ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.295.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 295/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2006 o dovoláních, která podali obvinění V. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. O., O. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. B. a O. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 4 To 49/2005, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 T 7/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných V. H. a O. L. o d m í t a j í.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. L. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 4. 2005, sp. zn. 8 T 7/2004, byli obvinění V. H., O. L. a O. L. uznáni vinnými trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák., trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. Těchto trestných činů se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil obviněný V. H. vždy jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. skutky popsanými pod body 8., 10., 12., 13. 14., 15., obviněný O. L. dílem sám, dílem jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. skutky popsanými pod body 1., 4., 7., 8., 10., 12., 13., 14., 15., 16., 17., 18., 19., 22., 23., 24., 25., 27., 28. a obviněný O. L. dílem sám, dílem jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. skutky popsanými pod body 1., 4., 6., 7., 8., 14., 15., 17., 23., 28. tím, že v době od 13. 11. 2001 (obviněný O. L.), resp. 10. 1. 2002 (obviněný O. L.), resp. 2. 4. 2003 (obviněný V. H.), do 9. 6. 2003 postupně buďto sami nebo společně s další osobou či osobami vnikli do různých objektů (včetně rekreačních chalup a domů), z nichž odcizili různé věci a způsobili tak škodu podstatně převyšující částku 5.000.000,- Kč, přičemž poškozením napadených objektů způsobili další škodu výrazně vyšší než 5.000,- Kč.
Obviněný V. H. byl za to odsouzen podle §247 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na osm roků a šest měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Rovněž obviněný O. L. byl odsouzen podle §247 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na osm roků a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněný O. L. byl za uvedené trestné činy a za trestné činy krádeže podle §247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 2 T 21/2003, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2004, sp. zn. 11 To 98/2003, odsouzen podle §247 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl stran obviněného O. L. zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 2 T 21/2003, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2004, sp. zn. 11 To 98/2003, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli obvinění zavázáni k povinnosti nahradit způsobenou škodu. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Č. p., a. s, R. v. Č., P., odkázána se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Naproti tomu byli obvinění V. H., O. L. a O. L. zproštěni obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 28. 5. 2004, sp. zn. 2 KZv 14/2003, pro skutky v rozsudku konkrétně popsané. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená Č. p., a. s, R. v. Č., P., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění V. H., O. L. a O., rozhodl Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 4 To 49/2005, podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně všech obviněných v celé odsuzující části a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl. Obviněné V. H., O. L. a O. L. uznal vinnými trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák., trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., obviněné V. H. a O. L. pak ještě trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. Za to odsoudil obviněného V. H. stejně jako obviněného O. L. podle §247 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm roků, pro jehož výkon každého z nich zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Obviněného O. L. odsoudil za tyto trestné činy a za trestné činy krádeže podle §247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 2 T 21/2003, podle §247 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně u tohoto obviněného zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 2 T 21/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolací soud rovněž rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněných nahradit způsobenou škodu a podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou Č. p., a. s, R. v. Č., P., se zbytkem nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Naproti tomu Vrchní soud v Praze podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obviněné V. H., O. L. a O. L. obžaloby pro skutky v rozsudku konkrétně popsané. Podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázal poškozenou U. p., a. s., P., s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §259 odst. 1 tr. ř. pak trestní věc obviněného O. L. v bodech 1., 7. a 14. rozsudku soudu prvního stupně, obviněného O. L. v bodech 7. a 25. téhož rozsudku a obviněného V. H. v bodech 10. a 13. téhož rozsudku vrátil věc soudu prvního stupně. Jinak ponechal napadený rozsudek nedotčený.
Proti tomuto rozsudku podali prostřednictvím svých obhájců dovolání obvinění V. H., O. L. a O. L., přičemž každý z nich uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný V. H. zdůraznil, že obsah odposlechnutých telefonických hovorů a svědectví příslušníků policejní hlídky ke kontrole jeho vozidla nejsou dostatečné důkazy usvědčující jej ze spáchání skutku uvedeného pod bodem 4. rozsudku odvolacího soudu. Zdůraznil přitom, že přístroj nalezený při kontrole v jeho automobilu není totožný s přístrojem odcizeným, čímž byla potvrzena jeho výpověď. Svědčí proti němu pouze to, že se nacházel v dosahu místa skutku a že s ním byl ve vozidle jeden z možných pachatelů. Také v případě skutku popsaného pod bodem 6. rozsudku odvolacího soudu byly soudem mylně reprodukovány a hodnoceny odposlechy telefonických hovorů jako jediný důkaz svědčící proti němu. V souvislosti s tím zdůraznil, že jeho vylíčení skutečností nebylo nikterak vyvráceno a koresponduje s výpovědí O. L. V jeho prospěch svědčí i fakt, že svědek D. H., který mu malotraktor pro zprostředkování O. L. a P. S. prodal, byl již za podobný skutek odsouzen a trpí lhavostí. S O. L. se nedomlouval na realizaci vloupání, nýbrž jím byl jako zprostředkovatelem naváděn k místu převzetí malotraktoru. Skutečnost, že tento malotraktor převzal s vědomím, že pochází z trestné činnosti, doznal a jeho další realizaci netajil. V případě skutku popsaného pod bodem 7. svůj podíl opakovaně vysvětlil a žádným z důkazů provedených v hlavním líčení nebylo jeho tvrzení vyvráceno. Dovolatel se přitom konkrétně vyjádřil k jednotlivým provedeným důkazům – výpovědím svědků M. H., T. H. a L. K., odposlechu telefonického rozhovoru z průběhu skutku a znaleckým posudkům z oboru audio expertízy, přičemž zdůraznil, že uvedené důkazy nijak nevyloučily, naopak zvýšily pochybnosti o jeho vině. Podle jeho názoru soud prvního stupně provedené důkazy řádně nehodnotil, s čímž se soud druhého stupně ztotožnil. Dále dovolatel zdůraznil, že zejména v přípravném řízení došlo k závažným vadám, když nebyly provedeny důkazy, které požadoval, a velmi problematicky bylo provedeno ustanovení osoby „F., F., F.“, jejíž existence byla svědecky i obviněnými potvrzena a která se skutku popsaného pod bodem 7. zúčastnila. Přestože podle jeho slov provedené důkazy svědčí v jeho prospěch, odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, aniž by ve svém rozhodnutí jakkoli zohlednil nebo se zabýval skutečnostmi vyvolávajícími minimálně důvodnou pochybnost o tom, že dovolatel spáchal předmětný skutek. Dovolatel k tomu dodal, že doznal pouze to, čeho se dopustil, a to převzetí obrazů do úschovy s vědomím, že tyto obrazy pocházejí z trestné činnosti, aniž by předem věděl, o jaké obrazy a jaký skutek se bude jednat, a za tímto účelem vyčkával na smluveném místě zhruba 20 km od místa činu.
V další části dovolání dovolatel znovu uvedl, že v případě skutků, jimiž byl uznán vinným, nelze učinit nade vší pochybnost a s naprostou jistotou závěr, že tyto skutky spáchal on, když provedeným dokazováním nebyla vyvrácena jeho obhajoba. Existují zde důvodné pochybnosti a za této situace platí zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného, kterou ovšem soud nezohlednil. V souvislosti s tím připomněl, že doznal podílnictví u skutků pod body 6., 7. rozsudku odvolacího soudu, pro tento trestný čin však nebyl obžalován ani nedošlo ke změně právní kvalifikace. V návaznosti na to se stručně vyjádřil k důkazní situaci, přičemž zejména označil přepisy odposlechů telefonátů za nepřípustný a nepoužitelný důkaz a domovní prohlídku za nezákonnou, a opakoval, že byl v řízení před soudem i v řízení přípravném krácen na svých právech na obhajobu neprovedením důkazů, jež navrhoval a jež měly svědčit v jeho prospěch. Shrnul pak, že v žádném případě nebyl zjištěn skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, že soud nesprávně hodnotil provedené důkazy a na tomto základě vydal nesprávné rozhodnutí. Soud podle jeho slov vycházel z neúplných skutkových zjištění a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci.
Z těchto důvodu obviněný V. H. navrhl, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 4 To 49/2005, podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. v napadené části zrušil a sám jej rozsudkem obžaloby zprostil nebo přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný O. L. poté, co zmínil nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 429/03 a ÚS 55/04, uvedl, že popis skutku uvedeného pod bodem 7. ve výroku napadeného rozsudku (podle tohoto popisu obvinění V. H., O. L. a O. L. vnikli do M. b. Č. v M. S., okres T., kde ke škodě MUDr. J. D. odcizili šest obrazů od J. Č. v celkové hodnotě 6.503.950,- Kč) neodpovídá odůvodnění napadeného rozsudku, podle něhož soud z výpovědi obviněného O. L. zjišťuje, že se obviněný O. L. měl pohybovat toliko poblíž místa činu s tím, že není zřejmé, zda vozidlo používané při krádeži řídil právě obviněný O. L., ale že se ve vozidle nacházel a že na pytli, v němž byl nalezen a zajištěn obraz, je daktyloskopická stopa, která je shodná s daktyloskopickým otiskem obviněného O. L. Tato zjištění však nelze podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. ř. Jelikož se jedná o spolupachatelství, mělo být ve výrokové větě v souladu s ustanovením §9 tr. zák. alespoň v hrubých rysech vymezeno, jak jednání dovolatele naplňovalo objektivní stránku trestného činu, jak se tedy na společném jednání konkrétně dovolatel podílel a zda se vůbec v jeho případě jedná o spolupachatelství a trestný čin. V souvislosti s tím dovolatel vyjádřil názor, že jeho jednání tak, jak bylo zjištěno soudy obou stupňů, nenaplňuje objektivní stránku trestného činu krádeže zahrnující jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem (obligatorní znaky). Pokud soud došel k závěru, že se dovolatel pohyboval poblíž místa činu a následně v dalších dnech byla zajištěna daktyloskopická stopa na obalu, ve kterém byl umístěn jeden obraz, nelze tato zjištění promítnout do skutkové věty tak, že dovolatel spolu s dalšími obviněnými vnikl do budovy muzea a odcizil tam uvedené obrazy. V tomto směru tedy rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení zjištěného jednání dovolatele. Z provedeného dokazování není podle dovolatele možno při dodržení pravidel racionálního uvažování dovodit závěr, že se dopustil jednání, které mu soud klade za vinu ve výrokové větě rozsudku pod bodem 7. K tomu dovolatel dodal, že rovněž v případě ostatních částí výroku odsuzujícího rozsudku pod body 1., 3., 4., 5., 6. není možno z provedeného dokazování při dodržení pravidel racionálního uvažování dovodit závěr, že se dopustil těchto jednání.
Obviněný O. L. proto navrhl, aby dovolací soud podle §265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a podle §265l tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl pouze na základě jednoznačně zjištěných a prokázaných faktů.
Obviněný O. L. uvedl, že se doznal pouze k účasti na skutku popsanému v rozsudku odvolacího soudu pod bodem 7., u ostatních skutků nebyly podle jeho názoru předloženy žádné důkazy svědčící o tom, že by tyto skutky spáchal. V souvislosti s tím uvedl, že páchání těchto skutků bylo nad jeho možnosti, neboť je dlouhodobě léčen pro nestabilní anginu pectoris, ischemickou chorobu srdeční a stav po infarktu myokardu. Jak vyplývá ze záznamu o posouzení jeho zdravotního stavu OSSZ, není schopen fyzicky náročných prací, zvedání a nošení těžkých břemen, prací v nepříznivých klimatických a stresujících podmínkách. Nemohl se tedy skutků kladených mu za vinu dopustit. Z důkazů vyplývá, že se účastnil pouze krádeže čtyř obrazů, poté, jak je zřejmé z odposlechů, seděl v autě několik kilometrů od místa krádeže. Škoda, která byla činem způsobena, je tedy výrazně nižší a skutek měl být posouzen podle odst. 3 §247 tr. zák. K tomu dodal, že jeho obhajoba stran jeho podílu na tomto skutku nebyla nijak vyvrácena, přičemž vše nasvědčuje tomu, že se do M. b. Č. vloupal nějaký odborník, který mezi obviněnými zjevně nebyl.
Obviněný O. L. proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 4 To 49/2005, zrušil.
K těmto dovoláním se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). V prvé řadě konstatoval, že všechna dovolání jsou podána s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však v převážné části výslovně namítají neúplnost dokazování a zejména vadné hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadají soudem učiněná skutková zjištění. Skutkovými zjištěními tak, jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je však dovolací soud vázán, neboť uvedený dovolací důvod je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Přezkoumáním ve shora naznačeném směru však žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry shledány nebyly. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. být nemohou.
Dále se státní zástupce vyjádřil k citovaným dovoláním konkrétněji. K dovolání obviněného O. L. uvedl, že námitka dovolatele, podle níž se v případě skutku popsaného pod bodem 7. napadeného rozsudku zúčastnil krádeže pouze čtyř obrazů, takže vzhledem k výši škody by měl být skutek právně kvalifikován toliko jako trestný čin krádeže podle odst. 3 §247 tr. zák., primárně vychází z odlišných skutkových okolností, než jaké zjistil nalézací soud, a jde tedy rovněž o námitku skutkovou, která neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení §265b tr. ř.
K dovolání obviněného O. L. státní zástupce uvedl, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá námitka, podle níž ve skutkové větě není uvedeno, jakým konkrétním způsobem se tento dovolatel na spáchání skutku popsaného pod bodem 7. napadeného rozsudku podílel, a že jeho jednání zjištěné soudem nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu krádeže podle §247 tr. zák. po objektivní stránce. Podle soudem učiněných skutkových zjištění se totiž v inkriminované době nacházel poblíž místa činu v autě a nikoli že by někam vnikl a něco odcizil. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná. Lze připustit, že popis skutku ve výroku napadeného rozsudku není nikterak podrobný, nicméně konkrétní činnost jednotlivých pachatelů je následně popsána v odůvodnění rozsudku, z něhož vyplývá, že všichni obvinění se na spáchání skutku předem domluvili, do objektu muzea fyzicky vnikl obviněný O. L., zatímco obvinění O. L. a V. H. se v té době nacházeli v blízkosti místa činu v automobilu, kterým ho včetně odcizených věcí z místa odvezli, přičemž obviněný O. L. s odcizenými věcmi bezprostředně manipuloval. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu dále vyplývá, že všichni obvinění se o vloupání snažili již předchozího dne, ale pro oslavu konanou až do ranních hodin v nedalekém hostinci od něho upustili. V návaznosti na tyto skutečnosti státní zástupce stručně vyložil spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., přičemž zdůraznil, že pro použitou právní kvalifikaci nebylo nezbytné, aby dovolatel do objektu muzea vnikl osobně.
Ve vztahu k dovolání obviněného V. H. státní zástupce konstatoval, že vedle shora uvedených obecných námitek dovolatel namítá, že v případě skutků popsaných po body 6., 7. výroku napadeného rozsudku měl být uznán vinným v souladu se svým doznáním toliko trestným činem podílnictví podle §251 tr. zák. Tato námitka primárně vychází z odlišných skutkových okolností, než jaké zjistil nalézací soud, a jde tedy rovněž o námitku skutkovou, která neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu podle §265b tr. ř.
Z rozvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněných O. L. a V. H. byla odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného O. L. bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Tato rozhodnutí by měla být učiněna podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyjádřil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání jsou z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustná, neboť napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřují proti rozsudku, který lze podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. (obvinění jím též byli uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty).
Obvinění V. H., O. L. a O. L. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda dovolateli uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněných V. H. a O. L. zcela a dovolací námitky obviněného O. L. zčásti směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatelé totiž namítají především nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu věci (obviněný V. H. též procesně vadné a neúplné dokazování), přičemž prosazují vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a vlastní skutkové závěry. Teprve sekundárně - v návaznosti na tyto procesní (skutkové) výhrady – dovozují nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy obvinění V. H. a O. L. ve skutečnosti spatřují zcela a obviněný O. L. zčásti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání v tomto rozsahu uplatnili na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uvedené námitky proto (vzhledem k výše rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněných V. H. a O. L. nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o odmítnutí těchto dovolání.
Pokud by bylo dovolání obviněného O. L. podáno jen z uvedených důvodů, bylo by nutno je odmítnout rovněž podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Tento dovolatel však také namítl, a to ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 7. napadeného rozsudku, že jeho jednání tak, jak bylo zjištěno soudy obou stupňů, nenaplňuje objektivní stránku trestného činu krádeže zahrnující jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem (obligatorní znaky). Z hlediska citovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde o námitku právně relevantní.
V souvislost s tím je ovšem nutno konstatovat, že pod uvedený dovolací důvod nelze podřadit námitku jmenovaného dovolatele, že pokud měl jednat ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., mělo být ve výroku rozsudku uvedeno, jak se na společném jednání konkrétně podílel. Jde totiž jen o otázku přesnosti či úplnosti popisu zjištěného skutku z hlediska ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., tedy o záležitost procesní, a nejedná se o nesprávné právní posouzení skutku.
Trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, čin spáchá vloupáním a způsobí jím škodu velkého rozsahu.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání („spolupachatelem jest také ten, kdo přispěl k provedení činu částečně, třebas v roli podřízené, jen když byl veden týmž úmyslem, jako ostatní pachatelé“ - srov. rozh. č. Rt 786/1922 Sb. rozh. NS).
V posuzovaném případě odvolací soud na podkladě skutkových zjištění soudu prvního stupně uzavřel a ve výroku svého rozsudku v bodě 7. vyjádřil, že obvinění V. H., O. L. a O. „v době od 17.00 hod. dne 8. 6. 2003 do 08.30 hod. dne 9. 6. 2003 vnikli do budovy M. b. Č. v M. S., okr. T., kde ke škodě MUDr. J. D., odcizili 6 obrazů od J. Č. (olej na plátně) „Kinského zahrada“ z roku 1910, „Muž s cigaretou“ z roku 1914, „Ulice“ z roku 1917, „Poprsí ženy“ z roku 1914, „Piják“ z roku 1919 a „Piják“ z roku 1924, v celkové hodnotě 6 503 950,-- Kč; na zařízení M. b. Č. způsobili škodu 50,-- Kč.“
Skutková zjištění vyjádřená ve výroku rozsudku odvolací soud podrobněji rozvedl v odůvodnění předmětného rozhodnutí, z něhož (jak na to výstižně poukázal státní zástupce) v kontextu s odůvodněním rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že všichni obvinění se na spáchání skutku předem domluvili, do objektu muzea fyzicky vnikl obviněný O. L., zatímco obvinění O. L. a V. H. se v té době nacházeli v blízkosti místa činu v automobilu, kterým ho včetně odcizených věcí z místa činu odvezli, přičemž O. L. posléze manipuloval s igelitovým pytlem, v němž byl nalezen odcizený obraz.
Tyto skutečnosti je třeba hodnotit v souvislosti s další významnou skutečností, kterou zjistil již soud prvního stupně. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu totiž dále vyplývá, že obvinění se o vloupání snažili již předchozího dne, ale pro oslavu konanou až do ranních hodin v nedalekém hostinci od něho upustili.
Rozvedené skutkové okolnosti posouzené z výše rozvedených teoretických východisek svědčí pro závěr o spolupachatelství obviněných V. H., O. L. a O. L. na trestném činu krádeže. Obvinění se dohodli na vniknutí do uvedeného objektu a odcizení věcí z něho. Za účelem uskutečnění této dohody společně odcestovali k místu činu. Společně tak započali realizaci předsevzatého jednání. V dalším průběhu zjištěného skutkového děje byli obvinění V. H. a O. L. v blízkosti obviněného O. L. a de facto tím spoluvytvářeli podmínky pro vniknutí do uvedeného objektu a odcizení věcí a posléze se podíleli na přepravě odcizených věcí z místa činu. Pro právní kvalifikaci jednání O. L. (stejně jako obviněného V. H.) je pak již nerozhodné, že vlastní vniknutí a odcizení obrazů provedl obviněný O. L.
Obviněný O. L. tak uskutečnil jednání, které bylo minimálně článkem řetězu současně směřujícím společně s jednáním dalších jmenovaných obviněných k naplnění skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 tr. zák. Šlo tedy o spolupachatelství podle citovaného ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. [srov. k tomu přiměřeně i dosud aplikovatelné rozhodnutí č. Rt 2637/1927 Sb. rozh. NS, podle něhož spolupachatelství při krádeži nevyžaduje pojmově, by činnost spolupachatelů byla téhož způsobu; každý jednotlivý spolupachatel nemusí provésti celý trestný skutek nebo pomáhati bezprostředně při jeho konkrétních počinech; spolupachatelem je i ten, kdo přispěl k provedení činu částečně, třebas v roli podřízené (např. byl přítomen na místě činu nebo v blízkosti jeho k tomu cíli, by kryl hlavního pachatele proti přistižení), zodpovídá za celkový výsledek činnosti]. Skutková zjištění soudů stručně vyjádřená akceptovatelným způsobem ve skutkové větě napadeného rozhodnutí a blíže popsaná v jeho odůvodnění tak i ve vztahu k obviněnému O. L. vyjadřují obligatorní znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu (jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem). Po subjektivní stránce nutno z popsaných skutkových okolností usuzovat, to i ve vztahu ke spáchání činu společným jednáním, na zavinění jmenovaného obviněného ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák.
Uvedené závěry platí přiměřeně i pro další skutky, jichž se obviněný O. L. dopustil společně s dalšími osobami.
Odvolací soud proto nepochybil (i se zřetelem k výši způsobené škody), když dospěl k závěru, že obviněný O. L. spáchal jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. Naproti tomu formálně právně relevantní argumentaci tohoto dovolatele Nejvyšší soud nemohl přiznat žádné opodstatnění.
Obiter dictum lze poznamenat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného O. L. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí o odmítnutí všech dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. března 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý