ECLI:CZ:NS:2007:11.TDO.1093.2007.1
sp. zn. 11 Tdo 1093/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. října 2007 o dovolání obviněného R. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. dubna 2007, sp. zn. 4 To 115/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 17 T 437/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 14. února 2007, sp. zn. 17 T 437/2006, byl obviněný R. S. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák., trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1 tr. zák. a trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., jichž se dopustil způsobem podrobně popsaným ve výroku tohoto rozsudku, a byl mu za to uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi let s výkonem ve věznici se zvýšenou ostrahou a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu deseti let. Soud zároveň rozhodl o náhradě škody poškozeným.
O odvolání obviněného a státního zástupce rozhodl Krajský soud v Brně napadeným usnesením ze dne 18. dubna 2007, sp. zn. 4 To 115/2007, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu (obviněný sice v dovolání několikrát nesprávně uvedl, že se jedná o „rozsudek“ tohoto soudu, ale z obsahu dovolání je zřejmé, že měl na mysli výše označené usnesení Krajského soudu v Brně) podal obviněný R. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný zopakoval svou obhajobu, kterou uplatnil již v předcházejícím řízení, když namítl, že soudy dospěly na základě vadně provedeného dokazování k nesprávným skutkovým zjištěním, která nesprávně právně kvalifikovaly. Dovolatel popřel, že by se dopustil skutků pod bodem 1, 2, 4 a 5 rozsudku soudu prvního stupně. Soudy neprovedly dovolatelem navrhované důkazy výslechem svědků a provedené důkazy hodnotily výlučně v jeho neprospěch. Ani z odůvodnění obou soudních rozhodnutí není zřejmé, jak soud vyvrátil obhajobu obviněného. Soudy tak postupovaly v rozporu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. i zásadou v pochybnostech ve prospěch obžalovaného, když ve skutečnosti měl být dovolatel podle §226 písm. a), resp. písm. c) tr. ř. obžaloby zproštěn. V závěru dovolatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu (usnesení ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02 a usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05) s tím, že v posuzované věci existuje mezi skutkovými zjištěními soudů a jejich právními závěry extrémní nesoulad.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud „… zrušil v záhlaví tohoto dovolání označený rozsudek Krajského soudu v Brně, … a věc přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí…“.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že jeho námitky obsahově nenaplňují uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když směřují výlučně k hodnocení důkazů. Přitom je možno konstatovat, že skutková zjištění soudů nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Proto navrhla dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného než zákonného důvodu.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti, dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že dovolatelem namítané vady nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Přestože dovolatel formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, jeho dovolací námitky, jež jsou výše konstatovány, směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. V dovolání není obsažena jediná konkrétní námitka směřující proti vadné právní kvalifikaci soudy zjištěného činu obviněného. Dovolatel soudům obou stupňů vytýká pouze nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku neúplně provedeného dokazování (soudy neprovedly obviněným navržené důkazy výslechem svědků) a vadného hodnocení provedených důkazů. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jimi zabývat.
Na základě obsahu spisu je pro úplnost třeba zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Soudy přitom své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Např. ve vztahu ke skutkům pod body 1. a 2. (trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. a neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák.) soudy vycházely zejména ze svědeckých výpovědí J. G., K. B., F. K., V. F., V. K. a L. M. a dále též z protokolu o vydání věci (č. l. 238), z něhož vyplývá, že u obviněného byly nalezeny věci, kterých se zmocnil při loupeži (např. dokonce osobní doklady poškozeného J. G.). Na podkladě provedených důkazů potom soudy dospěly k závěru, že je spolehlivě vyvrácena obhajoba obviněného (str. 5 - 6 rozsudku soudu prvního stupně, str. 3 napadeného usnesení). Dále pak, v případě trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. (bod 3. rozsudku) soudy poukázaly na obsah znaleckého posudku Ing. P. M., na jehož podkladě pokládaly za zcela bezpečně vyvrácenou obhajobu obviněného o technické závadě jím řízeného automobilu, jako údajné příčině dopravní nehody, při níž došlo k usmrcení A. L. Pokud soudy s ohledem na rozsah provedeného dokazování, dospěly k závěru, že okruh zjišťovaných skutečností není nutno rozšiřovat provedením dalších důkazů (výslechy svědků navržených obviněným), potom tento svůj postup také náležitě odůvodnily (srov. zejména str. 5 a násl. rozsudku soudu prvního stupně, str. 3 napadeného usnesení). Je tedy zřejmé, že soudy se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu. V podrobnostech proto lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí.
V posuzovaném případě se nejedná ani o případ, kdy jsou právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík