ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.313.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 313/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) S. s. Z., s. r. o., b) S., s. r. o., a c) Ing. arch. D. C., žalobci a) a c) zastoupeni advokátem, proti žalovaným 1) městu Z., zastoupenému advokátem, 2) P. s. Z., b. d., 3) S. d. A., d., žalovaní 2) a 3) zastoupeni advokátem, a 4) D. P., d., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 C 567/2003, o dovolání žalobců a) a c) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2005, č.j. 17 Co 398/2004-297, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci a) a c) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovaným 1) a 4) náklady řízení o dovolání každému v částce 2.575,- Kč, a žalovaným 2), 3) každému v částce 1.537,50 Kč, vždy do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupců JUDr. F. S., JUDr. J. O. a JUDr. P. I..
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 23. 9. 2004, č. j. 18 C 567/2003-226, kterým byla zamítnuta žaloba na určení vlastnictví prvního žalovaného k budově učeben a ubikace a pozemkům parc. č. 2093 a následujících, vše v k.ú. Z.-m. a obci Z., jak jsou nemovitosti specifikovány ve výroku I. soudu prvního stupně. Žalobci a) a c) byli zavázáni k náhradě nákladů odvolacího řízení vůči všem žalovaným v částkách 12.078,50 Kč, 7.268,- Kč a 6.142,50 Kč, vždy do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právních zástupců.
Odvolací soud se při přezkumu rozsudku soudu prvního stupně zabýval zejména otázkou, zda byla správně posouzena (ne)existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnictví prvního ze žalovaných účastníků. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný 1) jako původní vlastník předmětných nemovitostí oznámil záměr prodeje těchto nemovitostí, a to na základě schválení odprodeje a pronájmu nemovitostí usnesením zastupitelstva města Z. ze dne 25. 3. 2002. Do výběrového řízení se přihlásili žalovaní 2) až 4) a žalobci – dva z nich uzavřeli pro tento účel sdružení K. Z. Rozhodnutím zastupitelstva města Z. ze dne 9. 9. 2002 pak bylo schváleno, aby předmětné nemovitosti byly prodány žalovaným 2) až 4) a poté dne 29. 10. 2002 došlo k uzavření kupní smlouvy. Žalobci se žalobou (ze dne 22. 4. 2003) domáhali také určení neplatnosti kupní smlouvy; řízení o této části žaloby bylo vyloučeno k samostatnému projednání. Odvolací soud dospěl posléze ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na určení tohoto právního vztahu ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., neboť případným určením vlastnictví by se nic nezměnilo na jejich právním postavení. Zejména to platilo v případě žalobce b), který nebyl ani účastníkem výběrového řízení. Z pouhého fiktivního předpokladu, že by žalovaný 1) měl v rámci své kompetence předmětné nemovitosti znovu prodávat (v případě určení neplatnosti kupní smlouvy), a že by je případně po rozhodnutí zastupitelstva města prodal žalobcům, nelze naléhavý právní zájem na určení vlastnictví dovozovat. Žalovaný 1) jako převodce nemovitostí se ostatně ani již necítí být jejich vlastníkem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a) a c) obšírné dovolání, ve kterém vyčerpávajícím způsobem popsali všechny skutkové i právní aspekty věci. Za pomoci rozsáhlé právní argumentace i odkazů na judikaturu a literaturu dovozovali jak protiprávnost tzv. výběrového řízení, tak i neplatnost následné kupní smlouvy města s jinými osobami, a posléze i procesní vady, jež se měly v řízení před oběma instancemi objevit. Problémem dovolání však zůstalo, že sice obsahuje chronologii případu a do značné míry i analýzu vývoje jeho právního posouzení, ale nevymezuje jasně konkrétní právní otázku (či více otázek), které by měl dovolací soud vyřešit – jak z hlediska sjednocování judikatury, tak i z pohledu řešení pro věc určující právní otázky v souladu či rozporu s hmotným právem. Přitom dovolací soud, jak níže rozvedeno a doloženo odkazy na judikaturu, připomíná, že se dovolatelé ocitli – co do přípustnosti dovolání - ve sféře nikoli prosté nápravy rozsudků nižších instancí (viz první dvě varianty přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř.), ale v oblasti cíleného přezkumu zásadně z pohledu sjednocování judikatury (odst. 3 tamtéž). Posledně zmíněný přezkum ovšem předpokládá zřetelnou formulaci právní otázky (viz konstantní judikatura citovaná níže), a tou je, v rámci vylíčení dovolacích důvodů – či jinak řečeno, v rámci vázanosti obsahem dovolání –, určen další směr jeho úvah.
Všichni žalovaní se k dovolání písemně vyjádřili a navrhli, aby dovolací soud dovolání nevyhověl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci a) a c), zastoupení advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobci mohli dovozovat přípustnost dovolání pouze z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněné dovolací důvody, jež by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně označí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, str. 536, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23, str. 203 a násl.). Jestliže taková právní otázka není v dovolání výslovně vymezena, pak nelze žádat po dovolacím soudu, aby se stal dovolací přezkum bezbřehou revizí případu, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity danými v §242 o. s. ř. a v důsledcích i s vůdčí procesní zásadou rovnosti účastníků.
Právní otázka se dá pokládat za nevyřešenou a současně splňující atribut možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky, spojené s posouzením jedinečného skutkového základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 203). Právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. a 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 22 Cdo 604/2000, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111).
Podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí resp. jím řešená právní otázka odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, č. 19).
Zmíněný zásadní právní význam však nemůže být rozhodnutí nižší instance (právní otázce pro něj určující) dovolacím soudem přiznán, jestliže tvrzení dovolatele, jimiž je dovolací soud vázán, označují za podstatnou takovou otázku, která svou povahou není posouzením právního aspektu věci (otázky aplikace či interpretace práva), ale zpochybněním skutkového základu věci, jak byl zjištěn nižšími instancemi. Tímto skutkovým základem je však dovolací soud – jenž je soudem právního přezkumu, nikoli soudem „skutkovým“ resp. nalézacím – vázán a není oprávněn jej měnit (viz konstantní výklad zásad dovolacího řízení včetně komentářů zejména k §243a o. s. ř.).
Dovolání žalobců neodpovídá žádnému z uvedených zákonných i interpretačních požadavků přípustnosti. Právní otázka není v dovolání jasně vymezena - nemá-li dojít k úplné revizi celého rozsudku - a důvody dovolání, byť jen zčásti, navíc zasahují i do procesní oblasti (určovací žaloba, její charakter, další procesní námitky), jež však při eventualitě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ani nemůže být předmětem dovolacího přezkumu (viz výše citované usnesení NS sp. zn. 21 Cdo 541/2004). Doplnění dovolání po uplynutí dovolací lhůty již nebylo pro dovolací soud relevantní (§242 odst. 4 o. s. ř.).
Nejvyšší soud jen mimo rámec svých relevantních závěrů poznamenává, že jeho právní názor na ad hoc posouzení vztahu žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy a určení vlastnictví je v podstatě shodné s odvolacím soudem. Za vzniklého právního stavu, nehledě na nedostatek aktivní legitimace druhého ze žalobců, může být v krajním případě prioritou pouze (současně zvlášť projednávané) určení neplatnosti kupní smlouvy – jedině poté by mohl vyvstat naléhavý právní zájem na straně některých žalobců.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobců a) a c) odmítl.
Úspěšným žalovaným 1), 4) vzniklo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. polovina sazby, tj. 5.000,- Kč (§5 písm. b/, §14 odst. 1, §15 cit. vyhl.), krácená však ještě o 50% podle §18 odst. 1 téhož předpisu, za jediný úkon v dovolacím řízení, na 2.500,- Kč. Poté bylo nutno přičíst režijní paušál ve výši 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Společně zastoupeným žalovaným 2), 3) se podle §17 odst. 2 téhož předpisu zvýšila sazba odměny o 20% na 12.000,- Kč, takže po krácení dvakrát o polovinu a přičtení paušálu činily jejich náklady řízení 3.075,- Kč; dovolací soud zde posléze rozdělil náklady řízení ve prospěch obou společně zastoupených žalovaných.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. ledna 2007
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.
předseda senátu