ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1192.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 1192/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. října 2007 o dovolání obviněné J. B., trvale bytem S. O., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2007, č. j. 3 To 431/2007-106, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 T 143/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2007, č. j. 3 To 431/2007-106, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněné J. B. proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2007, č. j. 5 T 143/2006-87. Tímto rozsudkem byla obviněná uznána vinnou trestným činem neoprávněného zásahu k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. a podle §249a odst. 2 tr. zák. byla odsouzena za použití §35 odst. 1, 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a podle §59 odst. 1 tr. zák. byl obviněné výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 5 T 214/2005, který nabyl právní moci dne 13. 11. 2006, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 3 To 700/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená L. S. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Důvod dovolání obviněná spatřuje „v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo zamítnuto odvolání do výroku o vině a trestu proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě, přičemž Okresní soud v Ostravě ve svém výroku o vině dospěl k nesprávnému hmotně právnímu posouzení stupně společenské nebezpečnosti jednání odsouzené, a tím by byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.“. Podle názoru obviněné užívání nemovitosti bez právního důvodu nezakládá bez dalšího trestně právní odpovědnost osoby, která tyto nemovitosti užívá. Normy trestního práva jako prostředek ochrany zájmu soukromých osob plní roli prostředku ultima ratio. Stát sice v rámci výkonu soudní moci musí zajistit či zamezit neoprávněnému užívání cizí věci, avšak prioritně v rámci civilního řízení. Obviněná se domnívá, že v jejím případě není stupeň nebezpečnosti činu pro společnost vyšší než nepatrný. Nepatrný stupeň nebezpečnosti je dán zejména osobou obviněné a okolnostmi, za kterých byl skutek spáchán. Obviněná je samoživitelka. Má ve své péči syna, který studuje vysokou školu. Je nezaměstnaná a pobírá pouze dávky státního sociálního zabezpečení. Obviněná vysvětluje, že do prodlení se splátkami nájemného se dostala v důsledku finanční tísně a protože nepředložila doklad o zaplacení nájemného, byla jí odňata dávka státní sociální podpory „na bydlení“. Přesto v rozhodné době nebyla dlužníkem poškozené. Podle obsahu smlouvy o podnájmu – čl. 5 - měla obviněná hradit nájemné a úhrady spojené s užíváním bytu zálohově. Na zálohách od 1. 7. 2003 do 31. 7. 2005 obviněná uhradila celkovou částku 110.000,- Kč. Poškozená však uhrazené zálohy za služby obviněné nikdy nevyúčtovala. Podle vyúčtování skutečně spotřebovaných služeb a nájmů pronajímatele S. b. d. P. má obviněná vůči poškozené přeplatek v celkové výši 58.123,- Kč. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2007, sp. zn. 3 To 431/2007, a to ve všech jeho výrocích, a zrušil i předcházející rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2007, č. j. 5 T 143/2006-87, a aby věc přikázal podle §265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněné se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně. Uvedla, že podpisem smlouvy o podnájmu ze dne
1. 7. 2003 (§719 o. z.), jakož i jejích „interních dodatků“ z téhož data, se dovolatelka zavázala dodržovat všechny podmínky podnájemního vztahu k předmětnému bytu, dohodnuté s poškozenou L. S. s tím, že nesplnění kteréhokoliv z 15 bodů smlouvy, jakož i porušení kteréhokoliv jeho doplnění, bude mít za následek výpověď ze smlouvy ze strany nájemkyně. Konkrétní podmínky platby nájemného včetně úhrady za služby s užíváním bytu spojené, byly stanoveny v bodech 5) a 6) smlouvy a v jim odpovídajících dodatcích, které se týkaly jednorázového plnění ve výši 5.000,- Kč. Státní zástupkyně v této souvislosti dodala, že pokud dovolatelka k tíži poškozené vytýká nedostatek vyúčtování zálohově uhrazených částek, pak zjevně přehlédla dodatek k bodu 6) smlouvy, podle kterého k vyúčtování takto uhrazených částek podle skutečné spotřeby dodávaných služeb dojde jen tehdy, pokud by reálný stav jejího odběru za kalendářní rok vykazoval nedoplatky, převyšující výši jejího měsíčního plnění. Za daného právního stavu věci tedy musela vzít na vědomí, že se s pronajímatelkou dohodla na tom, že její jednorázová platba ve výši 5.000,- Kč má povahu paušální úhrady veškerého sjednaného úplatného plnění, aniž by dále docházelo k bližší specifikaci jejích jednotlivých položek. Na tyto a dále sjednané smluvní podmínky přistoupila obviněná zcela dobrovolně a s plnou právní odpovědností za jejich event. nedodržení. Pokud se již od roku 1997 nacházela v evidenci Úřadu práce ÚMOb S. O. a v postavení dlouhodobě nezaměstnané matky živitelky jednoho studujícího dítěte pobírala účelově určený příspěvek na bydlení, musela si být při striktních podmínkách podnájemní smlouvy vědoma jak právních následků jejich neplnění, tak také skutečnosti, že pokud se bude zdržovat v bytě ještě poté, co právní důvod jeho užívání z její strany zanikl, pak v souladu se zněním bodu 12) smlouvy dojde k protiprávnímu užívání předmětného bytu ve smyslu §249a odst. 1 tr. zák. K nedostatku materiální stránky, je třeba podle státní zástupkyně poukázat na výše zdůrazněné okolnosti jednání obviněné s poškozenou tak, jak byly vymezeny v rámci jejich vzájemných ujednání a tím i na zjištěnou míru serióznosti jejího přístupu k povinnostem, které na sebe v rámci tolik zdůrazňovaného občanskoprávního vztahu převzala, dále na dobu, po kterou jejich porušením nastolený protiprávní stav udržovala, jakož i na rozsah způsobeného škodlivého následku s tím souvisejícího. Minimálně na podkladě všech těchto okolností lze uzavřít, že žádná z nich samostatně ani ve svém souhrnu rozhodně nesnižují stupeň společenské nebezpečnosti jejího jednání pod hranici uvedenou v §3 odst. 2 tr. zák. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Aby se jednalo o trestný čin, musejí být splněny formální a materiální podmínky trestnosti. Jakmile jsou u posuzovaného jednání dány všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu, je třeba následně se vypořádat se s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti. Obviněná nezpochybňuje formální stránku trestného činu. Namítá však, že v dané věci nebyla naplněna materiální stránka trestného činu, resp. že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost není vyšší než nepatrný. Nejvyšší soud shledal, že jde v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. o právně relevantní námitku.
Trestného činu neoprávněného zásahu k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. se obviněná dopustila tím, že „v době od 7. 10. 2005 do 25. 4. 2006 se trvale neoprávněně zdržovala, obývala a odmítala vyklidit byt č. na ulici M. K., v domě č., v O., který v předcházející době užívala na základě smlouvy o podnájmu ze dne 1. 7. 2003 uzavřené s nájemkyní bytu L. S., a to v rozporu se skutečností, že uvedenou smlouvu poškozená nájemkyně vypověděla dne 12. 7. 2005 ke dni 31. 7. 2005“.
Podle §3 odst. 4 tr. zák. stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Obviněná má za to, že vzhledem k její osobě a okolnostem, za kterých byl čin spáchán, je stupeň nebezpečnosti jejího jednání nepatrný.
S tímto názorem obviněné se Nejvyšší soud neztotožnil. Smlouva o podnájmu družstevního bytu č., v domě č., na ulici M. K., O., byla uzavřena dne 1. 7. 2003, a to na dobu určitou od 1. 7. 2003 do 1. 7. 2006. Nejvyšší soud nad rámec úvah soudu prvního a druhého stupně musí uvést, že vážil s ohledem na provedené a soudy hodnocené důkazy, zda obviněná s ohledem na svou sociální situaci mohla odstranit trvající protiprávní stav spočívající v tom, že bránila oprávněné osobě v užívání bytu. Zjistil přitom, že obviněná v době, kdy uzavírala smlouvu o podnájmu byla dlouhodobě bez zaměstnání. Jako nezaměstnaná byla evidována na úřadu práce od roku 1997. Hmotné zabezpečení uchazečů v nezaměstnanosti pobírala v roce 1997, když v dalším období žila již jen ze sociálních dávek. Jak vyplývá z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2006, č. j. 5 T 214/2005-98, poprvé se snažila poškozená výpověď z podnájmu obviněné doručit v červenci 2004. Od této doby začala mít obviněná se splácením nájemného potíže. Od dubna 2005 do července 2005 neuhradila žádnou splátku. Poškozená proto podala trestní oznámení na Policii ČR. Následně obviněná dlužné nájemné ve výši 20.000,- Kč uhradila. Obviněná v dovolání uvádí, že na úhradu nákladů za „bydlení“ pobírala dávku státní sociální podpory. V jednom měsíci se však dostala do finanční tísně, proto dohodnuté nájemné neuhradila. Protože nepředložila doklad o jeho zaplacení, cílená dávka státní sociální podpory jí byla správním orgánem odňata. Tato argumentace však Nejvyšší soud nemůže přesvědčit o tom, že jednáním obviněné nebyla naplněna materiální stránka trestného činu. Obviněná neměla potíže se splácení nájemného od počátku nájemního vztahu. Do prodlení s úhradou nájemného se dostala až po roce trvání nájemního vztahu. Muselo jí být zřejmé, že neuhradí-li výši nájemného (včetně dohodnutých záloh), bude se jednat o porušení smlouvy, v důsledku čehož může dojít k jejímu vypovězení. Dále je třeba uvést, že příspěvek na bydlení je zcela konkrétní – účelově zaměřenou dávkou a v případě, že je žadateli vyplácena, musí být použita na úhradu nájemného, případně nákladů za plnění poskytované s užíváním bytu, nejsou-li tyto náklady zahrnuty do nájemného. Ačkoliv obviněná pobírala tuto dávku, nájemné a služby spojené s užíváním bytu neplatila, což znamená, že použila poskytnutou dávku k jinému než zákonem stanovenému účelu. Nebylo tomu jen v jednom měsíci (jak obviněná tvrdí), nýbrž i v měsících předcházejících trestnímu oznámení podanému v srpnu 2005. Tehdy však obviněná za období duben, květen, červen a červenec 2005 byla schopna dlužné nájemné zaplatit a částku 20.000,- Kč poškozené jednorázově uhradit. Jinými slovy řečeno, na svou obhajobu obviněná neuvedla nic, co by mělo přesvědčit soudy o tom, že u obviněné se jedná o osobu, která nemohla vlastními silami překonat jí tvrzený tíživý sociální stav. Je zřejmé, že do situace, kdy musela opustit byt v důsledku neplacení nájemného se dostala vlastní vinou. Soudy nezjistily žádné vnější okolnosti, které by obviněné bránily nájemné hradit. I z podaného dovolání je zřejmé, že obviněná si byla vědoma, že příspěvek na bydlení je cílenou dávkou. Není pochyb, že musela vědět, že nepředloží-li požadované doklady svědčící o úhradě nájemného, bude vyplácení dávky zastaveno. Pokud jde tedy o osobu obviněné a posouzení okolností, za kterých byl čin spáchán, Nejvyšší soud neshledal v tomto směru ničeho, co by mohlo stupeň nebezpečnosti činu pro společnost snížit. Lze tedy říci, že stupeň nebezpečnosti jednání obviněné je vyšší než nepatrný, neboť vzhledem k tomu, že dlouhodobě neplatila nájemné, musela předpokládat, že nastanou negativní důsledky s tím spojené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 40/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2003, svazek 23, pod T 539). V porovnání s prvním rokem nájemního vztahu a dalším obdobím, neexistovala žádná vnější okolnost, kterou obviněná nemohla předvídat a kterou nemohla vlastními silami zvrátit. Naopak je zjevné, že výpověď z nájmu bytu dostala z důvodu neplacení nájemného a služeb. Neplacení nájemného tedy způsobila svým vlastním počínáním, nespočívajícím v jiných na ní nezávislých okolnostech. Z těchto důvodů Nejvyššímu soudu nezbývá než souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že nebezpečnost jednání obviněné, zejména svou intenzitou a přístupem obviněné, naplňuje znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák.
Se zřetelem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné J. B. podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann