ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.2393.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2393/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce Ing. J. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. 517, d., zastoupenému advokátkou, o uložení povinnosti pronajímateli odstranit závady v bytě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 324/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2006, č. j. 51 Co 8/2006-390, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.220,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal nástřiku (později nátěru) všech radiátorů v bytě, jehož je nájemcem.
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) při jednání dne 11. září 2002 připustil změnu žaloby, přičemž změněnou žalobou se žalobce nadále domáhal, aby žalovaný byl povinen demontovat všechny radiátory v „bytě č. 61, JZ směr, o velikosti 3+1, I. kategorie, v domě č. p. 517, 8. patro, Počernická 53, P. 10“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“, a „předmětný dům“, resp. „dům“) a místo nich osadit radiátory, které splňují podmínky technické dokumentace vydané výrobcem nebo dovozcem podle nařízení vlády č. 178/1997 Sb. a technické normy obsažené v prohlášení o shodě vydaném výrobcem nebo dovozcem podle zákona č. 22/1997 Sb., a aby byl dále povinen předložit mu kopii písemného ujištění, že výrobce nebo dovozce radiátorů (popřípadě dodavatel nátěrů) vydal prohlášení o shodě ve smyslu zákona č. 22/1997 Sb.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. září 2002, č. j. 17 C 324/96-168, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 20. listopadu 2002, č. j. 17 C 324/96-173, změněnou žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. května 2003, č. j. 53 Co 99/03, 53 Co 145/03-189, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku zamítajícím žalobu se žádostí o vyslovení povinnosti žalovaného předložit žalobci kopie písemného ujištění výrobce či dovozce radiátorů o vydání prohlášení o shodě a v tomto rozsahu řízení zastavil; současně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku zamítajícím žalobu se žádostí o vyslovení povinnosti žalovaného demontovat radiátory a osadit radiátory splňující technické normy a ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že v dalším řízení věc projedná jiný samosoudce soudu prvního stupně.
Další zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. prosince 2003, č. j. 17 C 324/96-199, byl k odvolání žalobce usnesením odvolacího soudu ze dne 30. dubna 2004, č. j. 22 Co 160/2004-218, opět zrušen a věc mu byla znovu vrácena k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně usnesením ze dne 19. července 2005 připustil – kromě nároku na opravu poškozené zdi – změnu žaloby a následně rozsudkem ze dne 23. září 2005, č. j. 17 C 324/96-356, zamítl změněnou žalobu, aby žalovaný byl povinen ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozsudku: 1. demontovat v předmětném bytě 4 litinová otopná tělesa typu Kalor 500/160 (dále jen OT) zčásti opatřená poškozeným základním nátěrem světle šedé barvy, místy se zažloutlými skvrnami a v rozsahu asi 10 % plochy zasaženými povrchovou korozí, včetně konsol s ostrými hranami, převážně deformovaných, a držáků, jakož i zbytků držáků vyčnívajících ze zdi, a to 1 OT o 10 článcích se dvěma konsolami, jedním držákem a jedním zbytkem držáku vyčnívajícím ze zdi v kuchyni, 1 OT o 10 článcích se dvěma konsolami, jedním držákem a jedním zbytkem držáku vyčnívajícím ze zdi v dětském pokoji, tj. v pokoji proti vstupním dveřím do chodby z předsíně bytu, 1 OT o 12 článcích se třemi konsolami, jedním držákem a jedním zbytkem držáku vyčnívajícím ze zdi v obývacím pokoji, tj. v pokoji oproti vstupním dveřím do bytu, a 1 OT o 16 článcích se třemi konsolami a dvěma držáky v ložnici, a 2. místo demontovaných OT odborně osadit litinová OT typu Kalor 500/160 o stejném počtu článků tak, aby splňovala požadavky technické dokumentace svého výrobce a schváleného technického projektu tak, jak je uvedeno ve výrokové části rozsudku. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 7. dubna 2006, č. j. 51 Co 8/2006-390, nepřipustil změnu žalobního petitu učiněnou žalobcem při odvolacím jednání dne 7. dubna 2006 (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.).
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že dne 25. listopadu 1992 uzavřel žalobce smlouvu o nájmu předmětného bytu, že vlastníkem předmětného domu byla v té době původní žalovaná městská část Praha 10, že na základě jejího pokynu byly v předmětném bytě vyměněny dosavadní plechové radiátory bílé barvy za litinové radiátory opatřené základním nátěrem šedé barvy, že radiátory nebyly v té době napadeny rzí, že dosud jsou funkční, že vzniklou rez lze z nich odstranit, základní nátěr opravit a natřít je dalším nátěrem, že jejich chybná instalace snižovala výkon maximálně v řádu jednotek procent, že u nich mohlo docházet ke vzniku vzduchových bublin, které byly odstranitelné odvzdušněním, a že chyby v instalaci byly v průběhu sporu pronajímatelem odstraněny. Dále zjistily, že povinnost opatřit radiátory více nátěry nestanoví žádná norma, že výrobce musí radiátory opatřit pouze základním nátěrem chránícím je před korozi, že konečný vrchní nátěr litinového radiátoru má pouze dekorativní funkci, že jeho absence nesnižuje životnost radiátoru a že i bez něj jsou radiátory plně funkční. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že uplatněný nárok je zapotřebí posoudit podle §687 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a že při jeho posouzení se neuplatní právní úprava obsažené v zákoně č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Odvolací soud v této souvislosti mimo jiné uvedl, že právní vztah nájmu bytu je charakterizován komplexem práv a povinností jak pronajímatele tak také nájemce a že tento právní vztah má svá specifika vyplývající z dosavadní zvýšené ochrany nájemce. Poté oba soudy uzavřely, že žalobcův nárok na výměnu radiátorů nelze shledat důvodným, neboť dosavadní radiátory jsou funkční i bez vrchního nátěru, který má pouze dekorativní funkci. Navíc žádný právní předpis neukládá pronajímateli, aby před uvedením otopného tělesa do provozu jej opatřil konečným nátěrem; nátěr otopných těles lze proto pokládat za běžnou údržbu ve smyslu nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník, kterou je povinen zajistit nájemce bytu. Soudy rovněž dovodily, že „žaloba nese znaky šikanozního charakteru, neboť žalovaný opakovaně projevil snahu odstranit nedostatky otopných těles“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Ve vztahu k výroku I. napadeného rozsudku namítl, že – z důvodů podrobně v dovolání rozvedených – je řízení před odvolacím soudem postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí v této části spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ohledně výroku II. namítl, že odvolací soud neprojednal jeho námitku, že soud prvního stupně zamítl žalobu z více důvodů, které jsou rozporné, a že rozsudek soudu prvního stupně je rozporný v důvodech a je nepřezkoumatelný. Dále uvedl, že již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zdůraznil, že – z důvodů v dovolání specifikovaných – soud prvního stupně porušoval jeho práva a zatížil řízení vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a pokračoval, že odvolací soud tyto jeho námitky v rozporu s ustanovením §212 o.s.ř. neprojednal, v napadeném rozsudku nejprve obšírně a jednostranně v jeho neprospěch nesprávně interpretoval důvody žaloby, rozsudek soudu prvního stupně i odvolání proti němu a poté se ztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně, aniž se zabýval konkrétními odvolacími námitkami. Z těchto důvodů je podle dovolatele řízení postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poté se dovolatel obsáhle vyjádřil k otázkám zjištěného skutkového stavu a zdůraznil, že skutková tvrzení uváděná odvolacím soudem v žalobě neuvedl. Kromě toho se vyjádřil také k důkazu znaleckým posudkem Ing. M. N. a uvedl, že pokud otopná tělesa v bytech nepodléhají žádným předpisům, lze do bytu jako otopná tělesa osadit cokoliv; takový závěr je však podle dovolatele v rozporu s postupem soudu v důkazním řízení i s délkou trvání sporu (celých deset let, po které se soudy žalobou zabývaly, pak bylo vynaloženo nesmyslně). Dovolatel opakovaně zdůrazňoval, že v řízení se výměny radiátorů nedomáhal. Poté také namítl, že uplatněný nárok měl být posouzen podle zákona č. 102/2001 Sb., resp. právních předpisů, které mu předcházely, a to zejména podle §8 odst. 1 zákona č. 22/1997 Sb. a §2, 7, 21, 23a a 24 zákona č. 634/1992 Sb. Ztotožnil se sice s názorem, že právní vztah mezi pronajímatelem a nájemcem bytu je nutno posuzovat podle §687 odst. 1 obč. zák., avšak podle jeho názoru je zde zapotřebí použít i příslušná ustanovení zákona č. 634/1992 Sb. (neboť občanský zákoník jeho použití nevylučuje) a také další ustanovení občanského zákoníku. Podle dovolatele povinnost opatřit otopná tělesa před uvedením do provozu konečným nátěrem je technickým požadavkem stanoveným v technické dokumentaci výrobce, otopná tělesa v jeho bytě tímto nátěrem opatřena nebyla a z nařízení vlády č. 258/1995 Sb. nevyplývá, že by to měl zajistit nájemce bytu. Z důvodů uvedených v dovolání se dovolatel ohradil rovněž proti názoru, že z jeho strany jde o šikanozní výkon práva, a mimo jiné uvedl, že soudy se v této souvislosti „nezabývaly znaky uvedenými v §3 o. z.“. Dovolatel zastává názor, že pro posouzení dané věci nemá žádný význam konstatování odvolacího soudu, že české technické normy nejsou obecně závazné. Navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatel v dovolání neoznačil otázky, které by měly být podle jeho názoru zásadně právně významné, že okolnosti uváděné v dovolání pod písmeny a) až f) nelze za otázky zásadního právního významu pokládat a navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Jinak se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám a ztotožnil se s právním posouzením věci odvolacím soudem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Následně se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Výrokem I. napadeného rozsudku (který byl rovněž dovoláním napaden) odvolací soud nepřipustil změnu žalobního petitu učiněnou žalobcem při odvolacím jednání dne 7. dubna 2006. Rozhodnutí v této části má povahu usnesení (srov. ustanovení §95 odst. 2 ve spojení s §167 odst. 1 o.s.ř. aplikovatelná za použití ustanovení §211 o.s.ř. i v odvolacím řízení) a na jeho povaze nic nemění ani to, že se v daném případě stalo součástí napadeného rozsudku.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 1 písm. a/ b/ a c/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné už proto, že usnesení odvolacího soudu o nepřipuštění změny žalobního petitu není rozhodnutím ve věci samé.
Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení §238 odst. 1, §238a odst. 1, §239 odst. 1, 2 a 3 o.s.ř., upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, neboť žádné z citovaných ustanovení nepřipouští dovolání proti usnesení odvolacího soudu o nepřipuštění změny žalobního petitu.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti tomuto výroku napadeného rozsudku ze žádného v úvahu přicházejícího ustanovení občanského soudního řádu.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku II.) se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že v rozsudku potvrzeném napadeným rozsudkem nerozhodl soud prvního stupně o změněné žalobě jinak než ve svých předcházejících odvolacím soudem zrušených rozsudcích ze dne 18. září 2002, č. j. 17 C 324/96-168, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 20. listopadu 2002, č. j. 17 C 324/96-173, a ze dne 15. prosince 2003, č. j. 17 C 324/96-199 (ve všech těchto případech šlo o zamítavé rozsudky soudu prvního stupně).
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (jehož prostřednictvím namítl, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a dále také dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění). Dovolatel však přehlédl, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (i z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají. Současně opomenul, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Nelze ani opomenout, že – nemůže-li se skutkový základ sporu v dovolacím řízení měnit – nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o.s.ř.), jinak řečeno pro dovolací řízení platí zákaz tzv. skutkových novot. Proto dovolací soud nemohl přihlížet ani ke skutkovým novotám uvedeným až v dovolání.
Jestliže tedy dovolatel zpochybnil rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a současně namítl, že řízení je postiženo vadami ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
K dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze uvést následující.
Z předchozího výkladu již vyplývá, že zásadní právní význam má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má (zásadní) význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, nýbrž je zásadně významná z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry, které odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení §687 odst. 1 obč. zák., postrádají potřebný judikatorní přesah, neboť – vzhledem k jedinečnému skutkovému základu – mohou být (zásadně právně) významné právě a jen pro projednávanou věc. Již z tohoto důvodu nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné.
Soudní praxe (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2006, sp. zn. 26 Cdo 1325/2005, a ze dne 16. ledna 2007, sp. zn. 26 Cdo 2071/2005) však rovněž dovodila, že v ustanovení §687 odst. 1 obč. zák. (jakož i v ustanoveních na něj bezprostředně navazujících – v poměrech projednávané věci zejména v ustanoveních §691 a §692 obč. zák. ) jsou upravena práva a povinnosti z nájmu bytu. Vedle odevzdací povinnosti je pronajímatel povinen zajistit nájemci plný a nerušený výkon jeho práv spojených s užíváním bytu (§687 odst. 1 obč. zák.). Povinnosti pronajímatele však vyplývají i z dalších ustanovení občanského zákoníku upravujících sankce za nesplnění povinností stanovených v §687 odst. 1 obč. zák. (v dané věci zejména z ustanovení §691 a §692 obč. zák.), jakož i z ustanovení upravujících práva nájemce, neboť jejich rubem je povinnost pronajímatele. Základním právem nájemce je právo užívat byt, společné prostory a zařízení domu a požívat plnění, jejichž poskytování je s užíváním bytu spojeno (§688 obč. zák.). Tomu odpovídá rovněž povinnost nájemce užívat byt, společné prostory a zařízení domu řádně a řádně požívat plnění, jejichž poskytování je s užíváním bytu spojeno (§689 obč. zák.). Vedle toho je nájemce povinen – při výkonu svých práv – dbát, aby v domě bylo vytvořeno prostředí zajišťující i ostatním nájemcům výkon jejich práv (§690 obč. zák.); proto je také povinen vykonávat svá práva nájemce v souladu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.).
Zpochybnil-li pak dovolatel správnost závěru o šikanozním výkonu práva (závěru, který odvolací soud učinil podle §3 odst. 1 obč. zák.), lze konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti výroku II. napadeného rozsudku ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Za této situace dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006), a z částky 195,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 12. července 2007
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu