ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.2434.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2434/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně E. B., zastoupené advokátkou, proti žalovanému V. M., zastoupenému advokátem, o uzavření kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 264/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice ze dne 13. dubna 2006, č. j. 23 Co 447/2005-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. června 2005, č. j. 11 C 264/2004-32, výrokem pod bodem I. připustil změnu „žaloby v tomto znění: Žalovaný V. M. uzavírá s žalobkyní E. B., tuto kupní smlouvu: Žalovaný prodává žalobkyni 7/8 pozemku označeného jako pozemková parcela č. 402/5 v k. ú. L. u P., 7/8 pozemku označeného jako pozemková parcela č. 402/8 v k. ú. L. u P. za kupní cenu 130.000,- Kč a žalobkyně uvedené nemovitosti za částku 130.000,- Kč kupuje“. Výrokem pod bodem II. rozhodl, že: „Žalovaný V. M., uzavírá s žalobkyní E. B., tuto kupní smlouvu: Žalovaný prodává žalobkyni 7/8 pozemku označeného jako pozemková parcela č. 402/5 v k. ú. L. u P., 7/8 pozemku označeného jako pozemková parcela č. 402/8 v k. ú. L. u P. za kupní cenu 130.000,- Kč a žalobkyně shora uvedené nemovitosti za částku 130.000,- Kč kupuje“. Výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že usnesením Okresního soudu v Pardubicích z 27. 9. 1999, sp. zn. D 278/99, byla schválena dohoda dědiců, na jejímž základě se stala žalobkyně podílovou spoluvlastnicí pozemkových parcel č. 402/5 a č. 402/8 v tamním katastrálním území s podílem jedna osmina. Dalšími spoluvlastníky s celkovým podílem sedm osmin se stali E. I., J. M. a I. M. Ti svoje spoluvlastnické podíly prodali kupní smlouvou, uzavřenou 24. 8. 2004, žalovanému za kupní cenu 130 000,- Kč, aniž by své podíly nejprve nabídli žalobkyni. V září 2003 sice žalobkyni zaslali písemnost označenou jako smlouva o prodeji pozemku a zrušení podílového spoluvlastnictví, ale tuto smlouvu žalobkyně neakceptovala. Soud vyšel z §40a, §49a, §140, §116, §117, §603 odst. 3, §605, §563 občanského zákoníku („ObčZ“) a uzavřel, že bylo porušeno předkupní právo žalobkyně. Právní předchůdci žalovaného mu prodali nemovitosti, aniž by učinili písemnou nabídku prodeje žalobkyni ohlášením všech podmínek; dopis z 8. 9. 2003 není důkazem o takové nabídce.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka Pardubice jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 13. dubna 2006, č. j. 23 Co 447/2005-50, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že rozsudečný výrok upravil takto: „Žalovaný je povinen uzavřít se žalobkyni kupní smlouvu o převodu spoluvlastnického podílu v rozsahu 7/8 pozemků parcelních čísel 402/5 – ostatní plocha a č. 402/8 – ostatní plocha v obci P., katastrální území L. u P., za kupní cenu 130.000,- Kč“, a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
V průběhu odvolacího řízení žalobkyně upřesnila žalobní požadavek tak, že se domáhala povinnosti žalovaného uzavřít s ní kupní smlouvu ohledně sporných pozemkových parcel. To odvolací soud nepovažoval za změnu žaloby, ale za její upřesnění, neboť žalobkyně se i nadále domáhala uzavření smlouvy nahrazením projevu vůle podle §161 odst. 3 občanského soudního řádu („OSŘ“). Konstatoval, že soud prvního stupně provedl ve věci úplné dokazování, aplikoval správná zákonná ustanovení a jeho závěry jsou v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 831/2000. Neztotožnil se s odvolacími námitkami žalovaného. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1599/2003, avšak současně uvedl, že nebylo prokázáno, že by mezi žalobkyní a jejími bývalými spoluvlastníky byla uzavřena natolik určitá, byť i konkludentní dohoda, z níž by bylo patrno, že žalobkyně dala najevo, že s prodejem pozemků žalovanému souhlasí. Připomenul, že lze akceptovat způsob uplatnění práv žalobkyně prostřednictvím žaloby na uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, v čemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 465/2005.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. S odkazem na judikaturu citovanou na str. 752 v sedmém vydání komentovaného občanského zákoníku vydaného nakladatelstvím C. H. Beck uvádí, že nabyvateli vzniká právní povinnost nabídnout oprávněnému věc ke koupi na základě výzvy oprávněného. Teprve pokud by nabyvatel – žalovaný – tuto povinnost nesplnil, mohl by se oprávněný – žalobkyně – domáhat u soudu, aby jeho projev vůle v tomto směru byl nahrazen soudním rozhodnutím. Nemohlo by se však jednat o projev vůle uzavřít kupní smlouvu v určitém znění tak, jak učinila v tomto řízení žalobkyně, nýbrž o projev vůle nabyvatele učinit nabídku oprávněné, tedy návrh na uzavření kupní smlouvy. Soudy obou stupňů v dané věci tuto skutečnost přehlédly. Soud prvního stupně nepochopitelně vyhověl žalobě na nahrazení projevu vůle uzavřít vlastní kupní smlouvu a obdobně se zachoval i soud odvolací. Odvolací soud zmínil způsob uplatnění práv žalobkyně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 465/2005, podle něhož má oprávněná osoba možnost dovolat se relativní neplatnosti smlouvy anebo se na nabyvateli domáhat, aby mu věc nabídl ke koupi podle §603 ObčZ. Na základě výzvy oprávněného vzniká nabyvateli právní povinnost nabídnout oprávněnému věc ke koupi za podmínek, za kterých mu měla věc původně nabídnout povinná osoba a nesplní-li nabyvatel tuto povinnost, může se oprávněný domáhat u soudu, aby jeho projev vůle v tomto směru byl nahrazen soudním rozhodnutím vydaným podle §161 odst. 3 OSŘ. V dané věci tedy bylo možno žalovat na prohlášení vůle převodce, nikoliv však na uzavření í kupní smlouvy. Bez významu není ani okolnost, že i žalobkyní požadované nahrazení projevu vůle soudním výrokem muselo splňovat náležitostí vlastní kupní smlouvy, to je muselo mít veškeré náležitostí určitého právního úkonu, takže výrok soudu měl být totožný s obsahem vlastní kupní smlouvy (včetně projevu vůle, odkazu na zápisy vlastnictví na listech vlastnictví, údaje o splatnosti kupní ceny, způsobu její úhrady, okamžiku převodu vlastnického práva a podobně). Ani jedna z těchto náležitostí není v napadeném výroku uvedena. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Pokud jde o formulaci rozsudečného výroku, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 1875/2005, www.nsoud.cz, ve kterém se uvádí: „Dovolací soud nicméně přihlíží ke smyslu úpravy zákonného předkupního práva v §140 ObčZ - právu spoluvlastníka vyjádřit se k tomu, kdo s ním bude spoluvlastnický vztah sdílet, resp. právu spoluvlastníka nabýt na základě svého úkonu spoluvlastnický podíl jiného spoluvlastníka, který hodlá další spoluvlastník prodat, a téhož účelu - nabytí vlastnictví pak dosáhnout i při porušení předkupního práva povinným spoluvlastníkem vůči nabyvateli spoluvlastnického podílu. Jestliže oprávněný spoluvlastník, jemuž nebyl spoluvlastnický podíl nabídnut povinným spoluvlastníkem ke koupi a jemuž tak vzniklo právo podle §603 odst. 3 ObčZ, učiní (byť i v návrhu na zahájení řízení) sám nabyvateli nabídku na odkoupení jím nabytého podílu, a ten jeho návrh na uzavření smlouvy nepřijme, nic nebrání tomu, aby se domáhal žalobou u soudu nahrazení projevu vůle jeho návrh přijmout, resp. uzavření smlouvy odpovídajícího znění. Právní mocí takového rozsudku dochází ke shodě vůle - konsenzu účastníků smlouvy, takže kupní smlouva je uzavřena“. Dovolací soud nepřisvědčil ani dovolací námitce, že obsah výroku rozhodnutí odvolacího soudu je formulován tak nepřesně, že nevyvolá požadované účinky. Individualizace nemovitosti v písemném právním úkonu musí být u nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí (resp. dříve v evidenci nemovitostí) provedena uvedením obce, parcelního čísla a katastrálního území, v němž nemovitosti leží (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo 1236/2001, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 837). Okamžik převodu vlastnického práva i splatnosti kupní ceny vyplývají z právního předpisu (§563 ObčZ, viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 812/2000, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 944) a proto skutečnost, že nejsou uvedeny v rozsudku nahrazujícím prohlášení vůle, není důvodem pro zrušení tohoto rozsudku v dovolacím řízení.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohla požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. prosince 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu