ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1520.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1520/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. ledna 2007 o dovolání, které podal obviněný M. D., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 9 To 251/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 2 T 44/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 16. 8. 2005, sp. zn. 2 T 44/2002, byl obviněný M. D. v bodě 4) uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zák. a v bodě 5) trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu se prvního z těchto trestných činů dopustil tím, že „dne 7. 12. 2001 kolem 08.00 hodiny před domem byl při zatýkání osloven příslušníkem Policie České republiky P. B., který se prokázal služebním průkazem a slovním prohlášením, že je policistou a následně vyzval M. D. k vystoupení z vozidla tov. zn. Mercedes Benz, obžalovaný na výzvy policisty nedbal, uzamkl se ve vozidle a následně se z vozidlem rozjel, přičemž čelním nárazem srazil policistu na vozovku, s vozidlem ujel z místa činu, přičemž svým jednáním způsobil zranění policisty, a to pohmoždění páteře a bederní oblasti s následnou pracovní neschopností od 7. 12. 2001 do 27. 12. 2001 včetně“.
Druhý z uvedených trestných činů spáchal podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že „v době od 18.00 hodin do 21.30 hodin dne 11. 11. 2001 před domem nezjištěným způsobem odcizil zaparkované motorové vozidlo tov. zn. Renault Megane Scénic uživatele E. E., majitele společnosti R. L. s. r. o. dle znaleckého posudku v hodnotě 397.600,- Kč a na osobních věcech - 10 ks originál CD způsobil odcizením E. E. škodu ve výši 2.000,- Kč, přičemž vozidlo bylo dne 7. 12. 2001 nalezeno při prohlídce prováděné v Autoservisu G. obžalovaného V. G. a zajištěná nekompletní karoserie, motor a servisní knížka byly následně vráceny“.
Dále byl obviněný M. D. uznán vinným pokračujícím trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jehož se podle zjištění jmenovaného soudu dopustil skutky popsanými v bodech 1) a 2) a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jehož se dopustil skutkem popsaným v bodě 3).
Za tyto trestné činy byl obviněný M. D. odsouzen podle §155 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let za současného stanovení povinnosti podrobit se v rámci zkušební doby probačnímu dohledu.
Naproti tomu byl obviněný M. D. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech pro skutek (v rozsudku popsaný) kvalifikovaný jako pokračující trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák.
Předmětným rozsudkem byli dále podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěni pro skutky v tomto rozsudku uvedené obvinění P. K. a V. G.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný M. D., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 9 To 251/2006, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni (ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 16. 8. 2005, sp. zn. 2 T 44/2002) podal obviněný M. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že jeho jednání popsané pod bodem 4) rozsudku soudu prvního stupně nelze kvalifikovat jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zák., neboť není pravdou, že by čelním nárazem srazil policistu na vozovku. Uvedená skutečnost podle jeho slov vyplývá rovněž z výpovědi klíčového svědka H., který pouze potvrdil, že slyšel osobu křičet: „Zastavte policie“. V této souvislosti dovolatel uvedl, že výpověď jmenovaného svědka koresponduje s výpovědí svědkyně K. Č. Dále konstatoval, že ze skutkového děje tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, nevyplývá, že by zamýšlel či užil násilí, aby tak působil na výkon pravomoci veřejného činitele. Ze zjištěného skutkového děje podle něj vyplývá, že ani nemohl vědět, zda se jedná o veřejného činitele, a předmětný automobil nebyl použit jako zbraň v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele. Z výše uvedených námitek dovodil, že předmětné jednání bylo soudy obou stupňů nesprávně právně kvalifikováno a celá věc nesprávně právně posouzena. Dovolatel přitom vyjádřil přesvědčení, že pro posouzení celého případu je podstatná skutečnost, že „na policistu nenajížděl a neútočil čelně s vozidlem“. Čelní náraz vozidla do policisty nebyl podle jeho tvrzení provedenými důkazy prokázán.
V další části odůvodnění dovolání obviněný uvedl, že rovněž skutek popsaný pod bodem 5) rozsudku soudu prvního stupně byl nesprávně právně posouzen, neboť nebylo prokázáno, že by si přisvojil cizí věc (motorové vozidlo Renault Megan Scenic). Z toho vyvodil, že jeho jednáním nebyla naplněna skutková podstata trestného činu krádeže podle §247 tr. zák. V řízení před soudy obou stupňů nebyl podle jeho slov proveden jediný důkaz, který by jej ze spáchání trestného činu krádeže usvědčoval. Dodal, že nebylo ani prokázáno, že by se dne 11. 11. 2001 v L. vůbec zdržoval, a že výpověď spoluobžalovaného G. (jediný důkaz svědčící proti němu) jej ze spáchání trestného činu krádeže neusvědčuje. Za nesprávný označil závěr soudu, podle něhož, pokud nevysvětlil, jak k odcizenému motorovému vozidlu přišel, dopustil se krádeže, s tím, že ze skutku, jak je popsán, nevyplývá ani způsob krádeže.
V návaznosti na uvedené dovolatel vyjádřil přesvědčení, že s ohledem na nedostatek důkazů měl být u obou výše uvedených skutků v celém rozsahu zproštěn obžaloby, přičemž měla být uplatněna zásada in dubio pro reo. Dodal ještě: „To, že soudy obou stupňů nesprávně hmotně právně posoudily oba skutky, se odrazilo v tom, že soudy mylně aplikovaly trestní zákon a uznaly odsouzeného vinným ze spáchání trestného činu krádeže a útoku na veřejného činitele.“
Vzhledem k těmto skutečnostem dovolatel navrhl, aby „dovolací soud svým rozhodnutím zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 9. 2006, č. j. 9 To 251/2006 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech, č. j. 2 T 44/2002 ze dne 16. 8. 2005, a to v rozsahu podaného dovolání, případně nechť sám rozhodne rozsudkem o tom, že se odsouzený ve výrocích o vině pod bodem 4) a 5) rozsudku zprošťuje obžaloby a s ohledem na toto zproštění snížil uložený trest“.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co v krátkosti zrekapituloval dovolací námitky, stručně vyložil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Mj. uvedl, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze vytýkat toliko vady právní a námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnost dokazování atd. povahu právně relevantních námitek nemají. Současně poznamenal, že i v rámci řízení o dovolání lze připustit zásah do skutkových zjištění, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a současně, učiní-li dovolatel tento „nesoulad“, resp. nesprávnost předmětem dovolání (právně relevantně ji namítne). O takový případ však v posuzované věci nejde.
V návaznosti na to se státní zástupce vyjádřil ke skutku uvedenému pod bodem 4) rozsudku soudu prvního stupně. Poukázal na to, že soud vyšel z usvědčujících výpovědí policistů P. B. a P. H., s jejichž obsahem plně koresponduje výpověď nestranného svědka M. H. Zdůraznil pak, že na základě těchto svědeckých výpovědí soud učinil zcela správná a vnitřně logická skutková zjištění, přičemž odkázal zejména na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovodil pak, že námitky dovolatele v této části směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění, a proto jim nelze přiznat povahu právně relevantních námitek z podhledu uplatněného (ani žádného jiného) dovolacího důvodu.
Podle státního zástupce však obviněný „současně namítá, že z výroku odsuzujícího rozsudku ani jeho odůvodnění (byť to obviněný takto pregnantně nerozvádí) nevyplývá, že by jeho jednáním byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 trestního zákona …“, čímž byl uplatněný dovolací důvod naplněn. Poté, co uvedl část skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně a části odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, státní zástupce konstatoval, „že je třeba přisvědčit dovolateli, že ohledně tohoto skutku vymezeného pod bodem 5) výroku rozsudku soudu prvního stupně je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jak již bylo shora předestřeno, neboť na základě porovnání popisu skutku se zněním §247 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, je třeba konstatovat, že na podkladě učiněných skutkových zjištění nelze učinit bezpečný a spolehlivý závěr, že skutková zjištění naplňují všechny zákonné znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 trestního zákona“. Státní zástupce přitom označil za evidentní, že V. G. v žádné své výpovědi, jíž soudy obou stupňů odůvodňují právní závěr, že si obviněný přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, nehovoří o tom, že by mu obviněný řekl, že předmětné vozidlo sám odcizil, popř., že by tuto informaci získal jiným způsobem. Nelze proto vyloučit, že obviněný např. toto vozidlo koupil od přímého pachatele či jiné osoby za výrazně nižší cenu, než je skutečná cena vozidla nebo vozidlo získal jiným způsobem, popř. i tak, že je sám odcizil. V tomto směru soud neučinil žádná relevantní skutková zjištění a právní závěr o naplnění zákonných znaků trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. jednáním obviněného tak nemá protipól v učiněných skutkových zjištěních. Jednání obviněného v daném případě odpovídá právní kvalifikace podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., jelikož je zřejmé, že musel být s ohledem na povahu a podstatu pokynu uděleného V. G. (odstrojit a přelakovat přivezené vozidlo, jehož majitelem v žádném případě nebyl) srozuměn s tím, že se jedná o věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou (pokud, jak je shora rozvedeno, neexistují důkazy, že předmětné vozidlo odcizil sám).
Státní zástupce však současně dospěl k závěru, že není nezbytné jím zmiňovanou vadu ohledně právního posouzení skutku napravovat cestou mimořádného opravného prostředku, a to s ohledem na okolnost, že v případě §251 odst. 1 tr. zák. je sankce stanovena uložením trestu odnětí svobody až na dvě léta nebo peněžitého trestu a v případě §247 odst. 2 tr. zák. je sankce stanovena uložením trestu odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo uložením peněžitého trestu. Podmíněný úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let byl v posuzované věci obviněnému uložen dle zásad §35 odst. 1 tr. zák. za spáchání celkem čtyř úmyslných trestných činů, a to v sazbě §155 odst. 2 tr. zák., tj. odnětí svobody na jeden rok až pět let. Vzhledem k uvedenému by tak případné zrušení napadeného rozhodnutí nevedlo k jinému - pro obviněného příznivějšímu - rozhodnutí ve věci, a proto v daném případě převažuje zájem společnosti na zachování právní moci napadeného rozhodnutí, tj. na jeho nezměnitelnosti, neboť ani v ostatních směrech se nedostatek v právním posouzení skutku obviněného významněji nedotýká.
Podle názoru státního zástupce je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný M. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci (namítá, že nebylo prokázáno, že by spáchal shora popsané skutky). Nenamítá rozpor mezi soudy vykonanými skutkovými závěry a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Teprve sekundárně – z uvedených procesních, skutkových výhrad a na základě vlastních skutkových závěrů – vyvozuje, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutků a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto (vzhledem k výše rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Obiter dictum lze poznamenat, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy obou stupňů učinily (jak jsou vyjádřena v tzv. skutkových větách rozhodnutí soudu prvního stupně), a jejich právním posouzením není nesoulad. V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. ledna 2007
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý