ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.1082.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 1082/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. října 2006 o dovoláních obviněných P. K., A. M., a V. M., roz. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 7 To 27/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 5/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. M. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. K. a V. M. odmítají.
Odůvodnění:
Obvinění P. K., A. M., B. H. a V. M. byli rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 3 T 5/2005, uznáni vinnými, že
„dne 28. 9. 1998 po předchozí vzájemné dohodě a v úmyslu získat finanční prostředky uzavřela na žádost obžalované H. obžalovaná M. s poškozeným I. H., pojistnou smlouvu o životním pojištění a poté pro svůj plán získaly obžalovaného K., a ten obžalovaného M. a dne 16. 1. 1999 v nočních hodinách obžalovaní K. a M. vylákali poškozeného I. H., přičemž jej odvezli vozidlem Škoda 105 na silnici, kde na travnatém terénu poškozeného napadli opakovanými údery přesně nezjištěným předmětem do hlavy a krku, který tímto předmětem stlačovali či ho rdousili, přičemž poškozený na místě krátce po útoku v důsledku otoku mozku zemřel, a 8. 2. 1999 obžalovaná H. uplatnila nárok na výplatu pojistného, které jí bylo ve výši 977.280,- Kč dne 22. 9. 1999 vyplaceno“.
Takto zjištěné jednání obviněných soud prvního stupně právně posoudil jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. a odsoudil je: obviněné P. K. a A. M. podle §219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti roků se zařazením podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou a obviněné B. H. a V. M. podle §219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků se zařazením podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud všem obviněným uložil povinnost uhradit společně a nerozdílně poškozené G. P., a. s., škodu ve výši 977.280,- Kč.
Proti odsuzujícímu rozsudku podali všichni obvinění odvolání, která projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 18. 4. 2006. Z podnětu odvolání obviněných B. H. a V. M. odvolací soud rozsudkem sp. zn. 7 To 27/2006 (pod bodem I.) podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výrocích o vině, trestu a náhradě škody ohledně těchto obviněných a (pod bodem II.) podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že je uznal vinnými, že
„dne 28. 9. 1998 po předchozí vzájemné dohodě a v úmyslu získat finanční prostředky usmrcením pojištěného uzavřela na žádost obžalované H. obžalovaná M. s poškozeným I. H., pojistnou smlouvu o životním pojištění a poté pro svůj plán získaly obžalovaného K., a ten obžalovaného M., a dne 16. 1. 1999 v nočních hodinách obžalovaný K. a M. vylákali poškozeného I. H., přičemž jej odvezli vozidlem Škoda 105 na silnici, kde na travnatém terénu poškozeného napadli opakovanými údery přesně nezjištěným předmětem do hlavy a krku, který tímto předmětem stlačovali, či ho rdousili, přičemž poškozený na místě krátce po útoku v důsledku otoku mozku zemřel, a 8. 2. 1999 obžalovaná H. uplatnila nárok na výplatu pojistného, které jí bylo ve výši 977.280,- Kč dne 22. 9. 1999 vyplaceno“.
Takto zjištěné jednání obviněných B. H. a V. M. odvolací soud právně posoudil jako organizátorství trestného činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. a) k §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. a každou z nich odsoudil podle §219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků, pro jehož výkon každou z nich zařadil podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud uložil oběma obviněným nahradit společně a nerozdílně poškozené G. P., a. s., škodu ve výši 977.280,- Kč.
Tímtéž rozsudkem Vrchní soud v Praze rozhodl (pod bodem III.) o odvolání obviněných P. K. a A. M., a to tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu napadli obvinění P. K., V. M. a A. M. dovoláními. Obviněný P. K. tak učinil prostřednictvím obhájce JUDr. K. K., obviněná V. M. prostřednictvím obhájkyně JUDr. K. S. a obviněný A. M. prostřednictvím obhájkyně Mgr. D. K. Obviněný P. K. své dovolání v obecné rovině opřel o dovolací důvody obsažené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř. a obvinění V. M. a A. M. své mimořádné opravné prostředky shodně vymezili důvodem dovolání uvedeným v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný P. K. k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku popsaný skutek byl podřazen pod skutkovou podstatu nekorespondujícího trestného činu, neboť ne každý ze znaků trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. má svůj protipól v konkrétní zjištěné skutkové okolnosti. Za vadné pokládal zejména to, že popis skutku nezahrnuje žádné zjištění svědčící o tom, že směřoval k úmyslnému usmrcení poškozeného. Výhradu vznesl také vůči právní kvalifikaci jakožto spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s argumentem, že tato kvalifikace není zahrnuta v právní větě a není zřejmé, z čeho soud při tomto závěru vycházel (když údajně vágní popis uvedený v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně k závěru o spolupachatelství nepostačuje).
Obviněný měl za to, že soudy založily závěr o společném úmyslu jeho a obviněného A. M. toliko na domněnce, protože žádný z provedených důkazů údajně nesvědčí o uzavření dohody mezi ním a obviněným A. M. o spáchání trestného činu vraždy nebo že by obviněný byl s takovým jednáním obviněného A. M. srozuměn. Při neexistenci dohody a tím také společného úmyslu nelze podle něj daný skutek kvalifikovat jako vraždu spáchanou ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., přičemž takový závěr soudu nemá oporu ani v provedeném dokazování.
V dalším obviněný vytkl neurčitost, nepřesnost a nejednoznačnost popisu skutku a vyjádřil názor, že z něho nelze dovodit předmět, kterým mělo být útočeno na poškozeného, ani to, který z obviněných se měl dopustit předmětného jednání, jehož následkem došlo ke smrti poškozeného. Závěrečná skutková zjištění soudu jsou podle něj velmi stručná a omezují se v podstatě na neurčitý popis napadení poškozeného a následek, když ani v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nejsou tato skutková zjištění nijak významně rozvedena, což v důsledku způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Soud měl za této situace posuzovat vadu skutkového popisu v jeho prospěch a dojít k závěru, že popsaný skutek byl posouzen právně nesprávně.
Dále obviněný uvedl, že výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu je třeba označit za příliš restriktivní, a trval na tom, že rozhodování soudu by se nemělo ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce. Nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku a pokud nebyla soudem spolehlivě zjištěna míra jeho účasti na souzeném skutku, nemohla být učiněna ani správná právní kvalifikace souzeného skutku.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný vytkl, že ve výroku rozhodnutí chybí právní kvalifikace jeho jednání jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., pokud není uvedena v tzv. právní větě výrokové části rozsudku.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že odvolací soud podle §256 tr. ř. zamítl jeho odvolání, ač již v té době byl dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z uvedených důvodů obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 7 To 27/2006, a aby zrušil i jemu předcházející rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 3 T 5/2005.
Obviněná V. M. v úvodu svého dovolání zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a vznesla výhradu proti právní kvalifikaci svého jednání jako organizátorství trestného činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. a) k §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Podle jejího přesvědčení učiněná skutková zjištění tuto právní kvalifikaci nedovolují, neboť v popisu skutku není dostatečně vyjádřeno, v čem mělo organizování uvedeného trestného činu spočívat. Nebylo prý prokázáno, že byla srozuměna s úlohou, kterou měly sehrát osoby obviněných P. K. a A. M., tedy že věděla o jejich jednání, popř. o jejich případné dohodě s obviněnou B. H. Stejně tak nebylo údajně prokázáno, že by se jakkoli na spáchání trestného činu vraždy podílela nebo že zosnovala úmyslné usmrcení jiného v úmyslu získat majetkový prospěch a že její jednání bylo v příčinné souvislosti se způsobeným následkem. Vytkla také, že z výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně nevyplývá, jakým konkrétním způsobem měla trestný čin vraždy zosnovat a v čem měla spočívat předchozí vzájemná dohoda s obviněnou B. H., a trvala na tom, že mezi uzavřením pojistné smlouvy a vraždou poškozeného nebyl příčinný vztah. Dovozovala, že závěry soudů stran právní kvalifikace jsou v tomto směru v extrémním rozporu s tím, co bylo provedeným dokazováním zjištěno.
Obviněná tvrdila, že i za situace, kdy by o záměru obviněné B. H. zabít poškozeného věděla, nelze ještě uzavřít, že by vraždu zosnovala. Mohlo se prý jednat maximálně o trestný čin nepřekažení trestného činu vraždy nebo event. o přípravu trestného činu vraždy. Nelze podle ní dovodit, že jednáním hlavních pachatelů byla naplněna skutková podstata trestného činu vraždy a že tito jednali v úmyslu poškozeného usmrtit. Domnívala se, že z odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně není zřejmé, na jakém skutkovém základě tento soud dospěl k tomu, že její úmysl zahrnoval všechny (nebo přinejmenším podstatné) skutečnosti týkající se činnosti hlavních pachatelů ve vztahu k jim vykonanému jednání. V tomto směru prý odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí nedostatečně a nelze je přezkoumat.
Ze všech shora uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 7 To 27/2006, zrušil a aby zrušil i jemu předcházející rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 3 T 5/2005.
Současně obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud před tím, než o dovolání rozhodne, odložil podle §265o odst. 1 tr. ř. výkon rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno. To odůvodnila tím, že podala žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody, neboť by měla nastoupit do nemocnice za účelem provedení náročné operace, avšak „o žádosti bylo rozhodnuto bez vydání usnesení“. V době sepisu dovolání se v nemocničním zařízení již nacházela a z toho dovozovala, že po absolvování operace bude nutné, aby se podrobila rekonvalescenci ke stabilizaci svého zdravotního stavu.
Obviněný A. M. po shrnutí výsledků dosavadního řízení a konstatování závěrů soudů obou stupňů vyjádřil přesvědčení, že z provedeného dokazování bezpečně nevyplývá, že se předmětného jednání dopustil. Zejména nesouhlasil s tím závěrem soudu, podle něhož poškozeného usmrtil za účelem získání majetkového prospěchu, že věděl o uzavřeném životním pojištění poškozeného nebo že mu spoluobviněné M. a H. vyplatily nějakou finanční hotovost. Připustil sice, že poškozeného napadl, avšak uvedl, že útok nevedl v takové intenzitě, aby jím mohl poškozenému způsobit smrt. Protože prý neexistuje jediný přímý důkaz o tom, jak ve skutečnosti k usmrcení poškozeného došlo, soud pochybil, pokud jeho obhajobu považoval za nevěrohodnou.
Obviněný se domáhal posouzení svého jednání podle zásady „in dubio pro reo“ a v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 7 To 27/2006, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň navrhl, aby jej soud uznal vinným toliko trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. a opisy dovolání obviněných zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) zhodnotil dovolání obviněných zčásti jako zjevně neopodstatněná a zčásti jako podaná z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř.
K dovolání obviněného P. K. státní zástupce konkrétně uvedl, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají toliko námitky, že ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku nevyplývá, že by jednání tohoto obviněného směřovalo k úmyslnému usmrcení poškozeného a že by skutek byl spáchán společným jednáním s obviněným A. M. podle §9 odst. 2 tr. zák. Tyto námitky však státní zástupce hodnotil jako zjevně neopodstatněné a konstatoval, že ač není formulace skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně nejzdařilejší, všechny podstatné okolnosti rozhodné pro použitou právní kvalifikaci z ní vyplývají a jsou dále rozvedeny v jeho odůvodnění. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů je podle jeho názoru patrné, že úmysl pachatelů směřoval k získání finančních prostředků formou pojistného plnění z životního pojištění poškozeného, což nezbytně vyžadovalo jeho usmrcení, neboť v případě pouhého zranění, byť by event. bylo pojistnou smlouvou kryto, by bylo plnění poskytnuto přímo poškozenému. Poukázal na to, že jestliže obvinění P. K. a A. M. poté vylákali poškozeného I. H. na místo, kde ho nezjištěným předmětem (z odůvodnění rozsudku vyplývá, že šlo o kus kabelu) napadli, učinili tak s ohledem na shora uvedené skutečnosti v úmyslu přímém jej usmrtit, přičemž způsob napadení, tak jak je ve skutkové větě popsán, byl k jeho usmrcení způsobilý a skutečně ke smrti poškozeného vedl.
Státní zástupce dodal, že ze skutkové věty rovněž vyplývá, že na napadení poškozeného se přímo podíleli jak obviněný P. K., tak obviněný A. M. a že tedy jednali jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák., přičemž zdůraznil, že výslovné vyjádření této skutečnosti s přihlédnutím ke stávající judikatuře nezbytné není, stejně jako není nezbytné zjišťovat, jakým konkrétním způsobem se každý ze spolupachatelů v této věci na usmrcení poškozeného podílel.
Také ve vztahu k dovolání obviněné V. M. státní zástupce uzavřel, že se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Za právně relevantní označil tu část dovolací argumentace této obviněné, v níž vytkla, že skutková zjištění nesvědčí o tom, že by její jednání směřovalo k organizování vraždy poškozeného formou zosnování, v čem by toto zosnování mělo spočívat, že mezi jejím jednáním a smrtí poškozeného I. H. není příčinná souvislost a že obvinění P. K. a A. M. jednali v úmyslu poškozeného usmrtit, a domáhala se právní kvalifikace skutku jako trestného činu nepřekažení trestného činu podle §167 tr. zák. nebo jako přípravy k trestnému činu vraždy podle §7 odst. 1 k §219 tr. zák.
K takto uplatněným námitkám státní zástupce uvedl, že úmysl obviněných V. M. a B. H. směřoval k získání finančních prostředků formou pojistného plnění z životního pojištění poškozeného, což nezbytně vyžadovalo jeho usmrcení. Poukázal na to, že jmenovaná dovolatelka jako agentka pojišťovny po vzájemné dohodě s obviněnou B. H. sjednala s poškozeným pojistnou smlouvu, uhradila první splátku pojistného, pro realizaci plánu získala obviněného P. K. a podílela se na vylákání poškozeného obviněnými P. K. a A. M. na místo činu, což nelze hodnotit jinak než právě jako organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Státní zástupce měl za to, že jednání obviněné mělo charakter zosnování vraždy a bylo ve skutkové větě popsáno dostatečně, přičemž její aktivní účast vylučuje posouzení skutku jako trestného činu nepřekažení trestného činu podle §167 tr. zák. a stejně tak nepřichází v úvahu posouzení skutku toliko jako přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák., neboť skutek byl dokonán. Rovněž příčinná souvislost mezi zosnováním ze strany této obviněné a realizací vraždy poškozeného obviněnými P. K. a A. M. je dána.
Pokud se týče dovolání obviněného A. M., státní zástupce považoval jeho výhrady za uplatněné v rozporu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pro který tento obviněný svůj mimořádný opravný prostředek podal; jeho argumenty totiž směřují výlučně proti hodnocení provedených důkazů a napadají tak soudem učiněná skutková zjištění.
Ze všech shora uvedených důvodů státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl dovolání obviněných odmítnout, a to pokud jde o dovolání obviněného A. M. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a pokud jde o dovolání obviněných P. K. a V. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněná. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud taková rozhodnutí učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, když s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř. lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dále třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je podstatné, že v jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterými byli obvinění uznáni vinnými. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o rozsahu provedeného dokazování, hodnocení provedených důkazů a správnosti skutkových zjištění, což někteří obvinění ve svých dovoláních (ať už jen v části nebo v celém rozsahu) činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byli obvinění uznáni vinnými, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti hodnocení důkazů a na ně navazujících skutkových zjištění.
Z tohoto pohledu rozhodně nelze pod uvedený dovolací důvod zahrnout námitky, v jejichž rámci obviněný A. M. označil za nesprávné závěry soudu, podle nichž se předmětného jednání dopustil, a to za účelem získání majetkového prospěchu, že věděl o uzavřeném životním pojištění poškozeného a že mu obviněné V. M. a B. H. vyplatily určitou finanční hotovost.
V rozsahu těchto námitek se jedná v podstatě o polemiku s tím, jak soudy obou stupňů provedly dokazování, jak provedené důkazy hodnotily a jaké z těchto důkazů vyvodily skutkové závěry. Takto formulované námitky je třeba hodnotit výlučně jako námitky skutkové, resp. procesní, jimiž se tento obviněný domáhal odlišných skutkových zjištění. V žádném případě nelze hovořit o tom, že by se jednalo o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným), naopak jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť zcela překračují nejen rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale taktéž rámec ostatních důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř.
Výlučně do oblasti hodnocení provedených důkazů a skutkových zjištění směřují také tvrzení obviněných P. K. a A. M., že soudy nepostupovaly v souladu s procesní zásadou „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Nejvyšší soud k tomu poznamenává, že zásada „in dubio pro reo“, která vyplývá z presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Toto pravidlo se tedy rovněž nikterak nedotýká otázky právního posouzení skutku, jimiž byli obvinění uznáni vinnými, nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení, ale týká se právě jen otázek skutkových.
Za námitky skutkové je třeba považovat i tu část dovolací argumentace obviněné V. M., že prý nebylo prokázáno, že by zosnovala úmyslné usmrcení poškozeného za účelem získání majetkového prospěchu, že se na spáchání uvedeného trestného činu jakkoli podílela, že byla srozuměna s úlohou, kterou měli sehrát obvinění P. K. a A. M., a že věděla o jejich případné dohodě s obviněnou B. H.
Protože jmenovaní obvinění v tomto směru vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně, žádnou konkrétní námitku neuplatnili, a jelikož námitky skutkové, resp. procesní tohoto charakteru nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu podaná dovolání z tohoto hlediska přezkoumat (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
Zpochybnila-li obviněná V. M. současně rozsah, správnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů a označila-li je za nepřezkoumatelné, je třeba uvést, že podle §265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný A. M. ve vztahu k namítanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neuvedl žádné námitky, které by mohly jím uplatněný dovolací důvod zakládat, a proto jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv jmenovaného dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud se dále zabýval tou dovolací argumentací obviněných P. K. a V. M., jejímž prostřednictvím v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. již relevantně vytkli vadnou právní kvalifikaci jednání, jímž byli rozsudkem soudu prvního, resp. druhého stupně uznáni vinnými.
Obviněný P. K. konkrétně vytkl, že skutek popsaný ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., neboť je příliš stručný, nejednoznačný, nepřesný a neurčitý, když v něm není zahrnuto žádné zjištění dokládající to, že svým jednáním směřoval k úmyslnému usmrcení poškozeného, a neobsahuje ani údaj o tom, jakým předmětem mělo být na poškozeného útočeno. Za vadnou pokládal i právní kvalifikaci tohoto skutku jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a v tomto směru zejména brojil proti závěru soudu o tom, že jednal ve společném úmyslu s obviněným A. M.; vznesl též výhradu, že ve skutkových zjištěních není vyjádřeno, který z obviněných se měl dopustit jednání, jehož následkem došlo ke smrti poškozeného.
Obviněná V. M. své výhrady v tomto směru zaměřila proti právnímu posouzení svého jednání jako organizátorství trestného činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. a) k §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. a vytkla, že učiněná skutková zjištění tuto kvalifikaci nedovolují; ve výroku odsuzujícího rozsudku údajně chybí vyjádření toho, v čem mělo organizování tohoto trestného činu spočívat, že byla srozuměna s úlohou, kterou měly sehrát osoby obviněných P. K. a A. M., že věděla o jejich případné dohodě s obviněnou B. H., a že by její jednání bylo v příčinné souvislosti se smrtí poškozeného. Konečně tvrdila, že závěr soudu o její vině je v tomto ohledu v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
Protože tímto způsobem formulované námitky mají hmotně právní povahu a jako takové by mohly deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakládat, Nejvyšší soud dále řešil otázku, zda dovolání uvedených obviněných jsou v tomto rozsahu opodstatněná.
Nejprve je třeba v obecné rovině uvést, že trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí, spáchá-li čin v úmyslu získat majetkový prospěch nebo v úmyslu zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin anebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky.
Spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. spočívá v tom, že trestný čin je spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama.
Účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. je, kdo úmyslně spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor).
Pro posouzení otázky, zda obviněný P. K. spáchal trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. a zda se obviněná V. M. dopustila organizátorství trestného činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. a) k §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. či nikoliv, je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, resp. druhého stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v odůvodnění těchto rozhodnutí. Nepopiratelný význam však mají i navazující tzv. právní věty výrokové části o vině rozsudků soudů obou stupňů.
Právě z těchto tzv. právních vět výroků o vině rozsudků soudů prvního a druhého stupně se podává, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu (v případě obviněné V. M. ve formě organizátorství), které spočívají v tom, že obviněný P. K. společně s obviněným A. M. jiného úmyslně usmrtili v úmyslu získat majetkový prospěch a že obviněná V. M. společně s obviněnou B. H. úmyslně zosnovaly úmyslné usmrcení jiného v úmyslu získat majetkový prospěch.
Skutková část výroků o vině rozsudků soudů prvního a druhého stupně ve spojení s odpovídající částí jejich odůvodnění pak obsahují konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky tohoto trestného činu, a to i pokud jde o znaky účastenství ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. či o znaky spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., v zásadě vyjadřují.
Podstata jednání obviněných záležela v tom, že obviněné B. H. a V. M. přiměly poškozeného I. H. (po předchozí vzájemné dohodě a v úmyslu získat finanční prostředky jeho následným usmrcením) uzavřít pojistnou smlouvu o životním pojištění a potom pro svůj plán získaly obviněného P. K. a ten dále obviněného A. M., kteří pak vylákali poškozeného na opuštěné místo, kde ho napadli opakovanými údery přesně nezjištěným předmětem do hlavy a krku, jenž tímto předmětem stlačovali či ho rdousili, přičemž v důsledku tohoto jejich jednání poškozený na následky zranění na místě zemřel.
Vycházeje z takto (na tomto místě jen stručně) popsaného skutkového stavu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací námitky obviněných nemohly obstát.
K námitce obviněného P. K. stran nesplnění předpokladů pro právní posouzení jeho skutku jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. je nutno nejprve upřesnit, že spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí vždy naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. V tomto posledně uvedeném případě jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují (nebo alespoň ne všechny takové složky), ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona.
Podstatné je, že k naplnění pojmu spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání.
Ze skutkových okolností této trestní věci je zjevné, že jednáním obviněného P. K. byly naplněny jen některé ze znaků skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. a že k naplnění veškerých znaků této skutkové podstaty bylo třeba přispění všech obviněných. Kroky jednotlivých obviněných na sebe od počátku logicky navazovaly a směřovaly k předem domluvenému cíli – usmrcení poškozeného za účelem vyplacení pojistného plnění z uzavřené smlouvy o životním pojištění ve prospěch obviněné B. H. Tohoto cíle všichni obvinění – vedeni jednoznačně společným úmyslem – také dosáhli, přičemž úlohu obviněného, jehož motivem k fyzické likvidaci poškozeného byl příslib obviněné B. H. vyplatit mu určitou finanční hotovost za provedení této vraždy, nelze z hlediska právní kvalifikace jeho jednání jakkoliv podceňovat. Přitom je zcela nerozhodné, který z obviněných byl při usmrcování poškozeného aktivnější, tzn. kdo konkrétně poškozeného bil, kdo jej držel či kdo mu způsobil řeznou ránu na krku.
Soud prvního stupně právní kvalifikaci jednání obviněného P. K. jakožto spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. náležitě odůvodnil. S odkazem na konkrétní výsledky dokazování uzavřel, že všichni obvinění jednali ve vzájemné součinnosti, přičemž každý svým aktivním dílem a přispěním napomohl k tomu, že poškozený byl úmyslně usmrcen. Každý z obviněných měl podle názoru soudu osobní zájem a motiv na spáchání činu, přičemž jejich jednotlivá dílčí jednání by sama o sobě nestačila ke vzniku škodlivého následku. Uvedl, že ani samo přání obviněné B. H., že by byla raději, kdyby byl manžel mrtvý, uzavření pojistné smlouvy a posléze ani samotné usmrcení poškozeného bez toho, že by byla přislíbena odměna za něj, by k činu nevedly. Protože obviněný A. M. poškozeného neznal vůbec a obviněný P. K. jej znal pouze zprostředkovaně a neměl k němu žádný vztah, neměli tito obvinění jinak žádný důvod poškozeného usmrtit. Obviněná B. H. na druhé straně neměla prostředky a ani osobnostní dispozice k tomu, aby svůj plán usmrcení poškozeného realizovala. Spojovacím článkem a hybatelem tak byla obviněná V. M., která sama usoudila, že úmrtím poškozeného H. by jednak prospěla kamarádce B. H. a jednak sobě tím, že by dostala polovinu vyplaceného pojistného plnění. Se svým plánem tak seznámila obviněnou B. H. a obě dovedly nápad do konečné realizace – podepsání smlouvy, uhrazení povinných splátek a posléze s přispěním druha V. M. obviněného P. K. a jeho známosti s obviněným A. M. až k faktickému usmrcení poškozeného a vyplacení celkové výše pojistného plnění.
Tyto závěry soudu prvního stupně nemá Nejvyšší soud důvod zpochybňovat, a proto námitkám obviněného P. K. nemohl v tomto ohledu přisvědčit.
Přestože popis skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně není zcela precizní a všestranně vyjadřující všechny skutkové okolnosti významné pro právní kvalifikaci jednání každého jednotlivého obviněného (v daném případě zejména obviněného P. K.) a jakkoliv si lze představit obratnější a pregnantnější slovní formulace popisující zjištěný skutek, na druhé straně nelze mít za to, že by popis skutku ve vztahu k právní kvalifikaci použité u tohoto obviněného nemohl obstát. Jeho jednání (společné s obviněným A. M.) směřující v závěrečné fázi k usmrcení poškozeného bylo popsáno dostatečně konkrétně (snad jen mohlo být upřesněno, že „nezjištěným předmětem“, jímž došlo k fyzickému napadení poškozeného do hlavy a krku, byl „kus kabelu“, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku). Ze slovní vazby, že obviněné V. M. a B. H. „pro svůj plán získaly“ obviněného P. K., lze dovozovat, že obě obviněné určitý plán měly, jmenovaného obviněného s ním seznámily a pro jeho realizaci jej získaly. O jaký plán se mělo konkrétně jednat sice není z výroku rozsudku soudu prvního stupně dostatečně zřejmé (v něm se pouze uvádí, že „… po předchozí vzájemné dohodě a v úmyslu získat finanční prostředky uzavřela … s poškozeným I. H. … pojistnou smlouvu o životním pojištění …“), avšak k upřesnění v tomto směru došlo ve výroku rozsudku odvolacího soudu, který zdůraznil, že plán obou obviněných žen spočíval v úmyslu získat finanční prostředky „usmrcením pojištěného“ (srov. zvýrazněný text shora na str. 2). Výrok tohoto rozsudku přitom nelze pojímat samostatně a oddělovat jej od výroku rozsudku soudu prvního stupně; na oba rozsudky je naopak třeba nahlížet komplexně, neboť k jejich vyhlášení došlo v téže věci, která byla a je společná všem čtyřem obviněným.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že i když popis skutku vztahující se k jednání obviněného P. K. není z formulačního hlediska perfektní, může v uvedených souvislostech a se zřetelem k jeho bližšímu rozvedení v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně obstát, neboť v zásadě obsahuje všechny znaky základní i kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkou obviněné V. M. založené na tvrzení, že její úlohu v posuzované trestné činnosti nelze posuzovat jako organizátorství trestného činu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., a shledal, že není rovněž důvodná.
Organizátorství je jednou z forem účastenství, pro které platí, že trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem.
A právě takovou povahu jednání jmenované obviněné evidentně mělo, přičemž z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně vyplývá zcela konkrétně jak to, jakou úlohu tato obviněná v realizaci záměru poškozeného usmrtit sehrála, přičemž si byla dobře vědoma toho, že svým jednáním přispívá k usnadnění vraždy poškozeného, tak to, v čem konkrétně organizování předmětného trestného činu na straně obviněné spočívalo.
Soud druhého stupně správně spatřoval organizátorství v tom, že to byla právě obviněná V. M., která domluvila s obviněnou B. H. podrobnosti stran pojistné smlouvy a která s poškozeným tuto smlouvu posléze uzavřela a zajistila i úhradu prvních splátek, že právě tato obviněná oslovila obviněného P. K. a získala ho pro plánované usmrcení poškozeného a že rozhodného dne se setkání obviněného P. K. s poškozeným odehrálo právě v jejím bytě. Výstižně také poznamenal, že to byla opět obviněná V. M., která dobře znala obviněnou B. H. a zároveň obviněného P. K., když bez její aktivní účasti by tyto dvě osoby nemohly vejít v kontakt za účelem realizace usmrcení poškozeného a neměly by důvod poškozeného usmrtit.
Nejvyšší soud uvedené úvahy odvolacího soudu v plném rozsahu sdílí. Dovodil-li odvolací soud, že obviněná V. M. sehrála v projednávané věci roli organizátorky, bez které by nikdy nemohlo dojít k usmrcení poškozeného takovým způsobem, jakým k němu ve skutečnosti došlo, a že jmenovaná obviněná představovala spojovací článek mezi všemi obviněnými a že byla „hybatelem“ celého případu, jednalo se o právní závěr zcela přiléhavý, který nevzbuzuje důvodné pochybnosti.
Další dovolací námitka obviněných P. K. a V. M. se týkala údajné absence jejich úmyslného zavinění spáchat trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. [v případě obviněné V. M. ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák.]. Ani s tímto právním názorem obviněných se však Nejvyšší soud nemohl ztotožnit.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Je třeba mít na paměti, že závěr o subjektivních znacích trestného činu, zejména zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění soudu učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 60/1972 Sb. rozh. tr.).
Při uvážení těchto obecných zásad v kontextu se skutkovými okolnostmi případu nelze mít o úmyslném zavinění jmenovaných dovolatelů žádných pochyb.
Pokud jde o zjišťování subjektivní stránky trestného činu vraždy, je třeba vycházet z okolností, za nichž k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné apod.
Jestliže bylo prokázáno, že obviněný P. K. jako druh obviněné V. M. věděl o uzavřené pojistné smlouvě o životním pojištění na straně poškozeného a o plánu obviněných V. M. a B. H. nechat poškozeného usmrtit za účelem vyplacení pojistného plnění obviněné B. H., a po předchozí dohodě se jmenovanými obviněnými vylákali společně s obviněným A. M. poškozeného na opuštěné místo, kde jej společně usmrtili, jednal tento obviněný zcela jistě v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák., neboť poškozeného usmrtit chtěl.
Úmyslem přímým podle citovaného zákonného ustanovení bylo přitom od počátku zahrnuto rovněž jednání obviněné V. M., což vyplývá z toho, že byla iniciátorkou celkového plánu na životní pojištění a pozdější usmrcení poškozeného, pro svůj nápad získala nejprve obviněnou B. H. a následně i obviněné P. K. a A. M., sama také sjednala a uzavřela pojistnou smlouvu s poškozeným a následně zorganizovala i jeho usmrcení.
Právě s ohledem na tuto aktivní účast obviněné nelze v žádném případě uvažovat o možnosti právní kvalifikace jejího jednání jako trestného činu nepřekažení trestného činu podle §167 tr. zák. Nelze totiž hovořit o tom, že se obviněná hodnověrným způsobem dověděla, že jiná osoba připravuje nebo již páchá některý z taxativně vyjmenovaných trestných činů, a že spáchání nebo dokončení tohoto trestného činu nepřekazila. Naopak lze s jistotou uzavřít, že jednání obviněné zde sehrálo od počátku velmi významnou aktivní roli, bez níž by k usmrcení poškozeného vůbec nedošlo, čímž je současně splněna i obviněnou zpochybňovaná podmínka příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a následkem trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Současně je třeba uvést, že vzhledem k dokonání uvedeného trestného činu není na místě ani argument obviněné, že její jednání mělo být posouzeno toliko jako příprava k trestnému činu vraždy.
Zjevně nedůvodná jsou ovšem i tvrzení obviněné V. M. ohledně existence extrémního nesouladu mezi právní kvalifikací jejího jednání a tím, co bylo zjištěno na základě provedeného dokazování.
Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněné, jež v této souvislosti v dovolání uplatnila (ale ani ostatní dovolací argumentace obviněné), sama o sobě nestačí pro závěr, kdy by bylo možné usuzovat na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry odvolacího soudu.
Je tomu tak proto, že podle názoru právní teorie i soudní praxe je příkrý nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudu namístě pouze tehdy, pokud by pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu byly takové intenzity, že by již nepřicházelo v úvahu přijetí právního závěru na jeho podkladě dovozeného, resp. kdy by rozhodnutí soudu svědčilo o možné libovůli v jeho rozhodování (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/2004). Tento předpoklad aplikace uvedeného zásahu však v daném případě naplněn nebyl, nehledě na to, že obviněná toto své stanovisko nepodpořila dalšími argumenty, ze kterých by takto tvrzený extrémní nesoulad měl vyplývat.
Soudy obou stupňů podle názoru Nejvyššího soudu provedly v rozsahu umožňujícím zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a použily v daném případě obvyklé metody výkladu právních norem, přičemž interpretace a aplikace jednotlivých hmotně právních ustanovení trestního zákona provedená soudy nevykazuje znaky libovůle a nikterak nevybočuje ze zákonných mezí. Své závěry stran podřazení zjištěného skutkového stavu pod příslušnou skutkovou podstatu trestného činu soudy náležitě odůvodnily a nesouhlas obviněné se závěrem soudu o její vině nemůže v tomto směru sám o sobě založit odůvodněnost dovolání.
Jinými slovy řečeno, třebaže námitky obviněné V. M. v tomto rozsahu lze po stránce formální pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnout, po stránce věcné jej nenaplňují. Proto jim nelze přiznat opodstatnění.
Jak dále vyplývá z podaného dovolání, obviněný P. K. uplatnil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., jenž je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Jmenovaný obviněný v tomto směru vytkl absenci výslovného uvedení právní kvalifikace jeho jednání jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. v tzv. právní větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně.
Ani tento argument obviněného Nejvyšší soud nemohl akceptovat, neboť v dovoláním napadených rozhodnutích žádný výrok nechybí ani není neúplný. Výslovné vyjádření právní kvalifikace podle §9 odst. 2 tr. zák. v tzv. právní větě výrokové části rozsudku není nezbytné, neboť nejde o samostatnou formu trestného činu [jako je tomu např. u účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) až c) tr. zák.], nýbrž jen o formu trestné činnosti (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 1. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, s. 950).
Posledním důvodem dovolání, pro nějž obviněný P. K. svůj mimořádný opravný prostředek podal, byl ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Obviněný dovozoval naplnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé alternativě, podle níž bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, třebaže byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ani tomuto dovolacímu důvodu ovšem nelze přiznat opodstatnění. Už z předchozího textu odůvodnění tohoto usnesení (srov. shora) se podává, že obviněným namítaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl jím uplatněnými námitkami buď obsahově naplněn, nebo jej Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněným, a proto nebylo lze se dovoláním ani z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dále zabývat.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněných P. K. a V. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná.
O dovoláních všech tří obviněných Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Zcela na závěr je třeba uvést, že ačkoli obviněná V. M. v rámci svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud do doby rozhodnutí o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, Nejvyšší soud se takovým podnětem nemohl zabývat, neboť předsedkyně senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem takový návrh podle §265h odst. 3 tr. ř. neučinila. Pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu zákonné podmínky neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. října 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a