ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.1749.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1749/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce městské části P. 4, zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) A. K. a 2) P. K., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 384/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2006, č. j. 28 Co 462/2005-43, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. června 2005, č. j. 25 C 384/2004-27, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi žalobkyně z nájmu žalovaných k „bytu č. 10, o pokoji a kuchyni s příslušenstvím, ve 4. nadzemním podlaží domu č. p. 318 v P. 4 – N., Nuselská 6“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal především za zjištěno, že rozhodnutím ze dne 30. dubna 1975 byla schválena dohoda o výměně bytu, že zápis o dohodě o odevzdání a převzetí předmětného bytu žalovanému je datován dnem 8. října 1975, že dne 22. února 2003 uzavřeli účastníci manželství, že od 25. února 2004 je žalovaná hlášena k trvalému pobytu na adrese předmětného bytu, že jako osoba spolubydlící v bytě je uvedena rovněž v evidenčním listě ze dne 30. června 2004 a že v bytě rovněž bydlí. Dále vzal za prokázáno, že rada městské části P. 4 měla za zjištěno, že žalovaní v předmětném bytě nebydlí, a proto dne 17. srpna 2004 neudělila souhlas s výměnou předmětného bytu za byt v domě v P. 6, Jaselská 15, jehož nájemcem je Š. P. Nakonec také zjistil, že žalovaná je vlastnicí domu čp. 634 v obci P., katastrální území H. (dále jen „dům čp. 634“), že v domě čp. 634 jsou dvě bytové jednotky, že v něm bydlí dcera žalované G. Č., která žalovaného jako dalšího člena domácnosti matky nepřijímá a žalovaná toto její přání respektuje, a proto žalovaný dům čp. 634 k bydlení neužívá. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žalovaným vzniklo uzavřením manželství právo společného nájmu předmětného bytu manžely (§704 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření jejich manželství /a ve znění do 30. března 2006/ - dále jen „obč. zák.“). Dále rovněž dovodil, že v pořadí první výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. nemůže být naplněn, neboť žalovaný má pouze předmětný byt, jinak řečeno nemá dva byty. Podle názoru soudu prvního stupně nebyl naplněn ani další uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., neboť žalovaní v předmětném bytě bydlí. Za této situace soud prvního stupně žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. ledna 2006, č. j. 28 Co 462/2005-43, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že k výpovědi z nájmu předmětného bytu přivolil, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvního dne měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do patnácti dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je v daném případě naplněn. V této souvislosti uvedl, že svědčí-li žalovanému právní důvod bydlení v domě čp. 634 odvozený od rodinněprávního vztahu k jeho manželce (k žalované jako vlastnici domu čp. 634), jde o situaci, kdy i žalovaný má dva byty; žalovaní jsou tedy společnými nájemci předmětného bytu, žalovaná je dále vlastnicí domu čp. 634 a žalovaný má právo bydlet v domě čp. 634 ve vlastnictví žalované. Podle názoru odvolacího soudu je splněna i další podmínka stanovená v §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák., tj. nejde o případ, kdy by na nájemcích nebylo možno spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt. Je tomu tak proto, že důvod neužívání alespoň jednoho bytu v domě čp. 634 žalovanými spočívá nikoli v okolnostech na straně žalovaných, nýbrž v osobních důvodech na straně zletilé dcery žalované, které k bydlení v domě čp. 634 svědčí toliko odvozené právo bydlení. Za této situace odvolací soud žalobě vyhověl, aniž se – z důvodu nadbytečnosti – zabýval otázkou naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání především uvedli, že odvolací soud zaujal „zcela nekonformní stanovisko … jde o zcela účelový výklad práva … každou věc musí soud posuzovat v její specifické podobě … nikdo nepopíral existenci dvou bytů“. Poté rovněž uvedli, že „spolu de facto nikdy trvale nežili … jde o osoby staršího věku, v pozdním věku uzavírali manželství a toto je s ohledem na jejich věk postavení velice specifické“. Podle jejich názoru předmětný byt „není způsobilý k užívání dvou osob … proč druhožalovaný nemůže užívat byt ve vlastnictví prvožalované bylo náležitě vysvětleno … v případě, pokud by matka prvožalované tento dům převedla rovnou na pí Č., tj. dceru prvožalované, nebyl by zde žádný problém“. Mají rovněž za to, že darovala-li matka dům čp. 634 pod podmínkou, že zde již žádný její partner nebude bydlet, je solidní, že žalovaná tuto podmínku akceptovala. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence těchto vad nebyla namítána a takové vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatelé – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnili dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelé brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění, jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí zčásti vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejich názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Přitom odvolacímu soudu nelze – vzhledem k zásadě volného hodnocení důkazů – v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. úspěšně vytýkat to, že některému z provedených důkazů přiznal větší vypovídací schopnost či jinému přisoudil menší věrohodnost. Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, zda na žalovaných lze ve smyslu §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt. Zbývá dodat, že dovoláním nebyla zpochybněna správnost právních závěrů, že žalovaným vzniklo – uzavřením manželství – podle §704 odst. 1 obč. zák. právo společného nájmu předmětného bytu manžely, že žalovaný má právo bydlet v domě čp. 634 ve vlastnictví žalované a že tudíž mají dva byty (§711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.). Pro úplnost se sluší připomenout, že o případ, kdy nájemci svědčí vedle práva nájmu bytu další právní důvod bydlení jde podle ustálené soudní praxe i tehdy, disponuje-li právním titulem bydlení odvozeným od rodinněprávního vztahu ke svému manželovi – vlastníku (spoluvlastníku) domu. Manžel – nevlastník má totiž za trvání manželství právo bydlet spolu se svým manželem v bytě, nacházejícím se ve vlastnictví druhého manžela, a manžel – vlastník, má povinnost mu užívání tohoto bytu umožnit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14, str. 160, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99, a ze dne 19. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 1772/2002 /ústavní stížnost podaná proti citovanému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 18. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 81/04). Při posuzování správnosti právního závěru, který je dovolacímu přezkumu otevřen, proto dovolací soud z uvedených právních závěrů vycházel.
Podle §710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne – mimo jiné – písemnou výpovědí. Podle §711 odst. 1 obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu s přivolením soudu pouze z důvodů taxativně v tomto ustanovení vyjmenovaných. Podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. pak může pronajímatel – s přivolením soudu – vypovědět nájem bytu, má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt.
Soudní praxe – a to i s přihlédnutím ke znění §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. – se ustálila v názoru, že musí jít o stav, kdy nájemce „užívá“ dva či více bytů k účelu, k němuž je byt určen, tj. k bydlení, a přitom na něm – z objektivního hlediska – nelze spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení uspokojoval užíváním pouze jednoho bytu. Zároveň rovněž dovodila, že o situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt (§711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), jde především tehdy, jestliže užívá k bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže denně dojíždět do místa trvalého bydliště apod. Bez významu není ani okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá, a zda (případně jaké) činí nájemce kroky k vyřešení bytové situace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). V poměrech projednávané věci není bez významu ani otázka, zda nájemce má objektivně možnost byt ve vlastní nemovitosti k bydlení užívat. V rozsudku ze dne 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněném pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky mimo jiné dovodil, že na nájemcích (jimž byla dána výpověď z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.) lze spravedlivě požadovat, aby užívali byt v nemovitosti vlastnicky náležející žalované, neboť měli objektivně možnost zajistit si v této nemovitosti pro sebe vyhovující bytové podmínky, a pokud tak neučinili, nelze tuto skutečnost zohlednit k tíži žalobce – vlastníka nemovitosti, v níž se nachází byt, z něhož dostali žalovaní výpověď. Zároveň platí, že existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu. I když je uvedený výpovědní důvod dán, nemusí soud návrhu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 7 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura).
Z uvedeného vyplývá, že otázku, zda lze na nájemci spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, je zapotřebí posuzovat z objektivního hlediska; proto subjektivní zájmy a pocity nájemce nejsou v tomto ohledu právně významné.
Odvolací soud se od uvedené judikatury neodchýlil, jestliže na skutkovém základě, který se žalovaným prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, dovodil, že na žalovaných lze spravedlivě požadovat, aby užívali jeden byt, konkrétně jeden z bytů v domě čp. 634, neboť důvod neužívání alespoň jednoho z těchto bytů žalovanými spočívá nikoli v okolnostech na straně žalovaných, nýbrž v osobních důvodech na straně zletilé dcery žalované, které k bydlení v domě čp. 634 svědčí toliko odvozené právo bydlení. Z pohledu ustálené judikatury jsou naopak pro skutkovou podstatu upravenou v ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. právně bezvýznamné okolnosti zmiňované v dovolání žalovanými, tj. že „spolu de facto nikdy trvale nežili … jde o osoby staršího věku, v pozdním věku uzavírali manželství a toto je s ohledem na jejich věk postavení velice specifické“.
Se zřetelem k výše uvedenému lze učinit závěr, že dovolatelům se prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalované, kteří nebyli v dovolacím řízení úspěšní, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jím ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. března 2007
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu