ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.1377.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 1377/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. listopadu 2006 o dovolání obviněného D. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. 5 To 242/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 29 T 42/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 29 T 42/2005, byl obviněný D. K. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle téhož ustanovení a za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let za současného zrušení výroku o trestu uloženém rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 2 T 7/2005, včetně dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem a bylo mu též podle §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. uloženo ochranné protialkoholní léčení ve formě ambulantní.
Městský soud v Praze jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. 5 To 242/2006, z podnětu odvolání obviněného D. K. shora citovaný rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., jehož se obviněný dopustil tak, že dne 31. 8. 2004 kolem 18.30 hod. v P., po slovní roztržce, která vyústila ve fyzickou, hodil na A. Ž., kuchyňský stůl, jímž jej zasáhl do pravé ruky a způsobil mu zlomeninu loketní kosti bez posunutí úlomků, přičemž toto poranění si vyžádalo léčení trvající déle jak šest týdnů a pracovní neschopnost do 3. 1. 2005.
Za tento trestný čin obviněnému uložil podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. obviněného pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice s dozorem. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 2 T 7/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §72 odst. 2 písm. b) tr. zák. obviněnému uložil ochranné protialkoholní léčení ve formě ambulantní.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný D. K. prostřednictvím obhájce JUDr. F. M. dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za vadu tohoto rozhodnutí označil to, že soud druhého stupně nevyhověl jeho odvolání, v němž brojil proti právnímu hodnocení jeho jednání, které bylo předmětem trestního řízení. V dovolání soudům obou stupňů vytkl, že v řízení nebylo dostatečně bez důvodných pochyb prokázáno, že by jednal v úmyslu ublížit poškozenému na zdraví tím, že by proti jeho osobě vrhl kuchyňský stůl, jímž jej podle napadeného rozsudku měl zasáhnout do pravé ruky a způsobit mu zlomeninu loketní kosti bez posunutí úlomků. Obviněný zdůraznil, že ve své výpovědi popisoval průběh incidentu odlišně a ač všechny okolnosti popisoval neměně, odvolací soud potvrdil jako správný postup soudu prvního stupně, který tuto jeho výpověď posoudil jako účelovou. Odvolacímu soudu vytkl, že přehlédl, že obviněný nepopíral své přičinění na vyvolání celého konfliktu, který začal poté, co poškozeného verbálně napadl a že vždy trval na tom, že poškozenému zranění nezpůsobil úmyslně, neboť stůl po poškozeném nehodil, ale že k poranění poškozeného došlo pravděpodobně ve chvíli, když se obviněný snažil ze sebe setřást poškozeného, který na něm (obviněném) klečel a škrtil ho. Obviněný dále vznesl námitky proti vedení důkazního řízení soudem prvního stupně, zejména proti tzv. demonstraci provedené při hlavním líčení, jíž vytkl, že nebyly dodrženy podmínky potřebné k zajištění věrohodnosti a vypovídací schopnosti takové rekonstrukce. Obviněný vyjádřil, že aby tzv. demonstrace mohla sloužit jako důkaz v trestním řízení, bylo by nezbytné simulovat původní podmínky, za kterých k předmětné události došlo, a o tomto ve smyslu §55 odst. 3 tr. ř. pořídit takový protokol a obrazový záznam, aby průběh takové rekonstrukce bylo možno v rámci přezkumu rozhodnutí reprodukovat a vyhodnotit. Obviněný na podkladě těchto výhrad konstatoval, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily zjištění vyšlá z provedeného dokazování a v důsledku toho jeho čin nesprávně právně posoudily, neboť hodnotit jej jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., nebylo na místě, neboť šlo o jednání které bylo vedeno snahou odvrátit bezprostřední fyzický útok proti jeho osobě, přičemž takové jednání nebylo s ohledem na okolnosti věci zjevně nepřiměřené způsobu útoku a bylo jej potřeba vyhodnotit jako nutnou obranu podle §13 tr. zák., a v návaznosti na to obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostit z obžaloby.
Ze všech těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. 5 To 242/2006 v plném rozsahu jako nesprávný zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K předmětnému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Který uvedl, že byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a byl i přiléhavým způsobem právně kvalifikován. Konstatoval, že obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak námitky jím uplatněné stojí obsahově mimo rámec ostatních dovolacích důvodů, jakož v posuzované trestní věci neexistuje nesoulad (a již vůbec ne extrémní) mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Současně učinil závěr, že obviněný dovodil podmínky pro jiné právní posouzení svého jednání nikoli z právního důvodu dopadajícího na skutek obsažený ve výroku o vině napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, nýbrž z vlastních tvrzení odlišných od skutečností, které byly podkladem o skutkových závěrech, které oba soudy učinily. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. a aby tak učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále musel posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil.
Ve vztahu k takto uplatněným námitkám obviněného a s odkazem na všechna výše rozvedená pravidla významná pro řádné uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dále nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Dovolání obviněného D. K. však tato obecná kritéria nesplňuje, jelikož v rámci svého dovolání brojí výhradně proti učiněným skutkovým zjištěním, s nimiž se neztotožnil, a považuje je za nesprávná, když tvrdí, že se skutku kladeného mu za vinu způsobem, tak jak jej popsal soud druhého stupně nedopustil. Ve svém dovolání obviněný sice tvrdí, že předmětnou újmu poškozenému nezpůsobil úmyslně, tedy formálně poukazuje na skutečnost, která je právní povahy, avšak neuvádí žádný nedostatek vycházející z právního řešení této otázky, ale takto zmíněnou výhradu vyvozuje výhradně z obsahu své vlastní verze skutkového děje, zcela odlišné od té, která je popsána ve skutkových zjištěních uvedených v rozsudku soudu druhého stupně. Pochybení soudů obou stupňů spatřuje obviněný v tom, že neuvěřily jeho výpovědi, v níž popřel, že by po poškozeném hodil kuchyňský stůl a tím mu způsobil uvedenou újmu na zdraví, neboť tu si přivodil poškozený sám.
Na základě vlastní výpovědi vytvořené verzi popisu události obviněný rovněž dovozuje i splnění podmínek nutné obrany podle §13 tr. zák., kterou konstruuje rovněž odlišně od soudem druhého stupně popsaného skutkového stavu věci, neboť tvrdí, že útočníkem byl poškozený a on sám se jen jeho útoku přiměřeně bránil.
Je tudíž patrné, že obviněný zpochybňuje učiněná skutková zjištění, k nimž odvolací soud, ve shodě s rozsudkem soudu prvního stupně dospěl na základě výpovědi poškozeného A. Ž., znaleckých závěrů znalce MUDr. J. H. Jestliže obviněný vznášel výhrady proti způsobu, jakým byly při hlavním líčení demonstrovány útoky podle verzí obviněného i poškozeného, jde též o námitky nemající právní povahu, neboť jsou jimi vytýkány postupy při provedení důkazů, což jsou výtky procesní povahy, jimiž se obviněný snaží zpochybnit závěry znalce, který v hlavním líčení přihlížel tzv. demonstraci verze obviněného a vyloučil, že by mechanismem popsaným obviněným mohlo dojít ke vzniku poranění, která poškozený objektivně utrpěl.
Nejvyšší soud na základě těchto skutečností shledal, že obviněný svými výhradami majícími ryze skutkový a procesní charakter, brojil materiálně (fakticky) proti okolnostem, které jsou vyjádřeny ve skutkovém zjištění výroku o vině napadeného rozsudku, s nímž se neztotožnil a nepovažoval je za správné. Obviněný tudíž primárně vznesl námitky proti postupu soudu při hodnocení provedených důkazů a na jejich podkladě vykonstruoval jiná skutková zjištění, a proto teprve druhotně zmínil nesprávnost uvedeného právního posouzení činu.
Námitky obviněného tudíž nejsou způsobilé naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl uplatněn toliko formálně, tj. právně irelevantně.
Významné je též i to, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.
Nejvyšší soud dovolání obviněného D. K. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. listopadu 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová