ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.194.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 194/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. února 2007 o dovolání obviněného A. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2006, č. j. 3 To 539/2006-130, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 T 148/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2006, č. j. 3 To 539/2006-130, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného A. K., proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 11. 9. 2006, č. j. 3 T 148/2006-112, kterým byl uznán vinným trestným činem loupeže jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §234 odst. 1 tr. zák., §41 odst. 1 tr. zák., a byl podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití ustanovení §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 17. 7. 2006, sp. zn. 3 T 121/2006, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. O nároku poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že dle jeho názoru nebyly dány podmínky stanovené v §41 odst. 1 tr. zák. Je přesvědčen, že v případě pečlivého posouzení stupně společenské nebezpečnosti soudy, nemohl být uznán zvlášť nebezpečným recidivistou, přičemž v případě materiálního znaku se nelze spokojit s pouhým konstatováním soudů obou stupňů, že trestná činnost byla spáchána v době podmíněného propuštění z výkonu trestu. Poukazuje na to, že předchozí jeho trestná činnost byla pouze majetkového charakteru a tudíž i k této skutečnosti mělo být soudy přihlíženo, stejně jako k okolnosti, že se předmětné trestné činnosti dopustil ve věku blízkém věku mladistvých. Dále vyslovil názor, že jeho zařazení do nejpřísnějšího typu věznice s ohledem na odsouzené, kteří se v tomto typu nacházejí, lze stěží předpokládat, že by výkon trestu mohl mít na něj výchovný vliv, když navíc soudy v této souvislosti měly brát v úvahu nevhodnost zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou právě s přihlédnutím k jeho věku. V závěru podaného dovolání poukazuje na to, že si je sice vědom toho, že jeho námitky o možnosti překvalifikace jednání na trestný čin opilství podle §201a odst. 1 tr. zák. z pohledu dovolacího důvodu nemohou obstát, přesto však považuje za potřebné upozornit na skutečnost, že se předmětné trestné činnosti dopustil pod vlivem alkoholu a jiných omamných látek. „Na okraj vyslovil domněnku, že Okresní soud v Třebíči měl jeho jednání kvalifikovat místo trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jako pokus trestného činu znásilnění a trestného činu krádeže podle §247 tr. zák.“. Současně požádal o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení krajského soudu i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Třebíči a sám dovolací soud ho uznal vinným pouze trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (nikoli jako zvlášť nebezpečného recidivistu) a trest mu uložil v dolní polovině zákonné trestní sazby. Pro případ, že by Nejvyšší soud tento postup neakceptoval, navrhl, aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněného vyjádřil, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž poukazuje na skutečnost, že obviněný byl již v minulosti odsouzen pro majetkovou trestnou činnost spojenou s násilím – trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., z výkonu trestu odnětí svobody byl podmíněně propuštěn a předmětné trestné činnosti se dopustil krátce po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným prostřednictvím obhájce, tj. osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
K otázce skutkového zjištění lze uvést, že obviněný sám vznáší výhrady především do oblasti hodnocení jednotlivých důkazů, zejména „rozporuje závěry znaleckého posudku uvedené pod body 1, 2 a 3“. Mimo jiné zpochybňuje závěry znalkyně, když poukazuje na to, že „nikde nevzala v potaz, že obviněný před svým jednáním požil též marihuanu a současně své závěry staví pouze na vlastním psychiatrickém vyšetření, aniž by měla k dispozici kromě jeho výpovědi krevní zkoušku, která by stanovila množství alkoholu či THC v krvi“. Uvedený okruh námitek je třeba s ohledem na shora uvedené podřadit pod námitky právně irelevantní, dovolací důvod nenaplňující.
Za právně relevantní, dovolací důvod naplňující lze označit námitky, které směřují k možné právní kvalifikaci jednání obviněného podle §241 tr. zák. ve stádiu pokusu a krádeže podle §247 tr. zák., byť i tyto námitky jsou rozvíjeny na částečně nově konstruovaném skutkovém ději (skutkovému zjištění soudu neodpovídající) a námitku směřující proti posouzení jeho jednání jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty z pohledu společenské nebezpečnosti – materiálního znaku trestného činu.
Pokud jde o otázku posouzení jednání obviněného jako pokusu trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1, §241 odst. 1 tr. zák. je třeba nejprve uvést, že se jedná o konstrukci vytvořenou obviněným až pro dovolací řízení (v předchozím řízení uvedenou argumentaci neuplatnil). Je sice pravdou, že soud prvního stupně do svého skutkového zjištění zakomponoval pasáž, že obviněný „poškozenou na zemi osahával“, což obviněný ve spojení s odkazem na výpověď poškozené v přípravném řízení a u hlavního líčení spojil v závěr, že jeho jednání nesměřovala k užití násilí za účelem zmocnění se věcí poškozené, ale směřovalo k „získání poškozené jako ženy“. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné soudu prvního stupně vytknout, že nepostupoval v případě odůvodnění zcela důsledně ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. a rovněž ani odvolací soud svoji povinnost ve smyslu §134 odst. 2 tr. ř. v tomto směru nesplnil bezezbytku ve vztahu k provedeným důkazům. Právě vzhledem k této nedůslednosti mohl obviněný rozvést výše uvedené úvahy. Pokud by soudy důsledně rozvedly hodnotící úvahy k důkazům, které provedly, musely by mj. konstatovat, že sám obviněný uváděl, že viděl jít před sebou nějakou ženu, že byl opilý, přičemž k předmětnému jednání si nic nepamatuje. Nová argumentace (uplatněná v dovolání) se pak jeví jako účelová, přičemž Nejvyšší soud musí uvést, že trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. je trestným činem, kde lze pachateli uložit trest odnětí svobody v trvání až osmi let, tudíž se jedná o trestný čin zmíněný v §41 odst. 2 tr. zák. pro případné vyslovení zvlášť nebezpečné recidivy. Odkaz obviněného v jeho dovolání na části z výpovědi poškozené nelze vidět izolovaně, ale je třeba je hodnotit v souladu se zněním §2 odst. 6 tr. ř., přičemž nelze odhlédnout od doby, kdy k útoku na poškozenou došlo, tato pachatele po určitou dobu sledovala jak ji pronásleduje, což vše mohlo ovlivnit její výpověď pokud měla uvádět, že ji pachatel opakoval „dej mi, dej mi“, což obviněný až v dovolacím řízení předložil jako verzi, že mu „šlo o poškozenou jako o ženu“, nikoli o použití násilí za účelem zmocnění se věcí poškozené, když sama poškozená uváděla, v jakém stavu se v tu dobu nacházela a k výše uvedeným výrazům „dej mi, dej mi“ uváděla, že mohl říkat něco v takovém smyslu (dovozeno mohl se také dožadovat vydání např. peněz). Uvedenou částí argumentace se Nejvyšší soud zabýval již s ohledem na skutečnost použitého výrazu „osahával ji“ ve skutkovém zjištění, když uvedené zjištění nebylo v odůvodnění rozvedeno a obviněný na základě této skutečnosti předkládal vlastní verzi skutkového děje, která však i z pohledu dalších skutkových zjištění nemůže obstát. Potřebné je uvést, že poškozená byla obviněným napadena opakovanými údery do zátylku, krku a obličeje, byla povalena na zem a odcizena jí byla z kabelky finanční částka 1.300,- Kč, mobilní telefon zn. Nokia 3310 se SIM kartou v hodnotě 1.000,- Kč, dámská skládací peněženka černé barvy v hodnotě 200,- Kč a osobní doklady – občanský průkaz, řidičský průkaz a dva průkazy zdravotního pojištění, čímž poškozené způsobil jednak zlomeninu nosních kůstek, pohmoždění tváře a oděrky na rukou s pracovní neschopností do 23. 7. 2006 a omezením v obvyklé denní činnosti po dobu tří týdnů a dále škodu 150,- Kč poškozením halenky. Po fyzickém napadení poškozené sice soud prvního stupě zmiňuje, že obviněný měl poškozenou osahávat, ale žádná okolnost v následném dalším jednání obviněného nemůže soud přesvědčit, že jeho jednání bylo vedeno „zájmem o poškozenou jako o ženu“, naopak jeho jednání, způsob vedení útoku, je plně v souladu s jednáním, pro které byl již v minulosti odsouzen také pro trestný čin loupeže. V tomto směru je pak správný závěr soudu prvního stupně o vině obviněného trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (na námitky uplatněné až v rámci dovolacího řízení muselo být Nejvyšším soudem reagováno s ohledem na skutečnosti výše rozvedené).
Pokud jde o námitky uplatněné k „nedostatečnému způsobu zhodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy“, bylo by možno striktně takto koncipovanou námitku označit za právně irelevantní pokud by dovolací soud vycházel z obviněným tvrzeného „nedostatečného způsobu zhodnocení“, neboť taková výhrada by soudům vytýkala nedostatečné hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6. tr. ř. Při spojení uvedené argumentace s problematikou materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy nepostupoval Nejvyšší soud v tomto úzkém náhledu na uplatněnou námitku. K otázce zvlášť nebezpečné recidivy, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést:
Za zvlášť nebezpečného recidivistu lze označit pachatele, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Předně je potřebné uvést, že obviněný byl v minulosti odsouzen pro majetkovou trestnou činnost. Způsob opatřování prostředků k pokrytí potřeb obviněného však nezůstal u majetkové trestné činnosti nespojené s násilím, ale je třeba uvést, že uplatnění vlastních potřeb se pro obviněného stalo prioritou, což vedlo ke gradaci jeho jednání, které nebylo již zaměřeno pouze na získání majetku, ale ve snaze získat věci jiných útočil i proti zdraví jiných osob, v tomto směru je třeba odkázat na odsouzení obviněného pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 2 T 126/2004. Zmíněného trestného činu se dopustil 16. 3. 2004, kdy napadl poškozeného údery pěstí do obličeje (shodně jako v předmětné trestní věci poškozené L.) a kopal do něj nohama (v tomto směru lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 3). Se závěry soudu prvního stupně se lze ztotožnit i v případě dalších znaků rozvedených v jeho odůvodnění na str. 3 - 4 rozsudku. Nelze přisvědčit argumentaci obviněného ohledně věku blízkého věku mladistvých, který měl být vzat v úvahu z pohledu materiálního znaku trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. apod. Obviněný se předmětné trestné činnosti dopustil krátce po svém propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, rovněž pro trestný čin loupeže, způsob zapojení se obviněného po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nesvědčí pro jím deklarovaný závěr o nutnosti výchovného působení trestu a potřebě ukládat trest pouze v takové výši a v takové nápravně výchovné skupině, aby v jeho případě odpovídala jeho věku. Obviněnému byl uložen trest v souladu se zněním §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř. Vzhledem ke způsobu rozhodnutí Nejvyšším soudem o dovolání obviněného, stal se bezpředmětný jeho návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. února 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann