ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.56.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 56/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. ledna 2006 o dovolání, které podal obviněný R. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici H. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 6 To 503/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 30 T 31/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 30 T 31/2004, byl obviněný R. D. uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák., trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. b) tr. zák., trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. a trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu se těchto trestných činů dopustil tím, že „dne 6. 4. 2004 přibližně v 9.35 hod. v P., nám. K., v objektu O. s. pro P. v suterénu budovy B, kam byl vazebně eskortován, po proběhlém hlavním líčení v trestní věci vedené pod sp. zn. 1 T 3/2004 se pokusil o útěk při vstupu do odkládací cely č., přičemž napadl příslušníka vězeňské služby npor. J. M., nar. tím způsobem, že vrazil do nedovřených dveří předmětné cely, vahou svého těla srazil pošk. M. k zemi, zalehl jej, z pouzdra na pravém boku vytáhl jeho služební pistoli zn. ČZ 82, ráže 9 mm, v. č. s nabitým zásobníkem s 12 náboji, se zbraní v ruce pak odešel do kanceláře, přičemž poškozeného M., který mu bránil v útěku, opětovně chytil a srazil k zemi, pomocí klíčů si odemkl mříž i dveře, opustil budovu soudu a odcházel přes nádvoří směrem k vjezdové bráně do ulice Z., kde byl zadržen a odzbrojen příslušníkem justiční stráže npor. M. K., nar., přičemž svým jednáním poškodil pošk. M. služební kalhoty a způsobil tak škodu ve výši 400,- Kč a dále mu způsobil drobná poranění, která dle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví nejsou kvalifikována jako ublížení na zdraví.“ Za to byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný R. D., rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 6 To 503/2004, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 24. 11. 2004 [§139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze (a citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5) podal obviněný R. D., prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), c), g), l) tr. ř.
Uvedl, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že Městský soud v Praze napadeným usnesením zamítl odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, přestože se v předcházejícím řízení vyskytly níže uvedené vady zakládající dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), c), g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. byl podle něho naplněn tím, že ve věci odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 rozhodl vyloučený orgán. Senátu Městského soudu v Praze totiž předsedal JUDr. T. S., vůči němuž před termínem odvolacího řízení vyslovil námitku podjatosti z důvodů, které rozebral ve svém podání došlém odvolacímu soudu dne 10. 11. 2004. O této námitce nebylo podle slov dovolatele dosud (dovolání podal dne 13. 5. 2005) pravomocně rozhodnuto, neboť přestože Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 11. 2004 rozhodl, že jmenovaný soudce není vyloučen z vykonávání úkonů předmětného trestního řízení, nebylo jemu (dovolateli) ani jeho obhájci doručeno rozhodnutí o stížnosti, kterou proti tomuto usnesení podal.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dovolatel uvedl, že po celou dobu přípravného řízení de facto neměl obhájce, ačkoli jej měl mít, čímž bylo porušeno jeho právo na obhajobu zaručené §33 odst. 1 tr. ř., čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) a čl. 6 odst. 3 písm. b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Opatřením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. Nt 794/2004, mu byl z důvodu §36 odst. 1 písm. a) tr. ř. ustanoven obhájce JUDr. T. H., přestože vůči tomuto obhájci měl naprostou nedůvěru vzhledem k tomu, jakým způsobem jej zastupoval v předchozí věci vedené u jmenovaného obvodního soudu pod sp. zn. 1 T 3/2004, kde bezvýsledně žádal o ustanovení obhájce jiného. V nyní projednávané trestní věci již při svém prvním výslechu po sdělení obvinění dne 16. 4. 2004 požádal o ustanovení obhájce jiného, ovšem vyhověno bylo až jeho opakované žádosti ze dne 1. 6. 2004, kdy se za přítomnosti JUDr. T. H. odmítl zúčastnit prostudování spisu. Přestože do protokolu prohlásil, že se chce seznámit se spisem v přítomnosti jiného obhájce, toto mu již nebylo umožněno. Ke zrušení ustanovení JUDr. T. H. a k ustanovení JUDr. B. J. jeho obhájcem došlo až dne 16. 6. 2004 (novému obhájci bylo ustanovení doručeno dne 21. 6. 2004 a první porada proběhla dne 23. 6. 2004) a fakticky mu po celou dobu přípravného řízení nebyla dána možnost obhajoby, neboť služby JUDr. T. H., kterého od počátku odmítal, nemohl využít.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel uvedl, že soud nesprávně posoudil skutkový děj, zejména subjektivní stránku stíhaných trestných činů a nedostatečně se zabýval otázkou jeho příčetnosti a tudíž i trestněprávní odpovědnosti. Poznamenal přitom, že si je vědom toho, že podle dosavadní judikatury nelze cestou dovolání napravovat vady skutkových zjištění, a proto nebude opakovat své námitky v tomto směru rozebrané v odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5. Pokud jde o subjektivní stránku stíhaných trestných činů, trvá na tom, že chtěl pouze demonstrovat nesouhlas s nespravedlivým rozsudkem, který byl krátce před tím vynesen a ze kterého byl šokován. Tuto jeho obhajobu soud zhodnotil jako účelovou a nevěrohodnou, aniž se zabýval jeho duševním stavem v době skutku, kdy jej ovládl pocit bezmoci, který nedokázal ovládnout. V souvislosti s tím dovolatel konstatoval, že rozpoložení, v jakém se v rozhodné době nacházel, svědek M. popsal slovy: „působil na mne, jako když je v tranzu, vůbec neposlouchal, co mu říkám“, přičemž zmínil i skutečnost, že dovolatel nerozumí česky. Podle názoru dovolatele závěr soudu o jeho příčetnosti a přímém úmyslu vztahujícím se ke všem stíhaným trestným činům nemá oporu v provedených důkazech.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 6 To 503/2004, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 30 T 31/2004, v celém rozsahu zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil státnímu zástupci k provedení úkonů přípravného řízení s řádnou účastí obhájce, popř. aby věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). V souvislosti se způsobem, kterým dovolatel prioritně vytýčil, v čem má spočívat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., upozornil na to, že se zřetelem k ustanovení §265f odst. 1, odst. 2 tr. ř. a zejména ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z dovolacích důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn. Pro konstatování, že dovolatel právně relevantním způsobem uplatnil některý z dovolacích důvodů, nepostačuje, aby v dovolání v souvislosti s namítaným dovolacím důvodem pouze odkázal na obsah řádného opravného prostředku, neboť ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících konkrétně vymezených důvodů v písmenech a) až l). Pokud dovolatel sekundárně uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spatřuje v pochybení v postupu orgánů činných v trestním řízení založeném tím, že mu dosud nebylo doručeno rozhodnutí o jeho stížnosti proti usnesení soudu o jím vznesené námitce podjatosti, pak je třeba poukázat na to, že i kdyby mu skutečně nebylo dosud doručeno rozhodnutí o jeho stížnosti, nenaplňovalo by to uvedený dovolací důvod, ale ani jiný dovolací důvod zakotvený v ustanovení §265b tr. ř., a to dokonce ani v případě, že by doposud nebylo o takové stížnosti rozhodnuto. Vzhledem k uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že podané dovolání v té části, v níž dovolatel odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., je nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce poznamenal, že způsob, jímž tento důvod dovolání obviněný uplatnil, má dvě roviny. K první rovině výhrad - námitce dovolatele, že jej od zahájení trestního stíhání až nejméně do 16. 6. 2004 obhajoval obhájce, ke kterému neměl důvěru - zdůraznil, že žádný z dovolacích důvodů nespočívá v obecném či jakémkoli porušení práva obviněného na obhajobu. Předmětný dovolací důvod je naplněn jen tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Dovolacím důvodem je tedy jen toto kvalifikované porušení práva na obhajobu. Námitka dovolatele, že byl zastoupen obhájcem, kterým nechtěl být zastupován, proto nemůže naplnit nejen citovaný dovolací důvod, ale ani žádný jiný důvod dovolání, což ve svém důsledku znamená, že pokud by dovolatel uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. pouze výhradu, že jej v trestním řízení obhajoval obhájce, kterým nechtěl být obhajován, bylo by nutné takové dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Protože však ze způsobu, jakým dovolatel formuloval námitky, jež mají podle něj uvedený dovolací důvod naplňovat, lze usoudit, že rovněž tvrdí (druhá rovina výhrad), že v průběhu trestního stíhání v posuzované věci nebyl v určitém okamžiku zastoupen obhájcem, ač ho podle zákona měl mít, nelze podané dovolání v části, v níž poukázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. V souvislosti s tím státní zástupce konstatoval, že podle poznatků, které má k dispozici, obhájce JUDr. T. H. svým podáním ze dne 2. 6. 2004 doručeným dne 3. 6. 2004 Obvodnímu soudu pro Prahu 5 požádal o zrušení ustanovení obhájcem obviněného z důvodu ztráty důvěry mezi ním a obviněným. Této žádosti soudce jmenovaného soudu vyhověl dne 16. 6. 2004, kdy zrušil ustanovení JUDr. T. H. obhájcem obviněného, a téhož dne ustanovil obviněnému obhájce JUDr. B. J.
Poněvadž dovolání je mimořádným opravným prostředkem směřujícím proti pravomocným rozhodnutím soudů, lze dovodit, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. bude možno úspěšně uplatnit především v případech, kdy porušení práva na obhajobu mělo či mohlo mít vliv na průběh a výsledek trestního řízení, tzn. že v důsledku takové vady byly porušeny zásady spravedlivého procesu (viz čl. 36 odst. 1 Listiny), v němž má být zjištěna vina obviněného. K tomu státní zástupce uvedl, že v době koncipování vyjádření k dovolání nebylo zjištěno, že by orgány činné v trestním řízení prováděly v období od 2. 6. 2004, kdy po procesním úkonu podle §166 odst. 1 tr. ř. uskutečněném dne 1. 6. 2004 požádal JUDr. T. H. o zrušení ustanovení obhájcem obviněného, a dnem 23. 6. 2004, kdy nově ustanovený obhájce obviněného JUDr. B. J. začal fakticky plnit své povinnosti, úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí v posuzované věci. Námitky dovolatele právně relevantně uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. tedy nelze považovat za opodstatněné. Orgánům činným v trestním řízení nelze vytknout ani porušení ustanovení §37 tr. ř. Podle názoru státního zástupce navíc za situace, kdy obviněný požádá, aby mu byl namísto ustanoveného obhájce v rámci nutné obhajoby ustanoven obhájce jiný, není povinností předsedy senátu a v přípravném řízení soudce zrušit ustanovení původně ustanoveného obhájce a znovu postupovat podle §39 odst. 1 tr. ř. V uvedených souvislostech nelze přehlédnout ani to, že obhájce JUDr. T. H. obhajoval dovolatele ještě v průběhu úkonu podle §166 odst. 1 tr. ř. realizovaného dne 1. 6. 2004 a bylo pouze na obviněném, zda využije možnosti v přiměřené době prostudovat spisy a učinit návrhy na doplnění dokazování. Za situace, kdy byly dne 1. 6. 2004 splněny podmínky ustanovení §166 odst. 1 tr. ř., nebylo povinností orgánů činných v trestním řízení znovu postupovat po uvedeném datu podle tohoto zákonného ustanovení. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že dovolání obviněného v té části, ve které právně relevantně odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce zdůraznil, že v jeho rámci lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím skutek, jak byl zjištěn soudem. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování. Zmíněné podmínky nesplňuje ani ta část námitek dovolatele, v jejichž rámci v souvislosti se subjektivní stránkou skutkových podstat trestných činů, jimiž byl uznán vinným, prezentoval, že svým jednáním chtěl pouze demonstrovat nesouhlas s nespravedlivým rozsudkem soudu, který byl vynesen krátce předtím a jímž byl šokován, ale ani jeho tvrzení, že tuto jeho obhajobu soud zhodnotil jak účelovou a nevěrohodnou, aniž by se zabýval jeho duševním stavem v době skutku. Dovolatel totiž v citovaných částech svého mimořádného opravného prostředku dovolacímu soudu předkládá k posouzení vlastní verzi skutkového děje a tak zpochybňuje skutkové závěry soudů a brojí proti způsobu, jakým soudy provedené důkazy vyhodnotily podle §2 odst. 6 tr. ř. Závěry o existenci zavinění a jeho formě, jsou sice závěry právními, vycházejícími však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování a jejichž přezkoumání se s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze domáhat způsobem, jak to činí obviněný, který nejdříve namítá, že soudy nesprávně vyhodnotily shromážděné důkazy, a teprve následně vyvozuje, že závěr soudů o jeho příčetnosti a přímém úmyslu vztahujícím se ke všem stíhaným trestným činům nemá oporu v provedených důkazech. Námitky dovolatele by mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě existence extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů a pokud by dovolatel takový extrémní nesoulad namítl a odůvodnil, což se však nestalo. Ani Nejvyšší státní zastupitelství v rámci vlastní přezkumné činnosti nedospělo k závěru o existenci popsaného extrémního nesouladu, neboť soudy hodnotily provedené důkazy v souladu s princi formální logiky nejen v jejich jednotlivostech ale i vzájemných souvislostech. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že dovolání obviněného v té části, ve které odkázal na uvedený dovolací důvod, je nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce (poté, co vyložil jeho podstatu) v prvé řadě konstatoval, že v posuzované věci nebyla naplněna jeho první alternativa. Ostatně, dovolatel tento důvod dovolání ani v jeho první alternativě neuplatnil, nýbrž jej spatřoval v okolnostech, které podle něj naplňují dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), c), g) tr. ř., tedy v jeho druhé alternativě. K tomu však státní zástupce shrnul, že námitky, které dovolatel uplatnil v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. b) a písm. g) tr. ř., nelze pod tyto dovolací důvody subsumovat a námitky vznesené v souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Upozornil přitom, že podle §265r odst. 1 písm. a) a písm. b) tr. ř. může Nejvyšší soud učinit v neveřejném zasedání rozhodnutí o odmítnutí dovolání (§265i tr. ř.), resp. o zrušení napadeného rozhodnutí (§265k tr. ř.) a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí (§265l odst. 1 a odst. 2 tr. ř.), je-li zřejmé, že vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo písm. b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný R. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody. K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s ustanovením §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případech, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod ovšem nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Citované zákonné ustanovení dopadá na případy, v nichž dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř.
Vzhledem k vymezení citovaného dovolacího důvodu je zřejmé, že nemůže být naplněn výhradou odvolatele, podle níž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o jeho námitce podjatosti vznesené vůči předsedovi senátu Městského soudu v Praze JUDr. T. S., neboť nebylo jemu (dovolateli) ani jeho obhájci doručeno rozhodnutí o stížnosti, kterou podal proti usnesení, jímž zmíněný soud rozhodl, že jmenovaný soudce není vyloučen z vykonávání úkonů předmětného trestního řízení. Takovou námitku nelze podřadit ani pod jiný dovolací důvod zakotvený v ustanovení §265b tr. ř.
Přesto však není od věci zmínit, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 6 To 603/2004, bylo rozhodnuto tak, že podle §31 odst. 1 tr. ř. není soudce JUDr. T. S. vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v předmětné trestní věci. O stížnosti, kterou obviněný proti tomuto rozhodnutí podal, rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 11. 2005, sp. zn. 2 To 126/2005, jímž tuto stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. Usnesení Městského soudu v Praze tak nabylo dne 10. 11. 2005 právní moci [§140 odst. 1 písm. b) cc/ tr. ř.].
Dále je na místě, pokud jde o namítanou podjatost předsedy senátu Městského soudu v Praze JUDr. T. S., uvést, že dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku, za jehož součást nelze považovat jiná podání, tím spíše podání nezpracovaná obhájcem, neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by měly pochybnosti o nepodjatosti jmenovaného soudce vyplývat.
Pro úplnost pak je možné ještě doplnit, že podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mj. soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. V posuzovaném případě však nelze dovodit, že by takové důvody pro vyloučení jmenovaného soudce byly dány. Pouze z faktu, že konkrétní soudce rozhodoval v jiné trestní věci obviněného, přičemž výsledek tohoto řízení neodpovídal představám obviněného, nelze vyvodit poměr takového soudce k obviněnému zakládající důvod jeho vyloučení. Již vůbec pak nelze činit závěr o podjatosti soudce z domněnek či náležitě nepodložených tvrzení. Poměr vyloučené osoby k věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a musí mít osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybností o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajícím objektivně (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001). Je přitom nezbytnou součástí profesionality soudce, aby byl schopen rozhodovat nestranně.
Vzhledem k těmto skutečnostem nemohly námitky dovolatele vztahující se k uvedenému dovolacímu důvodu obstát.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Jde tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě.
K tomuto dovolacímu důvodu je zapotřebí v prvé řadě konstatovat, že dovolatel v průběhu celého řízení, tedy i v přípravném řízení, obhájce měl, přičemž obhájcům bylo umožněno vykonávat zákonná oprávnění. Argument, že byl zastoupen obhájcem, vůči němuž měl naprostou nedůvěru, a proto požádal o ustanovení obhájce jiného, tedy nemůže naplnit nejen citovaný dovolací důvod, ale ani žádný jiný důvod dovolání.
Přes uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné a vhodné dále uvést následující skutečnosti. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán v případech, kdy porušení práva na obhajobu mělo vliv na průběh a výsledek trestního řízení, tzn. že v důsledku takové vady byly porušeny zásady spravedlivého procesu (viz čl. 36 odst. 1 Listiny). V těchto souvislostech je především nutno poukázat na to, že dovolatel byl již na počátku svého výslechu v přípravném řízení řádně poučen o svých právech, mimo jiné též ve smyslu ustanovení §33 odst. 1 tr. ř., konkrétně o právu zvolit si obhájce. Podle úředního záznamu policejní komisařky datovaného dnem 21. 4. 2004 (č. l. 17) navíc byl dovolatel upozorněn - poté, co při zmíněném výslechu bez konkrétního odůvodnění prohlásil, že žádá o ustanovení jiného obhájce než JUDr. T. H. – na to, že si může zvolit obhájce sám na plnou moc, což však odmítl. Pokud tedy nesouhlasil s tím, aby jej hájil ustanovený obhájce JUDr. T. H., mohl využít uvedeného práva. Neučinil-li tak, pak měl až do doby, než soud rozhodl (poté, co shledal podmínky pro tento postup zejména na základě kvalifikovaného podnětu JUDr. T. H. v návaznosti na vyjádření dovolatele) o zrušení ustanovení tohoto advokáta jeho (dovolatelovým) obhájcem a ustanovení obhájce jiného (JUDr. B. J.), respektovat daný stav. Bylo tedy pouze na vůli dovolatele, zda za situace, kdy jej zastupoval obhájce JUDr. T. H., využije svých práv, mj. možnosti v přiměřené době prostudovat spisy a učinit návrhy na doplnění dokazování, která mu byla orgány činnými v trestním řízení dána.
Zapotřebí je rovněž zdůraznit, že těžiště trestního řízení je v řízení před soudem (zvláště to platí od 1. 1. 2002, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 265/2001 Sb., jímž byl novelizován trestní řád). V posuzovaném případě bylo celé řízení před soudem provedeno za situace, kdy již dovolatele hájil nově ustanovený obhájce JUDr. B. J., vůči němuž dovolatel neměl žádné výhrady. Lze přitom poznamenat, že nalézací soud při zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, vycházel právě a pouze z důkazů, které provedl při hlavním líčení za přítomnosti dovolatele a jeho nově ustanoveného obhájce. V rámci tohoto hlavního líčení byla v plné míře respektována práva obhajoby – dovolatele i obhájce (mj. právo klást otázky vyslýchaným osobám, vyjádřit se k provedeným důkazům, navrhovat doplnění dokazování, vyjádřit se k věci a podávat opravné prostředky). Procesní práva dovolatele a jeho obhájce pak byla dodržena též v řízení před odvolacím soudem.
Vzhledem k těmto skutečnostem nelze shledávat ve skutečnosti, že dovolatel byl v přípravném řízení zastoupen obhájcem, v něhož neměl důvěru, pochybení, které by znamenalo porušení ustanovení §33 odst. 1 tr. ř., čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b), c) Úmluvy a mohlo tak naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž (byť deklaroval vědomost o tom, že cestou dovolání nelze napravovat vady skutkových zjištění) ve skutečnosti soudům vytýká především nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu věci (zvláště co se týče skutkových závěrů, z nichž soudy vyvodily jeho úmyslné zavinění a příčetnost v době činu). Prosazuje totiž vlastní verzi skutkových okolností podmiňujících posouzení subjektivní stránky a příčetnosti – tvrdí, že chtěl pouze demonstrovat nesouhlas s nespravedlivým rozsudkem, který byl krátce před tím vynesen a ze kterého byl šokován, přičemž tuto jeho obhajobu soud zhodnotil jako účelovou a nevěrohodnou, aniž se zabýval jeho duševním stavem v době skutku, kdy jej ovládl pocit bezmoci, který nedokázal ovládnout, přičemž poukazuje na výpověď svědka M. Teprve sekundárně – z této skutkové (procesní) argumentace – vyvozuje závěr, že soud nesprávně posoudil skutkový děj, zejména subjektivní stránku stíhaných trestných činů a jeho příčetnost. To je zřejmé i z jeho tvrzení, podle něhož závěr soudu o jeho příčetnosti a přímém úmyslu vztahujícím se ke všem stíhaným trestným činům nemá oporu v provedených důkazech.
Obiter dictum lze poznamenat, že soudy obou stupňů se po zhodnocení provedených důkazů vypořádaly se všemi otázkami významnými pro rozhodnutí, přičemž ve svých rozhodnutích hodnotící úvahy náležitě rozvedly a rovněž dostatečně vyložily, na základě jakých skutečností a z jakých důvodů bylo dokazování úplné a nebylo nezbytné doplňovat je např. ve smyslu návrhu obhajoby. Mezi skutkovými zjištěními, která učinil a zcela konkrétně vyjádřil ve svém rozsudku nalézací soud a která jako správná akceptoval odvolací soud, a jejich právním posouzením (což platí též ve vztahu k subjektivní stránce a otázce příčetnosti dovolatele v době činu) přitom není nesoulad. K tomu je třeba dodat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolatel se v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá správnost relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím, potvrzených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky dílem neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., dílem jim nelze přiznat žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný R. D., odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. ledna 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý