ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.1358.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 1358/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. listopadu 2006 o dovolání obviněného D. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně, ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 7 To 227/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 T 64/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. D., odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 15. 5. 2006, sp. zn. 2 T 64/2006, byl obviněný D. D.
v bodě 1) uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění dopustil tím, že dne 2. 2. 2006, kolem 10.30 hod. v T., v době, kdy poškozená B. K., procházela po chodbě kolem bytu, kde se obviněný D. zdržoval, tento otevřel dveře bytu a nejprve poškozenou vyzval pod záminkou předání peněz, aby do bytu vstoupila a poté, co toto poškozená odmítla, uchopil ji za ruku a proti její vůli ji do bytu zatáhl, bránil jí v odchodu z bytu a přemlouval ji k opětovnému společnému soužití, a po chvíli, pod záminkou vykonání potřeby na WC z místnosti odešel, vzápětí se však vrátil zpět, přiskočil k poškozené, kterou povalil na gauč, přitiskl jí na prsa nůž s čepelí o délce 10-15 cm a křičel na ni, že buď bude s ním nebo že ji zabije, že je mu to jedno a že si to odsedí, přičemž ve svých útocích přestal teprve poté, co poškozené začal zvonit mobilní telefon,
v bodě 2) trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že v období nejméně od 10. 2. 2006 do 14. 2. 2006 prostřednictvím telefonu vyhrožoval B. K., fyzickou likvidací a dále fyzickou likvidací její sestry a dalších členů rodiny, zejména kdy této při telefonním rozhovoru dne 10. 2. 2006 v 08.58 hod. řekl: „já se dostanu pro tebe do bytu a uvidíš jak tě rozřežu na malý kousíčky a švicu tvou taky, pamatuj, obě si vás vezmu“ a dále kdy této zaslal SMS zprávu se zněním: „ty žebroto, odstěhuj se i s těma postižencama, já přijdu, nemysli si, že mám strach z krymu, to pochopíš, až přijde ten správný čas, uvidíš kurvo“, což v poškozené vzbudilo důvodnou obavu, že své výhružky uskuteční,
v bodě 3) trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterého se dopustil tím, že ačkoliv rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 18. 2. 2004 sp. zn. 13 T 12/2004, který nabyl právní moci dne 18. 5. 2004, mu byl mimo jiné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků; dne 14. 2. 2006 ve 13.20 hod. v T. řídil osobní automobil přičemž byl kontrolován hlídkou Obvodního oddělení Policie ČR v T.
Za tyto trestné činy byl obviněný podle §235 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 7 To 227/2006, odvolání proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Třebíči podaná obviněným a jeho družkou J. H. podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný D. D. prostřednictvím obhájce JUDr. M. Z. z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, které zaměřil pouze proti výroku o vině pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně a v důsledku toho i proti celému výroku o trestu a zmínil, že se uvedeného činu nedopustil. Obviněný oběma soudům dále vytkl, že pro posouzení věrohodnosti poškozené B. K. neprovedly všechny potřebné důkazy. Použitou právní kvalifikaci jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., shledal nesprávnou, protože není dána subjektivní stránka trestného činu, když ze skutkových okolností zjištěných soudem prvního stupně nevyplývá naplnění zákonných znaků zavinění ve formě úmyslu ani pohnutka, jíž byl ke spáchání činu veden. Tento nedostatek vztáhnul i k materiální stránce činu, při jejímž posuzování bylo nutné hodnotit mimo jiné i pohnutku jako jednu z okolností, k níž je soud při posouzení společenské nebezpečnosti činu povinen též přihlížet.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 7 To 227/2006 podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, dále aby zrušil rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 15. 5. 2006, sp. zn. 2 T 64/2006 a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Dovolání obviněného bylo dne 17. 10. 2006 doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření podle §265h odst. 2 tr. ř.; takové případné vyjádření však Nejvyšší soud neměl ke dni rozhodnutí o dovolání k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože lze dovolání podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., musel dále posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody je možné považovat za důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat tehdy, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tr. ř.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je potřebné zdůraznit, že jeho prostřednictvím lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Je třeba též zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Obviněný v rámci svého dovolání v rozporu s označeným dovolacím důvodem uplatnil námitky, jimiž namítal neúplnost provedeného dokazování a vyjádřil nedostatky v rámci hodnocení provedených důkazů, a to zejména při posuzování věrohodnosti výpovědi svědkyně B. K.
V této části dovolání obviněný uplatnil námitky, které na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají, jelikož svými argumenty primárně brojil proti postupu, na jehož základě byl uznán vinným, a jde o výhrady mající procesní povahu. Nejvyšší soud je posoudil jako nezpůsobilé naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nemohl tudíž ve vztahu k nim dovolání obviněného věcně přezkoumávat.
Na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však dopadá ta část dovolání obviněného, kde ve vztahu k výroku pod bodem 1) soudu prvního stupně namítl, že pro neobjasnění motivace obviněného není dána subjektivní ani materiální stránka uvedeného trestného činu. Ve vztahu k těmto námitkám Nejvyšší soud mohl v souladu se zákonem dále zkoumat, zda je v této části dovolání opodstatněné.
K takto relevantně uplatněným výhradám obviněného je nutné zdůraznit, že podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. se trestného činu vydírání dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a spáchá-li takový čin se zbraní.
K naplnění subjektivní stránky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. zákon vyžaduje úmyslné zavinění. Trestný čin je podle §4 tr. zák. spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti činu pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný.
Podle skutkových zjištění, jak jsou v bodě 1) ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně popsána, je zřejmé, že obviněný D. D. otevřel dveře bytu, kolem něhož poškozená procházela a když odmítla jít dovnitř, uchopil ji za ruku a proti její vůli ji do bytu zatáhl. Bránil jí v odchodu z bytu a přemlouval ji k opětovnému společnému soužití, povalil ji na gauč, přitiskl jí na prsa nůž a křičel na ni, že buď bude s ním nebo že ji zabije. Již z takto zjištěného skutku dostatečně vyplývá, že obviněný jednal vědomě a záměrně tak, že poškozenou se zbraní nutil pohrůžkou těžké újmy, aby konala něco, co její vůlí nebylo.
Kromě toho je vhodné poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který k subjektivní stránce činu obviněného v bodě 1) uvedl (viz šestý list odůvodnění jeho rozsudku), že obviněný v tomto případě jednal úmyslně ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák., neboť chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem a tímto jednáním tak naplnil všechny zákonné znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.
Tyto závěry soudu prvního stupně považoval odvolací soud za správné, a proto se s jeho odůvodněním plně ztotožnil.
Nejvyšší soud takto stručně konstatované závěry, které ve svých rozhodnutích učinily soudy obou stupňů, považoval za správné a plně korespondující jak se skutkovými zjištěními, tak i s tím, jak zákon trestný čin vydírání v ustanovení §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. formálními znaky vymezuje.
Nejvyšší soud pro úplnost a s ohledem na uplatněné dovolací námitky považuje ve vztahu k subjektivní stránce, též uvést, že pohnutka má pro otázku zavinění význam v tom smyslu, že ji lze řadit mezi tzv. jiné subjektivní vztahy, a bývá u některých skutkových podstat v jeho formálních znacích přímo vyjádřena, nikoliv však u trestného činu vydírání podle §235 tr. zák. Zvláštní důležitost má pohnutka, která nemá význam jen jako znak některých skutkových podstat, ale v trestním zákoně je používána i v obecném pojetí, neboť je jedním z hledisek pro posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost (§3 odst. 4 tr. zák.) a je na ní třeba brát zřetel při výměře trestu, když může být okolností polehčující [§33 písm. c) tr. zák.], přitěžující [§34 písm. c) tr. zák.].
V daném případě byl výsledky provedeného dokazování soudy objasněn motiv, který obviněného vedl k tomu, aby se na poškozené činu dopustil. Jak vyplynulo z obsahu spisu, zejména z výpovědi poškozené, obviněný svůj záměr poškozenou za použití nože a výhružek donutit, aby činila, co od ní požaduje, realizoval především proto, že se nemohl smířit s tím, že odmítala s ním udržovat vztah a nereagovala na jeho různou formou vyjadřované prosby obnovit společné soužití. Právě proto, že poškozená na jeho mírnější způsoby naléhání nereagovala, obviněný volil intenzivnější formu působení na poškozenou, což vyvrcholilo činem, jehož se v bodě 1) dopustil.
Z těchto okolností, kromě těch, jež hodnotil soud prvního stupně, je možné též dovodit, že obviněný jednal zcela vědomě, se záměrem poškozenou i za použití pohrůžky násilí donutit k tomu, aby se jeho vůli podvolila. Jeho chování je tudíž chtěné, spáchané ve formě přímého úmyslu ve smyslu §4 písm. a) tr. zák.
Uvedeným způsobem zjištěná pohnutka má především význam pro určení potřebného stupně jeho nebezpečnosti činu pro společnost, neboť bez zjištění pohnutky by bylo nutné považovat skutkový základ rozhodnutí za neúplný. Proto za situace, kdy byla zjištěna pohnutka obviněného, jak je výše popsáno, bylo i k ní přihlíženo při stanovení materiální stránky činu. V daném případě právě pohnutka obviněného, je kromě jiného tou okolností, která zvyšuje společenskou nebezpečnost projednávaného činu, protože obviněný byl k činu motivován tím, že poškozená nechtěla dobrovolně obnovit dřívější partnerský vztah. V těchto souvislostech je vhodné za významnou považovat neústupnost, s níž obviněný svůj záměr realizoval, a snahu za každou cenu si vůli poškozené podmanit. Tato skutečnost je zřejmá i z průběhu činu samého, kdy obviněný výhrůžky stupňoval, až je vygradoval k použití zbraně. Nelze rovněž odhlédnout od toho, že ve svém počínání ustal až tehdy, když poškozené telefonovala sestra bydlící ve stejném domě, která se o poškozenou strachovala a šla pro ni k bytu obviněného, o čemž obviněný věděl.
Je tak nejen z těchto okolností, ale z dalších, jak je zjistil soud prvního stupně i odvolací soud, zřejmé, že čin, jehož se obviněný dopustil, je společensky nebezpečný a dosahuje vyššího než nepatrného stupně, jak upravuje ustanovení §3 odst. 2 tr. zák.
Nelze tedy pochybovat o tom, že se obviněný činu shora popsaného svým jednáním dopustil a realizoval svůj úmysl tím, že poškozenou násilím a pohrůžkou násilí s přiloženým nožem nutil k opětovnému společnému soužití. Obviněný tak po všech stránkách, naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák.
Soudy prvního i druhého stupně skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, správně právně posoudily a své úvahy vztahující se k té části dovolání, v níž obviněný uplatnil právní námitky, vyčerpávajícím způsobem vyjádřily a vysvětlily. Dovolací soud obě napadená rozhodnutí ohledně použité právní kvalifikace shledal jako správná a zákonná a pro stručnost na ně v podrobnostech pouze odkazuje. Nejvyšší soud proto dovolání ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož prostřednictvím obviněný uplatnil stejné výhrady, které vznesl i v předchozích stádiích trestního řízení, pouze zopakoval svou dříve uplatněnou obhajobu, na niž oba soudy ve svých rozhodnutí přiléhavě a dostatečně reagovaly, posoudil jako zjevně neopodstatněné.
Druhým z obviněným uplatněných dovolacích důvodů je důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jenž je dán při naplnění alespoň jednoho ze dvou zde alternativně uvedených dílčích důvodů. U prvního z nich se tak stane, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Uvedená alternativa dovolacího důvodu má procesní charakter a má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nelze uplatnit s poukazem na zamítnutí řádného opravného prostředku bez splnění procesních podmínek, bylo-li rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumáno soudem druhého stupně a opravný prostředek byl poté zamítnut jako nedůvodný [§148 odst. 1 písm. c) a §256 tr. ř.]. V takovém případě by mohl být citovaný dovolací důvod opodstatněn jen tím, že v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř. (srov. rozhodnutí T-423, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 18, ročník 2002). Tento dovolací důvod není dán v případě, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto, neboť dopadá pouze na ty případy, kdy došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana byla zbavena práva k přístupu ke druhé instanci (srov. rozhodnutí T-396, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 16, ročník 2002).
Odvolání obviněného bylo v posuzovaném případě však v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. ř. věcně přezkoumáno a za dodržení zákonných podmínek odvolacím soudem podle §256 tr. ř. zamítnuto, protože nebylo shledáno důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu (přiměřeně srov. rozhodnutí T-481, T-491, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 20, ročník 2003).
Druhá alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je splněna tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z dalších důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. však obviněný tvrdí existenci pouze výše zmíněného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se shora citovaným konkrétním odůvodněním. Jak však vyplývá z výše vyjádřeného názoru dovolacího soudu, ani tento důvod dovolání nebyl obsahově naplněn. V předmětné trestní věci není proto dána ani druhá alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Na základě všech shora rozvedených a popsaných úvah závěrů a názorů, dovolací soud dovolání obviněného D. D. celkově posoudil jako zjevně neopodstatněné, a proto ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. listopadu 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová