ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.1186.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 1186/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4. října 2006 dovolání obviněného F. H., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 11 To 81/2006, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 9/2005, a rozhodl takto:
Z podnětu dovolání obviněného F. H. se podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně něho a podle §265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím §261 tr. ř. také ohledně spoluobviněného M. Č. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 11 To 81/2006, a rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 2 T 9/2005, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 2 T 9/2005, byl obviněný F. H. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §221 odst. 2, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dva roky. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozeným VZP ČR, územní pracoviště M. B., škodu ve výši 5.759,- Kč a nezletilému M. Č. k rukám matky I. K. škodu ve výši 2.400,- Kč. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněného M. Č.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění F. H. a M. Č. trestných činů dopustili tím, že dne 8. 4. 2004 kolem 17.00 hod. na silnici mezi obcí D. ve směru na obec H. B., postupně fyzicky napadli nezletilé M. Č., J. Č., J. Č. a L. O., tak, že obviněný F. H. nejdříve udeřil rukou do obličeje nezletilého M. Č., který upadl na zem a přitom utrpěl zlomeninu okovce loketní kosti pravé ruky s dobou léčení nejméně 8 až 10 týdnů, dále udeřil rukou do obličeje a pak kopl do boku nezletilého J. Č., načež oba obvinění následně udeřili rukou do obličeje nezletilého J. Č. a společně napadli nezletilého L. O., do kterého, když se schoulil do klubíčka, několikrát kopli, přičemž tito nezletilí neutrpěli napadením žádná zranění.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění odvoláními, která shodně zaměřili proti výroku o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 11 To 81/2006, byla podaná odvolání jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, kterým v projednávané věci Krajský soud v Praze o odvolání obviněných rozhodl. V prvním případě usnesením ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. 11 To 206/2005, podle §258 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze 31. 3. 2005, sp. zn. 2 T 9/2005, a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc tomuto soudu vrátil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům. Namítl, že napadeným usnesením odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, ač v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poněvadž rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku, a odkázal tak na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Vytkl, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, aniž by se uspokojivě vypořádal s rozpory v dokazování jeho viny. Poukázal na nevěrohodnost a rozpornost výpovědí svědků M. Č., J. Č., J. Č. a L. O., které se neshodují ve způsobu, jakým měl poškozený upadnout na zem. Vyvozoval, že nebyla spolehlivě prokázána příčinná souvislost mezi jeho úderem a zraněním poškozeného, čímž došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Nesprávné hmotně právní posouzení skutku spatřoval v tom, že újma na zdraví poškozeného byla chybně kvalifikována jako těžká újma ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. Upozornil, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích citovaly výpověď znalce MUDr. O. Š., v níž uvedl, že obvyklá doba léčení je mezi 8 – 10 týdny, avšak opomenuly závěr znaleckého posudku, podle něhož v případě poškozeného trvalo omezení při osobní hygieně, oblékání a přípravě stravy po dobu 5 týdnů. Příslušné závěry soudů nejsou podle něj v souladu s konstantní judikaturou, zranění poškozeného není možné posuzovat jako těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., a skutek proto nelze právně kvalifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Dodal, že nesprávně byla posouzena i subjektivní stránka jeho jednání, poněvadž bylo třeba zkoumat, zda jeho úmysl skutečně směřoval ke způsobení závažného následku v podobě, jakou měl, a zda skutečně věděl, že svým jednáním může způsobit takové ohrožení, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zde postačí pouze nedbalostní zavinění. Dovolatel konečně zpochybnil posouzení skutku též jako trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., a to především pro absenci materiálního znaku tohoto trestného činu.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a sám jej zprostil obžaloby, eventuelně aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že část námitek, kterými obviněný zpochybnil úplnost dokazování a správnost hodnocení provedených důkazů, směřovala proti skutkovým zjištěním a nelze je podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podané dovolání shledal důvodným v části, v níž obviněný brojil proti právnímu posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., neboť poškozený měl od 8. 4. 2004 do 3. 5. 2004 nasazenou sádrovou dlahu a do školy nastoupil dne 12. 5. 2004, nebyl tedy v běžném způsobu života omezen po dobu delší než 6 týdnů; skutkové zjištění, že doba léčení poškozeného trvala nejméně 8 až 10 týdnů, nemělo oporu ve výsledcích dokazování. Upozornil na to, že z dovolání není zřejmé, na základě jakých úvah učinil dovolatel závěr, že skutek nebylo možno spáchat v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák., a proč ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby nemohla postačovat pouhá nedbalost podle §5 tr. zák. Ve vztahu k námitkám proti naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví považoval podané dovolání za zjevně neopodstatněné; obviněný si podle něj musel být vědom, že úder rukou dospělého muže do obličeje nezletilce je způsobilý srazit nezletilce k zemi se všemi důsledky z takového pádu vyplývajícími a s případnými následky byl též nepochybně srozuměn, neboť zde neexistovaly žádné okolnosti, které by takovým následkům mohly případně zabránit. Nepřisvědčil též námitce obviněného, že k činu nedošlo na místě veřejnosti přístupném, připustil toliko, že se jednalo o odlehlé místo, kde se ale nacházelo více osob, což naplňuje znak „veřejně“. Podle jeho názoru je ovšem dovolání důvodné potud, že nebyly naplněny materiální znaky trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Připomněl, že za výtržnost je nutno považovat jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a pro které je typický neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. V napadení poškozených obviněnými nespatřoval projevy neuctivosti a neukázněnosti k zásadám občanského života, ale reakci (sice protiprávní, avšak pochopitelnou) na předchozí zcela bezdůvodné napadení a pobití jejich příbuzného nezletilého P. Z., na němž se všichni poškození podíleli. Uzavřel tedy, že jednání obviněných proto z materiálního hlediska výtržností není a mělo být posouzeno příslušným orgánem nejvýše jako přestupek.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného F. H. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. obě napadená rozhodnutí zrušil a aby zrušil všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout; podle §265k odst. 2 věta poslední tr. ř. a §261 tr. ř. aby tak z důvodů §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. učinil i ve vztahu ke spoluobviněnému M. Č.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že dovolání je zčásti důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Těmto kritériím neodpovídá ta část námitek obviněného, jimiž zpochybnil existenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem v podobě újmy na zdraví poškozeného M. Č. Obviněný uplatnil výhrady, které směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů a správnosti skutkových zjištění soudů obou stupňů, že to byl právě on, kdo způsobil poškozenému M. Č. zranění. Upozornil na nesrovnalosti ve výpovědích svědků M. Č., J. Č., J. Č. a L. O., na jejich nevěrohodnost a vytkl, že byla nesprávně aplikována zásada in dubio pro reo.
Je zřejmé, že prostřednictvím takto prezentovaných námitek obviněný primárně polemizoval se správností skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Mladé Boleslavi a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i Krajský soud v Praze, a že takto uplatněné vady mají povahu vad skutkových. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá takový vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, který lze akceptovat, nejde tedy o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu. Odvolací soud na takto uplatněnou námitku zevrubně reagoval v odůvodnění napadeného usnesení (strany 4, 5) a zdůraznil, že nejenže nejsou žádné pochybnosti o existenci incidentu mezi obviněnými a poškozenými, ale žádné důvodné pochybnosti nevyvolává ani zjištění, že poškozený M. Č. si ruku zranil při pádu v důsledku útoku obviněného F. H. Přesvědčivě se vypořádal i s obhajobou obviněného, že zranění mohlo být způsobeno v jiných časových relacích či že příčina jeho vzniku nespočívá právě v jeho útoku.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání jsou významné otázky, zda zranění, která poškozený utrpěl, svým charakterem naplňuje znaky těžké újmy na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., zda byla naplněna subjektivní stránka trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a konečně, zda jednání obviněného vykazuje znaky trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. i po stránce materiální.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví.
Trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejností přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný jinému úmyslně ublížil na zdraví a takovým činem způsobil těžkou újmu na zdraví a dále trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spočívající v tom, že se dopustil na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ani ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však konkrétní skutková zjištění, která by vyjadřovala zákonné znaky právě těchto trestných činů, přesvědčivě neobsahuje.
Obviněný namítl, že soudy nehodnotily důsledně závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie MUDr. O. Š., který mimo jiné uvedl, že v případě poškozeného trvalo omezení při osobní hygieně, oblékání a přípravě stravy po dobu pěti týdnů. Toto období však podle něj není postačující pro závěr o těžké újmě na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák.
Nelze nezmínit, že prostřednictvím takto vymezených výhrad se obviněný primárně domáhal změny skutkových zjištění, na nichž vystavily soudy svůj závěr o povaze újmy na zdraví poškozeného M. Č., ve svůj prospěch, a následně vyvozoval, že poranění poškozeného nemá povahu těžké újmy na zdraví.
Třebaže námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., Nejvyšší soud již v minulosti připustil, že v ústavněprávní rovině se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Takovými vadami důkazního řízení se rozumí mimo jiné i případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další). Právě o takovou situaci se v posuzovaném případě jednalo.
Ze skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně se podává, že poškozený M. Č. utrpěl „zlomeninu okovce loketní kosti pravé ruky s dobou léčení nejméně 8 až 10 týdnů“. V odůvodnění tohoto rozsudku soud dále při reprodukci znaleckého posudku znalce MUDr. O. Š. uvedl, že zranění je hodnoceno jako středně těžké, vyžadující fixaci po dobu tří až pěti týdnů, s obvyklou dobou léčení 8 až 10 týdnů (strana 4). Takové zranění pak bez bližšího odůvodnění kvalifikoval jako těžkou újmu na zdraví, aniž by vysvětlil, která z forem těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 tr. zák. je dána; lze pouze usuzovat, že měl na mysli těžkou újmu na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák.
S těmito závěry soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, aniž by je jakkoliv upřesnil, však nekorespondují výsledky provedeného dokazování. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie MUDr. O. Š. vyplývá, že obvyklá doba léčení zranění, jež utrpěl poškozený M. Č. a jež je hodnoceno jako středně těžké, je osm až deset týdnů. Znalec připomněl, že poškozený je žák základní školy, byl hospitalizován od 9. 4. do 14. 4. 2004, po dobu 5 týdnů měl sádrovou fixaci pravé horní končetiny, což vyžadovalo pomoc při osobní hygieně a oblékání a přípravě stravy; poté byl soběstačný (č. l. 27, 28). V hlavním líčení znalec doplnil, že nedovede přesně ohraničit, jak dlouho byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života (č. l. 96). Právě tato okolnost je ovšem z pohledu hodnocení povahy újmy na zdraví rozhodující.
Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., tedy delší dobu trvající poruchu zdraví, je soudní praxí považována vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, které poškozený pociťuje - na rozdíl od ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. - jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života po dobu nejméně šesti týdnů (k tomu č. 18/1969 aj. Sb. rozh. tr.).
Dosud provedené důkazy spolehlivý závěr o následcích zranění poškozeného, žáka základní školy, což také nelze pomíjet, učinit nedovolují. Výslechy poškozeného M. Č. (č. l. 88, 164) ani jeho matky, svědkyně I. K. (č. l. 88, 164, 165), nebyly k následkům zranění poškozeného zaměřeny, a proto bude na soudu prvního stupně, aby tyto svědky znovu vyslechl, a ukáže-li se to být potřebným, aby doplnil i výpověď znalce MUDr. O. Š. Teprve po tomto doplnění dokazování bude možno učinit bezpečný a spolehlivý právní závěr, zda se v případě popsaného zranění poškozeného jednalo o vážnou poruchu zdraví a s přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem i o těžkou újmu na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. podmiňující použití právní kvalifikace skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.
Námitky obviněného zpochybňující subjektivní stránku trestného činu ublížení na zdraví podle §221 tr. zák. nemohou obstát. Soudy učinily taková zjištění, která zákonné znaky úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák. ve vztahu k jeho základní skutkové podstatě evidentně naplňují a ve vztahu k těžké újmě na zdraví coby okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se vyžaduje zavinění z nedbalosti podle §5 tr. zák.
Podle §4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové „srozumění“ se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby. Státní zástupce v těchto souvislostech přiléhavě poznamenal, že obviněný si musel být vědom, že úder rukou dospělého muže do obličeje dítěte mladšího patnácti let je způsobilý srazit je k zemi, a to se všemi důsledky z takového pádu vyplývajícími; s případnými následky v podobě vzniku zranění musel být též srozuměn, neboť tu neexistovaly žádné okolnosti, které by takovým následkům mohly případně zabránit.
Stran zavinění ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby je třeba vycházet ze zásady vyjádřené v ustanovení §6 tr. zák., podle níž k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné, a jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy trestní zákon vyžaduje, aby o ní pachatel věděl. Totéž platí o okolnostech přitěžujících. Ustanovení §6 tr. zák. tedy rozlišuje \"těžší následek\" a \"jinou skutečnost\". Ve smyslu citovaného ustanovení těžším následkem je ohrožení nebo porušení vyvolané trestným činem jako např. značná škoda, těžká újma na zdraví apod.; jinou skutečností jsou okolnosti blíže určující objekt a objektivní stránku trestného činu a pachatele. Je zjevné, že způsobení těžké újmy na zdraví je v konkrétním případě „těžším následkem“ a k jeho způsobení postačí zavinění z nedbalosti, poněvadž zákon úmyslné zavinění nevyžaduje, jak ostatně správně uvedl i odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení.
Jako relevantní námitku z pohledu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil i výhradu vůči správnosti právního posouzení skutku též jako trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., a to především pro absenci jeho materiálních znaků.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§3 odst. 2 tr. zák.). O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu.
Ve vztahu k naplnění formálních znaků trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. obviněný žádnou významnou námitku neuplatnil. Zmínil-li okolnost, že se podle něj čin nestal ani na místě veřejnosti přístupném, nelze než poznamenat, že šlo sice o místo odlehlé, které však formálně kritéria stanovená pro „místo veřejnosti přístupné“ splňuje, nehledě na to, že v rozhodné době se na místě nacházelo více osob (vedle obviněných to byli čtyři poškození a ještě nezletilý P. Z., který událost pozoroval z auta). Počet osob současně přítomných splňovalo kritéria §89 odst. 4 písm. b) tr. zák. v tom smyslu, že čin byl spáchán veřejně. V tomto směru je jeho výhrada vůči správnosti právního posouzení skutku nedůvodná. Významné je ovšem jeho zpochybnění naplnění materiální stránky trestného činu výtržnictví, a to prostřednictvím znaku „výtržnosti spočívající v napadení jiného“.
Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (k tomu rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Z hlediska materiální stránky trestného činu výtržnictví podle §202 tr. zák. je přitom obecně nutno uvážit zejména intenzitu, rysy a průběh útoku (zda šlo o slovní či jiné, nebezpečnější projevy), posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (zda na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, v denní či noční době aj.), dále zjišťovat pohnutku činu, zhodnotit následky a též osobu pachatele (jeho dosavadní způsob života, povahové vlastnosti) apod. (k tomu přiměřeně č. 4/1976, 1/1984 Sb. rozh. tr.). Stupněm nebezpečnosti pro společnost posuzovaným podle uvedených okolností (odpovídajícím §3 odst. 4 tr. zák.) se pak trestný čin výtržnictví liší od obdobného přestupku proti občanskému soužití podle §49 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
Soudy obou stupňů se otázkou konkrétního stupně nebezpečnosti činu obviněného pro společnost sice zabývaly, ale nevzaly v úvahu všechna rozhodná hlediska a specifické okolnosti tohoto případu. Soud prvního stupně k tomu uvedl, že obvinění „úmyslně zcela neadekvátně reagovali na předchozí napadení P. Z. nezletilými, přičemž toto mohli uspokojivě vyřešit vhodnějším způsobem než hrubým fyzickým násilím“; dodal, že stupeň společenské nebezpečnosti rozhodně nesnižuje relativně odlehlejší místo spáchání trestného činu (strana 5). Odvolací soud se závěry soudu prvního stupně, kvalifikoval-li skutek též jako trestný čin výtržnictví, souhlasil. Sám doplnil, že důvod vzniku incidentu (napadení P. Z.) připouštějí i sami poškození, a jednání obviněných by bylo zcela pochopitelné, pokud by se tito omezili pouze na ústní domluvu. Následný fyzický útok však již podle něj rozhodně akceptovat nelze a jejich jednání (a to již v míře, kterou obvinění připouštějí) zcela jistě naplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví. Poznamenal, že „míra společenské nebezpečnosti jednání, která odlišuje přestupek od trestného činu, byla v daném případě dosažena intenzitou útoku a fyzickou převahou dvou dospělých mužů nad nezletilými poškozenými, kteří se jim nijak nebránili“ (strana 4).
Nejvyšší soud sdílí názor státního zástupce, že soudy obou stupňů stupeň nebezpečnosti činu obou obviněných přecenily. Stranou jejich pozornosti zůstalo, že poškození byli typickými představiteli nezvládnutelné mládeže, o čemž svědčí to, že veškerá výchovná opatření zjevně neměla žádoucí efekt. Bylo zjištěno, že všichni měli nemalé výchovné problémy, v důsledku čehož byla nad nimi nařizována výchovná opatření různých typů (ústavní výchova, dohled). Chování nezletilých J. Č. a L. O. - vedle toho, že se dopouštěli jednání nesoucího znaky trestných činů - vykazuje prvky agrese vůči osobám srovnatelného věku; bezproblémoví nebyli ani M. a J. Č., neboť i ti měli ve škole problémy nejen výukové, ale i výchovné (č. l. 94, 95). Napadení těchto nezletilých nebylo projevem neuctivosti a neukázněnosti obviněných k zásadám občanského soužití, natož pak projevem zjevně neuctivým, bylo toliko ukvapenou, poněkud neuvážlivou a ve svých důsledcích protiprávní reakcí na předchozí bezdůvodné napadení a zbití nezletilého P. Z., na němž se všichni poškození podíleli, a to ať už přímo či pouze svou přítomností na místě. Jednání mající povahu „výtržnosti“ ve smyslu §202 odst. 1 tr. zák. předpokládá jednání typově odlišné, čin obviněných jeho charakteristické rysy evidentně nenese. Bez obtíží by je však bylo možno posoudit - s výjimkou týkající se poškozeného M. Č. - jako úmyslné narušení občanského soužití některou z forem jednání uvedených v §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb.
Protože Nejvyšší soud shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. dovolání obviněného F. H. důvodným a přicházelo v úvahu zrušení napadeného rozhodnutí, zabýval se i možností obdobného rozhodnutí ve prospěch spoluobviněného M. Č., který sice dovolání nepodal, ale napadeným usnesením bylo rozhodnuto i o jeho odvolání. Podle §265k odst. 2 věta in fine tr. ř. se při rozhodování o dovolání použije přiměřeně ustanovení §261 tr. ř. o beneficiu cohaesionis, a proto ve smyslu tohoto ustanovení i v dovolacím řízení platí, že prospívá li důvod, z něhož rozhodl dovolací soud ve prospěch některého obviněného, také dalšímu spoluobviněnému, rozhodne dovolací soud vždy též v jeho prospěch. Vzhledem k tomu, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze bylo rozhodnuto o právním posouzení skutku jako trestného činu výtržnictví i ohledně spoluobviněného M. Č., jenž podal odvolání, a shora vytknuté pochybení, v kterém je spatřováno nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se týká nejen obviněného F. H., ale i obviněného M. Č., je splněna podmínka pro použití ustanovení §265k odst. 2 věta in fine tr. ř. ve spojení s §261 věta první tr. ř., neboť mu prospívá důvod, pro který dovolací soud rozhodl ve prospěch obviněného F. H.
Veden těmito důvody Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného F. H. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně něho a podle §265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím §261 tr. ř. také ohledně spoluobviněného M. Č. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 11 To 81/2006, a rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 2 T 9/2005. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného F. H. (a potažmo i spoluobviněného M. Č.), takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. října 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková