ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.306.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 306/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. března 2006 o dovolání obviněného D. K., t. č. ve výkonu trestu ve V. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 7 To 109/2005, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 48 T 16/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 7 To 109/2005, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 7. 2005, č. j. 48 T 16/2005-342, kterým byl obviněný D. K. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a byl mu podle tohoto ustanovení uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti let a šesti měsíců. Pro dobu výkonu trestu odnětí svobody byl obviněný podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a dále bylo ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o nároku poškozených. Po skutkové stránce jednání obviněného spočívalo v tom, že „dne 29. 3. 2005 v době kolem 10.30 hodin v místě svého trvalého bydliště v obci O., v domě č., bývalý okres T., po předchozí slovní rozepři v úmyslu usmrtit napadl kuchyňským nožem svoji manželku – poškozenou A. K., nar., které velkou silou zasadil 18 bodněřezných, řezných a bodných ran do oblasti krku, hrudi, zad, horních končetin, přičemž v důsledku jeho útoku poškozená na místě během několika minut zemřela vykrvácením, poté se obžalovaný v bytě zamkl a pokusil se kuchyňským nožem o sebevraždu tím, že se bodl do levé strany hrudníku a podřezal si žíly na levém předloktí“.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 7 To 109/2005, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění shora uvedeného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Ve svých námitkách poukazuje na to, že uvedeného jednání by se nedopustil, pokud by nebyl manželkou vyprovokován a nestalo se tak v době, kdy náhodně (připravoval snídani) držel v ruce nůž. Popisuje dále průběh manželství a uvádí, že v dané chvíli jednal ve stavu zmenšené příčetnosti. S touto skutečností se dle jeho názoru soud nedostatečně vypořádal, když za základ svého rozhodnutí k této problematice vycházel pouze ze znaleckého posudku znalců z oboru psychiatrie. Podle mínění obviněného znalci dostatečně nevysvětlili stav, ve kterém se v době předmětného jednání nacházel, a uvedený nedostatek měl za následek, že mu byl vyměřen trest odnětí svobody v trvání dvanácti roků a šesti měsíců. Má za to, že k jeho převýchově by postačovalo uložení trestu odnětí svobody „v dolní hranici zákonné trestní sazby §219 odst. 1 tr. zák.“. Dále trvá na tom, že soudem prvního ani druhého stupně nebylo dostatečně zohledněno, že svého jednání litoval. Je toho mínění, že jednal ve stavu silného rozrušení, o čemž svědčí i to, že se pokusil následně o sebevraždu, jednak pod vlivem tíživých osobních a rodinných poměrů, které sám nezpůsobil, a vedl před spácháním tohoto trestného činu řádný život, proto mělo být k těmto okolnostem přihlédnuto, jako k okolnostem polehčujícím ve smyslu §33 písm. a), e) a g) tr. zák. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně, stejně jako usnesení odvolacího soudu a uložil mu mírnější trest na dolní hranici trestní sazby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, která se k věci vyjádřila, navrhla, aby dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto, přičemž uvedla, že otázka příčetnosti obviněného byla řešena a ze závěrů znaleckého posudku vyplynulo, že se obviněný dopustil trestné činnosti jako zcela příčetný pachatel, aby následně uvedla, že s ohledem na dostupný spisový materiál je dále možno konstatovat, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám, o které obviněný opřel podané dovolání, je potřebné uvést, že tento předně vytýká soudům, že přecenily význam posudku znalců psychiatrů k otázce příčetnosti. V tomto směru tedy nesouhlasí se závěry zmíněného znaleckého posudku a se závěry, ke kterým dospěly soudy při hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. pokud konstatovaly, že se obviněný dopustil jednání jako plně příčetný pachatel (viz str. 11 rozsudku soudu prvního stupně). Zde považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu, resp. hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené – nevzaté v úvahu. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci, a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěno pochybení. Byť obviněný zmiňuje otázku zmenšené příčetnosti ve vztahu k okolnostem, za kterých došlo k jeho jednání, které bylo kvalifikováno jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a vedlo k nepřiměřeně přísnému trestu, což vyjádřil i v konečném petitu tak, že žádá o uložení trestu na dolní hranici trestní sazby právě s ohledem na to, že jednal ve stavu zmenšené příčetnosti, jedná se o námitku, která se nedotýká pouze výměry trestu podle §32 tr. zák., ale i toho, že by takové jednání, kterého se obviněný dopustil ve stavu zmenšené příčetnosti, muselo být také vyjádřeno ve skutkovém zjištění. Vzhledem k tomu, že však soudy dospěly k závěru, že se obviněný nedopustil jednání ve stavu zmenšené příčetnosti, nebylo třeba tuto okolnost ve skutkovém zjištění vyjadřovat, když v odůvodnění je rozvedeno, na základě jakých skutečností soudy dospěly k závěru, že obviněný jednal jako plně příčetný pachatel. V tomto směru pak uplatněná námitka není způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nedospěly-li soudy v rámci zjišťování skutkového stavu věci k závěru, že obviněný jednal ve stavu zmenšené příčetnosti, nelze takovou námitkou argumentovat ani v rámci uloženého trestu. Zde pak není ani z vyjádření státní zástupkyně k dovolání obviněného patrno, co bylo smyslem úvahy, že „skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného“, když poukazuje na závěr, že se obviněný dopustil trestné činnosti jako zcela příčetný pachatel.
Pokud jde o námitku obviněného, že vzhledem k nesprávnému závěru soudů o neexistenci jeho jednání ve stavu zmenšené příčetnosti „dospěly tyto k nesprávnému závěru o druhu a výměře trestu, přičemž k jeho převýchově by dle mínění obviněného postačovalo uložení trestu v dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby ve smyslu §219 odst. 1 tr. zák.“, pak je třeba zdůraznit, že v případě, že se obviněný domnívá, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, že tak činil s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu je však potřebné uvést, že tento dovolací důvod je dán pouze tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný byl uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., kde trestní sazba umožňuje uložit obviněnému trest odnětí svobody od deseti do patnácti let. Byl-li tedy obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti let a šesti měsíců, jedná se o druh trestu, který zákon připouští a doba jeho trvání (dvanáct let a šest měsíců) je rovněž v rámci trestní sazby stanovené zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. S ohledem na shora uvedené, je nezbytné dodat, že i v případě uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by bylo nutno postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť by se jednalo o pouhé formální uplatnění uvedeného dovolacího důvodu, stejně jako v případě námitek uplatněných k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odkaz nezohlednění polehčujících okolností je námitkou, která rovněž není způsobilá naplnit uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. /ani podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř./, neboť obviněný vytýká soudům, že ji nevzaly v úvahu při rozhodování o výši trestu
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann