ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.671.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 671/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. června 2006 o dovolání, které podal obviněný P. P., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 4 To 89/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 6/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 30 T 6/2005, byl obviněný P. P. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 16. 12. 2004 kolem 04.45 hod. v M., ve vstupním vestibulu panelového domu, po předchozím požití alkoholických nápojů v kombinaci s léky Diazepam 10 mg a Nitrazepam forte, došlo k slovnímu nedorozumění s V. K., ohledně předchozí ztráty mobilního telefonu, kterého za tímto účelem navštívil a vzbudil v jeho bydlišti, jež přerostlo ve fyzický incident, v rámci kterého obžalovaný P. P. v úmyslu usmrtit bodnul přesně nezjištěným nožem, který si sebou donesl s čepelí délky nejméně 12 cm, poškozeného V. K. do levé strany hrudníku, v důsledku čehož tento utrpěl bodnořeznou ránu člunkovitého tvaru velikosti 20 x 9 mm pokračující 14 cm hlubokým bodným kanálem pronikajícím kůží a podkožím přední stěny hrudní, svalovinou levého prsního svalu, svalovinou 3. mezižeberního prostoru vlevo, pohrudnicí, horním lalokem levé plíce, přední stěnou osrdečníkového vaku, přední stěnou levé komory srdeční, končící ve vnitřních vrstvách zadní stěny levé komory srdeční, kdy v důsledku takto utrpěného poranění došlo bezprostředně k smrti poškozeného vykrvácením“. Za to byl odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené zdravotní p. M.-A. K. škodu ve výši 2.191,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný P. P., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 4 To 89/2005, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (a rozsudku Krajského soudu v Ostravě) podal obviněný P. P. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku vyjádřil názor, že právní posouzení skutku, pokud podle závěru soudu naplnil subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu vraždy v úmyslu nepřímém, není správné. V souvislosti s tím uvedl, že nebyl zjištěn přesný mechanizmus vzniku zranění a k tomu nebyl ani proveden žádný přímý důkaz. Způsob provedení činu stanovený na základě způsobených následků přitom nepodporuje závěr, že by jeho jednání směřovalo k usmrcení poškozeného. Z hlediska objektivní stránky bylo možno mechanizmus vzniku zranění zjišťovat zejména z jeho výpovědi. Dále dovolatel poukázal na to, že skutkové okolnosti nepodporují závěr o úmyslném zavinění „a v tomto směru se mohou jevit tak, že závěr o naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu ve vztahu k ust. §219 odst. 1 překračuje objektivní stránku, jak je shora popsáno a jak byla tato zjištěna“. Připomněl přitom, že měl s poškozeným dlouhodobý přátelský vztah. Dále konstatoval, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním, který se však musí zakládat na skutkových zjištěních vyplývajících z dokazování. V návaznosti na to poznamenal, že podle napadeného rozsudku je zjištění o úmyslném jednání odvozováno zejména z charakteru a umístění rány a jeho následného chování. K tomu uvedl, že se, jak bylo prokázáno, snažil nejprve poškozenému pomoci sám a poté, kdy to nebylo možné, prostřednictvím své matky zavolal odbornou lékařskou pomoc. Dále zdůraznil, že úmysl usmrtit poškozeného nebyl bezpečně prokázán. Pro závěr o zavinění ve formě úmyslu nepostačí pouhé zjištění, že došlo ke smrtelnému zranění poškozeného bodnutím nožem a že proto byl srozuměn s tím, že takovým jednáním může být způsobena smrt. Je potřeba vycházet z okolností, za nichž k jednání došlo, jaký byl pravděpodobný motiv, co jednání předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda byl útok veden záměrně na takové části těla, kde se nacházejí orgány důležité pro život atd. V souvislosti s tím připomněl svoje opakované tvrzení, že nechtěl poškozenému způsobit smrtelný následek, jakož i to, že z provedených důkazů je zřejmé, že rána nebyla vedena silou velké intenzity, přičemž se jednalo o jediný úder. Nebylo prokázáno, že by si použitý nástroj nějak připravoval či vybíral. Podle jeho slov se jednalo spíše o jakési zkratkovité jednání dopředu neplánované, nepřipravované, kdy vzhledem ke svému psychickému stavu a vlivu požitého alkoholu a léků ani nemohl předvídat všechny následky či s nimi být srozuměn. K hádce s poškozeným a následnému fyzickému konfliktu došlo spontánně a použití nože bylo jednoznačně excesem způsobeným silným afektem potencovaným i stavem po požití alkoholu a uvedených léků.
Dále dovolatel poznamenal, že skutečnost, že se v době předmětného jednání nacházel pod silným vlivem alkoholu (podle znalců byla jeho opilost co do druhu prostá) a také léků, kdy jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti byly podstatně sníženy, činí zkoumání subjektivní stránky obtížným. Jeho výpověď neposkytuje žádný podklad pro závěr o úmyslu usmrtit poškozeného, protože takový úmysl nedoznal a smrtelný následek nepřipustil ani jako eventualitu, s níž by byl srozuměn. Rovněž další provedené důkazy a způsob provedení činu, jak byl v omezené míře zjištěn, a to zejména pro absenci přímých důkazů, nepodporují závěr, že by jeho jednání směřovalo k usmrcení poškozeného. Uvedl také, že otázkou stále zůstávají rozpory mezi jeho výpovědí a s ní korespondující výpovědí svědka K. v části týkající se množství požitého alkoholu (na straně jedné) a závěry znalců (na straně druhé). Konstatoval ovšem, že pokud jde o požité léky, byla jeho výpověď potvrzena znalcem, který se vyjádřil též k vlivu těchto léků na jeho chování. Dodal, že závěry znalců stran vzájemného vlivu léků a alkoholu se musí promítnout do hodnocení jeho jednání z hlediska posouzení naplnění subjektivní stránky shora uvedeného trestného činu.
Shrnul pak, že ze zjištěných skutečností považuje za důležité následující
- samotná rána nebyla vedena silou velké intenzity,
- jednalo se o jedinou ránu,
- nebylo prokázáno, že by použitý nástroj donesl na místo on, či že by jej donesl účelově, jak je mu podsouváno,
- komplexně se jednalo o zkratkovité jednání, dopředu neplánované a nepřipravované, kdy vzhledem ke svému psychickému stavu a vlivu požitého alkoholu a léků ani nemohl předvídat všechny následky či nemohl s nimi být srozuměn,
- k hádce s poškozeným došlo zcela spontánně, kdy vznik zranění poškozeného nožem byl evidentně excesem způsobeným jeho (odvolatelovým) silným afektem potencovaným i stavem po požití alkoholu a léků,
- je nutno zohlednit jeho předchozí vztah s poškozeným,
- není reálné, že by malé nedorozumění, i v obecné rovině nevybočující z rámce vzájemných vztahů dvou osob, mohlo u něho vyvolat úmysl zbavit poškozeného života či srozumění s takovým následkem,
- jeho výpověď neposkytuje žádný podklad pro závěr o naplnění úmyslu usmrtit poškozeného, neboť takový úmysl nedoznal a smrtelný následek nepřipustil ani jako eventualitu, s níž by byl srozuměn.
Vzhledem k výše uvedenému označil závěr soudu o tom, že se jednání kladeného mu za vinu dopustil v úmyslu přímém, za nepřiléhavý a nesprávný. Výslovně pak navrhl, aby byly ve věci zpracovány revizní znalecké posudky z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a klinické psychologie s tím, že závěry znalců nejsou správné.
Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 4 To 89/2005, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 30 T 6/2005, jakož i rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a ve věci rozhodl sám tak, že jej uzná vinným toliko trestným činem ublížení na zdraví s následkem smrti a za to mu uloží přiměřený trest, případně aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co zmínila rozhodnutí soudů obou stupňů a dovolací námitky, konstatovala skutkovou podstatu trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Upozornila přitom na skutečnost, že po subjektivní stránce je rozdíl mezi těmito trestnými činy v tom, že smrtelný následek u trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. je zahrnut úmyslným zaviněním pachatele, zatímco u trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, odst. 3 tr. zák. je zahrnut pouze nedbalostním zaviněním pachatele. V návaznosti na to zdůraznila, že skutek zjištěný soudy obou stupňů naplňuje znaky trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. i po subjektivní stránce, tedy úmyslným zaviněním obviněného ve vztahu ke smrtelnému následku. Zcela jasně o tom svědčí způsob provedení činu, povaha použitého nástroje a způsob jeho použití, umístění rány na těle poškozeného a další okolnosti, zejména však osobnostní nastavení obviněného, včetně okolností, které následovaly po skutku. Souhrn všech dílčích skutečností, které soudy v naznačených směrech zjistily, je podrobně rozveden zejména v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě. S připomenutím těchto skutečností státní zástupkyně uzavřela, že při jejich posouzení v souhrnu je naprosto podložený závěr soudů o úmyslném zavinění obviněného ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Smrt poškozeného byla očividně adekvátním následkem té formy a intenzity útoku, kterou obviněný zvolil, tj, následkem, jenž byl z jeho hlediska předvídatelný. S tím je závěr soudů o úmyslném zavinění obviněného plně slučitelný. O nedostatku úmyslu by bylo možno uvažovat za předpokladu, že by se smrtelný následek nápadně vymykal z logiky posuzovaného činu a jevil se jen jako nahodilý ve srovnání s tím, jakým způsobem byl útok proveden, jakého předmětu k němu bylo použito, s jakou intenzitou byl veden, proti jaké části těla poškozeného směřoval apod. Pouze výrazný nesoulad mezi naznačenými charakteristikami útoku na straně jedné a smrtelným následkem na straně druhé by mohl být podkladem k tomu, aby bylo možné námitky obviněného považovat za opodstatněné. Vzhledem k uvedeným skutečnostem, když je zcela zřejmé, že právní posouzení skutku odpovídá provedeným skutkovým zjištěním, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný P. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení, jejichž existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však mají uplatněné dovolací námitky primárně skutkový charakter. Dovolatel totiž soudům vytýká neúplné dokazování (viz jeho návrh na zpracování revizních znaleckých posudků z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a klinické psychologie), nesprávné hodnocení provedených důkazů a zejména nesprávné vyhodnocení skutkových okolností z hlediska naplnění zejména subjektivní stránky trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., potažmo vadné skutkové závěry (zvláště pokud jde o mechanismus vzniku zranění poškozeného a stav dovolatele v době činu). Současně prosazuje vlastní způsob hodnocení provedených důkazů a skutkových okolností z nich vyplývajících, přičemž klade důraz zejména na svoji výpověď a v návaznosti na to činí závěr, že jeho úmysl usmrtit poškozeného nebyl bezpečně prokázán.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Obiter dictum lze poznamenat, že soudy obou stupňů věnovaly dokazování a hodnocení provedených důkazů dostatečnou pozornost, přičemž hodnotící úvahy rozvedly způsobem vyhovujícím ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. v odůvodnění svých rozhodnutí, což platí i ve vztahu k použité právní kvalifikaci zjištěného skutkového stavu věci.
Trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí.
Po subjektivní stránce jde o úmyslný trestný čin, přičemž úmysl pachatele [postačí úmysl eventuální podle §4 písm. b) tr. zák.] musí směřovat k usmrcení člověka (úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat též smrtelný následek - v konkrétních souvislostech účinek).
Popis skutku uvedený ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, vyjadřuje vedle objektivní stránky uvedeného trestného činu také stránku subjektivní. V tomto směru je třeba konstatovat zjištění, že „… došlo k slovnímu nedorozumění s V. K., …, jež přerostlo ve fyzický incident, v rámci kterého obžalovaný P. P. v úmyslu usmrtit bodnul přesně nezjištěným nožem, který si sebou donesl s čepelí délky nejméně 12 cm, poškozeného V. K. do levé strany hrudníku, v důsledku čehož tento utrpěl bodnořeznou ránu člunkovitého tvaru velikosti 20 x 9 mm pokračující 14 cm hlubokým bodným kanálem pronikajícím kůží a podkožím přední stěny hrudní, svalovinou levého prsního svalu, svalovinou 3. mezižeberního prostoru vlevo, pohrudnicí, horním lalokem levé plíce, přední stěnou osrdečníkového vaku, přední stěnou levé komory srdeční, končící ve vnitřních vrstvách zadní stěny levé komory srdeční, kdy v důsledku takto utrpěného poranění došlo bezprostředně k smrti poškozeného vykrvácením“.
Soud prvního stupně k tomu v odůvodnění svého rozhodnutí podrobněji rozvedl vedle dalších i následující skutečnosti. „Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, bylo zjištěno, že poškozený V. K. utrpěl bodnořeznou ránu lokalizovanou na přední stěně hrudní ve vzdálenosti 9 cm. Vlevo od střední osy tělní a ve výši 143 cm nad ploskou nohy. Bodný kanál byl hluboký 14 cm a zasahoval mimo jiné levou plíci a srdce. Z lokality bodnořezné rány je patrno, že útok obžalovaného směřoval do horní části těla, kde se nachází životně důležité orgány, např. srdce, plíce, žaludek, slinivka, játra atd., což je obecně známo. K takovému zjištění či poznatku není zapotřebí žádné speciální vzdělání, jedná se, jak již uvedeno, o skutečnosti notoricky známé. Smrtelné poranění bylo způsobeno útočníkem, tedy obžalovaným v rámci čelního postavení obou osob malou až střední intenzitou vyvinutou rozmáchnutou horní končetinou ve směru zepředu dozadu shora dolů pod úhlem 30 stupňů a zleva doprava pod úhlem 45 stupňů. Vzhledem k tomu, že nebyl zasažen skelet poškozeného, vychází znalci z popsané intenzity síly, neboť zraňující nástroj procházel toliko měkkými tkáněmi. Přesto se jednalo o útok razantní, o čemž svědčí znalci popsaný hematom v okolí rány. S ohledem na směr bodného kanálu a úhel, pod kterým byl útok veden, je vyloučen … jakýkoli možný nešťastný, nedbalostní zásah, naběhnutí, upadnutí, naskočení apod. Právě směr a úhel bodného kanálu tyto skutečnosti vylučují, resp. prokazují, že se jednalo o aktivní pohyb ruky ozbrojené bodnořezným nástrojem. O subjektivní stránce svědčí rovněž použitý přesně nezjištěný bodnořezný nástroj s čepelí dlouhou nejméně 12 cm.“
Co se týče stavu, v němž se dovolatel nacházel v rozhodné době, pak soud prvního stupně na základě vyhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že dovolatel je plně trestně odpovědný (nedošlo u něho k vymizení schopnosti rozpoznávací ani schopnosti ovládací).
Tyto závěry odvolací soud akceptoval.
Právě se zřetelem k popsaným okolnostem, za nichž k útoku došlo, zejména vzhledem ke způsobu, jak byl útok uskutečněn, charakteru použité zbraně a k tomu, že útok směřoval proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné, nelze označit závěr soudů, podle něhož je třeba dovolateli (v rozhodné době trestně odpovědnému) přičíst i ve vztahu ke způsobenému následku (účinku) úmyslné zavinění, a to ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák., za vadný. Rozvedené skutečnosti totiž nutně vedou k závěru, že dovolatel uskutečnil útok vůči poškozenému takovým způsobem a za takových okolností, že si musel být vědom toho, že svým jednáním může způsobit smrt člověka (porušit zájem chráněný trestním zákonem). Současně z nich vyplývá, že dovolatel pro případ způsobení takového porušení (následku) byl s ním minimálně srozuměn.
Právní závěry soudů obou stupňů, podle nichž dovolatel naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., tedy nejsou se skutkovými zjištěními, jež po zhodnocení důkazů učinily, v nesouladu. Je pak třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však tento dovolací důvod nemůže být dán. Je totiž nutno, pokud jde o jeho první alternativu, poukázat na skutečnost, že Vrchní soud v Olomouci, jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je na místě konstatovat, že konkrétní námitky, jež dovolatel v rámci svého dovolání uplatnil, nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. června 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý