ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.413.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 413/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2006 o dovolání, které podal obviněný J. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 7 To 395/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 5 T 60/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 5 T 60/2004, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „ač rozhodnutím Okresního úřadu ve Frýdku-Místku, referátu vnitřních věcí, č. j. ze dne 8. 10. 2002, které nabylo právní moci 30. 10. 2002, byla obžalovanému mimo jiné uložena i sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 17-ti měsíců, počínaje dnem právní moci tohoto rozhodnutí, přesto dne 18. 3. 2004 kolem 12.30 hodin řídil v obci H. T. v okrese F. –M. po silnici I. třídy číslo 48 vozidlo Nissan Sunny, SPZ, kdy byl pronásledován hlídkou Policie ČR a následně kontrolován.“ Za to byl odsouzen podle §171 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný J. K., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 7 To 395/2005, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 19. 10. 2005 [§139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].
Proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podal obviněný J. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku poukázal na to, že pro rozhodnutí o jeho vině trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. musí být předložen takový důkaz, z něhož lze bez jakýchkoli pochybností dovodit jeho úmysl vědomě porušit zájem státu na řádném dodržování rozhodnutí o zákazu řízení motorových vozidel. Tímto důkazem by podle jeho slov mohlo být v daném případě rozhodnutí bývalého Okresního úřadu ve Frýdku-Místku ze dne 8. 10. 2002, č. j., a to za předpokladu, že by bylo jednoznačně prokázáno, že mu bylo před spácháním vytýkaného trestného činu doručeno. Podle jeho názoru fikce doručení předmětného rozhodnutí nemůže znamenat, že věděl či měl vědět o obsahu takového rozhodnutí, tedy o zákazu řízení motorových vozidel. V návaznosti na to označil za nesprávný právní závěr Krajského soudu v Ostravě, podle něhož má být nesporné, že věděl o existenci sankce zákazu řízení motorových vozidel, byť toto rozhodnutí osobně nepřevzal, a za této situace, pokud dne 18. 3. 2004 řídil motorové vozidlo, věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem způsobit a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Poukázal přitom na rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 2. 2. 2005, č. j., jímž bylo zrušeno jedno z rozhodnutí Městského úřadu ve Frýdku-Místku, a to pro neprokázání subjektivní stránky přestupku (zavinění), s tím, že v posuzovaném případě bylo posouzení subjektivní stránky trestného činu podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. na straně Krajského soudu v Ostravě stejné, avšak s nesprávným závěrem. Položil pak otázku, jak mohl vědět o jemu vysloveném zákazu řízení motorových vozidel, když o tomto faktu má platit pouze fikce doručení takového rozhodnutí, navíc za situace, kdy ani o tom, že má platit tato fikce doručení, neví. Pokud Krajský soud v Ostravě opřel závěr o tom, že věděl o zákazu řízení motorových vozidel, o protokol o vydání věci, jde podle jeho slov o závěr nesprávný. Do okamžiku, kdy bylo shora citované rozhodnutí Okresního úřadu ve Frýdku-Místku založeno do trestního spisu, totiž o jeho obsahu nevěděl, nevěděl tedy o tom, že mu byl zákaz řízení motorových vozidel vysloven. Poukázal rovněž na to, že dosud nikdo neprošetřil či nezkoumal, jakým způsobem bylo předmětné rozhodnutí ve skutečnosti doručováno s tím, že je nesprávně přijímán závěr, že se v místě trvalého bydliště zdržoval. K tomu dodal, že v nejrůznějších podáních proti rozhodnutím bývalého Okresního úřadu ve Frýdku-Místku a následně městského úřadu ve Frýdku-Místku se domáhal provedení řádného dokazování zaměřeného k prošetření okolností doručování předmětného rozhodnutí Okresního úřadu ve Frýdku-Místku, dosud však k tomu nedošlo. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že se v místě doručení zdržoval a že zmíněné rozhodnutí se tudíž považuje za doručené.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Především poznamenala, že obviněný uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., z textu mimořádného opravného prostředku je však zřejmé, že druhý zmíněný dovolací důvod měl být podřazen pod ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dále konstatovala, že námitky obviněného, o které je opírán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tomuto dovolacímu důvodu ve skutečnosti neodpovídají a věcně jej nenaplňují. Podstatou námitek obviněného jsou totiž výhrady především skutkové povahy, neboť směřují do rozsahu dokazování a způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, tedy proti správnosti skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, s nimiž se v napadeném rozhodnutí ztotožnil i odvolací soud. Pokud obviněný uplatnil námitku, že soudy v důsledku nesprávného hodnocení ve věci pořízených důkazů nesprávně posoudily jeho zavinění, přičemž to mohlo mít vliv na právní posouzení skutku v tom smyslu, že za jím tvrzených okolností by byl zproštěn viny, pak je zřejmé, že vychází z jiných skutkových zjištění, než ke kterým dospěly soudy obou stupňů. Údajné pochybení v právním posouzení skutku je tudíž obviněným i v tomto ohledu vyvozováno pouze z nesprávnosti či neúplnosti zjištění skutkového stavu věci. Na základě obsahu spisu je třeba zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními soudů a právním posouzením věci není rozpor. Soudy zcela důvodně poukázaly na to, že právní posouzení skutku, které v sobě zahrnuje i zavinění obviněného, vycházely nikoli z fikce doručení, ale z důkazy prokázané skutečnosti, že obviněný musel vědět o tom, že mu byl uložen zákaz řízení motorových vozidel. V posuzované věci se tedy nejedná o případ, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají a kdy je nutné takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný J. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda vznesené dovolací námitky (konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) naplňují dovolatelem uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená zejména v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká především nesprávné hodnocení důkazů (de facto rovněž neúplné dokazování) a nesprávné zjištění skutkového stavu věci (nesprávným je podle něho zjištění Krajského soudu v Ostravě, podle něhož věděl o existenci sankce zákazu řízení motorových vozidel), přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci - tvrdí, že o obsahu shora citovaného rozhodnutí Okresního úřadu ve Frýdku-Místku a tedy o jemu uloženém zákazu řízení motorových vozidel v rozhodné době nevěděl. Namítá rovněž, že dosud nikdo neprošetřil či nezkoumal, jakým způsobem bylo předmětné rozhodnutí Okresního úřadu ve Frýdku-Místku ve skutečnosti doručováno s tím, že dosud nebylo provedeno řádné dokazování zaměřené k prošetření okolností doručování tohoto rozhodnutí. Nelze proto podle jeho mínění bez dalšího uzavřít, že se v místě doručení zdržoval a že citované rozhodnutí se tudíž považuje za doručené.
Nenamítá rozpor mezi soudy vykonanými skutkovými závěry a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Teprve sekundárně - z uvedených skutkových (procesních) výhrad a na základě vlastních skutkových závěrů - vyvozuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení pro nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Obiter dictum lze konstatovat, že soudy věnovaly hodnocení provedených důkazů dostatečnou pozornost a skutková zjištění, jež na tomto základě učinily, nejsou v nesouladu s jejich právním posouzením. V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). Pokud dovolatel namítl, že předmětné rozhodnutí Okresního úřadu ve Frýdku-Místku nelze považovat za doručené, pak je na místě poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 89/2005, jímž byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta jeho ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2004, č. j. 2 As 28/2004-31, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho žaloby proti zmíněnému správnímu rozhodnutí. V tomto rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že Nejvyšší správní soud (stejně jako správní úřady) správně dovodil, že byly splněny podmínky náhradního doručení podle §24 správního řádu. Na okraj je možné poznamenat, že podle odůvodnění citovaného rozhodnutí Ústavního soudu dovolatel tvrdil, že se o citovaném rozhodnutí Okresního úřadu ve Frýdku Místku dozvěděl z rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 4. 12. 2002, č. j. 267/02-163/O, rozhodnutí o přestupku napadl proto žalobou ze dne 19. 2. 2003. Tyto skutečnosti podporují zjištění Krajského soudu v Ostravě, že dovolatel v době spáchání shora popsaného skutku (tedy dne 18. 3. 2004) o uloženém zákazu činnosti věděl.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (ve znění zákona č. 200/2002 Sb.) je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Dovolatel však v dovolání neuplatnil žádnou námitku, kterou by bylo možno pod tento dovolací důvod podřadit. Lze ovšem přisvědčit názoru státní zástupkyně, že dovolatel měl zřejmě na mysli důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však první alternativa tohoto dovolacího důvodu nemůže být naplněna z toho důvodu, že Krajský soud v Ostravě, jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že konkrétní námitky, jež dovolatel v rámci svého dovolání uplatnil, nelze subsumovat pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
K uvedeným skutečnostem je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. dubna 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý