ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.677.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 677/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. června 2006 o dovolání, které podal obviněný P. K., a J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 7 To 32/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 7 T 138/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných P. K. a J. H. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. 7 T 138/2003, byli obvinění P. K. a J. H. uznáni vinnými trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) - obviněný P. K. i písm. e), - odst. 2 tr. zák. jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že „dne 13. 4. 2003 kolem 03.00 hod. v K. V., po násilném vniknutí odcizili řádně zajištěné vozidlo zn. VW Golf, v hodnotě 413.500,- Kč ke škodě majitele M. K., bytem M., a ke škodě majitele dále odcizili věci uložené ve vozidle, a to hliníkový kufřík s lékařskými potřebami v hodnotě 7 325,- Kč, 5 kg medu a dvě láhve medoviny v hodnotě 510,- Kč, přičemž obžalovaný P. K. se shora uvedeného jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 2. 2003 č. j. 7 T 163/2002-85 odsouzen pro pokus trestného činu krádeže podle §8/1 k §247/1b),e), 3b) trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 30-ti měsíců, přičemž výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let s dohledem.“ Za to byl P. K. odsouzen podle §247 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Obviněný J. H. byl odsouzen podle §247 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §60a) odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let s dohledem.
Podle §226 písm. c) tr. ř. byl obviněný K. zproštěn obžaloby okresního státního zástupce v Karlových Varech ze dne 6. 8. 2003, sp. zn. 3 Zt 94/2003, pro skutek, jímž měl spáchat trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. Dále byli obvinění P. K. a J. H. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby okresního státního zástupce v Karlových Varech ze dne 6. 8. 2003, sp. zn. 3 Zt 94/2003, pro skutek, jímž měli spáchat „jeden ze dvou útoků pokračujícího trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) - obžalovaný K. i písm. e), odst. 3 písm. b) trestního zákona“.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění P. K. a J. H. a okresní státní zástupce v Karlových Varech, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni. Rozsudkem ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 7 To 32/2005, zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), c), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o vině ohledně obviněného P. K. a dále ve výroku o zproštění obou obžalovaných ohledně skutku ze dne 22. 3. 2003, dále ve výroku o trestu ohledně obviněného P. K. a znovu podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného P. K. uznal vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. proto, že „společně s J. H. dne 13. 4. 2003 kolem 03.00 hod. v K. V., po násilném vniknutí odcizili řádně zajištěné vozidlo zn. VW Golf, v hodnotě 413.500,- Kč ke škodě majitele M. K., bytem M., a ke škodě majitele dále odcizili věci uložené ve vozidle, a to hliníkový kufřík s lékařskými potřebami v hodnotě 7 325,- Kč, 5 kg medu a dvě láhve medoviny v hodnotě 510,- Kč“. Za tento trestný čin jej odsoudil podle §247 odst. 2 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Podle §259 odst. 1 tr. ř. věc obou obviněných v rozsahu zrušení (druhý zprošťující výrok týkající se poškozeného V. H.) vrátil soudu prvního stupně, aby o ní znovu jednal a rozhodl. Odvolání obviněného J. H. jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Plzni podali obvinění P. K. a J. H. prostřednictvím svých obhájců dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g). tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný P. K. připomněl, že již od počátku trestního řízení popírá, že by se měl dopustit jednání, které je mu kladeno za vinu. Dále uvedl, že soud opřel svůj názor o výpovědi svědků policistů S. a R., které jsou jako důkazy nepoužitelné, neboť tito policisté byli ve věci činní již před zahájením trestního stíhání a svědek S. je vůči němu zaujatý. V návaznosti na to dovolatel vyjádřil názor, že ve věci neměla být soudem připuštěna řada důkazů prováděných státním zástupcem, a to zejména důkazy, které byly zajišťovány odborem dokumentaristiky. Soud se také podle dovolatele nevypořádal s námitkami obhajoby, zda policisté kteří měli realizovat trestnou činnost pachatelů, mohou ve věci vystupovat jako svědci, když vzhledem k jejich poměru k věci existuje minimální hranice mezi vyjádřením svědků na základě smyslových vjemů a skutečnostmi, které byly svědky-policisty z titulu jejich postavení jako orgánů činných v trestním řízení zjištěny. Další námitky dovolatel namířil k použití protokolu o sledování osob a věcí dle §158 tr. ř., který podle jeho mínění není relevantním důkazem, když policisté nebyli schopni se vyjádřit, kdo technicky zajišťoval pohyb aut a osob. Poukázal rovněž na rozpor ve výpovědích svědků-policistů zejména v popisu oblečení pachatelů a na to, že se soud dostatečně nevypořádal se zamítnutím návrhu obhajoby na provedení důkazu spočívajícího v prověření výhledových poměrů na místě činu.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené rozhodnutí zrušil a okresnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl s tím, že jsou dány důvody pro zproštění obžaloby.
Obviněný J. H. v odůvodnění svého dovolání uvedl, že se žádné trestné činnosti nedopustil. Pokud došlo k odcizení vozidla, pak policisté, kteří měli být nedaleko kritického místa, si spletli jeho osobu s jinou osobou. Došlo tedy k záměně jeho osoby s jinou osobou. Oba policisté byli přítomni při jeho zadržení, měli tedy příležitost si jej prohlédnout a proto při hlavním líčení tvrdili, že motorové vozidlo odcizil. V souvislosti s tím poznamenal, že policisté-svědci se rozchází v popisu oblečení pachatele odcizení vozidla. Svědecky přitom bylo prokázáno, že dovolatel nenosí oblečení, jaké uváděli svědci. Dovolatel také poukázal na to, že pokud měl mít pachatel na hlavě klobouček, pak mu policisté-svědci nemohli vidět do obličeje, a že při domovní prohlídce v bytě jeho matky nebyly nalezeny žádné věci pocházející z trestné činnosti. Namítl přitom, že záměrně nebyly vyhodnoceny daktyloskopické stopy na věcech při zmíněné domovní prohlídce zajištěných; tyto věci nebyly jeho majetkem. Zdůraznil pak, že s trestnou činností nemá nic společného, kritického dne v K. V. nebyl. Pozastavil se ještě nad tím, proč policisté prováděli domovní prohlídku až začátkem měsíce června 2003, neboť pokud by šetření bylo provedeno dříve, měl možnost navrhnout důkazy, které by ukázaly, kde se v kritické době nacházel. V závěru uvedl, že odvolací soud správně nezhodnotil všechny důkazy a rozhodl v jeho neprospěch.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a podle §226 tr. ř. jej zprostil obžaloby.
V doplňku dovolání obviněný J. H. uvedl, že skutek byl posouzen jako určitý trestný čin, ačkoli jeho zákonné znaky nenaplňuje a nejde vůbec o trestný čin na základě skutkového zjištění. V návaznosti na to namítl, že se trestné činnosti nedopustil, jeho vina byla postavena na nedostatečných důkazech, přičemž stručně zopakoval některé argumenty, jež specifikoval v předchozím podání.
Navrhl pak, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni ve výroku, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech, a tento rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech v odsuzující části jeho se týkající zrušil a jmenovanému okresnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovoláním obou obviněných se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ve svých vyjádřeních v podstatě shodně konstatoval, že dovolání, která podali obvinění, směřují toliko proti neúplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, čímž jsou fakticky napadána soudem učiněná skutková zjištění, a dále proti údajným procesním vadám, které dovoláním rovněž napadat nelze. Skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Údajně nesprávná skutková zjištění ani další namítané vady procesního charakteru důvodem dovolání podle §265b tr. ř. být nemohou. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou obě výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněného K. je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Dovolání obviněného H. je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obvinění P. K. a J. H. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která zásadně splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda oběma dovolateli uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž jsou dovolání opřena) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Oba dovolatelé totiž soudům vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, obviněný P. K. rovněž neúplné a procesně vadné dokazování, a nesprávná skutková zjištění, přičemž prosazují vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci (de facto oba namítají, že nespáchali shora popsaný skutek). Nenamítají rozpor mezi soudy vykonanými skutkovými závěry a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Pouze obecně – v podstatě citací ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bez konkrétní hmotně právní argumentace, a to z uvedených skutkových (procesních) výhrad dovolatelé vyvozují, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení.
Obiter dictum lze konstatovat, že skutková zjištění, jež soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily a odůvodnily, nejsou v nesouladu s jejich právním posouzením. V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy oběma dovolateli ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnili na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto (vzhledem k výše rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. června 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý