ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.1418.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 1418/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2006 o dovolání obviněné M. B., roz. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 8 To 64/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni, pod sp. zn. 3 T 4/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné M. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 3 T 4/2005, byla obviněná M. B. uznána vinnou trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustila tak, že dne 5. 8. 2004 v dopoledních hodinách cca mezi 9:00 a 10:43 hod. v P., v kuchyni svého bytu po předchozí krátké hádce se svým druhem V. B., nejméně pěti silnými údery tvrdého předmětu o menší ploše, který působil proti pravé čelní, temenní a spánkové krajině hlavy a proti pravé tváři poškozeného udeřila V. B. do hlavy v úmyslu ho usmrtit a způsobila mu tak rozlámání kostí klenby lební a spodiny lební v oblasti pravé spánkové, temenní a čelní krajiny s vlomeninou uprostřed čela a rozlámání kostí v pravé polovině obličeje s následným pohmožděním mozku, v důsledku čehož V. B. na místě zemřel, poté telefonicky přivolala svého syna J. B., který posléze ve večerních hodinách tělo V. B. odvezl na divokou skládku, kde ho zanechal a z místa odjel.
Za tento trestný čin byla obviněná odsouzena podle §219 odst. 1 tr. zák., k trestu odnětí svobody v trvání deseti let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byla pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s dozorem.
Rozsudek soudu prvního stupně obviněná M. B. napadla odvoláním, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 8 To 64/2006 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně podala obviněná M. B. prostřednictvím obhájce Mgr. M. V. dovolání, které vymezila dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V obsahu tohoto dovolání obviněná nejprve vyjádřila, že lze v rámci podaného dovolání namítat i nesprávnost skutkových zjištění či jejich procesních pochybení, pokud tyto měly vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. V další části dovolání se zaměřila především na výpověď svědka J. B., který je jejím synem a jež se v této věci, díky své výpovědi z přípravného řízení, stal korunním svědkem. V této souvislosti zejména namítla, že J. B. byl v rámci hlavního líčení nesprávně procesně poučen o své možnosti odepřít výpověď, pokud byl poučen toliko podle §100 odst. 1 tr. ř. a nikoliv též podle §100 odst. 2 tr. ř. Obviněná je toho názoru, že se mu mělo dostat poučení nejen o právu odepřít výpověď z důvodu svého příbuzenského poměru k obviněné, ale též i proto, aby si nezpůsobil nebezpečí trestního stíhání. Za zásadně nesprávné obviněná považovala stanovisko soudu o tom, že svědek nemusí být poučován podle §100 odst. 2 tr. ř., když využil svého práva podle §100 odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu, že soud svědka nesprávně poučil, shledala jeho výslech z hlavního líčení procesně nepoužitelným důkazem, stejně jako jeho výpověď na číslech listu 239-243 a 244-245 spisu, která byla v průběhu hlavního líčení čtena podle §211 odst. 4 tr. ř. Jestliže tedy nalézací soud provedl důkaz v rozporu s trestním řádem a na tomto důkazu soudy založily odsuzující rozsudek, bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Další vadu obviněná spatřovala v tom, že nebylo vyhověno návrhu obhajoby na provedení konfrontace mezi obviněnou a svědkem J. B. s odůvodněním, že byla-li soudem přečtena výpověď svědka z přípravného řízení, měl se soud rovněž pokusit o provedení konfrontace, pro kterou byly splněny podmínky, protože mezi její výpovědí a výpovědí svědka není o závažných otázkách shoda. Při existenci situace, kdy ve věci je „tvrzení proti tvrzení“, bylo potřebné, aby soud kladl zvýšené požadavky na pečlivé uvážení všech okolností případu, což však soudy podle mínění obviněné nerespektovaly, pokud byl návrh na provedení konfrontace odmítnut. Obviněná též vyjádřila pochybnosti o věrohodnosti svědka J. B., k jejichž odstranění bylo nezbytné doplnit dokazování o znalecký posudek z oboru psychologie ke zkoumání jeho hodnověrnosti. K obsahu výpovědi svědka J. B. obviněná uvedla, že je pouze důkazem nepřímým, neboť svědek neviděl, jak měla stěžovatelka poškozeného usmrtit, ale jen mu měla sdělit, že toto učinila. Jestliže je předmětná výpověď jediným důkazem o tom, že poškozeného měla usmrtit obviněná, a stojí-li tato verze proti obhajobě obviněné, mělo být postupováno na základě zásady „in dubio pro reo“, což však soudy nerespektovaly. Podle obviněné také nebyla odstraněna pochybnost o tom, kdo poškozeného usmrtil a to tím spíše, když v jejím bytě nebyly nalezeny žádné biologické stopy, a proto nebyly podklady pro závěr, že k usmrcení poškozeného došlo v jejím bytě. Obviněná též namítla nedostatky ve způsobu, jakým byly vyhodnoceny výpovědi svědka J. B. k okolnostem, za nichž mělo být tělo poškozeného zanecháno na skládce a za nesprávný označila závěr soudu o tom, že naložení a odvoz těla na skládku ze strany svědka J. B. není v rozporu se žádnými důkazy. Zejména v této souvislosti poukázala na telefonický rozhovor svědka s jeho manželkou ze dne 9. 12. 2006 a též na neochotu tohoto svědka ukázat místo, kam tělo odvezl. Obviněná dále v obsahu obsáhlého dovolání velmi podrobně rozvedla i další skutečnosti, na jejichž základě dokladovala své pochybnosti o věrohodnosti výpovědi svědka J. B. a vytýkala soudům obou stupňů, že pečlivě neuvážily vše, čím se při hodnocení důkazů měly řídit.
Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k tr. ř. zrušil jak usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 8 To 64/2006, tak rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 3 T 4/2005 a přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Dovolání obviněné bylo dne 6. 11. 2006 doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření podle §265h odst. 2 tr. ř.; takové případné vyjádření však Nejvyšší soud neměl ke dni rozhodnutí o dovolání k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále musel posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Ve vztahu ke všem těmto zásadám je též třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.
Ve smyslu těchto obecných zásad je potřebné posuzovat i dovolání obviněné M. B., jímž obviněná své výhrady vznesla proti postupu soudu při poučování svědka J. B., proti způsobu, jakým byla jeho výpověď hodnocena a posouzena a vytkla i neúplnost provedeného dokazování. Těmito svými výhradami se tak snažila zpochybnit procesní způsobilost a věrohodnost stěžejního důkazu, o který byla její vina opřena. Její námitky se tudíž týkají především toho, že oba soudy důkazy hodnotily jednostranně v její neprospěch, čímž porušily její právo na spravedlivý proces a zásadu in dubio pro reo.
Z obsahu těchto námitek jednoznačně vyplývá, že jde o výhrady, které nemají hmotně právní povahu, jak předpokládá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale obviněná jimi brojila proti neúplně a vadně zjištěnému skutkovému stavu, a materiálně (fakticky) vytýkala okolnosti které jsou vyjádřeny ve skutkovém zjištění výroku o vině napadeného rozsudku, s nimiž se neztotožnila a nepovažovala je za správné. Obviněná tudíž vznesla námitky proti rozsahu provedeného dokazování a proti postupu soudu při hodnocení jednotlivých důkazů. Na tomto podkladě vytýkala nesprávnost učiněných skutkových závěrů, neboť požaduje, aby bylo vycházeno z její obhajoby, že se čin, jak byl soudem prvního stupně pospán ve skutkových zjištění, nestal a ona se ho nedopustila.
S ohledem na obsah námitek, které obviněná směřovala do oblasti skutkových zjištění soudů prvního i druhého stupně, je nezbytné uvést, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn toliko formálně, tj. právně irelevantně a tudíž není způsobilý naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nad rámec těchto závěrů pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že tyto závěry bylo možné učinit proto, že nebylo shledáno, že by došlo k procesním pochybením, o něž obviněná své námitky skutkové povahy opírá a nebyl tak shledán extrémní rozpor mezi skutkovými a právními závěry, který by svědčil o věcné a obsahové nesprávnosti napadených rozhodnutí. Výpověď svědka J. B., byla provedena v souladu s trestním řádem, neboť tento svědek byl po řádném poučení ve smyslu §100 odst. 1, 2 tr. ř. i dalších ustanovení trestního řádu v přípravném řízení vyslechnut a zejména ve výpovědi na č. l. 241 popsal okolnosti, za nichž mu obviněná sdělila, že poškozeného usmrtila a vysvětlil i další průběh předmětné události. Pokud byl jako svědek vyslýchán při hlavním líčení, po poučení podle §100 odst. 1 tr. ř. výpověď odmítl, což logicky vyplynulo z toho, že je synem obviněné a toto právo se na něj vztahuje. Jestliže tak učinil a na základě takto uvedeného poučení využil svého práva nevypovídat, nebylo již potřebné, aby byl poučován i ve smyslu §100 odst. 2 tr. ř., protože by tato skutečnost nemohla nic změnit na jeho postoji nevypovídat v trestní věci své matky a dáním i následného poučení podle §100 odst. 2 tr. ř. by mu tak soud dal toliko najevo, že by mohl výpověď odmítnout též proto, že by si svou pravdivou výpovědí mohl způsobit trestní stíhání sobě či dalším blízkým osobám. Je vhodné připomenout, že pokud svědkovi nebylo u hlavního líčení dáno též poučení podle §100 odst. 2 tr. ř., když již po poučení podle §100 odst. 1 tr. ř., podle něhož byl za dané situace řádně poučen, a tohoto práva využil a výpověď odepřel, není vadou, která by vedla k tomu, že by takový důkaz nebylo možné použít, protože takový následek by nastal pouze tehdy, kdyby povinnost svědka poučit o právu odepřít výpověď vůbec nebyla dodržena anebo pokud by se svědek ohledně využití tohoto práva řádně nevyslovil. V daném případě však k žádné takové okolnosti, která by mohla vést k závěru o nepoužitelnosti výpovědi svědka J. B. z hlavního líčení, nedošlo. Významné je totiž i to, že svědek J. B., tím, že odmítl, byť po částečném poučení výpověď, ve věci nevypovídal. Obsahově proto žádný důkaz před soudem neuvedl a za podklad rozhodnutí byla vzata výpověď, kterou jako svědek učinil v přípravném řízení (č. l. 239-245), kterou soud za splnění podmínek §211 odst. 4 tr. ř. přečetl.
Vzhledem ke všem těmto zjištěním, když nejsou ani z jiných namítaných důvodů pochybnosti o věcné správnosti napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání obviněné M. B. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová