ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.304.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 304/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce J. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1. B. M., a 2. A. M., zastoupeným advokátkou, o vyklizení části nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 4 C 179/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. září 2006, č.j. 31 Co 271/2006-79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 11. 2005, č.j. 4 C 179/2005-59, uložil žalovaným povinnost vyklidit „3 místnosti o velikosti 12 m2; 14,4 m2; 12 m2 a příslušenství, v přízemí budovy č.p. 9 v H., se vstupem prvním zprava do budovy při čelním pohledu na budovu“ (dále jen „předmětné prostory“), a vyklizené je předat žalobci do 15 dnů od zajištění náhradního bytu, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. 9. 2006, č.j. 31 Co 271/2006-79, napadený rozsudek potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud posoudil dokazování před soudem prvního stupně jako dostatečné, ztotožnil se se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že žalobce je vlastníkem domu č.p. 9 v H., a to na základě kupní smlouvy ze dne 31. 1. 2005, jejíž právní účinky nastaly vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 9. 2. 2005, a že předmětné prostory užívané žalovanými k bydlení jsou bytem nacházejícím se v původní obytné části zemědělské usedlosti (k níž se dochovalo toliko kolaudační rozhodnutí Obecního úřadu v H. ze dne 27. 5. 1926, podle něhož nebylo shledáno závad na adaptovaných hospodářských budovách a bylo povoleno jejich užívání) a jako byt byly užívány „od nepaměti“ již původními vlastníky této usedlosti (prokázáno zprávou společnosti A., a. s., ze dne 8. 11. 2005). Dále vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za prokázané, že žalovaná a její zemřelý manžel A. M. byli členy JZD R. z. v H. (dále jen „JZD“), že předmětné prostory byly rozhodnutím představenstva JZD ze dne 5. 4. 1968 přiděleny A. M. a že mezi JZD a 1. žalovanou, která byt užívá se svým synem – 2. žalovaným - byla uzavřena nedatovaná dohoda o užívání podnikového bytu.
Odvolací soud dospěl rovněž ke shodnému právnímu závěru, když uzavřel, že žalobci svědčí právo na ochranu vlastnického práva dle §126 občanského zákoníku, neboť žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu. Předpokladem pro uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu a současně vznik práva osobního užívání bytu podle §154 občanského zákoníku ve znění před novelou zákonem č. 509/1991 Sb. je rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení bytu. Takovýmto příslušným orgánem je podle §18 zákona č. 41/1964 Sb. místní národní výbor. Jednotné zemědělské družstvo je podle §25 odst. 2 cit. zákona zmocněno toliko k přidělování bytů z bytové výstavby jednotných zemědělských družstev. Odvolací soud tedy ve shodě se soudem prvního stupně vyslovil závěr, že orgánem příslušným k vydání rozhodnutí o přidělení předmětného bytu byl pouze místní národní výbor, nikoli JZD, v důsledku čehož je dohoda uzavřená mezi JZD a 1. žalovanou neplatná ve smyslu §39 občanského zákoníku.
Odvolací soud se dále ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že žalovaným přísluší s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku bytová náhrada ve formě náhradního bytu, neboť v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že jim svědčí platný titul k bydlení a nedostatky tohoto titulu nezpůsobili.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) bez toho, že by výslovně označili dovolací důvody. Z obsahu dovolání pak lze usoudit na uplatnění dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) i písm. b) a §241a odst. 3 o.s.ř. Zásadní právní význam dovolatelé přisuzují otázce, zda byty v zemědělské usedlosti, která je ve vlastnictví či užívání družstva dle vládního nařízení č. 50/1955 Sb., podléhají působnosti zákona č. 41/1964 Sb., zda lze při rozhodování o přidělování takovýchto bytů vycházet pouze z obecné úpravy podle občanského zákoníku a zákona č. 41/1964 Sb., a také otázce, zda smyslem ustanovení §25 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. není právě ochrana uživatelů takovýchto specifických bytů, když v jeho textu není obsažena „jednoznačná podmínka platnosti právního vztahu“. Naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení pak shledávají v tom, že se odvolací soud s výše uvedenými otázkami nevypořádal.
Dovolatelé vyslovují nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, potažmo i soudu prvního stupně, že národní výbor nevydal žádné rozhodnutí o přidělení bytu, neboť tato skutečnost nebyla dle jejich názoru v řízení prokázána. Na základě toho, že taková listina nebyla předložena a že ji žalovaní nemají k dispozici, nelze dojít k závěru, že nebyla vůbec vydána a ani oznámení JZD o přidělení uvolněných bytů ze dne 5. 4. 1968, zpráva společnosti A., a. s., právního nástupce JZD nebo zpráva Obecního úřadu H., které jsou obsahem spisu, nevylučují její existenci. V této souvislosti dovolatelé odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, a vyslovují názor, že bylo-li v rozhodné době vydání rozhodnutí o přidělení bytu zákonným předpokladem pro uzavření smlouvy o odevzdání a převzetí bytu (jež mohla být uzavřena i konkludentně), bylo takovéto rozhodnutí nepochybně vydáno, neboť v opačném případě by jistě bylo žalovaným užívání bytu znemožněno ze strany příslušných kontrolních orgánů. Dovolatelé dále, rovněž s odkazem na shora uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, předkládají dovolacímu soudu k posouzení, zda nebylo řízení postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť jsou toho názoru, že důkazní břemeno ohledně vydání příslušného rozhodnutí měl nést žalobce, nikoliv žalovaní, jak tomu bylo v řízení před soudy obou stupňů.
Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, neboť jeho neprodleným výkonem by žalovaným mohla být způsobena neodčinitelná újma, a poté zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a současně i rozsudek soudu prvního stupně, který je postižen stejnou vadou nesprávného právního posouzení, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Následně se Nejvyšší soud zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu je upravena ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Zpochybňují-li tedy dovolatelé skutková zjištění soudů obou stupňů, resp. způsob hodnocení důkazů, na jejichž základě soudy dospěly k závěru, že příslušným národním výborem nebylo vydáno rozhodnutí o přidělení bytu týkající se předmětných prostor, nemůže být jejich námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Z tohoto důvodu je nepřípadný odkaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, v němž byla (vzhledem k přípustnosti dovolání založené ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) správnost skutkových zjištění dovolacímu přezkumu otevřena. Pro úplnost lze dodat, že názor dovolatelů o povinnosti (břemenu) žalobce prokázat, že národní výbor nevydal rozhodnutí o přidělení bytu, je v rozporu s pravidly formální logiky, neboť prokázat lze pouze skutečnost, která se stala, nikoli skutečnost, která se nestala.
Právní otázka se dá pokládat za správně nevyřešenou a současně splňující atribut možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky spojené s posouzením jedinečného skutkového základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, ročník 2001, pod C 203). Právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, a ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 604/2000, publikovaná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, ročník 2001, pod C 103 a C 111).
Podle §155 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před novelou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.“) vzniká právo užívat byt dohodou o odevzdání a převzetí bytu uzavřenou mezi organizací a občanem. Nezbytným předpokladem pro uzavření takovéto dohody bylo podle §154 odst. 1 obč. zák. rozhodnutí o přidělení bytu vydané místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty, popř. jiná skutečnost, s níž zákon spojoval právo na uzavření této dohody. Bez předchozího rozhodnutí o přidělení bytu byla dohoda o přidělení a převzetí bytu neplatná ve smyslu §39 obč. zák. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1853/99, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, pod C 296). Výjimky z působnosti zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření z byty, byly taxativně stanoveny v jeho §75 písm. a) až e), u nichž zákon rozhodnutí o přidělení bytu k platnému uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu nevyžadoval (srov. Občanský zákoník – komentář, díl. I., Praha, Panorama 1987, s. 556).
Z dikce ustanovení §75 zákona č. 41/1964 Sb. jednoznačně vyplývá, že byty v zemědělské usedlosti ve vlastnictví či užívání jednotného zemědělského družstva dle nařízení vlády č. 50/1955 Sb. nebyly vyňaty z působnosti tohoto zákona. Dohoda o odevzdání a převzetí takového bytu mohla být tedy platně uzavřena toliko na základě předchozího rozhodnutí o přidělení bytu vydaného k tomu příslušným orgánem (nenastala-li jiná skutečnost, s níž zákon spojoval právo na uzavření této dohody).
Příslušnost představenstva jednotného zemědělského družstva k přidělování bytů byla dána podle §25 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb. u bytů z bytové výstavby jednotných zemědělských družstev. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel ve svém rozhodnutí ze závěru, že předmětné prostory nejsou bytem z bytové výstavby jednotných zemědělských družstev; otázka posouzení charakteru bytu ostatně ani nebyla dovoláním zpochybněna. Vyslovil-li tedy soud závěr o absolutní neplatnosti dohody o převzetí a odevzdání bytu v důsledku toho, že o jeho přidělení rozhodl k tomu absolutně věcně nepříslušný orgán, nepostupoval v rozporu s hmotným právem ani ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11.1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněného pod č. 9, sešitu č. 2 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, není soud mimo rámec správního soudnictví oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu (zde rozhodnutí o přidělení bytu), může jej přezkoumat jen se zřetelem k tomu, zda jde o akt nicotný (nulitní). Přitom nicotným aktem je správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod č. 11 v sešitě č. 2 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsudku ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 156/2001, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 13, pod C 950, pak Nejvyšší soud dovodil, že rozhodnutí absolutně věcně nepříslušného orgánu o přidělení bytu je paaktem (nicotným aktem).
Atributy zásadního právního významu nebyly shledány ani v otázce, zda ustanovení §25 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. neposkytuje ochranu uživatelům bytů, jejichž užívací právo k bytu se netransformovalo na nájem podle §871 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992 v důsledku absolutní neplatnosti dohody o převzetí a odevzdání bytu. Platnost právního úkonu je nutno posuzovat podle obecně závazných právních předpisů, jaké existovaly v době, kdy byl právní úkon učiněn, přičemž k odstranění následků neplatnosti stanovených v §39 občanského zákoníku nemůže vést ani okolnost, že později došlo ke změně nebo zrušení obecně závazného právního předpisu, s nímž byl právní úkon v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 586/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, pod C 266). Následky absolutní neplatnosti právního úkonu nastávají přímo ze zákona (ex lege) a působí od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou. Je tedy pojmově zcela vyloučeno, aby pozdější právní předpis spojoval vznik právních vztahů s absolutně neplatným právním úkonem a poskytoval takovýmto právním vztahům ochranu.
Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Jestliže tedy dovolatelé uplatňují jako dovolací důvod vadu řízení, které se soudy obou stupňů měly dopustit v rámci dokazování, nemůže tato námitka založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud k ní proto přihlédnout nemohl, i kdyby touto vadou bylo řízení skutečně postiženo.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud neshledal důvodným a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovaným právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. března 2007
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu