ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.2104.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2104/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) Doc. Ing. T. R., DrSc., a b) J. R., proti žalované K. P., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 383/2000, o dovolání žalované proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. října 2004, č. j. 6 C 383/2000-178, a Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2006, č. j. 15 Co 46/2006-250, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. října 2004, č. j. 6 C 383/2000-178, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2006, č. j. 15 Co 46/2006-250, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. října 2004, č. j. 6 C 383/2000-178, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu I. kategorie, sestávajícího z 1 pokoje a 1 kuchyně s přísl., situovaného v přízemí, vpravo od výtahu, v domě čp. 1862, Ambrožova 13, P. 3“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobcům předat do patnácti dnů od poskytnutí přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. února 2006, č. j. 15 Co 46/2006-250, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalobci jsou spolu s městskou částí P. 3, s L. R. a s Ing. A. R. podílovými spoluvlastníky předmětného domu, že spoluvlastnice L. R. a Ing. A. R. souhlasily s žalobou o přivolení k výpovědi z nájmu bytu proti žalované, že žalovaná (nájemkyně předmětného bytu) nezaplatila nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (za dobu specifikovanou v napadeném rozsudku) a že ze strany žalované jde o dlouhodobou platební nekázeň počínající již v roce 1996. Na tomto skutkovém základě především dovodily, že je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ (dále jen „obč. zák.“). Odvolací soud rovněž dovodil, že výpověď z nájmu bytu není – z důvodů specifikovaných v jeho rozsudku – výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Vyklizovací povinnost žalované z bytu vázaly podle §712 odst. 5 věty první obč. zák. na poskytnutí přístřeší.
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). V dovolání především odkázala na svá podání, která již v dané věci učinila. Poté uvedla, že zde jde o věc zásadně právně významnou a dovolací soud by se proto měl vyjádřit k otázce práva účastníka řízení nechat se zastoupit zplnomocněným zástupcem, dále k otázce aktivní věcné legitimace k vedení řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, je-li předmětný dům v podílovém spoluvlastnictví, poté také k otázce dobrých mravů při rozhodování o formě bytové náhrady a k otázce uplatnění nároku na snížení nájemného v případě, kdy předmět nájmu neodpovídá smluvnímu ujednání mezi účastníky. Podle názoru dovolatelky je otázkou, zda rozhodnutí soudů obou stupňů jsou vykonatelná, absentuje-li číselné označení předmětného bytu a je-li byt označen „mimo rámec platného právního řádu“ za použití tzv. kategorie. Dovolatelka má také za to, že v odvolacím řízení jí byla odňata možnost jednat před soudem, jestliže odvolací soud jednal v její nepřítomnosti, ačkoliv se řádně omluvila a – z důvodů v dovolání popsaných – požádala o odročení odvolacího jednání. Podle dovolatelky se soudy nesprávně vypořádaly také s otázkou aktivní věcné legitimace. Uvedla, že žalobci jako podíloví spoluvlastníci jsou sice nepochybně aktivně věcně legitimováni, avšak soudy pochybily, jestliže nezjišťovaly stanovisko ostatních spoluvlastníků předmětného domu a nevypořádaly se s tím, zda žaloba nebyla podána proti jejich vůli. Dovolatelka je rovněž přesvědčena, že – z důvodů opět podrobně vylíčených v dovolání – se soudy odpovídajícím způsobem nezabývaly aplikací zásady dobrých mravů podle §3 odst. 1 obč. zák., a to zejména ve vztahu k formě bytové náhrady. V této souvislosti soudům vytkla, že dokazování zůstalo neúplné. Navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně a poté aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobce Doc. Ing. T. R., DrSc. ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost dovolacích námitek žalované a vyjádřil se rovněž ke zjištěnému skutkovému stavu věci.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 9. února 2006, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud v souladu se svou rozhodovací praxí nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. října 2004, č. j. 6 C 383/2000-178, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatelka to v dovolání ani nezpochybnila. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatelka uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podala). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1647/97). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. října 2004, č. j. 6 C 383/2000-178, zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř.).
Poté Nejvyšší soud shledal, že dovolání (proti rozsudku odvolacího soudu) bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Následně se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání (proti rozsudku odvolacího soudu), neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela dovolatelka) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
V projednávané věci uplatnila dovolatelka – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (jehož prostřednictvím namítla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), dále také dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (jímž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění) a konečně i zmatečnostní vadu ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř. (námitkou, že jí byla v průběhu odvolacího řízení nesprávným postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem). Dovolatelka však přehlédla, že k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – k vadám podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., dovolací soud přihlíží (i z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) nezakládají. Pro úplnost zbývá dodat, že vady podle §229 odst. 1, 3 o. s. ř. jsou významné pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost. Současně opomenula, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o. s. ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka zpochybnila rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a současně namítla, že řízení je postiženo vadou podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a zmatečnostní vadou ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
K dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze uvést následující.
Ustálená soudní praxe dovodila, že rozhodování o tom, komu bude pronajata část společné nemovitosti, jejíž účelové určení zůstalo nezměněno, nelze považovat za důležitou změnu společné věci ve smyslu §139 odst. 3 obč. zák.; určení (nového) nájemce části nemovitosti, která již byla pronajata k témuž účelu, je hospodařením se společnou věci ve smyslu §139 odst. 2 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2000, sp. zn. 22 Cdo 400/98, uveřejněný v sešitě č. 3 z roku 2000 časopisu Soudní rozhledy). Hospodařením se společnou věcí (ve smyslu §139 odst. 2 obč. zák.) je také určení, kdo bude nájemcem bytu ve společném domě (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 205/2002, uveřejněné pod C 1239 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Hospodaření se společnou věcí ve smyslu §139 odst. 2 věty první obč. zák. zahrnuje i užívání věci jejími spoluvlastníky (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. ledna 1999, sp. zn. 22 Cdo 2528/98, a ze dne 21. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 347/97, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 5 z roku 2000 a pod č. 22 v sešitě č. 4 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jde-li o rozhodování spoluvlastníků (ve smyslu §139 odst. 2 obč. zák.), pak v poměrech projednávané věci nelze přehlédnout právní závěry, které Nejvyšší soud přijal v posléze citovaném rozsudku, tj. že většinou, počítanou podle velikosti podílů, rozhodují spoluvlastníci i o užívání bytu ve společném domě jedním z nich. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudcích ze dne 4. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 1481/2005, uveřejněném pod č. 3 v sešitě č. 1 z roku 2007 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 21. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2104/99, v němž dovodil mimo jiné právní závěr, že právo spoluvlastníka užívat společnou věc je dáno dohodou spoluvlastníků nebo rozhodnutím většiny spoluvlastníků, počítané podle velikosti podílů. Z uvedeného vyplývá, že má-li být přijato určité rozhodnutí týkající se hospodaření se společnou věcí podle §139 odst. 2 obč. zák. (tj. rovněž dání výpovědi z nájmu bytu ve společném domě, resp. podání žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu tohoto bytu), musí se pro ně vyslovit nadpoloviční většina určená podle výše podílů (tj. nad 50 %).
V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že svědčí-li vyklizovanému bytová náhrada na základě pozitivní právní úpravy, resp. její analogické aplikace, nelze vyklizovací povinnost z bytu (výjimečně) vázat na zajištění bytové náhrady v jiné formě na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.; prostřednictvím tohoto ustanovení lze pouze odepřít bytovou náhradu vyplývající z pozitivní právní úpravy, resp. z její analogické aplikace (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 26. ledna 2006, sp. zn. 26 Cdo 2375/2005, z 25. května 2006, sp. zn. 26 Cdo 396/2006 a sp. zn. 26 Cdo 1990/2005).
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu podali žalobce Doc. Ing. T. R. DrSc. (spoluvlastník předmětného domu v rozsahu 3/8), J. R. (spoluvlastnice v rozsahu 1/4), tedy nadpoloviční většina (tj. nad 50 %) určená podle výše spoluvlastnických podílů; podle v daném případě nezpochybnitelných skutkových zjištění tito spoluvlastníci tak učinili navíc se souhlasem L. R. (spoluvlastnice v rozsahu 1/16) a Ing. A. R. (spoluvlastnice v rozsahu 1/16). Jestliže tedy odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci jako většinoví spoluvlastníci předmětného domu jsou v dané věci aktivně věcně legitimováni a že vyklizovací povinnost žalované postačí podle §712 odst. 5 věty první obč. zák. vázat na poskytnutí pouhého přístřeší, neodchýlil se od citované judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobcům nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. června 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu