ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.168.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 168/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. února 2007 o dovolání obviněného Mgr. A. Z., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2006, č. j. 4 To 390/2006-172, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 164/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2006, č. j. 2 T 164/2005-151, byl obviněný Mgr. A. Z. (spolu se spoluobviněnou E. T.) uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl uložen podle §147 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil dlužné platby.
Proti shora citovanému rozsudku podali obvinění Mgr. A. Z. a E. T. odvolání. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 10. 2006. č. j. 4 To 390/2006-172, podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích, kterými oběma obviněným byla uložena povinnost podle §59 odst. 2 tr. zák.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť usnesení odvolacího soudu podle jeho mínění spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení „a bylo jím rozhodnuto i o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, který rovněž spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení“. Poukazuje na to, že jeho trestní odpovědnost soudy dovodily z toho, že v rozhodném období byl předsedou představenstva družstva a byl o situaci družstva informován. S tímto názorem nesouhlasí. Domnívá se, že tato skutečnost sama o sobě nemůže k naplnění objektivní stránky trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák., a to ani formou „opomenutí“ stačit. Vzhledem k tomu, že plátcem v tomto případě bylo D. družstvo jako právnická osoba, nikoliv přímo on, trestně za jednání této právnické osoby odpovídají fyzické osoby, které za ni jednaly a svým jednáním naplnily všechny znaky předmětného trestného činu. Trestní odpovědnost je založena na individuální trestní odpovědnosti fyzických osob. Pokud by předmětné rozhodnutí učinil kolektivní orgán, je vždy třeba zjistit a prokázat konkrétní podíl jednotlivých osob na takovém rozhodnutí. Uvedl, že pokud jde o konkrétní případ, odpovědnost za spáchání trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák. nese ten pracovník právnické osoby, který měl s ohledem na vymezení svých pravomocí platby provést, resp. o jejich provedení či neprovedení rozhodnout. Poukazuje na to, že nelze obecně činit odpovědný jen statutární orgán z titulu své funkce (srov. 53/2000 Sb. rozh. tr. a TR NS 3/2004-T 673). Tvrdí, že nebyl osobou, jíž byl svěřen výkon pravomoci související s rozhodováním o tom, jaké platby budou hrazeny. Běžný chod družstva řídili manželé T. O běžných pohledávkách rozhodovala paní T. Žádné jiné činnosti kromě účasti na rozhodování představenstva v družstvu vymezené neměl. Dodal, že ani ve smyslu §89 odst. 2 tr. zák. se nemohlo z jeho strany jednat o opomenutí takového chování, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen. Placení odvodů za zaměstnance družstva, jejich provádění či sledování nepatřilo k jeho povinnostem. Upozornil na to, že samotná vědomost o páchání trestného činu, aniž by se konkrétní osoba na páchání trestného činu jakkoli podílela, není trestná. Za této situace nelze dovodit naplnění subjektivní stránky trestného činu, a to ani ve formě nepřímého úmyslu, neboť mu nebylo prokázáno, že by věděl o tom, že svým jednáním, příp. kvalifikovaným opomenutím, může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem a že by pro tento případ byl s tím srozuměn. Nevěděl o tom, že nedoplatek na odvodech za zaměstnance přesahuje částku 50.000,- Kč a že se tedy může jednat o trestný čin. Z provedeného dokazování vyplývá, že družstvo bylo ve špatné situaci a ačkoliv mělo řadu pohledávek, nemělo dostatek finančních prostředků. Z uvedeného podle obviněného plyne, že družstvo nemělo dostatek finančních prostředků na výplatu hrubých mezd a vyplácelo pouze mzdy čisté. Namítl, že ze skutečnosti, že družstvo hradilo jak čisté mzdy, tak ostatní běžné výdaje nelze vyvozovat, že mělo dostatek peněz i na placení odvodů. Zdůraznil, že jedině v případě, že by družstvo mělo dostatek finančních prostředků i na zaplacení odvodů a použilo je za jiným účelem, byla by právní kvalifikace podle §147 odst. 1 tr. zák. namístě. Z provedeného dokazování a skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů nelze v žádném případě dovodit, že skutek, za který byl odsouzen, je trestným činem, resp. že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák., vzhledem k tomu je právní kvalifikace skutku nesprávná. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. 4 To 390/2006, zrušil a věc mu podle §265l odst. 1 tr. ř. vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že v ustanovení §90 odst. 2 tr. zák. je výslovně stanoveno, že v případě, kdy je konkrétním nebo speciálním subjektem právnická osoba, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná. Z této formulace vyplývá, že zákon zde zakotvuje fikci, na základě níž fyzická osoba, která za právnickou osobu jedná, a sama nevykazuje znaky konkrétního nebo speciálního subjektu, bude při spáchání trestného činu považována za konkrétní nebo speciální subjekt, pokud zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby. Jde o snahu zajistit přímou aplikaci příslušných ustanovení zvláštní části trestního zákona na jednání fyzické osoby, a to přesto, že z hlediska znaků konkrétního nebo speciálního subjektu tyto znaky naplňuje pouze právnická osoba, za kterou tato fyzická osoba v konkrétním případě jedná. Obviněný jako statutární orgán (předseda představenstva D. se sídlem v B.), se v žádném případě nemůže zbavit odpovědnosti za chod družstva tvrzením, že měl starosti s vlastním podnikáním a o chod družstva se nijak blíže nezajímal. Tato jeho obhajoba je navíc v rozporu s jeho vlastní výpovědí, z níž se mj. podává, že mu bylo známo, že družstvo mělo finanční problémy v souvislosti s požadavky bývalých členů družstevní záložny, která se přetransformovala právě na D. Zásadní je listinný důkaz, a to již zmiňovaný dopis obviněného jako předsedy představenstva D. družstva ze dne 8. 4. 2002, jímž žádá příslušný finanční úřad o umožnění splátkového kalendáře v souvislosti s neuhrazenou platbou daně z příjmu fyzických osob. Podle názoru státního zástupce tedy nemůže obstát verze obviněného, že mu nebylo nic známo o tom, že by D. družstvo mělo potíže s odvodem povinných plateb a bylo povinností obviněného jako předsedy představenstva družstva tuto situaci sledovat a vyvodit z ní patřičné závěry. Pokud jde o zjištění úmyslu obviněného nesplnit zákonem mu stanovenou povinnost odvést platby, neobstojí jeho argumentace, že vzhledem k špatné finanční situaci vyvolané tzv. druhotnou platební neschopností nebylo reálné, aby platby byly uskutečněny v jiném v úvahu připadajícím termínu. Ze skutkových zjištění se podává, že běžné náklady na pokrytí chodu družstva byly bezproblémově hrazeny (nájemné, energie, mzdy). Lze tedy podle státního zástupce konstatovat, že družstvo jako plátce - zaměstnavatel mělo k dispozici potřebné finanční prostředky na odvod příslušných částek z hrubých mezd zaměstnanců, tudíž v rozporu se zákonem je neodvedlo oprávněným příjemcům, ale použilo je k jiným účelům. Podnikatel, popř. statutární zástupce, jsou přitom povinni přizpůsobit hospodaření podniku (v daném případě družstva) tak, aby plnili svou zákonnou povinnost odvádět platby uvedené v §147 tr. zák. Pokud nejsou schopni ji plnit, musí podnikání ukončit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 3 Tz 155/2000). Nemá-li zaměstnavatel jako plátce dostatek peněžních prostředků k odvedení povinných částek v plné výši, je povinen uspokojit všechny své závazky poměrně a rovnoměrně, neboť úplným vyplacením čistých mezd na úkor ostatních závazků nebo upřednostněním závazků některého z věřitelů, ať již státu či smluvního partnera, by se zaměstnavatel mohl úmyslně, byť v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. dopustit trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 6 To 795/2003). Státní zástupce se vyjádřil rovněž k otázce druhotné platební neschopnosti s tím, že v případě déletrvajících jednání bude naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §147 tr. zák. zřejmé právě z délky doby neplnění zákonných povinností sražené částky odvádět. Obviněný jako předseda představenstva D. d. se sídlem v B., K., za zaměstnance neodvedl povinné platby sražené z hrubých mezd zaměstnanců, a to za období od března 2001 do listopadu 2002. Trestný čin podle §147 tr. zák. je trestným činem úmyslným a s ohledem na ustanovení §4 písm. b) tr. zák. postačuje, že pachatel věděl, že v důsledku jeho jednání spočívajícím v neodvedení sražené částky ze mzdy zaměstnanců ve stanoveném termínu a jejich použití na jiné účely může způsobit, že tato částka nebude oprávněným příjemcům odvedena vůbec, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Za těchto okolností byl obviněný správně uznán vinným trestným činem podle §147 tr. zák. právě z titulu jeho postavení statutárního orgánu v D. d. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Mgr. A. Z. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podle učiněného skutkového zjištění se obviněný trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 tr. zák. dopustil tím, že „jako předseda představenstva D. d. se sídlem v B., K., za zaměstnance neodvedl povinné platby sražené z hrubých mezd zaměstnanců, a to:
- za období od března 2001 do listopadu 2002 M. s. s. z. B. pojistné na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti ve smyslu zákona č. 589/1992 Sb. ve výši 17.412,93 Kč,
- za období od března 2001 do listopadu 2002 V. z. p. ČR pojistné na zdravotní pojištění ve smyslu zákona č. 592/1992 Sb. ve výši 5.901,- Kč,
- za období od března 2001 do listopadu 2002 F. ú. B. daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků ve smyslu zákona č. 586/1992 Sb. ve výši 54.132,- Kč“.
Obviněný má za to, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by se trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák. dopustil. Je přesvědčen, že s ohledem na ustanovení §90 odst. 2 tr. zák. nebyl osobou, která nese trestní odpovědnost za jednání právnické osoby D. d. Na tomto základě dovozuje, že nebyla naplněna jednak subjektivní stránka trestného činu, jednak objektivní stránka trestného činu. Nejvyšší soud konstatuje, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná o právně relevantní námitky.
Podle §90 odst. 2 tr. zák. jestliže zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná.
Citované ustanovení zakotvuje fikci, podle níž jedná-li fyzická osoba za právnickou osobu, ač sama nevykazuje znaky konkrétního nebo speciálního subjektu, bude při spáchání trestného činu, jenž vyžaduje takový subjekt, považována za konkrétní nebo speciální subjekt, pokud zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby. Jinými slovy řečeno, přestože z hlediska znaků konkrétního nebo speciálního subjektu tyto znaky naplňuje jen právnická osoba, za kterou tato fyzická osoba v konkrétním případě jednala, trestní odpovědnost ponese právě zmíněná fyzická osoba.
V této souvislosti lze rovněž připomenout ustanovení §243 odst. 8 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“) ve spojitosti s §194 odst. 5, věta první, obchodního zákoníku, podle něhož členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře (srov. 18/2006/I Sb. rozh. tr.). V tomto směru lze uvést, že pachatelem trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 tr. zák. je plátce daně, uvedeného pojistného nebo uvedeného příspěvku, který nesplní svou zákonnou povinnost odvést tyto platby, resp. jejich části za jiného. Je jím výlučně zaměstnavatel (resp. jeho statutární orgán nebo odpovědný pracovník, který má platby provést) jako plátce té části daně, pojistného nebo příspěvku, jejichž uhrazení zákon ukládá poplatníkovi zaměstnanci (srov. č. 53/2000 Sb. rozh. tr.). Statutární orgán je tedy povinen ze zákona za poplatníka (zaměstnance) odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Neučiní-li tak a nesplní-li svou zákonnou povinnost ve větším rozsahu, může naplnit znaky trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 tr. zák. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl. Trestný čin podle §147 tr. zák. patří mezi pravé omisivní delikty. To znamená, že je lze spáchat pouze opomenutím. Z tohoto pohledu je bezpředmětné se zabývat námitkou obviněného, že nemohl trestný čin opomenutím spáchat. Přesnou definici opomenutí poskytuje ustanovení §89 odst. 2 tr. zák., když u opomenutí, na rozdíl od konání, stanoví ještě další podmínku, neboť ne každé opomenutí má obdobný význam z hlediska trestního práva jako konání. Opomenutí musí mít při posuzování v rámci trestního zákona přibližně stejnou závažnost jako konání, a proto musí jít o opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen. Jde tedy o opomenutí zvláštní povinnosti, kde společnost s konáním určité osoby předem počítá a spoléhá na ni, a proto ji stanoví jako povinnost právní. Opomenutí je jen tehdy postaveno na roveň konání (§89 odst. 2 tr. zák.), jestliže někdo nevykonal to, co bylo jeho právní povinností. Nestačí porušení povinnosti vyplývající pouze z morálních pravidel (srov. R 7/1988-I.). Předpokladem omisivního jednání také je, že pachatel měl vůbec vzhledem k okolnostem a svým poměrům možnost konat to, co bylo jeho povinností.
Jde-li o posouzení trestní odpovědnosti obviněného, podle názoru Nejvyššího soudu není sporu, že obviněný v rozhodné době vykonával funkci statutárního orgánu a byl plně odpovědný za splnění zákonem uložené povinnosti odvést za zaměstnance část daně, pojistného nebo příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Představenstvo družstva je výkonný orgán družstva s tzv. všeobecnou kompetencí. Obviněný byl jeho předsedou. Jménem družstva byl oprávněn jednat ve všech záležitostech navenek. Toto jeho postavení v rámci družstva určuje jeho trestní odpovědnost za následek, k němuž došlo. Jak bylo zjištěno, svou funkci vykonával sporadicky a třebaže byl statutárním orgánem, o chod družstva se nezajímal. Povinností každého z členů představenstva ve smyslu ustanovení §194 odst. 5, věta první, obchodního zákoníku je, aby činnosti, které jsou vykonávány či zajišťovány představenstvem, byly prováděny s dobrou péčí, tedy ku prospěchu společnosti tak, aby nebyly poškozovány zájmy společnosti a jejich členů, tedy tak, aby takováto činnost byla pro společnost přínosem. Je zjevné, že obviněný se snaží vyvinit z jakékoliv odpovědnosti právě s poukazem na skutečnost, že de facto svou funkci nevykonával. Je ale mylné se domnívat, že tato skutečnost by obviněného mohla odpovědnosti zprostit. Jinými slovy řečeno, liknavý přístup k výkonu funkce předsedy představenstva ho nemůže jakékoliv odpovědnosti zprostit, právě naopak, zvyšuje nebezpečnost jeho jednání pro společnost, neboť věděl, v jaké finanční situaci se družstvo nachází a nijak nezakročil, ačkoliv to bylo jeho povinností vyplývající ze zákona. V tomto směru byl o pomoc požádán tehdejší místopředsedkyní představenstva - spoluobviněnou E. T. Není tudíž pochyb, že svým jednáním zapříčinil (společně s E. T.), že platby pojistného na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti, pojistné na zdravotní pojištění, jakož i daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti, nebyly uhrazeny po značně dlouhou dobu. Tento názor je v souladu s ustálenou judikaturou. Nelze rovněž přehlédnout, že obviněný měl zkušenosti s vlastním podnikáním. Bezesporu tedy věděl, že svým jednáním může způsobit porušení či ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že toto způsobí, byl s tím srozuměn. Lze konstatovat, že obviněný zasáhl do objektu trestného činu podle §147 tr. zák., jímž je zájem státu na řádném odvedení plátcem (zaměstnavatelem) sražené daně, pojistného na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění na příspěvku na státní politiku zaměstnanosti za poplatníka (zaměstnance), a to minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu §4 písm. b) tr. zák., přičemž nesplnil povinnost, která mu byla uložena zákonem, ačkoliv vzhledem k okolnostem a svým poměrům měl možnost konat to, co bylo jeho povinností.
Nejvyšší soud nesdílí názor obviněného ani potud, pokud se domnívá, že nebylo provedeným dokazováním zjištěno, že družstvo nemělo dostatek finančních prostředků, v důsledku čehož byly vypláceny toliko mzdy čisté.
Podle konstantní soudní judikatury pro naplnění znaků trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti postačí, že pachatel úmyslně a ve větším rozsahu nesplní povinnost odvést zákonné povinné platby uvedené v §147 odst. 1 tr. zák., přičemž povinnost odvodu vzniká zaměstnavateli poté, co podle zákona provedl příslušné srážky ze mzdy (platu) zaměstnance. Trestnost je však podmíněna tím, že zaměstnavatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj. že příslušné částky svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd (platů) skutečně srazil, a přesto tyto částky v rozporu se zákonem neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům. Pokud pachatel (podnikatel, statutární orgán společnosti) není schopen přizpůsobit hospodaření společnosti (podniku) tomu, aby plnil svou zákonnou povinnost odvádět platby uvedené v §147 odst. 1 tr. zák., musí podnikání ukončit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 5 Tdo 456/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19, ročník 2003, pod T 458).
Jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně, otázkou, zda družstvo mělo finanční prostředky k tomu, aby mohlo plnit odvodní povinnost stanovenou zákonem, se zabýval. Při vyhodnocení stavu finančních prostředků soud vycházel z výpovědí svědků, kteří v rozhodné době vedli účetnictví (Ing. M. Č. a J. Č.). Potvrdili, že běžné náklady související s úhradou nájemného, energií a mezd zaměstnanců byly hrazeny. Soud prvního stupně v souladu se zásadou in dubio pro reo vyhodnotil, že přinejmenším do prosince roku 2003 byla situace taková, že společnost v plném rozsahu mzdy vyplácela. Bylo tedy zjištěno, že po rozhodnou dobu mělo družstvo dostatek prostředků k úhradě hrubých mezd, provádělo řádně výpočty odvodů u jednotlivých pracovníků, takto získané peníze však používalo na chod společnosti, a nikoliv na úhradu plateb ve smyslu §147 tr. zák.
Nemá-li zaměstnavatel jako plátce dostatek peněžních prostředků k odvedení povinných částek v plné výši, je povinen uspokojit všechny své závazky, včetně plateb nájemného, spotřebovaného energie, výplaty mezd zaměstnanců a povinných odvodů z mezd zaměstnanců, poměrně a rovnoměrně. V opačném případě by úplným vyplacením čistých mezd na úkor ostatních závazků nebo upřednostněním závazků některého z věřitelů, ať již státu či smluvního partnera, mohl úmyslně /byť i v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák./ zmařit uspokojení pohledávek příjemců uvedených plateb a tím se dopustit trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 795/2003). V dané věci družstvo, resp. jeho statutární orgán svou zákonnost povinnost odvádět platby uvedené v §147 odst. 1 tr. zák. neplnil po delší dobu, ačkoliv bylo namístě podnikání ukončit. Je zřejmé, že statutární orgán hospodaření družstva nepřizpůsobil tomu, aby družstvo plnilo svou zákonnou povinnost odvádět platby uvedené v §147 tr. zák. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že i po objektivní i subjektivní stránce obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 tr. zák.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný v dovolání uvádí obě varianty dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněného uvedené v odvolání (s výjimkou výroku, jímž byla obviněnému uložena povinnost podle §59 odst. 2 tr. zák.) za nedůvodné. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je zřejmé že rozsudek soudu prvního stupně podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud vycházeje z toho, že prostřednictvím tohoto dovolací důvodu obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí konstatovat, že s touto částí dovolání se vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbývá mu nic jiného, než na toto odůvodnění odkázat.
S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně neopodstatněným. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by na jeho podkladě přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení podle §265i odst. 3 tr. ř. Vzhledem k tomu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný nenaplnil právně kvalifikovanými námitkami, v této části dovolání Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. února 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann