ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.4929.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4929/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce JUDr. M. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. České republiky, za účasti města P., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, zast. advokátem, o uložení povinnosti převést pozemky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 275/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2007, č. j. 51 Co 522/2006-166, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, jímž by žalovanému bylo uloženo uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu konkrétně určených pozemků podle §11 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Svůj návrh odůvodnil tím, že mu oprávněná osoba postoupila restituční nároky.
Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem z 19. 5. 2006, čj. 11 C 275/2005-45, žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobě není možné vyhovět již proto, že žalobce při výběru konkrétních pozemků nedal soudu souhlas k tomu, aby vybral i jiné vhodné pozemky. Jako další důvod pro zamítnutí žaloby soud prvního stupně uvedl, že uplatněný restituční nárok na vydání náhradních pozemků, který žalobce získal postoupením, zanikl k 31.12.2005 podle §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. (dále jen „restituční tečka“), aniž by bylo rozhodné, že nárok byl ve stanovené lhůtě uplatněn u soudu. Konečně soud prvního stupně uvedl, že podle §11a zákona o půdě ve znění novely č. 131/2006 Sb. mohou být náhradní pozemky převáděny výhradně na základě veřejných nabídek, což vylučuje vypořádání nároku žalobce jiným způsobem než právě jejich prostřednictvím.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 7. 2007, č. j. 51 Co 522/2006-166, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že na situaci žalobce dopadají ustanovení o restituční tečce, neboť Ústavní soud sice zrušil ustanovení o restituční tečce nálezem ze 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, Sb. n. a u., sv. 29, č. 39, a dále pod č. 531/2005 Sb., avšak pouze ve vztahu k původně oprávněným osobám a jejich dědicům, nikoli ve vztahu k postupníkům.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Důvod přípustnosti shledal v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., a to pro rozpor ustanovení o restituční tečce s hmotným právem, konkrétně s ústavními předpisy a závaznými mezinárodními smlouvami. Porušení ústavních zákonů a mezinárodních smluv dovozoval z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) „ve věcech J. A. P. (Oxford) Ltd and J. A. P. (Oxford) L. Ltd v. the U. K. nebo N. A. and O. v. T.“, podle které má být podmínkou pro zabavení majetkového práva poskytnutí kompenzace. Žalobce rovněž poukázal na čl. 11 odst. 4 Listiny („Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.“), s tím, že „toto ustanovení upravuje nejen vyvlastnění, ale zbavení, popř. omezení jakéhokoli majetkového práva“, přičemž k vyvlastnění v dané věci nedošlo ve veřejném zájmu ani za (dostatečnou) náhradu. Žalobce dále k nálezu Pl. ÚS 6/05 uvedl, že tam vyslovené závěry nelze paušálně aplikovat na veškeré nároky postupníků, že pro rozlišení právního postavení původně oprávněných osob (a jejich dědiců) a postupníků chybí zákonná opora a že se tvrzení o nutnosti postupníků snášet rizika „této cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků“ (Pl. ÚS 6/05) nalézá v rozporu s ústavními limity demokratického právního státu. Konečně žalobce brojil proti závěrům soudů nižšího stupně, že žalobci mohly být pozemky vydány jen v rámci veřejných nabídek ve smyslu §11a zákona o půdě.
Žalovaný ani vedlejší účastník se k dovolání nevyjádřili.
C. Přípustnost dovolání
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou prostřednictvím advokáta, splňující formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o.s.ř. a opírající se o způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolání však není přípustné. Protože odvolací soud potvrdil první rozsudek soudu prvního stupně, mohlo by být dovolání přípustné, jen pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Takový závěr však dovolací soud neučinil z níže uvedených důvodů:
I. Dovolací soud předesílá, že závěr o zániku nároku na vydání nemovitosti k 31. 12. 2005 plyne z jeho ustálené judikatury, od níž neshledal důvod se odchylovat. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 8.11.2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, na který navázala usnesení z 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007; z 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007; z 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007; z 13. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1122/2007; z 14. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1443/2007; z 7. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1904/2007; z 7. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2068/2007; z 25. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2527/2007; z 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2629/2007; z 10. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2718/2007; z 18. 7. 2007, sp. zn. 2902/2007; z 10. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2908/2007; a z 10. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2932/2007.
II. Přípustnost dovolání nemohla založit ani polemika s výše citovaným nálezem Ústavního soudu Pl. ÚS 6/05. Protože Ústavní soud ustanovení o restituční tečce nezrušil a jeho rozhodnutí je ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny orgány a osoby, zůstala tato ustanovení součástí českého právního řádu. Jinými slovy, návrh na zrušení ustanovení o restituční tečce podle čl. 95 odst. 2 Ústavy podaný dovolacím soudem by byl zjevně bezúspěšný z důvodu překážky věci rozsouzené podle §35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, s tím, že během 2 let se nemohly zásadně změnit společenské poměry, ani nedošlo k relevantní změně právního řádu (srovnej nález Pl. ÚS 11/02 z 11. 6. 2003, uveřejněný ve Sb. n. a u., č. 87, sv. 30, a dále pod č. 198/2003 Sb.). Navíc zrušení ustanovení o restituční tečce jen ve vztahu k některým skupinám osob nepřipadá v úvahu proto, že v zákonu o půdě se již nenachází podrobnější kategorizace než na původně oprávněné osoby a postupníky (jinak řečeno, v rámci těchto kategorií zákon již nenabízí menší „textovou jednotku“), když právě na této kategorizaci je nález Pl. ÚS 6/05 postaven.
III. Konečně přípustnost dovolání nezaložila ani námitka přednostní aplikace ustanovení Úmluvy (Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyhlášené pod č. 209/1992 Sb.). Dovolací soud se totiž neztotožnil s dovolací námitkou o obecném rozporu ustanovení o restituční tečce s Úmluvou. K tomu uvádí, že i podle žalobcem uvedeného rozsudku senátu ESLP ze dne 11. 10. 2005 ve věci N. A. a další proti T., č. podání 37451/97, odst. 41, a rozsudku velkého senátu ESLP z 30. 8. 2007 ve věci J. A. P. (Oxford) Ltd and J. A. P. (Oxford) L. Ltd proti Spojenému království, č. podání 44302/02, odst. 75 až 85, výše kompenzace představuje jen jeden z faktorů vstupujících do kontextuálního hodnocení, zda „bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem společnosti a požadavky na ochranu základních práv jednotlivce“ (rozsudek pléna ESLP z 23. září 1982 ve věci S. a L. proti Š., č. podání 7151/75 a 7152/75, odst. 69), anebo zda naopak došlo k porušení čl. 1 protokolu č. 1 Úmluvy. Řečeno jinak, i finanční satisfakce (§16 zákona o půdě) v nižší hodnotě namísto vydání nemovitostí neznamená porušení Úmluvy bez dalšího. Nelze v dané věci ani přehlédnout, že se žalobce již vzhledem k rozsahu svých postoupením získaných a v tomto řízení uplatňovaných nároků zřejmě „zabýval komerčními aktivitami, které již svou samotnou povahou zahrnovaly prvek rizika,“ v jejichž případě ESLP neshledal porušení čl. 1 protokolu č. 1 Úmluvy i za absence finanční náhrady (srov. rozhodnutí senátu ESLP z 29. 11. 1991 ve věci P. V. D. Ltd. a další proti I., č. podání 12742/87, odst. 59). Za této situace nezbývá než uzavřít, že dovolání není přípustné, neboť žalobce ani netvrdil žádné zvláštní okolnosti svědčící pro možnost aplikovat v jeho konkrétní věci přednostně Úmluvu.
Z uvedeného plyne, že žalobce nevymezil otázku zásadního právního významu, na níž by spočívalo rozhodnutí odvolacího soudu, a proto bylo dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán již tím, že žalovanému prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. prosince 2007
JUDr. Iva B r o ž o v á , v. r.
předsedkyně senátu