ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.1722.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1722/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) Ing. arch. P. H., b) M. H., c) L. S., d) M. S., a e) Ing. arch. J. Z., všech zastoupených advokátkou, proti žalované I. H., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a o zaplacení 46.190,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 9 C 78/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. února 2006, č. j. 10 Co 125/2005-125, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 6. 2004, č. j. 9 C 78/2000-104 [poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 17. 10. 2000, č. j. 9 C 78/2000-23, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 9. 2001, č. j. 10 Co 84/2001-39, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, a poté, co usnesením ze dne 13. 10. 2003, č. j. 9 C 78/2000-71, spojil ke společnému řízení věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 9 C 78/2000 (o přivolení k výpovědi z nájmu bytu) a 9 C 2/2002 (o zaplacení dlužného nájemného ve výši 46.190,- Kč s příslušenstvím) s tím, že věc bude nadále vedena pod sp. zn. 9 C 78/2000], přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu o velikosti 5+1 s příslušenstvím v přízemí domu č. 400 v ulici Karla IV. v Ú. n. L. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční, a uložil žalované a „všem, kdo s ní bydlí“ povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do 15 dnů po „přidělení“ přístřeší; dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům částku 46.190,- Kč, zamítl žalobu ohledně požadovaného poplatku z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 2. 2006, č. j. 10 Co 125/2005-125, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části (tj. s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby ohledně poplatku z prodlení) změnil tak, že se žaloba zamítá do částky 19.710,- Kč, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobci se stali na základě kupní smlouvy ze dne 29. 3. 1993 a rozhodnutí o dědictví po V. Z. podílovými spoluvlastníky předmětného domu, jehož předchozím vlastníkem bylo město Ú. n. L., že žalované vzniklo k předmětnému bytu právo osobního užívání na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu ze dne 12. 10. 1983, že její manžel K. H. v roce 1992 opustil společnou domácnost, že žalovaná (výlučná nájemkyně bytu) dlouhodobě porušovala povinnosti nájemce bytu tím, že neplatila žalobcům nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a to od listopadu 1993 a dále (s výjimkou platby 1.000,- Kč v červenci 1994 a platby 100,- Kč v roce 1999) v letech 1994 až 1999, že ke dni podání žaloby (tj. ke dni 4. 4. 2000) činil dluh na nájemném částku 71.767,70 Kč, a že dopisem ze dne 10. 3. 2000, který byl žalované doručen dne 24. 3. 2000, dali žalobci žalované pro neplacení nájemného výpověď z nájmu předmětného bytu. Soudy obou stupňů shodně dovodily, že žalovaná hrubě porušila své povinnosti nájemce bytu a naplnila tak výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Protože žalovaná nemá nezletilé děti, vázaly soudy její povinnost vyklidit byt na zajištění pouhého přístřeší (§712 odst. 5 věta první obč. zák.). Soudy se zabývaly věcí rovněž z hlediska dobrých mravů a dospěly k závěru, že vyhovění žalobě nebrání ani ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., neboť za situace, kdy žalovaná neplatila nájemné dlouhodobě (po dobu sedmi let), nezaplatila dluh ani po podání žaloby, nespolupracovala s pronajímateli na odstranění závad vzniklých v bytě, naopak jim odmítala do bytu přístup, a kdy ani zákonem daným postupem neuplatnila právo na slevu z nájemného, nelze na žalobcích spravedlivě požadovat, aby jim bylo odepřeno právo vypovědět žalované nájem bytu; zdůraznily, že „ať už závady omezující či vylučující řádné užívání bytu mají jakoukoli příčinu, nezbavují samy o sobě nájemce povinnosti řádně platit nájemné“. Soudy rovněž shledaly oprávněným i nárok žalobců na zaplacení dlužného nájemného uplatněný vůči žalované (původně ve věci vedené pod sp. zn. 9 C 2/2002) za dobu od září 1997 do konce října 2001, když shodně vycházely ze zjištění, že žalovaná za toto období zaplatila na nájemném pouze částku 100,- Kč za rok 1999, částku 7.170,- Kč za rok 2000 a částku 8.200,- Kč za rok 2001. Zatímco soud prvního stupně žalobě na zaplacení dlužného nájemného vyhověl v plném rozsahu (kromě požadovaného poplatku z prodlení - v této části žalobu zamítl) a přiznal žalobcům celou jimi požadovanou částku 46.190,- Kč, odvolací soud shledal žalobu důvodnou jen co do částky 26.480,- Kč [dlužné nájemné za 4 měsíce roku 1997 ve výši 3.356,- Kč, za rok 1998 ve výši 10.068,- Kč, za rok 1999 ve výši 9.968,- Kč (když žalovaná zaplatila 100,- Kč), za rok 2000 ve výši 2.898,- Kč (když žalovaná zaplatila 7.170,- Kč) a za 10 měsíců roku 2001 ve výši 190,- Kč (když žalovaná zaplatila 8.200,- Kč)]; ohledně částky 19.710,- Kč žalobu zamítl a v této části také změnil rozsudek soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně přitom dovodil, že žalobcům přísluší za žalobou vymezené období nájemné v plné výši, neboť z provedeného dokazování nevyplynulo, že by žalovaná uplatnila vůči pronajímatelům postupem podle §698 a §699 obč. zák. právo na slevu z nájemného, jinak (například postupem podle §691 obč. zák.) se aktivně podílela na odstranění tvrzených závad nebo alespoň jakkoli spolupracovala s pronajímateli na jejich odstranění. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který se při výpočtu nájemného řídil vyhláškou č. 176/1993 Sb., v tehdejším znění, a vycházel z toho, že původní nájemné v měsíční výši 534,- Kč, bylo zvýšeno od 1. 8. 1995 na částku 1.035,50 Kč měsíčně a od 1.7.1996 na částku 1.196,60 Kč měsíčně, odvolací soud - vycházeje z toho, že žalobci nenabídli soudu žádný důkaz pro své tvrzení, že při výpočtu nájemného je třeba vycházet z rozhodné plochy vyšší než uvedené v posledním evidenčním listu pro výpočet nájemného a akceptované žalovanou, a že žalobci (pronajímatelé) neprováděli v rozhodném období žádné vyúčtování služeb poskytovaných spolu s nájmem bytu (konkrétně vodné a stočné) - dospěl k závěru, že je třeba se pro výpočet nájemného v rozhodném období „přidržet právě oné nesporné výměry 114 m2“, že po žalované nelze požadovat placení zálohy na vodné a stočné ve výši 230,- Kč měsíčně a že tedy „minimální nárok nájemného žalobců vůči žalované v rozhodném období činí měsíčně částku 839,- Kč; z této částky také při výpočtu dlužného nájemného vycházel.
Rozsudek odvolacího soudu napadla „v celém rozsahu“ žalovaná dovoláním, v němž výslovně neuvedla, o jaké ustanovení občanského soudního řádu opírá jeho přípustnost, a neoznačila ani odkazem na příslušná zákonná ustanovení dovolací důvody, které uplatňuje; uvedla obecně pouze to, že rozsudek odvolacího soudu (rozsudek soudu prvního stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ve vztahu k výroku o zaplacení dlužného nájemného soudům vytýká, že takto rozhodly, aniž by zjistily výši běžného nájemného, když převzaly určení výše nájemného, jak ho provedli žalobci, že neposuzovaly správnost určení jak „původního“ nájemného vycházejícího z podkladů uvedených v evidenčním listu, které však podle názoru žalované nebyly správné (zejména údaje o vybavenosti bytu, které měly být rovněž zjištěny), tak „navýšení nájemného“, ohledně kterého soud prvního stupně provedl pouze důkaz oznámením žalobců ze dne 2. 6. 1995 o zvýšení nájemného. Protože výše nájemného nebyla zjištěna, nemohlo být ani posouzeno, zda na nájemném vznikl dluh, resp. jak je vysoký. Dále žalovaná opakuje své dosavadní námitky, zejména že žalobci jí fakticky znemožnili a zcela zabránili předmětný byt užívat, že odpojili dodávku vody, odstranili kotel a znemožnili jí vstup do sklepa a na půdu; za tohoto stavu nemohou po ní požadovat placení nájemného. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že nesdělila žalobcům, že došlo k poškození domu nebo že by bránila opravám a dovolává se dobrých mravů, neboť „takovému svévolnému jednání žalobců nelze poskytnout soudní ochranu“; soudy pochybily, pokud „přesto přivolily k výpovědi z nájmu a uložily jí povinnost platit nájemné za byt, který byl svévolně a cíleně pronajímateli učiněn nezpůsobilým k bydlení“. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nesprávně interpretoval ustanovení §150 o. s. ř., neboť měla být zohledněna její sociální situace a mělo být vzato v úvahu, že „to jsou žalobci, kteří spor svým chováním vyvolali“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu obecně oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení je kategorií objektivní, jež se pojí s povahou napadeného rozhodnutí (dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je nebo není přípustné jako takové, bez ohledu na osobu, která je podala). Posouzením „subjektivní“ přípustnosti dovolání, jež zkoumání přípustnosti z objektivního hlediska předchází, je oproti tomu řešena otázka, který z účastníků je v daném případě oprávněn – ve smyslu §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. – dovolání podat. Z povahy dovolání jakožto (mimořádného) opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena na jeho právech určitá újma, již lze odstranit kasací napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura 3/1998 a usnesení ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 20 Cdo 553/98, uveřejněné pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001).
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu - jak výslovně uvádí – „v celém rozsahu“, tedy také ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba co do částky 19.710,- Kč zamítá.
Dovolatelce tímto zamítavým výrokem rozsudku odvolacího soudu újma nevznikla. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Ve výrocích o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, o výpovědní lhůtě a o povinnosti žalované vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po zajištění přístřeší, jakož i ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobcům 26.480,- Kč, se rozhodnutí soudů obou stupňů po obsahové stránce shodují (práva a povinnosti v právních vztazích účastníků byla v této části řízení posouzena stejně); jde tedy o výroky potvrzující.
Přípustnost dovolání proti těmto potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť soud prvního stupně rozhodl ve svém v pořadí prvním rozsudku stejně, jako ve svém v pořadí druhém rozsudku, potvrzeném dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu (žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhověl); ve vztahu k potvrzujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobcům částku 26.480,- Kč nepřipadá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v úvahu již proto, že soud prvního stupně o dlužném nájemném v této výši rozhodoval poprvé až ve svém v pořadí druhém rozsudku (který nebyl odvolacím soudem zrušen).
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.), nebo existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci žalovaná v dovolání neoznačuje právní otázku, která by měla činit rozhodnutí po právní stránce zásadně významným. Jak je patrno z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.), je její nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu o důvodnosti nároku žalobců z titulu dlužného nájemného v přisouzené výši 26.480,- Kč založen především na skutkových námitkách týkajících se měsíční výše stanoveného nájemného z předmětného bytu [soudům totiž vytýká, že „rozhodly, aniž by zjistily výši běžného nájemného, když převzaly určení výše nájemného, jak ho provedli žalobci“, že „neposuzovaly správnost určení jak původního nájemného vycházejícího z podkladů uvedených v evidenčním listu, které však nebyly správné (zejména údaje o vybavenosti bytu, které měly být rovněž zjištěny), tak navýšení nájemného, ohledně kterého soud prvního stupně provedl pouze důkaz oznámením žalobců ze dne 2. 6. 1995 o zvýšení nájemného“].
Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – při posouzení důvodnosti žaloby na zaplacení dlužného nájemného za dobu od září 1997 do konce října 2001 vycházel ze skutkového závěru, že žalovaná v uvedeném období žalobcům řádně nájemné neplatila a že „minimální nárok nájemného žalobců vůči žalované v rozhodném období činí měsíčně částku 839,- Kč“. Zpochybňuje-li dovolatelka uvedený skutkový (a z něho vycházející) právní závěr odvolacího soudu námitkami směřujícími proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení v tomto směru provedených důkazů, přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, o výpovědní lhůtě a o povinnosti k vyklizení bytu nemohou založit námitky týkající se tvrzeného jednání pronajímatelů (žalobců), které měly být důvodem neplacení nájemného žalovanou, resp. rozporu jimi dané výpovědi s dobrými mravy, pro který nemělo být žalobě vyhověno.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněný pod č. 144 v časopise Soudní judikatura 12/2001, rozsudek ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1716/2002, a rozsudek ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 514/2001) je ustálena v názoru, že neplacení nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu nájemcem po dobu delší než tři měsíce je zákonem označováno jako hrubé porušení povinnosti nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi nájmu bytu pronajímatelem. Ze znění uvedeného ustanovení vyplývá, že skutková okolnost, zakládající daný výpovědní důvod, je naplněna již tím, že nájemce „nezaplatil“ nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (za dobu zákonem stanovenou), tedy že za trvání nájemního vztahu takto kvalifikovaným jednáním porušil povinnost z něj vyplývající. Okolnosti, pro které nájemce neplatil nájemné (včetně okolnosti, že výše nájemného byla mezi stranami sporná), nejsou právně rozhodné pro posouzení, zda je naplněna skutková podstata daného výpovědního důvodu; mohou být významné toliko pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 513/2001). Splnění povinnosti platit nájemné nelze přitom podmiňovat tím, zda pronajímatel plní svoji povinnost zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu. Uvedená povinnost pronajímatele a povinnost nájemce platit nájemné nemají povahu vzájemných závazků (§560 obč. zák.), a jejich plnění proto nelze vzájemně vázat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1056/2002).
V projednávané věci se odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí - posouzením věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. zabýval a dospěl k závěru, že na žalobcích nelze spravedlivě požadovat, aby jim bylo odepřeno právo vypovědět žalované nájem bytu po splnění zákonných podmínek posuzovaného výpovědního důvodu. Přihlédl přitom jak k okolnostem na straně žalobců, tak i na straně žalované (zejména k tomu, že žalovaná neplatila nájemné dlouhodobě - po dobu sedmi let, že nezaplatila dluh ani po podání žaloby, že nespolupracovala s pronajímateli na odstranění závad vzniklých v bytě, naopak jim odmítala do bytu přístup). Tento postup odpovídá konstantní judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. jeho rozsudek ze dne 12. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43, ročník 1999, dále např. rozhodnutí ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 513/2001, a ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 375/2001). Předkládá-li dovolatelka proti tomu vlastní (odlišné) hodnocení okolností významných pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (zejména, že „žalobci jí fakticky znemožnili a zcela zabránili předmětný užívat, když jí byl znemožněn vstup do bytu tak, že žalobci do bytu vnikli bez jejího svolení, u dveří bytu vyměnili zámek a nedali jí klíče, že již dříve odpojili telefonické napojení na bezpečnostní složku, která měla byt střežit, a že odpojili dodávku vody, odstranili kotel a znemožnili jí vstup do sklepa a na půdu“), přehlíží, že podle ustálené soudní judikatury otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004).
Pokud pak dovolatelka ve vztahu k uvedeným potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu obecně namítá existenci tzv. jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), aniž by je blíže konkretizovala, je třeba uvést, že k takovýmto vadám, jakož i k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalované v tomto rozsahu podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Žalovaná rovněž napadá – výslovně i obsahově – dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, když vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně interpretoval ustanovení §150 o. s. ř.
Z ustanovení §167 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §237 až §239 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení §237, §238 a §238a o. s. ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení §239 o. s. ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení nebo o náklady odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003). Se zřetelem k uvedenému bylo dovolání žalované proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu odmítnuto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem, §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobcům nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měli vůči dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. července 2007
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.
předsedkyně senátu