ECLI:CZ:NS:2007:11.TDO.334.2007.1
sp. zn. 11 Tdo 334/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2007 o dovolání obviněného Ing. L. N., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. prosince 2006, sp. zn. 6 To 93/2006, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 11/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. L. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. srpna 2006, sp. zn. 48 T 11/2005, byl obviněný Ing. L. N. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a byl mu za to uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti roků s výkonem ve věznici s ostrahou. Soud zároveň rozhodl o nároku poškozených na náhradu škody.
O odvolání obviněného rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 14. prosince 2006, sp. zn. 6 To 93/2006, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku, jímž byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozeným J. J. a M. P., a dále rozhodl podle §265 tr. ř. tak, že tyto poškozené odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný Ing. L. N. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný k prvnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť z jeho popisu ve skutkové větě nijak nevyplývá naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Tzv. skutková věta rozsudku soudu prvního stupně v podstatě pouze opisuje zákonné vymezení předmětného trestného činu a konkretizace jednání obviněného ve vztahu k jednotlivým poškozeným je pouhým výčtem dnů a vypůjčených částek. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. potom dovolatel odvolacímu soudu vytkl neúplnost jeho rozhodnutí. Pokud odvolací soud z podnětu odvolání obviněného přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně ve všech jeho napadených výrocích (tj. o vině, trestu
i náhradě škody), pochybil, pokud se ve svém rozhodnutí vyslovil toliko k jedinému z nich, tj. k výroku o náhradě škody, zatímco ve vztahu k ostatním napadeným výrokům žádné rozhodnutí neučinil. V závěru dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud „…rozhodl tak, že rozsudek Krajského soudu v Brně z 23. 8. 2006 sp. zn. 48 T 11/2005 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze 14. 12. 2006 č. j. 6 To 93/2006 – 766 se zrušují.“
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že námitkám obviněného nelze přisvědčit. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., soud prvního stupně formuloval skutkovou větu zcela v souladu se zákonnými požadavky, a to tak, že jsou v ní obsaženy všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (tj. podvodný úmysl i podrobnosti k jednotlivým skutkům). Stejně tak nejsou opodstatněny námitky obviněného, které směřují k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Odvolání oprávněné osoby (obviněného) tvoří jeden celek, bez ohledu na to, co a v jakém rozsahu odvoláním napadá. Soud tak nemůže o jediném odvolání rozhodnout současně tak, že mu vyhovuje a současně, že ho (byť v části) zamítá. Výrok odvolacího soudu proto netrpí žádnou vadou. V závěru státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a závěry publikované pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. (str. 298).
Dovolatel uplatnil tento dovolací důvod námitkou, že popis skutku ve skutkové větě rozsudku neodpovídá jeho právnímu posouzení jako trestného činu podvodu podle
§250 odst. 1, 4 tr. zák., když skutková věta rozsudku toliko formálně opisuje zákonné vymezení tohoto trestného činu.
Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným nebo se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž
i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků, včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve výroku rozsudku, v tzv. skutkové větě, musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Nestačí proto, aby se soud při popisu jednání obviněného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků, neboť taková citace tvoří tzv. právní větu rozsudku (srov. č. 43/1994 –I. Sb. rozh. tr., a dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 236/2002). Pouze obsahuje-li skutková věta výroku o vině úplný popis skutečností, rozhodných pro naplnění skutkové podstaty trestného činu ve smyslu §120 odst. 3 tr. ř., je možno považovat projednání věci před soudem za úplné, tj. v souladu s právem obviněného na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 83/04).
Z tzv. právní věty rozsudku je zřejmé, že Krajský soud v Brně považoval za naplněné ty znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., které spočívají v tom, že pachatel ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Z provedeného dokazování, opírajícího se o svědecké výpovědi jednotlivých poškozených a provedené listinné důkazy (k tomu blíže str. 14 a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), vyplynulo, že obviněný Ing. L. N. pod různými smyšlenými záminkami ohledně své podnikatelské činnosti se záměrem se neoprávněně obohatit na poškozených postupně vylákal vysoké finanční částky (celkem 7 307 000,- Kč) s velmi krátkou lhůtou splatnosti, přičemž v tomto období neměl žádný relevantní příjem a byl nadto již zatížen svými předchozími vysokými finančními závazky, a v důsledku toho věděl, že vypůjčené částky nebude schopen ve sjednaných lhůtách vrátit, a tímto způsobem poškozené uvedl v omyl, a takto získané peníze použil pro vlastní potřebu a poškozeným je dosud ani zčásti nevrátil (k tomu blíže str. 30 odůvodnění rozsudku).
Tato zjištění soud prvního stupně výslovně vyjádřil ve výrokové části rozsudku v tzv. skutkové větě slovy „…v úmyslu neoprávněně se obohatit vylákal pod různými smyšlenými záminkami týkajícími se jeho údajné podnikatelské činnosti půjčky finančních prostředků s velmi krátkou lhůtou splatnosti, přičemž jednal s vědomím, že z důvodu vlastních předchozích finančních závazků a absence jakýchkoliv příjmů v rozhodném období nebude schopen finanční prostředky vrátit, což ani neučinil a veškeré vypůjčené finanční prostředky použil pro osobní potřebu…“, a dále konkretizoval jednotlivé osoby poškozených a výši na nich vylákaných finančních částek.
Je zřejmé, že dovolací námitky obviněného v tomto směru nemohou obstát. Soud především učinil ve vztahu k zákonným znakům skutkové podstaty posuzovaného trestného činu zcela konkrétní skutková zjištění (tj. ve vztahu k podvodnému úmyslu poškozeného i majetkovým dispozicím poškozených ve prospěch obviněného, učiněných v důsledku jejich omylu vyvolaného obviněným), která následně popsal ve skutkové větě výroku o vině. Postupoval přitom zcela v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř., když uvedl potřebné konkrétní skutkové okolnosti, v nichž po objektivní a subjektivní stránce spatřuje naplnění trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a zároveň skutek popsal způsobem, který jej umožňuje spolehlivě odlišit od jiného. Tvrzení dovolatele, že soudy zjištěný skutkový stav nevykazuje všechny zákonné znaku mu přisouzeného trestného činu je zjevně neopodstatněné. Přitom mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Soudy na základě dostatečně provedeného důkazního řízení ustálily skutkový stav, jenž podřadily pod zjištěnému stavu věci a zákonu odpovídající právní kvalifikaci.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Dovolatel naplnil tento dovolací důvod námitkami, jejichž podstatou je tvrzení, že usnesení odvolacího soudu bylo ve výrokové části neúplné, pokud rozhodl
pouze o výroku o náhradě škody. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. v jeho druhé alternativě, tj. že napadené rozhodnutí je ve výrokové části neúplné. Neúplným je přitom takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem /§120 odst. 1 písm. c) tr. ř./.
Z obsahu spisu vyplývá, že obviněný podal odvolání proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti výroku o vině, výroku o trestu a výroku, kterým mu byla uložena povinnost nahradit škodu. Vrchní soud v Olomouci z podnětu odvolání obviněného přezkoumal zákonnost a odůvodněnost odvoláním napadených výroků rozsudku, přičemž jako nesprávný shledal toliko výrok, jímž byla obviněnému uložena povinnost k náhradě škody ve vztahu k poškozeným J. J. a M. P. Ve výrokové části napadeného rozhodnutí tuto skutečnost vyjádřil tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. výrok o náhradě škody z rozsudku Krajského soudu v Brně ohledně těchto dvou poškozených zrušil a podle §265 tr. ř. odkázal obě poškozené s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Pokud po přezkoumání všech (napadených) výroků rozsudku Krajského soudu v Brně dospěl Vrchní soud v Olomouci k závěru, že vadný je jen výrok o povinnosti obviněného nahradit škodu, pak postupoval zcela v souladu s ustanovením §258 odst. 2 tr. ř. Podle tohoto ustanovení, jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Citovanému ustanovení odpovídalo, že pokud Vrchní soud v Olomouci shledal vadným jen výrok o náhradě škody, zrušil pouze tento výrok a odkázal poškozené na jiné (tj. občanskoprávní) řízení. To, že výrok o vině a výrok o trestu shledal správnými, Vrchní soud v Olomouci vyjádřil tím, že tyto výroky rozsudku Krajského soudu v Brně ponechal nedotčeny. Přitom nebylo nutné, aby to, že výrok o vině a výrok o trestu zůstávají beze změny, vyjadřoval ve svém rozhodnutí nějakým zvláštním výrokem. Zejména nepřicházelo v úvahu, aby odvolání obviněného v části směřující proti výroku o vině a proti výroku o trestu zamítnul jako nedůvodné podle §256 tr. ř. Takto odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže odvolání je nedůvodné v celém rozsahu. Částečné zamítnutí odvolání nepřichází v úvahu. Způsob, jakým Vrchní soud v Olomouci rozhodl tak zcela odpovídá požadavkům trestního řádu. K tomu lze připomenout konstantní judikaturu Nejvyššího soudu – např. usnesení ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002 (Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, č. T 417., sv. 17, nakladatelství C.H.Beck, r. 2002), usnesení ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002 (tamtéž, č. T 486., sv. 20, r. 2003), usnesení ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002 (tamtéž, č. T 531., sv. 23, r. 2003). Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§254 tr. ř.) a které jsou obsahem ustanovení §258 odst. 1, 2 tr. ř. a §256 tr. ř., tedy vyplývá, že považuje-li odvolací soud za vadný jen výrok o náhradě škody, rozhodne tak, že zruší jen tento výrok, aniž by jakýmkoli dalším svým výrokem zároveň rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně zůstávají nedotčeny. Těmto zásadám napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zcela odpovídá (srov. již uváděné usnesení ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002).
Lze tak uzavřít, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. L. N. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. dubna 2007
Předseda senátu: JUDr. Antonín Draštík