ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.1008.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 1008/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. srpna 2006 o dovolání obviněných pprap. M. H., a obviněného prap. J. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 2 To 1048/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 7/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. H. a J. H., o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 2 T 7/2005, byli obvinění M. H. a J. H. uznáni vinnými trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění dopustili tím, že dne 26. 6. 2004, při výkonu služby hlídky Dálničního oddělení PČR K., kolem 14.00 hod. na rychlostní komunikaci poblíž čerpací stanice, okr. O., ve směru jízdy z O. do L. n. B., v rámci silniční kontroly osobního automobilu tov. zn. VW Passat, které řídil běloruský občan Ing. V. L., v souvislosti s projednáním jeho přestupku na úseku dopravy podle §23 odst. 1 písm. i) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění, jelikož neměl své vozidlo opatřené příslušným dálničním kuponem, převzali jako pokutu za tento přestupek od Ing. V. L. bankovku v hodnotě 100,- USD odpovídající částce kolem 2.600,- Kč, aniž by mu vystavili pokutové bloky či vydali potvrzení o zaplacení pokuty, a takto získanou finanční částku si ponechali pro svoji potřebu, čímž postupovali v rozporu s ustanovením §85 odst. 3 zák. č. 200/1990 Sb., v platném znění, a čl. 3 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 170 ze dne 1. 12. 2000 upravující postup v blokovém řízení při ukládání pokut za přestupek.
Za tento trestný čin byli oba obvinění odsouzeni podle §158 odst. 1 tr. zák., obviněný M. H. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců a obviněný J. H. podle §158 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl oběma obviněným výkon takto uložených trestů podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Každému z obviněných byl podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 3.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, oběma obviněným uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání tří týdnů. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněným uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu služebního poměru u Policie ČR na dobu dva roky.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 2 To 1048/2005, odvolání podaná oběma obviněnými proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Olomouci podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali oba obvinění prostřednictvím obhájce JUDr. V. H. samostatná dovolání, která shodně opřeli o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. K obsahu takto podaných dovolání je vhodné nejprve uvést, že obě dovolání jsou zcela totožná, neboť obvinění vznesli stejné výhrady, k nimž použili shodnou argumentaci. K oběma označeným dovolacím důvodům obvinění shodně uvedli, že v řízení před odvolacím soudem (stejně jako v řízení před soudem prvoinstančním) nedošlo k naplnění procesních podmínek stanovených zákonem pro rozhodování soudu a byly porušeny zásady pro správné posouzení skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. i volného hodnocení provedených důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Oba obvinění považovali za závažný nedostatek, že ač ve výpovědích svědků V. L. a N. L., byly významné rozpory, na které bylo obviněnými opakovaně upozorňováno, byl zamítnut jejich požadavek na opětovný výslech těchto svědků u hlavního líčení. Obviněným tak bylo znemožněno, aby byly odstraněny nejasnosti a nepřesnosti ve výpovědích, které tito svědci učinili toliko v přípravném řízení a za dostatečné nepovažovali, že před soudem byl osobně vyslechnut jen svědek J. H. Ve svých dovoláních dále oběma soudům vytkly, že jednání, jímž byli uznáni vinnými, bylo posouzeno jako spáchané ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Poukázali na to, že z výpovědí svědků události přítomných, V. a N. L., není patrné, že by jednali jako pachatelé ve vzájemné součinnosti a že by se během skutkového děje domlouvali a koordinovali svůj postup. Oběma soudům v této souvislosti vytkli, že se dostatečně nevypořádaly s jejich, již dříve vznesenými námitkami, nakolik se každý z nich podílel na skutkovém ději, zda byl v počínání pachatelů patrný nějaký sjednocující úmysl a čím je existence takového sjednocujícího úmyslu důkazně podložena.
V závěru dovolání oba obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 2 To 1048/2005 podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil.
K oběma dovoláním se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve poukázal na obsah podaných dovolání a na obecné zákonné podmínky na ně navazující, a vyjádřil se tak, že převážná část uplatněných námitek směřuje proti neúplnosti dokazování, proti hodnocení provedených důkazů a proti údajným vadám procesního charakteru, které důvodem dovolání podle uplatněného dovolacího důvodu být nemohou. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka, že skutek nebyl spáchán ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a že jednání každého z obviněných je třeba posuzovat samostatně. V této části však dovolání obviněných označil za zjevně neopodstatněná, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. obě dovolání z tohoto důvodu odmítnul.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože lze dovolání podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., musel dále posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody je možné považovat za důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat tehdy, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tr. ř.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je potřebné zdůraznit, že jeho prostřednictvím lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Je třeba též zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Obvinění v rámci svých dovolání v rozporu s označeným dovolacím důvodem uplatnili námitky, jimiž namítali nedostatky ve výpovědích svědků V. a N. L., vyjádřili nespokojenost s tím, že tito svědci byli vyslechnuti pouze v přípravném řízení a již nebyli osobně slyšeni před soudem, za přítomnosti obviněných a jejich obhájců.
V této části dovolání oba obvinění uplatnili námitky, které na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají, jelikož svými argumenty primárně brojili proti postupu, na jehož základě byli uznáni vinnými. Takto vyjádřené nedostatky však mají procesní povahu, neboť obvinění jimi napadli postup obou soudů ve vztahu k úplnosti zjištěného dokazování a způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy a byly tak ve svém důsledku vytýkány nedostatky ve skutkových zjištěních. Protože takto vytýkané vady Nejvyšší soud posoudil jako nezpůsobilé naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohl ve vztahu k nim dovolání obviněných věcně přezkoumávat.
Na označený dovolací důvod však dopadá ta část dovolání obviněných, kde za nesprávné označili že skutek, jímž byli uznáni vinnými, neměl být posouzen jako spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a že jednání každého z obviněných je třeba posuzovat samostatně. Ve vztahu k této námitce Nejvyšší soud mohl v souladu se zákonem dále zkoumat, zda je v této části jejich dovolání opodstatněné.
K takto relevantně uplatněným výhradám obviněných je nutné zdůraznit, že podle §9 odst. 2 tr. zák. platí, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). O společné jednání ve smyslu zmiňovaného ustanovení jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). Spolupachatelství tedy předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující.
Podle skutkových zjištění, jak jsou popsána ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, se oba obvinění trestného činu dopustili při výkonu služby jako členové hlídky dálničního oddělení PČR v rámci silniční kontroly osobního automobilu, v souvislosti s projednáním jeho přestupku Ing. V. L., od něhož převzali jako pokutu za zjištěný přestupek bankovku v hodnotě 100,- USD odpovídající částce kolem 2.600,- Kč, aniž by mu vystavili pokutové bloky či vydali potvrzení o zaplacení pokuty, a takto získanou finanční částku si ponechali pro svoji potřebu. Již z takto zjištěného skutku dostatečně jasně vyplývá, že obvinění jednali společně, tedy ve vzájemné souhře a jednotným postupem tak, že každý z nich svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty, jímž byli uznáni vinnými.
Soud prvního stupně se touto otázkou dostatečně zabýval (viz pátý list odůvodnění jeho rozsudku) a rozvedl, že skutečnost, že oba obvinění jednali společně se společným úmyslem se obohatit na úkor poškozeného při výkonu služby policisty, je zcela zřejmá a vyplývá z jejich vlastních výpovědí, v nichž sami popsali průběh kontroly i to, jak komunikovali s poškozenými. Zdůraznil, že po celou dobu prováděného zákroku byli spolu a vzájemně registrovali, co který z nich poškozenému sděloval. Nalézací soud stejné poznatky učinil i na podkladě výpovědí poškozených, kteří rovněž chování obou policistů popisovali jako jednotné a vzájemně se doplňující.
Se závěry soudu prvního stupně se odvolací soud plně ztotožnil a své úvahy k této otázce rozpracoval na straně 3 odůvodnění svého rozhodnutí, v němž rovněž
zdůraznil, že ze všech provedených důkazů vyplynulo, že obvinění předmětný přestupek řešili shodným postupem, při vzájemné souhře v průběhu celého vývoje zjištěné a popsané události. Oba obvinění proto jednali s plným vědomím toho, co konal a činil druhý z policistů a se vším vzájemně byli srozuměni. Soud druhého stupně na základě podrobně rozvedených úvah shledal, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud učinil závěr, že obvinění se předmětného jednání dopustili ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Nejvyšší soud takto konstatované závěry, které ve svých rozhodnutích učinily soudy obou stupňů, považoval za správné a plně korespondujícími jak s provedenými skutkovými zjištěními, tak i plně v souladu se zásadami, jimiž zákon spolupachatelství v ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. vymezuje. Nelze tedy pochybovat o tom, že oba obvinění se činu shora popsaného dopustili společným jednáním a realizovali společný úmysl tím, že jako veřejní činitelé porušili služební předpisy shora vymezené, sami sobě opatřili neoprávněný prospěch tak, že od řidiče automobilu, v souvislosti s projednáním jeho jednání jako přestupku, si vyžádali bez vystavení pokutového bloku nebo vydání potvrzení o zaplacení pokuty částku 100,- USD. Obvinění po všech stránkách, každý svým jednáním naplnili všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a oba tak učinili ve spolupachatelství za splnění podmínek §9 odst. 2 tr. zák.
Soudy prvního i druhého stupně skutek, jímž byli obvinění uznáni vinnými, správně právně posoudili a své úvahy vztahující se k té části dovolání, v níž obvinění uplatnili právní námitky, vyčerpávajícím způsobem vyjádřili a vysvětlili. Dovolací soud obě napadená rozhodnutí ohledně použité právní kvalifikace shledal jako správná a zákonná a pro stručnost na ně v podrobnostech pouze odkazuje. Nejvyšší soud dovolání ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož prostřednictvím oba obvinění uplatnili stejné výhrady, které vznesli i v předchozích stádiích trestního řízení, pouze zopakovali svou dříve uplatněnou obhajobu, na niž oba soudy ve svých rozhodnutí přiléhavě a dostatečně reagovaly, posoudil jako zjevně neopodstatněná.
Druhým z obviněnými uplatněných dovolacích důvodů je důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jenž je dán při naplnění alespoň jednoho ze dvou zde alternativně uvedených dílčích důvodů. U prvního z nich se tak stane, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Uvedená alternativa dovolacího důvodu má procesní charakter a má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nelze uplatnit s poukazem na zamítnutí řádného opravného prostředku bez splnění procesních podmínek, bylo-li rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumáno soudem druhého stupně a opravný prostředek byl poté zamítnut jako nedůvodný [§148 odst. 1 písm. c) a §256 tr. ř.]. V takovém případě by mohl být citovaný dovolací důvod opodstatněn jen tím, že v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř. (srov. rozhodnutí T-423, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 18, ročník 2002). Tento dovolací důvod není dán v případě, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto, neboť dopadá pouze na ty případy, kdy došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana byla zbavena práva k přístupu ke druhé instanci (srov. rozhodnutí T-396, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 16, ročník 2002).
Odvolání obviněných byla v posuzovaném případě však v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. ř. věcně přezkoumána a za dodržení zákonných podmínek odvolacím soudem podle §256 tr. ř. zamítnuta, protože nebyla shledána důvodnými. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu (přiměřeně srov. rozhodnutí T-481, T-491, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 20, ročník 2003).
Druhá alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je splněna tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z dalších důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. však obvinění tvrdí existenci pouze výše zmíněného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se shora citovaným konkrétním odůvodněním. Jak však vyplývá z výše vyjádřeného názoru dovolacího soudu, ani tento důvod dovolání nebyl obsahově naplněn. V předmětné trestní věci není proto dána ani druhá alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Na základě všech shora rozvedených a popsaných úvah závěrů a názorů, dovolací soud dovolání obviněných celkově posoudil jako zjevně neopodstatněné, a proto ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová