ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.317.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 317/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2006 o dovoláních, která podali obvinění V. K., a V. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 8 To 264/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 51/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných V. K. a V. K. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 16 T 51/2004, byli obvinění V. K. a V. K. uznáni vinnými trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že „dne 23. 12. 2002 v 19:00 hod. oznámil na PČR SKPV OŘ P. obviněný V. K., že v době od 20.00 hod. dne 20. 12. 2002 do 17:00 hod. dne 23. 12. 2002 v P., na křižovatce ulic K. a J. odcizil neznámý pachatel osobní motorové vozidlo tov. zn. Toyota Landcruiser černé barvy, SPZ: ke škodě majitele firmy K. V., přičemž následně obžalovaný V. K.. dne 14. 1. 2003 písemně oznámil pojistnou událost, a to odcizení vozidla a uplatnil nárok z pojistné smlouvy č. u A. p., a. s. ve výši 1,344.574,- Kč a oznámení na Policii ČR, SKPV, OŘ P. a nárok na plnění uplatnili přesto, že k odcizení vozidla popsaným způsobem nedošlo, neboť, jak vyplývá z informace Policie ČR, referátu Cizinecké a pohraniční policie N., vozidlo dne 19. 11. 2002 v 7.40 hod. překročilo hraniční přechod B. mezi P. a B., tedy v době předešlé nahlášení oznámení PČR a uplatnění nároku na plnění u pojišťovny A., a. s., čímž pojišťovnu A., a. s., se sídlem P., Ř., uvedli v omyl tím, že uvedli nepravdivé údaje a pokusili se způsobit škodu ve výši 1,344.574,- Kč.“ Za to byl V. K. odsouzen podle §250a odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. V. K. byl podle §250a odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu nad obviněným.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění V. K. a V. K., rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 8 To 264/2005, jímž tato odvolání jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 27. 6. 2005 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podali oba obvinění prostřednictvím společného obhájce dovolání, přičemž uplatnili dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Poté, co zrekapitulovali závěry soudů obou stupňů, uvedli, že nesprávné právní posouzení spatřují ve skutečnosti, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §250a tr. zák., že nebylo prokázáno naplnění podmínek spolupachatelství ve smyslu §9 tr. zák., že tvrzení v rozhodnutí neodpovídají provedeným důkazům, že se soud nevypořádal se všemi důkazy, jejich průkazností a hodnocením ve vzájemných souvislostech a nebyl ani dostatečně zjištěn skutkový stav věci, přestože oba navrhovali doplnění dokazování. Dále zdůraznili, že od samého počátku tvrdí, že trestný čin nespáchali, když mezi jejich výpověďmi nejsou žádné rozpory. Namítli, že z rozsudku soudu prvního stupně není patrné, z čeho je dovozeno spolupachatelství. Soudy podle jejich názoru dedukují spolupachatelství pouze z jediného dokladu, a to hlášení referátu Cizinecké a pohraniční policie N., aniž by byly hodnověrně zjištěny okolnosti pořízení zápisu na hraničním přechodu B. ze dne 19. 11. 2002, který je jediným důkazem pro uvedené hlášení, a aniž by byly vyvráceny důkazy, na které dovolatelé poukazují. Zpráva psaná v polštině neuvádí číslo motoru a nebyla tak vyřešena otázka způsobu identifikace vozidla, když se muselo jednat o padělek, neboť oba technické průkazy mají k dispozici orgány činné v trestním řízení. Nebyl vyslechnut řidič vozidla S. A. a nebyl učiněn ani pokus o mezinárodní dožádání. Pokud by tato osoba neexistovala, popř. nebyla dohledána, nepochybně by to svědčilo o způsobu přechodu přes státní hranice a pozměněných či padělaných dokladech, když zápis v polštině nepochybně obsahuje jeho identifikační údaje, které nepochybně musely být dne 19. 11. 2002 čerpány z cestovních dokladů. Dovolatelé rovněž zdůraznili, že předmětné vozidlo bylo dne 21. 6. 2001 řádně zaplaceno (nejednalo se tedy o leasing), stejně jako roční havarijní pojistka v částce 96.532,- Kč. Poznamenali, že vozidlo bylo nadstandardně zabezpečeno, přičemž zmínili vyjádření svědka JUDr. K., že automobil zn. Toyota patří mezi vysoce riziková vozidla, kde úspěšnost vyhledávání není stoprocentní, neboť dochází k neobjasněným krádežím i s vyhledávacím zařízením firmy S. B. (systémem S.). Poukázali též na posudek z oboru mechanoskopie, podle kterého klíče nebyly kopírovány a jedná se tedy o originální klíče, s tím, že z jejich strany bylo vysvětleno, jak došlo ke ztrátě jednoho používaného svazku klíčů. Ze ztráty klíčů přitom nelze dovozovat naplnění skutkové podstaty trestného činu. Dodali, že jejich tvrzení podporuje i výpověď svědkyně P., matky obviněného K., kterou však soud označil za nepravdivou, aniž by své tvrzení odůvodnil něčím jiným, než odkazem na hlášení referátu Cizinecké a pohraniční policie v N. Podle jejich přesvědčení je napadené rozhodnutí v rozporu s principem presumpce neviny s tím, že v pochybnostech má soud postupovat ve prospěch obviněného. Vyjádřili pak nesouhlas s tvrzením, že vozidlo, které překročilo státní hranice mezi P. a B., bylo vozidlo obviněného K., když se muselo jednat o padělané doklady, přičemž odkázali na tvrzení soudu, podle něhož pachatelé převážející kradená vozidla do ciziny je vybavují padělanými doklady. Rovněž se důrazně ohradili proti tvrzení o údajném odcizení celkem 10 vozidel v rodině.
V návaznosti na výše uvedené dovolatelé navrhli, aby napadené usnesení Městského soudu v Praze č. j. 8 To 264/2005 bylo zrušeno, popř. i rozsudek soudu prvního stupně, a věc byla přikázána soudu k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby byli obžaloby zproštěni.
K dovoláním se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co stručně zmínila závěry soudů obou stupňů, jakož i námitky dovolatelů, konstatovala, že dovolací argumentace neodpovídá požadavku na kvalifikovaný způsob odůvodnění použitého dovolacího důvodu, jestliže je vybudována výhradně na zpochybnění rozhodných skutkových okolností a na tomto základě si klade otázku, zda vůbec bylo prokázáno, že dovolatelé přisouzený skutek spáchali. Takový způsob odůvodnění dovolání po své obsahové stránce neodpovídá ani žádnému dalšímu ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. I námitku, že nedošlo k prokázání naplnění podmínek spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterou by byl za jiných okolností deklarovaný dovolací důvod v podobě jiného nesprávného hmotně právního posouzení naplněn, dovolatelé opřeli o nedostatečně zjištěný skutkový stav na základě skutkových závěrů, které nejsou založeny na hodnocení ve vzájemných souvislostech. Navíc je z napadeného rozhodnutí i z rozsudku soudu prvního stupně zřejmé, že soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, která také ve svých rozhodnutí vyložily a odůvodnily a o která následně opřely právní kvalifikaci skutku jako trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., přičemž odvolací soud zcela akceptoval zjištění soudu prvního stupně, že jednání dovolatelů bylo vědomým, společným cílem vedeným spolupůsobením ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. Nelze přitom dospět k závěru, že by mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením existoval extrémní nesoulad. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dovolání obviněných V. K. a V. K. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání jsou z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustná, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a uložen jim trest.
Obvinění V. K. a V. K. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání splňující náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení, jejichž existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Dovolatelé totiž soudům vytýkají především neúplné dokazování, nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu věci. Podle jejich přesvědčení je napadené rozhodnutí v rozporu s principem presumpce neviny s tím, že měla být aplikována zásada „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Současně dovolatelé prosazují vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a vlastní skutková tvrzení. Teprve sekundárně – z těchto procesních (skutkových) argumentů – dovozují, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolateli ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnili na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto (vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Obiter dictum lze poznamenat, že mezi skutkovými zjištěními, jež soudy obou stupňů po zhodnocení provedených důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. učinily (a své hodnotící úvahy vyložily v odůvodnění shora citovaných rozhodnutí), a jejich právním posouzením není nesoulad. V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však první alternativa tohoto dovolacího důvodu nemůže být naplněna z toho důvodu, že Městský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že námitky, jež obvinění v rámci svého dovolání uplatnili, nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
K výše uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. března 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý