ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.873.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 873/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. září 2006 dovolání, která podali obvinění P. G., V. G., a R. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2005, sp. zn. 2 To 102/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 10/2003, a rozhodl takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných P. G. a V. G. o d m í t a j í .
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2005, sp. zn. 40 T 10/2003, byli obvinění P. G., V. G. a R. S. příslušnými výroky uznáni vinnými:
obviněný P. G. v bodech 6-12, 15) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., v bodech 19-20, 22-24, 26-27 a 29-30) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a to ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák.,
obviněný V. G. v bodě 5) pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., spáchaným formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., v bodech 6-12, 15) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., v bodech 19-20, 22-24, 26-27, 29-30) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák.,
obviněný R. S. v bodech 1-4) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., v bodech 6-21) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., dílem ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. (v bodech ad 6-12, 15, 19-20), v bodech 22-30) pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., v bodech 35-37) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a to u všech obviněných na skutkovém základě, jak je ve výroku o vině v rozsudku uveden.
Za tyto trestné činy byli odsouzeni:
obviněný P. G. podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků nepodmíněně. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
obviněný V. G. za pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., dále za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Přerov ze dne 26. 3. 2001, č. j. 1 T 254/2000-37, který nabyl právní moci dne 20. 6. 2001, podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku nepodmíněně. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu Přerov ze dne 26. 3. 2001, č. j. 1 T 254/2000-37, a dne 20. 6. 2001 nabyl právní moci, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §53 odst. 1 a §54 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 20.000,- Kč.
obviněný R. S. za trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., dílem ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 4 tr. zák. a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dále za sbíhající se pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 3. 2003, č. j. 4 T 187/2002-67, který nabyl právní moci dne 6. 3. 2003, podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku nepodmíněně. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 3. 2003, č. j. 4 T 187/2002-67, který nabyl právní moci dne 6. 3. 2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Tímtéž rozsudkem byli uznáni vinnými a odsouzeni i obvinění R. L. a R. H.
Naproti tomu byli obvinění P. G. a V. G. zproštěni obžaloby:
oba obvinění jednak podle §226 písm. a) tr. ř. pro skutek uvedený v obžalobě pod bodem 24), jímž měli (podle obžaloby) spáchat dílčí útok pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., jednak podle §226 písm. c) tr. ř. pro skutek uvedený v obžalobě pod bodem 20), kterým měli (podle obžaloby) spáchat dílčí útok pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák.,
obviněný P. G. podle §226 písm. c) tr. ř. pro skutky uvedené v obžalobě pod body 5), 37), 38) a 39), jimiž měl (podle obžaloby) spáchat jednak dílčí útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. [body 37), 38) a 39) obžaloby], jednak pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. [bod 5) obžaloby].
Rovněž bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených subjektů na náhradu škody.
Proti konstatovanému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění P. G., V. G., R. S., R. L. a R. H. a krajský státní zástupce v Brně odvolání.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2005, sp. zn. 2 To 102/2005, bylo rozhodnuto:
I. Z podnětu odvolání obviněných V. G. a R. H. a krajského státního zástupce v Brně byl podle §258 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušen ve výroku o vině u obviněného V. G. ohledně skutku v bodě 5) a v navazujícím výroku o náhradě škody poškozené S. a S., spol. s r. o. ve výroku o trestech ohledně obviněných P. G. a V. G., ve výroku o trestu ohledně obviněného R. H., včetně té části výroku vysloveného podle §37a tr. zák., která se týká výroku o trestu, ve výrocích, jimiž byli obvinění P. G. a V. G. zproštěni obžaloby pro skutky v ní uvedené pod body 24), 37), 38) a 39) a v navazujícím výroku o náhradě škody poškozené S. Z., s. r. o.
II. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
III. Podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. bylo nově rozhodnuto:
obviněný P. G. byl odsouzen
za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., dále za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nezměněn, podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na devět let. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
obviněný V. G. byl odsouzenza trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nezměněn, dále za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Přerov ze dne 26. 3. 2001, č. j. 1 T 254/2000-37, který nabyl právní moci dne 20. 6. 2001, podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák., k souhrnnému trestu odnětí svobody na osm let. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §53 odst. 1 a §54 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 20.000,- Kč. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu Přerov ze dne 26. 3. 2001, č. j. 1 T 254/2000-37, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Také bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného R. H.
IV. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc ve zrušené části, a to v bodě 5) ohledně obviněného V. G. a ve výrocích, jimiž byli obvinění P. G. a V. G. zproštěni obžaloby pro skutky v ní uvedené pod body 24), 37), 38) a 39), vrácena Krajskému soudu v Brně.
V. Podle §256 tr. ř. byla odvolání obviněných P. G. a R. S. a odvolání krajského státního zástupce v Brně, podané ohledně obviněného R. S., zamítnuta. (poznámka: o odvolání R. L. bylo rozhodnuto v samostatném odvolacím řízení)
Vůči citovanému rozsudku soudu druhého stupně podali obvinění P. G., V. G. a R. S. prostřednictvím svých obhájců dovolání.
Obviněný P. G. svým mimořádným opravným prostředkem napadl všechny odsuzující výroky rozsudku odvolacího soudu a opřel ho o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný shledal v tom, že výrok pod bodem III. v rozsudku odvolacího soudu je neúplný a nesrozumitelný, neboť se zde ohledně odsouzení jeho osoby uvádí: „č. 265/2001 Sb., ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., dále za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nezměněn, podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 9 (devět) let.“
V kontextu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že skutková zjištění jsou ve zřejmém nepoměru s jejich hmotně právním posouzením. V této souvislosti poukázal na rozpory mezi provedenými důkazy a jejich právním posouzením. Uvedl, že byl pravomocně odsouzen na základě nesprávně vyhodnocených nepřímých důkazů, z nichž ho žádný jednotlivě ani v řetězci důkazů ze žádného z žalovaných jednotlivých případů a trestných činů neusvědčoval. Výrok o vině byl vynesen de facto na základě kardinálně změněné a zcela vykonstruované výpovědi obviněného R. L., který ve všech svých předchozích výpovědích popíral jakoukoliv účast dovolatele na předmětné trestné činnosti; z trestné činnosti výlučně usvědčoval R. S. Obviněný dále poukázal na výpověď obviněného R. S., který v jeho neprospěch začal vypovídat až dne 29. 11. 2000, navíc o údajném vydírání, které bylo předmětem trestního řízení u Okresního soudu v Olomouci (proti obviněným P. G., V. G. a K. J.), přičemž obviněný R. L. začal vypovídat v jeho neprospěch až dne 20. 8. 2001. Nevěrohodnost výpovědi jmenovaného obviněného byla prokázána rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 4. 2004, sp. zn. 1 T 158/2003, kterým byli obviněný a jeho bratr V. G. podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby z trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Krajský soud v Brně však zmíněný rozsudek vědomě bagatelizoval a nesprávně interpretoval, což ve svém důsledku přispělo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Obviněný rovněž namítl, že výpověď obviněného R. S. byla v přípravném řízení učiněna před tím, než bylo proti dovolateli vzneseno obvinění a nebyla v přípravném řízení opakována. Zdůraznil, že obviněný R. S. ve své výpovědi v rámci odvolacího řízení zcela změnil svá dosavadní tvrzení o účasti obviněného a jeho bratra V. na předmětné trestné činnosti, když popřel, že by ho tito vydírali. Jediným přímým důkazem proti obviněnému tak zůstala změněná nevěrohodná výpověď obviněného R. L. Ačkoliv dovolatel navrhoval konfrontaci své osoby s tímto obviněným, soudy jeho návrhu nevyhověly, a tím porušily jeho právo na spravedlivý proces. V této spojitosti také upozornil na pochybení odvolacího soudu, který obeslal obviněného R. L. k veřejnému zasedání dne 11. 10. 2005 na nesprávnou adresu. V důsledku tohoto nedostatku bylo řízení ohledně jmenovaného obviněného bez právního důvodu vyloučeno ze společného řízení, čímž bylo porušeno ustanovení §23 odst. 1 tr. ř. a došlo ke zkrácení práva dovolatele na obhajobu.
Závěrem dovolání obviněný zdůraznil, že nebyla zákonným způsobem prokázána jeho spoluúčast na trestné činnosti obviněných R. S., R. L. a R. H., stejně jako žádným z důkazních prostředků, a to ani provedenými odposlechy, nebylo zjištěno, že by organizoval a řídil jejich trestnou činnost. Také poukázal na některé nálezy Ústavního soudu týkající se zejména dokazování a konstatoval, že byl uznán vinným ze skutků na základě nesprávného hmotně právního posouzení důkazů, respektive jejich neprovedení. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené výroky v rozsudku odvolacího soudu a Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v napadené části znovu projednal a rozhodl.
Obviněný V. G. dovolání podal proti výrokům o vině a trestu v rozsudku soudu druhého stupně ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu a opřel je o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení shledal především v posouzení ustanovení §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť podle jeho názoru provedené důkazy v žádném případě nesvědčí o tom, že byl organizátorem předmětné trestné činnosti; nanejvýše svědčí o jiné společensky méně nebezpečné formě účastenství. Obviněný připustil, že jeho dovolání směřuje proti porušení ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., avšak zastává názor, že v jeho případě došlo k porušení práva na spravedlivý proces, které je svou podstatou právem hmotně právním a při správné aplikaci zákona může být do tohoto dovolacího důvodu zahrnuto. V této spojitosti zdůraznil, že ani on ani jeho bratr nebyli prvními hybateli předmětné trestné činnosti. V podrobnostech odkázal na chronologii trestné činnosti popsanou v obžalobě a vyjádřil přesvědčení, že logická stavba obžaloby měla nepochybně evokovat úvahy o tom, jaká forma účastenství přicházela u dovolatele v úvahu. Podle obviněného nelze paušálně věřit spoluobviněným S. a L., kteří navíc byli v jakémsi příbuzenském vztahu, že k některým skutkům potřebovali organizátorství dovolatele a k jiným nikoliv, a že jejich činnost byla podmíněna strachem z V. G. a jeho bratra. Při použití zásady formální logiky je jasné, že strukturace odůvodnění napadených rozsudků do jednotlivých komponentů neskýtá přesvědčivý závěr o tom, že role dovolatele byla taková, jak soudy uzavřely. Pro tento názor je podstatné hodnocení výpovědi obviněného H. a S., který v prvotní fázi výpovědi uváděl, že na obchodu s obilninami se účastnila i paní S. a obviněný L. s bratry G. až do prosince 1999 s tím neměli nic společného, a ani neviděl, že by jim někdo dával nějaké peníze. Dovolatel rovněž poukázal na rozpory ve výpovědích obviněných S. a L. Podle jeho názoru se s těmito námitkami, jež vznesl i jeho předchozí obhájce, ani jeden ze soudů náležitým způsobem nevypořádal. Nebylo doceněno ani svědectví J. a O., ani obsah zachycených rozhovorů v záznamech telekomunikačního provozu, ze kterých nelze jednoznačně zjistit, že by šlo o skutečnosti související s trestnou činností, která je dovolateli kladena za vinu. Navíc se záznamy telekomunikačního provozu nekryjí se skutky, pro které byl obviněný uznán vinným.
S poukazem na rozvedené skutečnosti nelze podle obviněného považovat postupy a zjištění soudů obou stupňů za správná, úplná a nevzbuzující pochybnosti. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i rozsudek Krajského soudu v Brně včetně vadného řízení, které jim předcházelo, a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný R. S. zaměřil dovolání do výroku v rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání (bod V.), a jako dovolací důvod uplatnil ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že v průběhu trestního řízení nebylo spolehlivě prokázáno, že by naplnil subjektivní stránku trestného činu podvodu. Zdůraznil, že kupní smlouvy na odběr obilí v žádném případě neuzavíral s podvodným úmyslem nezaplatit sjednanou kupní cenu. Vyjádřil i nesouhlas se závěrem soudů, že jeho trestné jednání bylo provedenými důkazy bezpečně a spolehlivě prokázáno. Odvolacímu soudu vytkl, že se dostatečně nevypořádal se změnou jeho výpovědi učiněnou u veřejného zasedání, stejně jako s dalšími navrhovanými důkazy. Obviněný má za to, že soud druhého stupně měl opětovně provést výslech svědkyně V. S. a obviněného L., případně konfrontaci dovolatele s jmenovanými osobami. Konstatoval, že ohledně skutků pod body 1-4) v rozsudku soudu prvního stupně se nezakládá na pravdě tvrzení, že se k nim doznal. U všech těchto skutků potvrdil, že kupní smlouvy na odběr zemědělských komodit skutečně uzavřel, avšak bez podvodného úmyslu kupní ceny nezaplatit. V podrobnostech uvedl, že s poškozenými družstvy měl platební potíže, se všemi však byl v kontaktu a u některých dluhy částečně uhradil. Do celé záležitosti s neuhrazenými dluhy poté vstoupil obviněný R. L., který hodlal tyto dluhy převzít a dovolatel mu měl tyto dluhy podle svých možností splácet, což se také stalo. Obviněný zdůraznil, že všechny dluhy vůči poškozeným družstvům obviněnému L. uhradil, což jmenovaný potvrdil. Odvolací soud se však ztotožnil se závěry krajského soudu, který se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, zejména s existencí účetních dokladů potvrzujících vyplacení dlužných částek obviněnému L. a s výpovědí jmenovaného obviněného o přijetí těchto částek. Soud se také nevypořádal s konfrontací mezi obviněnými S. a L. ze dne 23. 4. 2001. Podle názoru obviněného nebylo rovněž u skutků v bodech 6-12) a v bodě 15) v rozsudku krajského soudu věrohodně prokázáno naplnění subjektivní stránky u jeho osoby. Zdůraznil, že se na trestné činnosti obviněného L. ani bratrů G. nikdy nepodílel, a to ani ve formě pomoci. Vyjádřil nesouhlas s tím, že soudy obou stupňů vzaly za věrohodnou výpověď obviněného L. a naproti tomu výpověď dovolatele, jež je podpořena listinnými důkazy a svědeckými výpověďmi, označily za nevěrohodnou. Soudy navíc odmítly návrh obviněného provést důkaz vyhotovením znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, který by se týkal expertizy podpisů na účetních dokladech, aby mohla být prokázána pravost podpisů obviněného L. Také u dalších skutků obviněný odmítl svou trestní odpovědnost a závěr soudů o tom, že byla naplněna subjektivní stránka trestného činu považuje za neopodstatněný a zpochybnitelný.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2005, sp. zn. 2 To 102/2005, napadený výrok V., a to z důvodu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K podaným dovoláním se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
K dovolání obviněného P. G. státní zástupce konstatoval, že jmenovaný vznesl relevantní námitky toliko v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Tyto výtky však považuje za zjevně neopodstatněné, neboť podle jeho názoru výrok o trestu obsahuje všechny náležitosti stanovené v §122 tr. ř., a to i přesto, že z výčtu trestných činů, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, „vypadlo“ zákonné pojmenování trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. V tomto směru státní zástupce uvedl, že povinnost odvolacího soudu výslovně odkázat na ty části rozhodnutí soudu prvního stupně, ve kterých zůstal napadený rozsudek nezměněn, nevyplývá z žádného ustanovení trestního řádu. Současně zdůraznil, že ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu o neúplný výrok půjde v případě, kdy některý výrok, který je obligatorní součástí soudního rozhodnutí sice byl učiněn, ale nesplňuje náležitosti stanovené zákonem. Pokud však soud pojme do výroku rozsudku i takové údaje, které tento výrok vůbec obsahovat nemusí, a tyto údaje jsou nepřesné nebo neúplné, nemůže taková vada naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Takovou vadu lze napravit např. postupem podle §131 tr. ř. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak podle státního zástupce dovolatel nevznesl žádnou výtku, která by se týkala nesouladu mezi skutkovými zjištěními vylíčenými v tzv. skutkových větách a zákonnými znaky souzených trestných činů. Námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění, když obviněný polemizuje s úplností provedeného dokazování a zejména s hodnocením důkazů soudy a v podstatě nadále prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které se na trestné činnosti hlavních pachatelů vůbec nepodílel. Dovolací námitky uplatněné v rámci tohoto dovolacího důvodu proto dovolacímu důvodu neodpovídají.
Pokud se týká dovolání obviněného V. G., je státní zástupce přesvědčen, že námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění, neboť obviněný polemizuje s hodnocením důkazů soudy, především výpovědí spoluobviněných a záznamů odposlechů telekomunikačního provozu. Dovolací námitky tedy formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.
V souvislosti s dovoláním obviněného R. S. státní zástupce uvedl, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá pouze námitka týkající se absence subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., popř. účastenství na tomto činu. V této spojitosti poukázal na skutková zjištění rozvedená v odůvodnění napadených rozhodnutí, z nichž podle jeho mínění vyplývá naprosto jednoznačně existence úmyslného zavinění obviněného ve formě přímého úmyslu. Státní zástupce připustil, že méně precizně nalézací soud vyjádřil existenci subjektivní stránky trestné činnosti v těch případech, kdy účast obviněného S. posoudil pouze jako účastenství, neboť v těchto případech je vylíčena pouze činnost obviněného a existence jeho podvodného úmyslu je naznačena pouze konstatováním, že jím vystavené účetní doklady „měly budit důvěru řádně provedeného obchodu“. Současně však upozornil, že trestná činnost byla v těchto případech páchána za zcela shodných skutkových okolností i v součinnosti se stejnými osobami jako v případech, kdy obviněný S. trestnou činnost páchal sám nebo se jí dopouštěl jako hlavní pachatel. Možnost, že v případech, kdy jeho trestná součinnost byla soudem posouzena pouze jako účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., by obviněný jednal s představou budoucího řádného zaplacení odebraných zemědělských komodit, se proto jeví jako nelogická až absurdní. Navíc v případech dílčích útoků pod body 19-20) výroku o vině, kde soudy posoudily účast dovolatele jako účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., bylo podle mínění státního zástupce na místě jednání obviněného posoudit jako jednání hlavního pachatele, neboť v těchto případech obviněný S. přímo uzavíral smlouvy o odběrech zemědělských produktů v zemědělských podnicích, byť tak činil podle instrukcí spoluobviněných G. Státní zástupce dodal, že obviněný S. ostatně ani nevznáší konkrétní námitky týkající se nesouladu mezi obsahem tzv. skutkových vět a zákonnými znaky pomoci k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250 tr. zák., ale polemizuje se skutkovými zjištěními a tvrdí, že se na těchto dílčích útocích vůbec nepodílel.
Z popsaných důvodů státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl podaná dovolání odmítnout, a to dovolání obviněného P. G. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, dovolání obviněného V. G. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a dovolání R. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněných P. G., V. G. a R. S. jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř., lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
h) obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným,
k) v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
K dovoláním obviněných P. G. a V. G.:
Předně nutno uvést, že z vymezení obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že pouhé formální uvedení některého z důvodů dovolání vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení není postačující; naopak tento důvod musí být také v podaném dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v dovoláním napadeném rozhodnutí či řízení tomuto rozhodnutí předcházejícímu. Stejný názor ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích také Ústavní soud, jenž k této problematice uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Vzhledem k popsaným skutečnostem je nutno konstatovat, že ačkoliv obviněný P. G. ve svém mimořádném opravném prostředku výslovně uplatnil také důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., (jak již bylo citováno, je dán tehdy, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným), tak Nejvyšší soud se nemohl podaným dovoláním z hlediska tohoto dovolacího důvodu zabývat, neboť obviněný ho nikterak blíže nerozvedl žádnými konkrétními argumenty, které by jej měly naplňovat.
Rovněž námitka obviněného P. G., že výrok v bodě III. v rozsudku soudu druhého stupně je neúplný, když se zde ve vztahu k jeho osobě uvádí, že se odsuzuje podle „č. 265/2001 Sb., ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., dále za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nezměněn, podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 9 (devět) let.“, není způsobilá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. naplnit. V této souvislosti je nezbytné uvést, že vyhotovení rozsudku soudu druhého stupně skutečně obsahuje ve výroku III. dovolatelem zmíněný nedostatek, který je však evidentně písařskou chybou. V tomto směru Nejvyšší soud z trestního spisu zjistil, že z protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu ze dne 11. 10. 2005 jednoznačně vyplývá, že předmětný rozsudek byl v dotčeném bodě vyhlášen tak, že obviněný P. G. byl odsouzen „za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., dále za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nezměněn, podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 9 (devět) let“. (č. l. 8732 spisu). Proto také v úvodu tohoto usnesení Nejvyššího soudu byl citován výrok ve znění, jak byl vyhlášen a nikoliv jak je popsán v písemném opisu rozsudku. Zmíněný nedostatek lze odstranit postupem podle §131 tr. ř., tj. opravným usnesením předsedy senátu odvolacího soudu tak, aby vyhotovení rozsudku bylo v souladu s jeho vyhlášením. V žádném případě nelze toto výlučně formální pochybení subsumovat pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., kterého se lze úspěšně dovolávat pouze za předpokladu, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Z uvedeného je zřejmé, že pokud obviněný P. G. napadl výrok o trestu v bodě III. s tím, že je neúplný, tak ve skutečnosti dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. neuplatnil. Zmíněnou výhradu obviněného proto nelze podřadit nejen pod žádnou z alternativ uplatněného dovolacího důvodu, ale ani pod některý z dalších v zákoně taxativně zakotvených důvodů dovolání.
Nejvyšší soud proto dále posuzoval dovolací argumentaci obviněného P. G. pouze ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti se zabýval i dovolacími námitkami obviněného V. G., jenž svůj mimořádný opravný prostředek výlučně opřel o týž dovolací důvod.
V rámci výše citovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněnými P. G. a V. G. formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. Oba obvinění vznesli výtky, kterými se snažili zpochybnit zjištěný skutkový stav, popřípadě upozorňovali na nedostatek důkazů prokazujících jejich vinu. Tak je tomu v případě, pokud obviněný P. G. namítá nedostatečnost nepřímých důkazů eventuálně zmiňuje vadnou interpretaci rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 4. 2004, sp. zn. 1 T 158/2003, či pokud oba obvinění poukazují na nevěrohodnost a rozpornost výpovědí spoluobviněných R. L. a R. S. a polemizují s hodnocením těchto i dalších důkazů soudy. Podstata takto koncipovaných námitek směřuje k odlišné skutkové verzi, jež spočívá v tom, že provedeným dokazováním nebyla prokázána jejich účast na vytýkané trestné činnosti, popřípadě že se u obviněného V. G. mohlo nanejvýš jednat o jinou společensky méně nebezpečnou formu účastenství, než je organizátorství. Dále je namítáno, že nebyla provedena konfrontace obviněného P. G. s obviněným R. L. a že věc posledně jmenovaného byla odvolacím soudem chybně vyloučena ze společného řízení. Obviněný V. G. rovněž soudům vytýká, že nedocenily svědecké výpovědi J. a O., ani obsah zachycených rozhovorů v záznamech telekomunikačního provozu, ze kterých nelze zjistit, že by šlo o skutečnosti související s předmětnou trestnou činností. Nutno zdůraznit, že všechny tyto v dovolání podrobněji rozvedené výhrady primárně vytýkají správnost skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a způsobu hodnocení důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků až následně oba obvinění vyvozují vady ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše konstatováno samotná konečná skutková zjištění Nejvyšší soud nemůže v rámci dovolacího řízení přezkoumávat a je jimi naopak vázán. V dovolání obvinění nenamítají, že dotčené skutky popsané v příslušných bodech výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, které shledal bezchybnými i odvolací soud, byly nesprávně právně posouzeny nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Se zřetelem na povahu vytýkaných vad Nejvyšší soud proto uzavřel, že vznesené námitky stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž je nelze podřadit ani pod některý další v zákoně taxativně zakotvený dovolací důvod.
Vzhledem k těmto skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněných P. G. a V. G. odmítl, neboť byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
K dovolání obviněného R. S.:
Se zřetelem na výše rozvedená obecná východiska je zapotřebí konstatovat, že obviněný R. S. uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v převážné části námitky, jež nelze pod tento důvod dovolání podřadit. Jedná se o výtky zpochybňující rozsah provedeného dokazování a způsob hodnocení důkazů (nesouhlas dovolatele s vyhodnocením jednak jeho výpovědi a výpovědi obviněného L., jednak konfrontace jeho osoby s jmenovaným obviněným ze dne 23. 4. 2001 a listinných důkazů týkajících se úhrady dluhů, dále neprovedení opětovného výslechu svědkyně S. a případné konfrontace jeho osoby s ní i obviněným L., neprovedení důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví). V rámci těchto výhrad se obviněný primárně domáhal změny skutkových zjištění a teprve následně, tj. z jejich změny vyvozoval, že mu nebylo vytýkané jednání respektive účast na něm prokázány. Pokud by obviněný uplatnil jen tyto námitky, bylo by nutno jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Z formulace dovolacích argumentů obviněného lze však dovodit, že rovněž brojil proti právnímu posouzení subjektivní stránky vytýkaného trestného činu. V této spojitosti je nezbytné zmínit, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování postupem podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. Z tohoto pohledu lze pod citovaný dovolací důvod podřadit námitky obviněného, jimiž namítá, že předmětné kupní smlouvy neuzavíral s podvodným úmyslem kupní cenu nezaplatit a že tento úmysl ze skutkových zjištění nevyplývá. Nejvyšší soud tudíž posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují obviněným vytýkané právní vady.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Pachatel se tohoto trestného činu dopustí v kvalifikované skutkové podstatě podle §250 odst. 3 písm. b) tr. zák. způsobí-li činem v odstavci 1 značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek a podle §250 odst. 4 tr. zák. způsobí-li činem v odstavci 1 škodu velkého rozsahu. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč a škodou velkého rozsahu škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč (vše trestní zákon ve znění zák. č. 265/2001 Sb.).
Pro posouzení otázky, zda obviněný R. S. spáchal v příslušných výrocích vytýkaný trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. [ad 1-4)], trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. [ad 6-21)], dílem ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. [ad 6-12, 15, 19-20)], pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. [ad 22-30)] a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. [ad 35-37)] či nikoliv, jsou rozhodující skutky popsané v jednotlivých bodech výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu a rozvedené v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Význam mají i navazující právní věty výrokové části o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
V této souvislosti je nutno uvést, že skutková část výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Brně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která subjektivní stránku vytýkaných trestných činů v jednání obviněného jednoznačně vyjadřují. Nejvyšší soud poznamenává, že v tzv. skutkových větách výrokové části odsuzujícího rozsudku je výslovně uvedeno, že v případech, kdy obviněný R. S. páchal trestnou činnost sám [body výroku o vině 1-4), 13-14), 16-17), 18), 21), 22-30), 35-37)], jednal „s podvodným úmyslem zboží vylákat pod nabídkou vyšší kupní ceny, toto obratem pod cenou prodat a takto získané finanční prostředky použít pro svoji potřebu a odebrané zboží neuhradit“, objednával dopravu „s úmyslem tuto nikdy neuhradit“, neboť věděl, že „nemá dostatečné finanční prostředky na její úhradu“, v několika případech vylákal půjčky „s podvodným úmyslem takto získané finanční prostředky nikdy nevrátit a použít je pro svoji potřebu“.
Rovněž z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že se soudy subjektivní stránkou obviněného R. S. náležitě a podrobně zabývaly, přičemž přiléhavě vyložily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že jeho jednání bylo vedeno úmyslným zaviněním ve smyslu §4 tr. zák. V tomto ohledu v odůvodnění rozsudku Krajský soud v Brně k trestnému jednání obviněného, a to pokud jde o body 1-4) výroku o vině konstatoval: „…spočívalo v tom, že uváděl zástupce dodavatelských firem v omyl o své solventnosti, o svém úmyslu realizovat řádný obchodní vztah, ačkoliv věděl, že nemá dostatek vlastních finančních prostředků na úhradu odebraného zboží tak, aby ve lhůtě splatnosti mohl odebrané zboží uhradit a svým závazkům řádně dostát“. Rovněž zdůraznil: „…odebrané obilí neuhradil ve lhůtě splatnosti ani dodatečně, ačkoliv je následně prodal a finanční prostředky za další prodej obilí v těchto čtyřech případech zinkasoval“. Stejně tak v případě skutků pod body 18, 19, 20) výroku o vině soud prvního stupně učinil k činnosti obviněného R. S. zjištění: „…uváděl zástupce poškozených firem v omyl tím, že zejména pod nabídkou vyšší kupní ceny uzavíral kupní smlouvy, odebíral obilí, které obratem pod cenou prodal, avšak získané finanční prostředky nepoužil na úhradu odebraného obilí, ale předal je bratrům G., od kterých získal finanční odměnu“. Podle prvostupňového soudu obviněný jednal úmyslně podvodně i v bodech 22-30) výroku o vině, neboť jako hlavní pachatel: „…uváděl zástupce poškozených firem v omyl o své solventnosti, odebral zboží - obiloviny, které nezaplatil a peníze po prodeji zboží následnému odběrateli předal bratrům G.“. K bodům 35-37) krajský soud k jednání obviněného uvedl: „…objednal u tří firem obilniny s úmyslem vylákat je pod nabídkou vyšší kupní ceny, jak to činil v předchozích případech. …smluvené množství obilí odebral, ve stanovené lhůtě nezaplatil, ačkoliv je následně prodal a finanční prostředky za jeho prodej získal“. Dále konstatoval: „… i majitele přepravní firmy uváděl v omyl o své solventnosti při objednávání dopravy“. Proto soud prvního stupně shledal v jednání obviněného R. S. úmysl přímý ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. (vše na str. 166, 168-169 a 171 odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu).
Také k subjektivní stránce jednání obviněného R. S. posouzeného jako účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. (body 6-12, 15 výroku o vině) z příslušných skutkových vět vyplývá, že obviněný „poskytoval informace o dodavatelích zemědělských komodit, o aktuálních cenách zemědělských komodit, pomáhal zajišťovat prodej podvodně vylákaných zemědělských komodit, jednal s dopravci a pomáhal s vystavováním účetních dokladů, které měly budit důvěru řádně provedeného obchodu“. Je zřejmé, že soudy dovodily subjektivní stránku právě z těchto okolností objektivní povahy, a to i v návaznosti na zcela shodný způsob provedení a blízkou časovou souvislost s předchozí i následnou trestnou činností obviněného R. S. a spoluobviněných. Ostatně nalézací soud v souvislosti s celkovou trestnou činností všech spoluobviněných konstatoval: „… nepochybně věděli, že se dopouští trestného jednání, neboť v převážné míře předstírali před zástupci poškozených firem okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, věděli, že uvádí zástupce poškozených firem v omyl…“ (vše str. 167 a 171 rozsudku). K otázce existence subjektivní stránky odvolací soud doplnil: „…poškození vystavovali doklady - faktury, které obžalovaní přejímali a věděli tak, že do určitého data jsou povinni za odebrané zemědělské komodity, popř. za poskytnuté služby zaplatit, přičemž poškození byli obžalovanými (S., H.) nepravdivě informováni, že tak učiní. Je zřejmé, že uvedení poškozených v omyl o podstatné okolnosti významné pro vznik škody bylo neseno formou zavinění, která je pro naplnění skutkové podstaty trestného činu (úmysl) nezbytná. Ze samotné formy prezentace, způsobu kontaktu obžalovaných s poškozenými, nabídnutí vyšší ceny za zemědělské komodity, než byla v čase a místě obvyklá, následné prodání pod nákupní cenou, je nutné uzavřít, že jiná než úmyslná forma přivození škodlivého následku není možná… Navíc obžalovaní S. a H. neměli dostatek vlastních finančních prostředků, aby v případě, když užijí získané finanční prostředky k jiným účelům, byli schopni kupní cenu zaplatit z vlastních peněz.“ (str. 75-76 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně).
V kontextu s dovolací námitkou obviněného R. S. zpochybňující jeho úmysl předmětné kupní ceny poškozeným nezaplatit lze pro úplnost dodat, že v podstatě s totožnými námitkami obviněného se v rámci odvolacího řízení již zabýval Vrchní soud v Olomouci, přičemž kromě již výše zmíněných skutečností k jeho jednání mimo jiné poznamenal: „Věděl, do kdy je povinen za odběry zemědělských plodin zaplatit, vlastní prostředky na úhradu kupních cen neměl, přesto utržené prostředky použil na něco jiného. Pokud se obžalovaný R. S. hájí tím, že všechny uvedené dluhy uhradil obžalovanému L., který přistoupil na straně dlužníka vůči poškozeným subjektům, je nutné k tomu podotknout, že obžalovaný L. přistoupil na stranu dlužníka až po lhůtách splatnosti jednotlivých závazků“ (str. 71 odůvodnění rozsudku). Za této situace je tedy bezpředmětné, zda obviněný S. následně uhradil kupní ceny obviněnému L. či nikoliv, neboť z pohledu trestní odpovědnosti je tato skutečnost irelevantní.
Se zřetelem k výše rozvedeným skutečnostem lze uzavřít, že úmysl obviněného R. S. vylákat zboží, služby, popřípadě finanční prostředky a tyto neuhradit, je v napadených rozhodnutích popsán zcela zřejmým a jednoznačným způsobem, nehledě na to, že skutková zjištění, podrobně rozvedená v odůvodnění napadených rozsudcích, obsahují podrobný popis toho, proč obviněný nehodlal již v momentě uzavření jednotlivých smluv kupní cenu, popřípadě cenu za dopravu uhradit či půjčené peníze řádně a včas vrátit. Pokud soudy obou stupňů zjistily, že obviněný R. S. věděl o tom, že nemá dostatek finančních prostředků na uhrazení předmětných kupních cen za prodej zemědělských komodit či jiných poskytnutých služeb, a přesto převzal na sebe závazky spočívající v úhradě kupní ceny popřípadě ceny za dopravu či závazky z půjčky, eventuálně na takovéto činnosti participoval, bylo jeho jednání evidentně od samého počátku vedeno podvodným úmyslem ve smyslu §4 písm. a) tr. zák., a to i ve vztahu ke způsobení škody.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že v případě skutků uvedených ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Brně ohledně obviněného R. S., které byly kvalifikovány v bodech 1-4) jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., v bodech 22-30) jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a v bodech 35-37) jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., nelze právnímu posouzení vytýkat pochybení. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, s nímž se ve svém rozsudku ztotožnil i Vrchní soud v Olomouci, objasňuje v zásadě všechny skutkové náležitosti pro aplikovanou právní kvalifikaci.
Pro úplnost lze připomenout, že odvolací soud toliko konstatoval pochybení prvostupňového soudu ohledně skutků pod body 6-21), když jednak příslušné dílčí útoky posoudil jako pomoc k trestnému činu podvodu, ačkoli výsledky dokazování nabízely spíše možnost posoudit i toto jednání jako jednání realizované ve formě spolupachatelství, jednak dílčí útoky kvalifikované jako pomoc k trestnému činu podvodu zahrnul do pokračování s dílčími útoky právně kvalifikovanými jako spolupachatelství, čemuž ovšem bránila zásada akcesority účastenství. U účastenství naplnil pomocník skutkovou podstatu jiného trestného činu (vše na str. 77 rozsudku soudu druhého stupně). Nutno zdůraznit, že zmíněné pochybení krajského soudu však bylo výlučně ve prospěch obviněného, a proto s ohledem na zákaz reformace in peius (§259 odst. 4 tr. ř.) nemohlo být (při absenci odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného R. S. do výroku o vině) v odvolacím řízení napraveno, jak důvodně konstatoval ve svém rozhodnutí i vrchní soud. Proto ani ohledně skutků pod body 6-21) v rozsudku soudu prvního stupně nelze v dovolacím řízení shledat v právním posouzení relevantní nedostatky.
Skutková zjištění a právní závěry soudy obou stupňů dostatečně rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž správnému právnímu posouzení předmětných skutků (s výhradou konstatovanou v předchozím odstavci) také odpovídají ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně použité právní věty.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného R. S. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Rozhodnutí o dovolání obviněných P. G., V. G. a R. S. Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž byl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. září 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k