ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.577.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 577/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně W. L., zastoupené advokátkou, proti žalovanému P. L., zastoupenému advokátem, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 15 C 126/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. října 2006, č. j. 26 Co 400/2006-193, 26 Co 401/2006, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. května 2006, č. j. 15 C 126/2005-152, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 21. června 2006, č. j. 15 C 126/2005-157, vypořádal společné jmění účastníků tak, že pod bodem I. výroku do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal blíže označené věci movité, společné úspory ve výši 820 000,- Kč a zůstatek na účtu č. ve výši 7 148,56 Kč. Pod bodem II. do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal osobní automobil VW Passat, SPZ, včetně specifikovaného příslušenství, stavbu kolny – garáže nezapsané v katastru nemovitostí v obci Ch., obchodní podíl ve společnosti F., s. r. o., osobní počítač, videokameru SONY Compact VHS a zůstatek na sporožirovém účtu č. ve výši 1 080,02 Kč. Pod bodem III. žalobkyni uložil, aby žalovanému na vypořádání zaplatila částku 198 441,72 Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně po zjištění, že manželství účastníků zaniklo rozvodem a že k dohodě o vypořádání společného jmění manželů mezi účastníky nedošlo, vzal na podkladě provedeného dokazování mimo jiné za prokázané, že žalobkyně 19. 3. 2001 se souhlasem žalovaného vybrala ze sporožirového účtu žalovaného, vedeného u Č. s., a. s., pobočky v T., částku 820 000,- Kč, představující společné úspory účastníků. Protože podle soudu prvního stupně žalobkyně neprokázala, že by svoji polovinu z této částky spotřebovala běžným způsobem nebo že měla vyšší vydání, ani že druhou polovinu, tj. částku 410 000,- Kč, předala žalovanému, soud prvního stupně tyto úspory zahrnul do vypořádání a přikázal je do vlastnictví žalobkyně s tím, že šlo o společné prostředky účastníků a nebylo prokázáno, že ke dni zániku společného jmění účastníků neexistovaly.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 24. října 2006, č. j. 26 Co 400/2006-193, 26 Co 401/2006, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zastavil řízení o vypořádání dvou mrazících boxů a pánského horského kola, a společné jmění účastníků vypořádal tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal blíže označené věci movité, společné úspory v částce 785 000,- Kč a zůstatek na účtu č. ve výši 7 148,56 Kč, a do výlučného vlastnictví žalovaného blíže označené věci movité, stavbu kolny – garáže v obci Ch., obchodní podíl ve firmě F., s. r. o., a zůstatek na sporožirovém účtu č. ve výši 1 080,02 Kč. Žalobkyni uložil, aby na vypořádání žalovanému zaplatila částku 179 133,- Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud ohledně částky 410 000,- Kč, představující polovinu z částky 820 000,- vybrané žalobkyní z účtu žalovaného 19. 3. 2001, o níž žalobkyně tvrdila, že téhož dne ji předala žalovanému, se postavil na stanovisko, že tvrzení žalobkyně nebylo prokázáno výpověďmi svědků L. T., dcery účastníků, a T. T., zetě účastníků, ani žádným jiným provedeným důkazem. Podle odvolacího soudu žalobkyně měla 19. 3. 2001 tuto částku v držení a protože neunesla důkazní břemeno ke svému tvrzení, je třeba učinit závěr, že tuto částku držela ke dni rozvodu manželství, neboť nic jiného netvrdila (např. že peníze sama utratila, investovala, tj. že ke dni zániku společného jmění manželů neexistovaly). Pokud jde o druhou polovinu z vybrané částky, s níž nakládala žalobkyně, odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno, že by vyjma částky 35 000,- Kč, kterou žalobkyně darovala dceři účastníků, tyto finanční prostředky žalobkyně spotřebovala za trvání manželství a ke dni zániku společného jmění účastníků neexistovaly. Po odpočtu částky 35 000,- Kč odvolací soud přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně úspory ve výši 785 000,- Kč.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, podle jeho obsahu z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Žalobkyně je názoru, že otázka vypořádání úspor ve výši 820 000,- Kč byla řešena v rozporu s hmotným právem. Namítla, že oba soudy při vypořádání společného jmění manželů nevycházely ze zásady, že předmětem vypořádání je majetek, který existoval ke dni jeho zániku, ale vyšly z úvahy, „ že nebylo prokázáno, že ke dni zániku manželství konkrétní majetek (úspory) neexistoval“. Setrvala na svém tvrzení, že svoji polovinu z částky 820 000,- Kč spotřebovala, druhou polovinu předala žalovanému a co se stalo s jeho polovinou neví. Soudům vytkla, že při rozhodování nepřihlédly k rozporům ve výpovědích žalovaného a provedené důkazy hodnotily neobjektivně v její neprospěch. Nesouhlasí proto s přikázáním úspor v plné výši do jejího vlastnictví. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Podle §242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“), pod C 132 uvedl, že „pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení“. Stejný právní názor zaujal v usneseních ze dne 1. února 2001, sp. zn. 30 Cdo 2733/99, a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 1989/99, publikovaných tamtéž pod C 149 a C 159 a dále v usnesení ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, pod C 12, v němž dále dovodil, že „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu“. K obdobnému právnímu názoru dospěl v rozsudku ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném již dříve ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, podle kterého „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení §242 odst. 2 OSŘ“. Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné i pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. a) OSŘ. Z citované judikatury Nejvyššího soudu pro daný případ vyplývá oddělené posuzování přípustnosti dovolání ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu jen ohledně vypořádání úspor v částce 820 000,- Kč. Dovolání může podat jen ten účastník, kterému rozhodnutím odvolacího soudu byla způsobena určitá újma na jeho právech, jestliže ji lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Rozhodujícím přitom je výrok tohoto rozhodnutí. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2001, sp. zn. 33 Odo 258/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 637. Pokud tedy odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 35 000,- Kč, darované žalobkyní dceři účastníků, ve prospěch žalobkyně, není dovolání z hlediska subjektivní přípustnosti v tomto rozsahu přípustné, a pokud jde o částku 785 000,- Kč, rozhodly soudy obou stupňů shodně a tudíž rozsudek odvolacího soudu ohledně této částky je rozsudkem potvrzujícím.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) OSŘ není oprávněn přezkoumávat správnost skutkových zjištění nalézacích soudů a je jimi vázán (§241a odst. 4, §243a odst. 2 OSŘ).
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzující části ohledně částky 785 000,- Kč nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť neshledal, že by právní posouzení věci odvolacím soudem, vyplývající ze skutkových zjištění, která jsou v tomto dovolacím řízení nezpochybnitelná, bylo v rozporu s hmotným právem. V daném případě se také dovolacímu soudu nenabízela k řešení žádná právní otázka, která by v konečném účinku mohla mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Soudy obou stupňů učinily skutkové zjištění, že žalobkyně ke dni rozvodu manželství účastníků a tedy ke dni zániku jejich společného jmění manželů disponovala částkou či držela částku 785 000,- Kč. Dovolací soud vázán tímto skutkovým zjištěním nemohl dospět k jinému právnímu závěru, než ke kterému dospěl odvolací soud shodně jako soud prvního stupně, kdy úspory zahrnul do společného jmění manželů a tyto jako majetek existující ke dni zániku společného jmění manželů vypořádal tak, že je přikázal žalobkyni. Odvolací soud nepochybil, když vycházel z důkazní povinnosti žalobkyně, aby prokázala svá tvrzení, že sporné peníze jednak zčásti předala žalovanému podle dohody účastníků a jednak, že svůj podíl z výběru ze společných úspor během nedlouhé doby spotřebovala pro svoje opodstatněné potřeby.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny, a proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl. Případnými procesními pochybeními by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. listopadu 2007
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu