ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.412.2005.1
sp. zn. 33 Odo 412/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců: a) T. S., b) S. K., c) L. H., d) V. Š., e) Š. P., f) L. D., g) H. Z., h) P. Š., i/ H. Š., , j) V. R., k) J. K. a l) S. P., všech zastoupených advokátkou, proti žalované B. s. r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení 546.564,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro P. pod sp. zn. 16 C 70/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v P. ze dne 4. listopadu 2004, č. j. 53 Co 330/2004-350, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou v konečném znění po žalované domáhali zaplacení částky 840.020,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které žalovaná na jejich úkor získala v období let 1998 a 1999 užíváním jejich pozemků bez právního důvodu.
Obvodní soud pro P. rozsudkem ze dne 17. července 2002, č. j. 16 C 70/2000-125, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům 392.292,- Kč; žalobu o zaplacení dalších 247.728,- Kč a o příslušenství zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalované Městský soud v P. usnesením ze dne 13. listopadu 2002, č. j. 54 Co 303/2002-167, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že při stanovení výše bezdůvodného obohacení za užívání těch pozemků žalobců, které náležejí do zemědělského půdního fondu, je na místě vycházet z §22 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Pouze u ostatních pozemků soud určí výši bezdůvodného obohacení volnou úvahou s přihlédnutím k obvyklému nájemnému.
Obvodní soud pro P. poté rozsudkem ze dne 14. dubna 2004, č. j. 16 C 70/2000-311, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům 93.456,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 14. 1. 2000 do zaplacení a co do zbývající částky 546.564,- Kč a úroků z prodlení ve výši 10% z částky 392.292,- Kč od 29. 12. 1999 do 13. 1. 2000, z částky 298.836,- Kč od 14. 1. 2000 do 5. 2. 2002 a z částky 546.564 od 6. 2. 2002 do zaplacení žalobu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vycházel ze zjištění, že žalobci jsou spoluvlastníky pozemků parcelních čísel 2451/14 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 241 m2, 3103/134 - orná půda o výměře 1.309 m2, 3103/137 - orná půda o výměře 1.157 m2, 3103/141 - orná půda o výměře 488 m2, 3103/142 - orná půda o výměře 1.358 m2, 3103/144 - orná půda o výměře 2 m2, 3103/145 - orná půda o výměře 388 m2, 3103/146 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 6.834 m2, 3103/148 - orná půda o výměře 23 m2, 2455/2 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 432 m2, 2459/8 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 293 m2, 3103/138 - ostatní plocha o výměře 998 m2 a 3103/139 - ostatní plocha o výměře 8 m2, v katastrálním území R. (dále rovněž jen „pozemky“ či „předmětné pozemky“). Pozemky č. 2451/14, 3103/134, 3103/137, 3103/141, 3103/142, 3103/144, 3103/145, 3103/146 a 3103/148 o celkové rozloze 11.800 m2 tvoří (a v letech 1998 a 1999 tvořily) zemědělský půdní fond. Pozemky č. 2455/2, 2459/8, 3103/138 a 3103/139 o celkové výměře 1.731 m2 zemědělský půdní fond netvoří a netvořily jej ani v letech 1998 a 1999. Na pozemcích je umístěn skleníkový areál, jehož vlastníkem je podle smlouvy o prodeji státního majetku (č. 123/97) uzavřené mezi ní a Pozemkovým fondem České republiky žalovaná, která objekt převzala 22. 12. 1997. Od počátku roku 1998 žalovaná pozemky užívá, aniž uzavřela s žalobci nájemní smlouvu. Před ní pozemky užíval (a platil sjednané nájemné) Pozemkový fond České republiky na základě nájemní smlouvy uzavřené se žalobci dne 24. 1. 1996, kterou dne 27. 4. 1998 vypověděl. Obvyklé nájemné za pronájem předmětných pozemků bylo vyčísleno znaleckým posudkem; v období let 1998 a 1999 činilo 23,65 Kč ročně za metr čtvereční. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně uzavřel, že užíváním pozemků bez právního důvodu vzniklo žalované na úkor žalobců bezdůvodné obohacení, které je jim povinna vydat. Při stanovení jeho výše vycházel z toho, co by žalovaná platila za užívání předmětných pozemků podle nájemní smlouvy. Při respektování zásady, že volnou úvahu zohledňující získaný majetkový prospěch použije soud při určení výše bezdůvodného obohacení pouze tehdy, není-li cena stanovena právním předpisem, v intencích závazného právního názoru odvolacího soudu dovodil, že u pozemků tvořících zemědělský půdní fond je třeba vycházet z ustanovení §22 odst. 9 zákona o půdě, podle něhož činí roční nájemné 1% z ceny pozemku, nedohodnou-li se vlastník s nájemcem jinak. Podle vyhlášky č. 215/1995 Sb., která stanoví seznam katastrálních území s průměrnými cenami zemědělských pozemků, byla v rozhodném období průměrná cena zemědělského pozemku v katastrálním území R. 5,06 Kč za jeden metr čtvereční. Bezdůvodné obohacení, které v období let 1998 a 1999 žalovaná získala užíváním pozemků tvořících zemědělský půdní fond, tak představuje celkem částku 1.194,- Kč. U ostatních pozemků (tj. pozemků nenáležejících do zemědělského půdního fondu) soud vyšel z částek vynakládaných obvykle za užívání obdobné věci v daném místě a čase a bezdůvodné obohacení žalované za jejich užívání v rozhodném období stanovil částkou celkem 92.262,- Kč (tj. 1.731 m2 krát 23,65 Kč násobeno dvěma lety užívání). Námitky žalované, že došlo k promlčení části žalovaného nároku či vydržení práva věcného břemene k tíži předmětných pozemků, neshledal soud prvního stupně opodstatněnými.
K odvolání žalobců Městský soud v P. rozsudkem ze dne 4. listopadu 2004, č. j. 53 Co 330/2004-350, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku a ve výroku o nákladech řízení státu potvrdil, ve výroku o nákladech řízení účastníků jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně hodnotil jako správné s tím, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci řádně a úplně, svá zjištění zhodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a správně posoudil věc i po právní stránce. Nepřisvědčil námitce žalobců, že výše bezdůvodného obohacení za užívání všech pozemků měla korespondovat s tržním nájemným; konstatoval, že faktický stav pozemků ani způsob jejich užívání nemohou ničeho změnit na skutečnosti, že k jejich vynětí ze zemědělského půdního fondu nedošlo. Soud prvního stupně tudíž nepochybil, odmítl-li provést důkazy ke zjištění, jak jsou jednotlivé pozemky ve skutečnosti využívány. Odvolací soud zdůraznil, že nebylo-li možné pozemky náležející do zemědělského půdního fondu bez dohody účastníků pronajmout dráž než stanoví zákon o půdě (tedy bylo-li nájemné v rozhodné době zákonem regulováno), nemohla se žalovaná na úkor žalobců užíváním pozemků bezdůvodně obohatit o částku přesahující regulované nájemné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Brojí především proti závěru, že většina jejich pozemků je – a v rozhodném období byla – součástí zemědělského půdního fondu. Uvádějí, že předmětné pozemky byly dříve vedeny pod parcelními čísly 2454 a 2455, přičemž na výpisech z katastru nemovitostí z let 1998 a 1999 chybí údaj o tom, že se jedná o ornou půdy, resp. chybí označení o způsobu využití pozemků i způsob ochrany zemědělské půdy. Po novém vyměření, resp. přečíslování pozemků již katastr nemovitostí tyto údaje obsahuje; zatímco ve výpisu z roku 2001 jsou v kategorii orná půda vedeny pouze pozemky č. 3103/134, 3103/137, 3103/141, 3103/142, 3103/144 a 3103/148, ve výpisu z roku 2002 jsou do této kategorie bez důvodu zařazeny rovněž pozemky č. 2451/14 a 3103/146, které byly dosud evidovány jako ostatní plocha. Důvod těchto změn není znám a nevyplynul ani z důkazů provedených v řízení. Soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel z výpisu z katastru nemovitostí z roku 2002 a zahrnul pozemky č. 2451/14 a 3103/146 do kategorie orné půdy, ačkoli znalecký posudek vypracovaný soudem ustanovenou znalkyní ve svých přílohách obsahuje výpis z katastru nemovitostí z prosince 2001, v němž jsou předmětné pozemky vedeny jako ostatní plocha a nikoli orná půda. Odvolací soud toto pochybení ignoroval a nezabýval se argumenty ohledně zařazení pozemků ve výpisech z katastru nemovitostí v jednotlivých obdobích. Teprve před podáním dovolání Archiv hlavního města P. konečně nalezl dříve „ztracenou“ složku o vynětí předmětných pozemků (pod původními parcelními čísly) ze zemědělského půdního fondu. Z ní je patrno, že Státní statek hlavního města P., který na těchto pozemcích hospodařil, žádal o jejich vynětí ze zemědělského půdního fondu a od tohoto záměru následně upustil, neboť v evidenci byly tyto pozemky vedeny jako ostatní plocha. Skutečnost, že pozemky nepožívaly ochrany zemědělského půdního fondu, dokladuje i dopis úřadu Městské části P., odboru ochrany prostředí, ze dne 12. 2. 2001, ve kterém se uvádí, že v územním rozhodnutí z roku 1978 není pozemek parc. č. 2455 veden jako součást zemědělského půdního fondu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 7. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1777/97, dovolatelé dovozují, že není možné zařazovat pozemek, který je vyasfaltován a je na něm umístěno parkoviště a prodejna oděvů, do kategorie orná půda, a to ani v případě, že je takto veden v katastru nemovitostí; v případě rozporu mezi stavem podle zápisu v katastru a stavem skutečným je totiž namístě vyjít ze skutečného stavu, neboť vyhláška č. 178/1994 Sb. stanovila, že druh pozemku se v případě rozporu skutečného stavu se stavem právním posuzuje podle stavu skutečného a jde-li tedy o pozemek trvale zastavěný, nelze jej oceňovat jako zemědělskou půdu, byť by byl takto zapsán v evidenci katastru nemovitostí. I zákon o ochraně zemědělského půdního fondu uvádí, že půdní fond tvoří pozemky zemědělsky obdělávané. O takové pozemky se však v posuzované věci nejedná (jde např. o neobdělávané plochy mezi skleníky, vyasfaltované parkoviště apod.). Dovolatelé odkazují dále na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1280/99, v němž byl vysloven závěr, že bezdůvodné obohacení odpovídá zpravidla výši nájmu. Je-li výše nájemného závislá i na účelu a způsobu užívání, musí soud přihlédnout k tomu, jak ten, kdo se tímto způsobem obohatil, věc skutečně užíval a jaké nájemné by za takové užívání věci byl nucen za normálních okolností platit. Dovolatelé mají zato, že výše bezdůvodného obohacení byla v dané věci stanovena chybně, pokud soudy vycházely zčásti z regulovaného nájemného. Rozhodnutí soudů tak nejsou správná, neboť „nezhodnotila řádně navrhované důkazy a rozhodla tak nesprávně po stránce právní“. Ze všech těchto důvodu navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc jim vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovanými subjekty (žalobci) řádně zastoupenými advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že je podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že není opodstatněné.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod míří na pochybení spočívající ve vadnosti skutkového zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování mimo jiné tehdy, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, anebo hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8). Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocením důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. žalobci soudům vytýkají, že vycházely z výpisu z katastru nemovitostí z roku 2002 a pozemky č. 2451/14 a 3103/146 zahrnuly do kategorie orné půdy, ačkoli znalecký posudek vypracovaný soudem ustanovenou znalkyní ve svých přílohách obsahuje výpis z katastru nemovitostí z prosince 2001, v němž jsou předmětné pozemky vedeny jako ostatní plocha a nikoli orná půda. Tyto výtky nejsou důvodné, neboť soudům je jimi podsouváno zjištění, které ve skutečnosti vůbec neučinily. Jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že oba zmiňované pozemky (tedy jak pozemek č. 2451/14, tak pozemek č. 3103/146) jsou kategorizovány jako zastavěná plocha a nádvoří, a odvolací soud toto skutkové zjištění převzal. Podstatou výhrad, jimiž dovolatelé zpochybňují správnost skutkových závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, jsou však výhrady proti zjištění, že pozemky č. 2451/14, 3103/134, 3103/137, 3103/141, 3103/142, 3103/144, 3103/145, 3103/146 a 3103/148 o celkové rozloze 11.800 m2 jsou - a i v letech 1998 a 1999 byly – součástí zemědělského půdního fondu. Toto zjištění učinily soudy z listinných důkazů; vycházely z výpisů z katastru nemovitostí (a to od roku 1999), z výkazu dosavadního a nového stavu údajů katastru nemovitostí, ze zprávy úřadu Městské části P. ze dne 27. 8. 2003, ze zprávy Ministerstva zemědělství ČR - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 9. 10. 2003 a z rozhodnutí odboru životního prostředí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 30. 12. 2003. Z žádného z provedených důkazů nevyplývá odlišné zjištění; skutečnost, že ve výpise z roku 1998 chybí jak označení způsobu využití předmětných pozemků, tak i způsob jejich ochrany (tedy údaj, že jde o pozemky patřící do zemědělského půdního fondu) nikterak nevyvrací či nezpochybňuje zjištění, z něhož soudy obou stupňů při rozhodování vycházely. Nelze tudíž s úspěchem namítat, že uvedené zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, a dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. není naplněn.
Skutkovým podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu mohou být jen skutečnosti, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím nebo které vyšly najevo jinak, a to tak, jak jsou zachyceny v podáních účastníků a v protokolech o jednání. Při zjišťování skutkového stavu věci může soud vycházet toliko z důkazů, které byly označeny nejpozději v odvolacím řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí. Nelze v něm tudíž ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy (tj. skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení). Proto nemohl dovolací soud přihlížet k důkazům, jimiž žalobci argumentují teprve v dovolání a kterými hodlali prokázat své tvrzení, že předmětné pozemky nejsou součástí pozemkového půdního fondu (konkrétně složkou nově nalezenou v A. hl. m. P.). Na tom nemůže nic změnit ani dovolateli uváděný důvod, který jim zabránil v možnosti uplatnit tento důkaz v řízení před soudem prvního stupně, resp. v odvolacím řízení.
Námitkou, že odvolací soud pochybil při vyčíslení bezdůvodného obohacení, které žalovaná získala užíváním jejich pozemků, neboť měl vycházet z tržního nájemného a nikoli z nájemného, které v rozhodném období určoval zákon o půdě, uplatnili žalobci dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení věci.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Otázku ocenění prospěchu získaného užíváním cizí nemovitosti bez právního důvodu řešil dovolací soud nejen v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1280/1999, které žalobci zmiňují ve svém dovolání, ale v mnoha svých dalších rozhodnutích (srov. např. rozhodnutí ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, publikované v Souboru Nejvyššího soudu pod C 2701/2004, nebo ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 335/2004, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 942/2003, popř. ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99); v nich dovodil, že výši bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání nemovitosti bez právního důvodu lze určit peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným v daném místě a čase na užívání obdobných nemovitostí, zpravidla právě formou nájmu.
V rozsudku ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 768/2005, Nejvyšší soud dovodil, že bezdůvodné obohacení lze požadovat jen v takové výši, na niž by ten, na jehož úkor bylo získáno, měl nárok v případě uzavření nájemní smlouvy. Od tohoto názoru, jímž byly překonány závěry rozhodnutí ze dne 22. 7. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1777/1997 (v němž byla řešena otázka oceňování zemědělského pozemku), jimiž argumentují žalobci ve svém dovolání, nemá dovolací soud důvod odchylovat se ani v posuzované věci. V ní jde o situaci, kdy vlastníci předmětných pozemků nejsou vlastníky stavby, (resp. souboru staveb), která se na nich nachází. Původně šlo o stavbu ve vlastnictví státu, tedy o stav, který řešilo ustanovení §22 odst. 7 zákona o půdě. Vlastníci zastavěných pozemků žádnou z možností, kterou zákon nabízel k řešení konkurence vlastnických práv (tedy vztahu vlastníka stavby a vlastníka pozemku) nevyužili a stát převedl vlastnické právo ke stavbě na jiného (žalovanou). Žalovaná se žalobci na rozdíl od státu nájemní smlouvu neuzavřela, ani se s nimi nedohodla na nájemném. Žalobci tak po ní mohli za užívání svých pozemků náležejících do zemědělského půdního fondu požadovat pouze nájemné stanovené §22 odst. 9 zákona o půdě, který ve skutečnosti nájemné reguloval, a to na 1 % z ceny pozemku náležejícího do zemědělského půdního fondu. Cenová regulace nájemného měla v posuzovaném období své důvody a stíhala bez rozdílu všechny vlastníky pozemků náležejících do zemědělského půdního fondu, kteří se s nájemci nedohodli jinak, aniž by rozlišovala mezi způsoby využití takových pozemků. Nelze přehlížet, že dovolatelé samotné ocenění svých pozemků v dovolání nikterak nezpochybnili, brojí pouze proti tomu, že při vyčíslení bezdůvodného obohacení za bezprávné užívání pozemků patřících do zemědělského půdního fondu vycházely soudy z tzv. regulovaného a nikoli tržního nájemného, byť jde o pozemky, které žalovaná neužívá k zemědělské výrobě, nýbrž ryze komerčně. S odkazem na shora uvedené důvody lze přisvědčit odvolacímu soudu, že žalobci se mohou domáhat vydání bezdůvodného obohacení za užívání svých pozemků náležejících do zemědělského půdního fondu jen ve výši „regulovaného“ nájemného, tedy nájemného, na nějž by měli od žalované nárok v případě uzavření nájemní smlouvy bez dohody o jiné výši nájemného, než je stanoveno právním předpisem. Žalobcům se tudíž ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nepodařilo zpochybnit věcnou správnost rozsudku odvolacího soudu; dovolací soud proto jejich dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalované, která byla v dovolacím řízení úspěšná, v tomto řízení žádné náklady nevznikly a žalobci nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení na jejich náhradu právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. listopadu 2007
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu