ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.44.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 44/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. ledna 2006 o dovolání, které podal obviněný F. M., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2005, sp. zn. 9 To 314/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 170/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 3 T 170/2005, byl obviněný F. M. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 18. 5. 2004 v N., v B. ul. čp., na pobočce Č. p., a. s., v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch poté, co uvedl nepravdivé údaje o svém zaměstnání a výši příjmu, uzavřel s obchodní společností H. C. F., a. s. se sídlem M. nám., IČ , úvěrovou smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru číslo s úvěrovým rámcem ve výši 20 000,- Kč, z čehož prostřednictvím úvěrové karty postupně vyčerpal finanční hotovost v celkové výši 20 700,- Kč, zaplatil pouze první splátku na 18. 6. 2004 ve výši 800,- Kč a žádné další splátky již neuhradil, čímž obchodní společnosti H. C. F. a. s. B. způsobil škodu ve výši 19 900,- Kč.“ Za to byl odsouzen podle §250b odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný F. M., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10. 8. 2005, sp. zn. 9 To 314/2005, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 10. 8. 2005 [§139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze (ve spojení s uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Nymburce) podal obviněný F. M., prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Poté, co zmínil shora citovaná rozhodnutí, vyjádřil názor, že soud prvního stupně i soud odvolací nesprávně zhodnotil naplnění subjektivní stránky jako základního formálního zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. jeho jednáním. V návaznosti na to sdělil, že má bohaté know-how ze své předchozí mnohaleté praxe v oblasti nákupu a distribuce jatečních zvířat, které mělo být v inkriminované době mnohonásobně finančně zúročeno jeho neoficiální přislíbenou spoluprací se společností A. C., a. s. Podle jeho slov by tato nesporná rozhodující skutečnost byla potvrzena svědeckým výslechem pracovníka předmětné společnosti, k němuž však pochybením soudu prvního stupně nedošlo. Dovolatel pak konstatoval, že „posouzení jeho jednání ve výroku soudu nemá oporu v provedených důkazech popsaných v odůvodnění rozsudku a je tedy nesprávně právně posouzeno.“
Vzhledem k uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že dovolatel brojí zejména proti rozsahu dokazování a způsobu hodnocení provedených důkazů soudy ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., nicméně deklarovaný dovolací důvod je naplněn námitkou, že soudy nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu. Je však zřejmé, že okolnosti popsané ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně naplňují jak formální, tak materiální znaky trestného činu úvěrového podvodu, a z odůvodnění uvedeného rozsudku je zřejmé, že soud příslušná skutková zjištění učinil. S právním závěrem soudu prvního stupně o naplnění subjektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu se ztotožnil i soud druhého stupně, který se též důsledně vypořádal se všemi námitkami a návrhy obviněného. Zákonné znaky předmětného trestného činu obviněný naplnil tím, že v příčinné souvislosti s jeho jednáním spočívajícím v uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru, kdy obchodní společnost uvedl v omyl o své skutečné ekonomické situaci, byly v rámci čerpání úvěru poskytnuty prostředky, které nebyly poškozené obchodní společnosti vráceny v souladu s úvěrovou smlouvou. Argument, že obviněný spoléhal na nejisté budoucí okolnosti, není podstatný, protože podkladem pro čerpání úvěru byla smlouva, kterou obviněný uzavřel na základě nepravdivých údajů. Samotná námitka nedostatku subjektivní stránky je tedy sice způsobilá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, je však zjevně neopodstatněná. Soudy dovodily v posuzovaném jednání odvolatele jeho přímý úmysl podle §4 písm. a) tr. zák., přičemž po subjektivní stránce postačí i úmysl eventuální. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný F. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně (ve své podstatě) právě do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž ve skutečnosti soudům (zvláště soudu prvního stupně) vytýká neúplné dokazování (neprovedení výslechu pracovníka obchodní společnosti A. C., a. s.) a nesprávné hodnocení důkazů, potažmo nesprávné zjištění skutkového stavu věci. Teprve sekundárně – z uvedených skutkových (procesních) výhrad - vyvozuje názor, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno. Jinak řečeno, namítá existenci takových skutkových okolností, jež soudy nezjistily a jež, jak z kontextu jeho argumentace plyne, mají mít zásadní vliv na právní kvalifikaci jeho jednání. V souvislosti s tím lze poznamenat, že soudy obou stupňů se po zhodnocení provedených důkazů vypořádaly se všemi skutkovými otázkami rozhodnými z hlediska právního posouzení, přičemž rovněž vyložily, z jakých důvodů považovaly dokazování za úplné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá především správnost relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím, potvrzených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Argumenty, o něž se dovolání opírá, proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Obiter dictum Nejvyšší soud stručně dodává následující skutečnosti.
Trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.
Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin. K trestní odpovědnosti za tento trestný čin, na rozdíl od trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., není třeba vznik škody, a to jak majetkové, tak případně nemajetkové povahy. Proto ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě směřovat.
V návaznosti na to je třeba připomenout, že podle skutkových zjištění popsaných ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, který je učinil po zhodnocení provedených důkazů, dovolatel „… v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch poté, co uvedl nepravdivé údaje o svém zaměstnání a výši příjmu, uzavřel s obchodní společností H. C. F., a. s. se sídlem M. n., IČ , úvěrovou smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru číslo s úvěrovým rámcem ve výši 20 000,- Kč,…“
V odůvodnění zmíněného rozhodnutí pak nalézací soud dále zejména konstatoval, že dovolatel byl v době uzavírání této úvěrové smlouvy bez zaměstnání a sám uvedl, že úřednice vyplňující smlouvu vycházela z informací, které jí poskytl. V žádosti (resp. formuláři smlouvy) je přitom uvedeno, že (dovolatel) je zaměstnán u společnosti A. C. s čistým měsíčním příjmem 17.000,- Kč. Při sjednávání úvěrové smlouvy tak dovolatel uvedl nepravdivé údaje (což platí i pro telefonní kontakt na údajného zaměstnavatele). Tato zjištění potvrdil odvolací soud.
Uvedené skutečnosti podstatné z hlediska právního posouzení dostatečně konkrétně a jednoznačně vyjadřují úmyslnou povahu jednání dovolatele - odůvodňují závěr tom, že dovolatel jednal v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák. I se zřetelem k tomu nelze dovodit, že by mezi popsanými skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením - pokud soudy předmětný skutek kvalifikovaly jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. – byl nesoulad. K tomu je třeba dodat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. ledna 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý