které ve věci byly provedeny před soudem prvního stupně, ale i v přípravném řízení, nenasvědčovaly tomu, že by mohl trestnou činnost tak, jak je v rozsudku popsána, spáchat, a soudu prvního i druhého stupně vytýká, že „vycházel ze svých domněnek, které se ve spise objevily již z přípravného řízení a snažil se vytvořit představu o způsobu spáchání trestné činnosti odsouzeného.“
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá správnost relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím, potvrzených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Obiter dictum lze konstatovat, že skutková zjištění, jež soudy obou stupňů po zhodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. učinily, nejsou v nesouladu s jejich právní kvalifikací. V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však první alternativa tohoto dovolacího důvodu nemůže být naplněna z toho důvodu, že Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že námitky, jež obviněný v rámci svého dovolání uplatnil, nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. března 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý