ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.258.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 258/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. června 2007 o dovoláních, která podali obviněný J. P., obviněný vystupující jako S. S. a obviněný P. U., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2006, sp. zn. 6 To 4/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 7 T 49/2003, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných J. P. a S. S. o d m í t a j í .
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání P. U. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. 7 T 49/2003, byli obviněný vystupující jako S. S. (dále jen „obviněný S. S.“) a obvinění J. P. a P. U. uznáni vinnými trestným činem účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. [v části I.]. Obviněný S. S. byl dále [v části II. pod body 21., 28., 30., 33., 34., 36. – 42.] uznán vinným pokračujícím trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., který spáchal jako člen zločinného spolčení ve smyslu §43 tr. zák. Obviněný J. P. byl dále [v části II. pod bodem 32.] uznán vinným trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák., který spáchal jako člen zločinného spolčení ve smyslu §43 tr. zák. Také obviněný P. U. byl ještě uznán vinným [v části II. pod body 10., 12., 15. – 18., 20.] pokračujícím trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák., který spáchal jako člen zločinného spolčení ve smyslu §43 tr. zák.
Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž
„I.
nejméně v době od ledna 2000 do 14. května 2002 v P., v L., v Ch., v S., a na dalších místech Č. r., byli [s obviněným vystupujícím jako R. S. (dále jen „R. S.“) a obviněnými P. J., J. Š., R. H., J. P., Z. R., L. B. a J. M.] součástí rozsáhlé, vnitřně strukturované a hierarchicky uspořádané skupiny většího počtu osob, zajišťující organizaci a vlastní provádění nelegálních převodů, přechodů a převozů cizozemských, nejčastěji indických do Č. r. a následně do S. r. N. a do R., za úplatu s cílem získání finančních prostředků, přičemž obžalovaní v této rozsáhlé skupině osob byli napojeni na indického státního příslušníka G. S., pravomocně za tuto činnost odsouzeného v SRN, který stál v čele tohoto společenství osob na území ČR a zajišťoval přísun migrantů ze zahraničí do ČR a organizoval vlastní převody a převozy migrantů z ČR do SRN a R., dával pokyny organizátorům na místní úrovni, které také vyplácel, v době jeho nepřítomnosti na území ČR jej v jeho činnosti nejméně od června 2001 zastupoval a tomuto vypomáhal obž. R. S., přičemž ubytování migrantů dopravených na území ČR zajišťoval nejméně od konce června 2001 podle pokynů G. S., příp. R. S., obž. S. S., když obstarával zázemí běženců a podle pokynů běžence vodil na určená místa v určený čas a předával je osobám, zajišťujícím faktický převoz nebo převedení běženců přes státní hranici, když obž. Z. R. nejméně od ledna 2000, obž. P. U. nejméně od října 2000, obž. P. J. a L. B. nejméně od ledna 2001, obž. J. M. nejméně od května 2001, obž. R. H. nejméně od června 2001, obž. J. Š. a J. P. nejméně od října 2001 a obž. J. P. nejméně od listopadu 2001 působili v tomto společenství osob jako organizátoři na místní úrovni, když ve spojení s G. S. (případně obž. R. S.) a podle jeho požadavků, prostřednictvím ad hoc najímaných řidičů a pěších převaděčů, zajišťovali vlastní fyzický převoz nebo přechod běženců přes státní hranici, včetně transportu běženců po území sousedního státu po úspěšném překročení státní hranice, případně podle potřeby sami vykonávali funkci pěšího převaděče či řidiče, přičemž obžalovaní jako členové popsaného společenství osob připravili, zajistili a případně i provedli převoz či převedení běženců přes státní hranice nejméně v níže popsaných případech.
II.
10. obž. P. U.
dne 24. května 2001 připravil a provedl ve spolupráci a vzájemné dohodě s G. S. nelegální přechod nejméně 4 běženců nezjištěné národnosti z území ČR na území SRN, když ve spolupráci s dalšími jím najatými osobami zabezpečil a zajistil přepravu běženců z P. ke státní hranici se SRN a na nezjištěném místě pak převezení běženců přes státní hranici a jejich dopravu do oblasti města N., přičemž činnost vykonal za dohodnutou finanční odměnu od G. S.,
12. obž. P. U.
dne 30. května 2001 připravil a provedl ve spolupráci a vzájemné dohodě s G. S. nelegální přechod nejméně 5 běženců indické národnosti z území ČR na území SRN, když osobně zabezpečil a zajistil přepravu běženců z P. ke státní hranici se SRN a na nezjištěném místě pak zajistil prostřednictvím dalších osob převzetí běženců přes státní hranici a jejich dopravu na nezjištěné místo v SRN, za což od G. S. vyinkasoval dohodnutou finanční odměnu,
15. obž. P. U.
dne 10. června 2001 připravil a zajistil ve spolupráci a vzájemné dohodě s G. S. nelegální přechod nejméně 6 běženců indické národnosti z území ČR na území SRN, když ve spolupráci s další jím najatými osobami zabezpečil a zajistil přepravu běženců z P. ke státní hranici se SRN, když však vzhledem k pohybu příslušníků policie na státní hranici na území SRN akci zrušil a převzaté běžence nechal další osobou dopravit zpět do P., když v případě úspěšného převezení běženců přes státní hranici na území SRN měl od G. S. dostat dohodnutou finanční odměnu,
16. obž. P. U.
dne 15. června 2001 připravil a provedl ve spolupráci a vzájemné dohodě s G. S. nelegální přechod nejméně 6 běženců indické národnosti z území ČR na území SRN, když zabezpečil a zajistil osobně a ve spolupráci s dalšími jím najatými osobami přepravu běženců z P. ke státní hranici se SRN a na nezjištěném místě pak zajistil prostřednictvím dalších osob převezení běženců přes státní hranici a jejich dopravu na nezjištěné místo v SRN, za což od G. S. vyinkasoval dohodnutou finanční odměnu,
17. obž. P. U.
dne 17. června 2001 připravil a provedl ve spolupráci a vzájemné dohodě s G. S. nelegální přechod nejméně 6 běženců z území ČR na území SRN, když zabezpečil a zajistil osobně a ve spolupráci s dalšími jím najatými osobami přepravu běženců z P. ke státní hranici a na nezjištěném místě pak zajistil prostřednictvím dalších osob převezení běženců přes státní hranici a jejich dopravu na nezjištěné místo, za což od G. S. vyinkasoval dohodnutou finanční odměnu,
18. obž. P. U.
dne 18. června 2001 připravil a zajistil ve spolupráci a vzájemné dohodě s G. S. nelegální přechod nejméně 6 běženců indické národnosti z území ČR na území SRN, když ve spolupráci s další jím najatou osobou zabezpečil a zajistil přepravu běženců z P. ke státní hranici se SRN, když však vzhledem k pohybu příslušníků policie na státní hranici na území SRN akci zrušil a převzaté běžence nechal další osobou dopravit zpět do P., když v případě úspěšného převzetí běženců přes státní hranici na území SRN měl od G. S. dostat dohodnutou finanční odměnu,
20. obž. P. U.
v době od 25. června 2001 do dne 26. června 2001 připravil a provedl ve spolupráci a vzájemné dohodě s G. S. nelegální přechod nejméně 5 běženců indické národnosti z území ČR na území SRN, když zabezpečil a zajistil osobně a ve spolupráci s dalšími jím najatými osobami přepravu běženců z P. ke státní hranici se SRN a na nezjištěném místě pak zajistil prostřednictvím dalších osob převezení běženců přes státní hranici a jejich dopravu na nezjištěné místo v SRN, za což od G. S. vyinkasoval dohodnutou finanční odměnu,
21. obž. S. S.
v době od 28. června 2001 do 29. června 2001 v P., se podílel ve spolupráci s G. S. a podle jeho pokynů na zajištění nelegálního převodu nejméně 16 běženců přes státní hranici, když osobně zajistil ubytování běženců v P., včetně opatření potravin pro běžence a v uvedený termín osobně na pokyn G. S. přivedl běžence na určené místo v P., kde běžence předal za účelem jejich nelegálního dopravení F. D., který běžence dopravil na státní hranici, kde běžence převzal M. F. a jako pěší převaděč je převedl přes státní hranici, kde následně byli zadrženi oba čeští státní příslušníci i běženci policejními orgány, přičemž obžalovaný měl být po nějaké době za tuto činnost odměněn G. S. ve formě svého vlastního nelegálního převozu, na který sám neměl finanční prostředky,
28. obž. S. S.
dne 5. září 2001 v P., se podílel ve spolupráci s G. S. a podle jeho pokynů na zajištění nelegálního převodu nejméně 30 běženců přes státní hranici, když osobně zajistil ubytování části těchto běženců v P., včetně opatřování potravin pro běžence a v uvedený termín na pokyn G. S. osobně přivedl běžence na určené místo v P., kde běžence předal za účelem jejich nelegálního dopravení do SRN nezjištěným osobám české státní příslušnosti, které běžence dopravily na státní hranici a posléze i přes státní hranici a na území SRN, kde osoby převzal A. C. do vozidla VW Passat, který však následně u obce W. způsobil dopravní nehodu a 5 běženců z vozidla bylo zadrženo policií SRN a následně v oblasti bylo zadrženo dalších 25 běženců, které měl do svého vozidla naložit K. K., přičemž obžalovaný S. S. měl být po nějaké době za tuto činnost odměněn G. S. ve formě svého vlastního nelegálního převozu, na který sám neměl finanční prostředky,
30. obž. R. S. a obž. S. S.
v době 18. a 19. října 2001 v P., se osobně podíleli podle pokynů G. S. na zajištění, organizaci a provedení nelegálního převodu nezjištěného počtu běženců přes státní hranici, když obž. R. S. zastupoval svého bratra G. S. při udílení pokynů na převodu zúčastněným a nezjištěným osobám, řešil problémy, jež se vyskytly s převozem běženců a dával pokyny k ubytování běženců a obž. S. S. podle pokynů obž. R. S. a G. S. zajistil přebrání běženců v P. a jejich následné ubytování v bytě, včetně zajištění zázemí pro běžence do doby, než je podle dalších pokynů odvedl k převzetí jinými osobami ze účelem dalšího přesunu běženců nelegálně přes státní hranici dále na západ, přičemž obž. R. S. obdržel za svoji činnost finanční odměnu a obž. S. S. měl být po nějaké době za tuto činnost odměněn G. S. ve formě svého vlastního nelegálního převozu, na který sám neměl finanční prostředky,
32. obž. J. Š. a obž. J. P.
na den 2. listopadu 2001 společně, ve spolupráci, vzájemné dohodě a podle pokynů G. S. připravili, zajistili a provedli nelegální přechod 4 běženců, když akci připravili a následně i koordinovali a obž. P. vyzvedl v P. na nezjištěném místě běžence, které vozidlem převezl na nezjištěné místo na státní hranici, nezjištěná osoba běžence převezla přes státní hranici, kde je převzal obžalovanými sjednaný R. F., jenž byl následně u obce R. zadržen i s běženci, přičemž obžalovaní měli v případě úspěchu akce od G. S. obdržet dohodnutou finanční odměnu,
33. obž. S. S. a obž. J. P.
dne 11. listopadu 2001 na den 12. listopadu 2001 obž. P. připravil a provedl ve spolupráci a vzájemné dohodě s G. S. nelegální přechod nejméně 10 běženců, když k tomuto účelu zajistil svůj kamion zn. Renault s návěsem a nezjištěného řidiče, jenž následně podle pokynu obžalovaného běžence převezl ukryté v kamionu přes státní hranici, kde běžence na nezjištěném místě vysadil, přičemž 6 běženců bylo následně nalezeno v oblasti odpočívadla na dálnici, když obžalovaný P. od G. S. obdržel odměnu v částce nejméně 850,- DM za jednu převedenou osobu, přičemž obž. S. S. zajišťoval v uvedené době ubytování běženců v P. v bytě, včetně opatřování potravin pro běžence a podle pokynu G. S. vodil běžence k předání dalším osobám za účelem jejich nelegálního převedení přes státní hranici, když takto přivedl běžence i k nakládce do kamionu obž. P. a obž. S. S. měl být po nějaké době za tuto činnost odměněn G. S. ve formě svého vlastního nelegálního převozu, na který sám neměl finanční prostředky,
34. obž. S. S. a obž. J. P.
na den 22. listopadu 2001 obž. P. připravil a provedl ve spolupráci a vzájemné dohodě s G. S. nelegální přechod nejméně 12 běženců, když k tomuto účelu zajistil svůj kamion zn. Man s návěsem a nezjištěného řidiče, jenž následně podle pokynu obžalovaného běžence převezl ukryté v kamionu přes státní hranici, kde běžence na dálnici na nezjištěném místě u města N. vysadil, přičemž běženci byli následně nalezeni policií a obžalovaný P. od G. S. obdržel finanční odměnu v dohodnuté výši, přičemž obž. S. S. zajišťoval v uvedené době ubytování běženců v P. v bytě, včetně opatřování potravin pro běžence a podle pokynu G. S. vodil běžence k předání dalším osobám za účelem jejich nelegálního převedení přes státní hranici, když takto přivedl běžence i k nakládce do kamionu obž. P. a obž. S. S. měl být po nějaké době za tuto činnost odměněn G. S. ve formě svého vlastního nelegálního převozu, na který sám neměl finanční prostředky,
36. obž. J. P. a obž. S. S.
na den 1. ledna 2002 obž. P. připravil a provedl ve spolupráci a vzájemné dohodě s G. S. nelegální přechod nejméně 15 běženců, když k tomuto účelu zajistil svůj kamion zn. Renault s návěsem a nezjištěného řidiče, jenž následně podle pokynu obžalovaného běžence převezl ukryté v kamionu přes státní hranici, kde běžence na dálnici na nezjištěném místě u města A. vysadil, přičemž 8 běženců bylo následně nalezeno policií a obžalovaný od G. S. obdržel finanční odměnu v dohodnuté výši, přičemž obž. S. S. zajišťoval v uvedené době ubytování běženců v P. v bytě, včetně opatřování potravin a podle pokynu G. S. vodil běžence k předání dalším osobám za účelem jejich nelegálního převedení přes státní hranici, když takto přivedl běžence i k nakládce do kamionu obž. P. a obž. S. S. měl být po nějaké době za tuto činnost odměněn G. S. ve formě vlastního nelegálního převozu, na který sám neměl finanční prostředky,
37. obž. S. S. a obž. J. P.
na den 13. ledna 2002 obž. P. připravil a provedl ve spolupráci a vzájemné dohodě s G. S. nelegální přechod nejméně 15 běženců, když k tomuto účelu zajistil svůj kamion s návěsem a nezjištěného řidiče, jenž následně podle pokynu obžalovaného běžence převezl ukryté v kamionu přes státní hranici, kde běžence na dálnici na nezjištěném místě na parkovišti u A., vysadil, přičemž běženci byli následně nalezeni policií a obžalovaný od G. S. obdržel finanční odměnu v dohodnuté výši, přičemž obž. S. S. zajišťoval v uvedené době ubytování běženců v P. v bytě, včetně opatřování potravin a podle pokynu G. S. vodil běžence k předání dalším osobám za účelem jejich nelegálního převedení přes státní hranici, když takto přivedl běžence i k nakládce do kamionu obž. P. a obž. S. S. měl být po nějaké době za tuto činnost odměněn G. S. ve formě svého vlastního nelegálního převozu, na který sám neměl finanční prostředky,
38. obž. R. S., obž. S. S. a obž. J. P.
na den 25. ledna 2002 obž. P. ve spolupráci a vzájemné dohodě s obž. R. S., který zastupoval svého bratra G. S., společně připravili a provedli nelegální přechod nejméně 12 běženců, když k tomuto účelu zajistil obž. P. svůj kamion s návěsem a nezjištěného řidiče, jenž následně podle pokynu obžalovaného běžence převezl ukryté v kamionu přes státní hranici, kde běžence na dálnici na nezjištěném místě u města N. vysadil, přičemž běženci byli následně nalezeni policií, když obž. R. S. akci objednal, zajistil běžence a následně vyplatil dohodnutou odměnu obž. P., který zajistil vlastní provedení akce a obž. S. S. zajišťoval v uvedené době ubytování běženců v P. v bytě, včetně opatřování potravin běžencům a podle pokynu obž. R. S. a G. S. vodil běžence k předání dalším osobám za účelem jejich nelegálního převedení přes státní hranici, když takto přivedl běžence na pokyn obž. R. S. i k nakládce do kamionu obž. P. a obž. S. S. měl být po nějaké době za tuto činnost odměněn G. S. ve formě svého vlastního nelegálního převozu, na který sám neměl finanční prostředky, a obž. R. S. touto činností obstarával sobě finanční prostředky, jež získal od převáděných osob,
39. obž. R. S., obž. S. S. a obž. Z. R.
na den 5. března 2002 obž. R. ve spolupráci a vzájemné dohodě s obž. R. S., který zastupoval svého bratra G. S., společně připravili, zajistili a provedli nelegální přechod nejméně 10 běženců, když k tomuto účelu zajistil obž. R. další osoby a dodávkové vozidlo Ford Tranzit, ve kterém byli následně běženci nezjištěným řidičem převáženi přes státní hranici, když ještě na území ČR u Ch., byli běženci ve vozidle zadrženi Policií ČR, když obž. R. S. akci objednal, zajistil běžence a následně měl v případě úspěchu akce vyplatit dohodnutou odměnu obž. R., který zajistil vlastní provedení akce a obž. S. S. zajišťoval v uvedené době ubytování běženců v P. v bytě, včetně opatřování potravin běžencům a podle pokynu obž. R. S. a G. S. vodil běžence k předání dalším osobám za účelem jejich nelegálního převedení přes státní hranici, když takto přivedl běžence na pokyn obž. R. S. i k nakládce do vozidla opatřeného obž. R. a obž. S. S. měl být po nějaké době za tuto činnost odměněn G. S. ve formě svého vlastního nelegálního převozu, na který sám neměl finanční prostředky, a obž. R. S. touto činností obstarával sobě finanční prostředky, jež získal od převáděných osob,
40. obž. R. S., obž. S. S. a obž. J. P.
na den 27. března 2002 obž. P. ve spolupráci a vzájemné dohodě s obž. R. S., který zastupoval svého bratra G. S., společně připravili, zajistili a provedli nelegální přechod nejméně 13 běženců, když k tomuto účelu zajistil obž. P. svůj kamion zn. MAN s návěsem a řidiče P. S., jenž následně podle pokynu a pod dohledem obž. P. běžence v P., naložil do uvedeného kamionu a převezl ukryté v kamionu přes státní hranici, kde běžence na dálnici na nezjištěném místě u města A. vysadil, přičemž 10 běženců bylo následně nalezeno policií nedaleko od místa vysazení, když obž. R. S. akci objednal, zajistil běžence a následně vyplatil dohodnutou odměnu obž. P., který zajistil vlastní provedení akce a obž. S. S. zajišťoval v uvedené době ubytování běženců v P. v bytě, včetně opatřování potravin běžencům a podle pokynu obž. R. S. a G. S. vodil běžence k předání dalším osobám za účelem jejich nelegálního převedení přes státní hranici, když takto přivedl běžence na pokyn obž. R. S. i k nakládce do kamionu obž. P. a obž. S. S. měl být po nějaké době za tuto činnost odměněn G. S. ve formě svého vlastního nelegálního převozu, na který sám neměl finanční prostředky, a obž. R. S. touto činností obstarával sobě finanční prostředky, jež získal od převáděných osob,
41. obž. R. S., obž. S. S. a obž. L. B.
na den 13. května 2002 obž. B. ve spolupráci a vzájemné dohodě s obž. R. S., který zastupoval svého bratra G. S., společně připravili, zajistili a provedli nelegální přechod skupiny běženců, když k tomuto účelu zajistil obž. B. vozidlo zn . Ford Tranzit, včetně řidiče, se kterým jako spolujezdec odjel z M. do P., kde kolem 19.00 naložil do vozidla z jiného, již čekajícího vozidla, jednu skupinu běženců, v 19.12 hodin po příjezdu dalšího vozidla další skupinu běženců, následně byl osobně obž. S. S., který přistoupil k němu do vozidla, naveden do H. ulice v P., kam mu kolem 21.00 hodin obž. S. S. přivedl skupinu 5 běženců, pro které došel do bytu a obžalovaný B. následně se všemi běženci odjel z P. směrem na M. a v L. Š., byl i s běženci ve voze zadržen Policií ČR, když za převoz běženců ke státní hranici a jejich následné převedení přes státní hranici dalšími najatými osobami měl obdržet finanční odměnu a převod nejméně 5 běženců, které na místo přivedl obž. S. S., zabezpečoval a organizoval ve spolupráci a vzájemné dohodě s obž. R. S., jenž akci objednal, zajistil běžence a následně měl vyplatit dohodnutou odměnu obž. B., který zajistil vlastní provedení akce a obž. S. S. zajišťoval v uvedené době ubytování běženců v P. v bytě, včetně opatřování potravin běžencům a podle pokynu obž. R. S. a G. S. vodil běžence k předání dalším osobám za účelem jejich nelegálního převedení přes státní hranici, včetně popsaného případu, kdy měl být po nějaké době za tuto činnost odměněn G. S. ve formě svého vlastního nelegálního převozu, na který sám neměl finanční prostředky, a obž. R. S. touto činností obstarával sobě finanční prostředky, jež získal od převáděných osob,
42. obž. R. S. a obž. S. S.
dne 14. května 2002 v P. v bytě, podle pokynů obž. R. S., jež zastupoval nepřítomného bratra G. S., zabezpečoval obž. S. S. ubytování skupiny 9 běženců, když jim zajišťoval přísun potravin a čekal na pokyn obž. R. S. k tomu, aby běžence odvedl na určené místo v P. a předal je dalším nezjištěným osobám, které by běžence dopravily ke státní hranici a dále zajistily jejich nelegální přechod přes státní hranice, k čemuž však nedošlo, když obž. S. S. byl i s běženci v uvedeném bytě zadržen Policií ČR a obž. R. S. byl zadržen téhož dne na jiném místě, přičemž obž. S. S. měl být za tuto činnost po nějaké době odměněn ve formě svého vlastního nelegálního převozu, na který po svém příjezdu do ČR již sám neměl finanční prostředky, a obž. R. S. si touto činností opatřoval stálý finanční prospěch z peněz poskytnutých převáděnými osobami“.
Za to byl obviněný S. S. odsouzen podle §163a odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu byl dále uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti let. Obvinění J. P. a P. U. byli odsouzeni podle §163a odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnným trestům odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jejichž výkon byli podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou.
Naproti tomu byli obvinění S. S. a P. U. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutky v rozsudku uvedené.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu, příp. o zproštění obžaloby, obviněného R. S., P. J., J. Š., R. H., J. P., Z. R., L. B. a J. M.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění R. S., S. S., P. J., J. Š., J. P., R. H., J. P., Z. R., L. B., P. U. a J. M., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni. Rozsudkem ze dne 6. 3. 2006, sp. zn. 6 To 4/2006, zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu ohledně obviněných P. J., J. Š., J. P., R. H., J. P., Z. R., L. B., P. U. a J. M. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že těmto obviněným uložil tresty. Obviněné J. P. a P. U. odsoudil podle §163a odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnným trestům odnětí svobody v trvání dva a půl roku a pro výkon těchto trestů je podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněných R. S. a S. S. jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podali obvinění J. P., S. S. a P. U. prostřednictvím svých obhájců dovolání, přičemž všichni uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný J. P. v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že Krajský soud v Plzni řádně nepřezkoumal jeho odvolání. Připomněl, že v odvolání namítal, že nebylo prokázáno, že byl účastníkem telefonického hovoru, přičemž jmenovaný soud podle jeho slov uvádí bez důkazů, že hovořícím je J. P. V této souvislosti ocitoval část napadeného rozsudku a v návaznosti na to soudu druhého stupně vytkl, že neprovedl analýzu myšlenkového postupu policejního orgánu. Ze soudních rozhodnutí není podle něho zřejmé, jakým způsobem policejní orgán a odvolací soud postupoval. Zdůraznil přitom, že soudní znalec Ing. M. v záznamech o telefonických hovorech neshledal dostatek znaků k identifikaci mluvčího, a tudíž ani nemohl jako mluvčího označit právě jeho (dovolatele).
Dále rozvedl úvahy týkající se výpovědi R. F., kterou dotyčný učinil ve S. r. N. Podle jeho mínění není tato výpověď hodnověrným důkazem. K tomu dodal, že následný výslech jmenovaného v Č. r. nebyl proveden za přítomnosti obhájce, proběhl před zahájením trestního stíhání a nejde tedy o výslech svědka. Před soudem prvního stupně pak tento svědek „podrobně popsal, za jakých okolností se jeho výslech konal. Byl zastrašován během podávání vysvětlení případným trestním stíháním“.
V další části svého dovolání obviněný J. P. zdůraznil, že mobilní telefon nepoužíval, žádný neměl a nebyl u něho zajištěn žádný mobilní telefon ani SIM karta. Taktéž mu není známo, komu patřilo jméno „J.“ v poznámkách nalezených u J. Š., G. S. a R. F. Jmenované osoby kromě J. Š. nezná a R. F. znal pouze od vidění. V návaznosti na to zmínil tu část rozsudku soudu druhého stupně, v níž se mj. uvádí, že „těsně spolupracoval s obžalovaným Š. i s obžalovaným R.“ Tento závěr označil za nepravdivý s tím, že J. Š. sice řekl, že jej zná, nikoliv však Z. R., který se o něm ve svém doznání nezmiňuje. Svou argumentaci uzavřel slovy, že se s nimi žádného převádění nezúčastnil.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný J. P. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) „rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 7 To 607/2003, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 7 T 49/2003, zrušil a současně tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“ Dále podle §265o odst. 1 tr. ř. požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
Obviněný S. S. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu, který jeho jednání posoudil jako účast na zločinném spolčení ve smyslu §43 tr. zák. V souvislosti s tím připomněl svou výpověď, v níž uvedl, že je nemajetný, že byl nucen si v bytě v P. vydělat na cestu do S. r. N. a že do Č. r. nepřicestoval s úmyslem zúčastnit se zločinného spolčení a napomáhat převádění osob. Nevěděl, jak je zločinné spolčení organizováno a strukturováno, na koho je napojeno a kdo se ho účastní. Z provedeného dokazování podle jeho slov vyplynulo, že členové zločinného spolčení komunikovali s R. S. nebo jeho bratrem G., on sám však „o ničem nerozhodoval a nic neorganizoval“.
Za mylný označil závěr soudu o tom, že na území České republiky se zdržoval již od června 2001, a nikoliv od ledna 2002, jak sám uvedl. Podle jeho přesvědčení se jedná pouze o konstrukci soudu, který na základě domněnek souvisejících s jednotlivými telefonními čísly a odposlechy telefonních hovorů jeho osobu ztotožnil s osobou vystupující pod přezdívkou H. Tento závěr je podle jeho slov v rozporu s dalším zjištěním soudu, že osoba označovaná jako H. působila na území Č. r. v rámci organizace i v jiném postavení a že působila i mimo její území, přičemž soud v odůvodnění rozsudku dodává, že tato osoba nebyla totožná s ním. Dovodil pak, že neexistuje jednoznačný důkaz pro to, aby byl „uznán vinným ve smyslu napadeného rozsudku na základě důkazů směřujících k osobě s označením H.“.
Obviněný S. S. proto navrhl, aby Nejvyšší soud „rozhodl tak, že zruší rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2006, sp. zn. 6 To 4/2006 a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. 7 T 49/2003 a uloží Okresnímu soudu v Chebu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.“
Obviněný P. U. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že „soudy nesprávně právně kvalifikovaly zjištěný skutek, když skutek posoudily jako trestné činy účasti na zločinném spolčení dle ust. §163a tr. zák. a nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b), c), který … spáchal jako člen zločinného spolčení ve smyslu §43 tr. zák., ačkoli šlo o jiný trestný čin, a to o trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b), c). Soudy obou stupňů také nesprávně vyložily hmotněprávní pojem účasti na zločinném spolčení.“
Poté, co zmínil jednotlivé (formální) znaky trestného činu účasti na zločinném spolčení podle §163a tr. zák., uvedl, že tyto obligatorní znaky nebyly naplněny. K tomu poznamenal, že nenaplnění těchto znaků zjistil v prvotním rozhodnutí i soud prvního stupně, jehož závěr interpretoval. Později však krajský soud (a poté i okresní soud vázán jeho právním názorem) „bez dalších významných skutkových zjištění ve vztahu k dovolateli“, věc právně posoudil jinak. V návaznosti na to vyjádřil přesvědčení, že v daném případě existuje zřejmý nesoulad mezi právním posouzením jeho jednání a skutkovým zjištěním, jež je ve skutkové části výroku rozsudku soudu prvního stupně sice popsáno, z konkrétně zjištěnými skutečnostmi však nekoresponduje. Ze zjištěných skutečností pak nevyplývá jeho úmysl spáchat trestný čin jako účastník zločinného spolčení, „a to ani v obecných rysech“. Činnost skupiny byla podle jeho mínění nesprávně posouzena jako zločinné spolčení, ačkoliv nevykazuje jeho zákonné znaky. V souvislosti s tím namítl, že základní znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, nemají oporu v žádné části zjištěného skutkového stavu a „nejsou naplněny žádnou ze skutkových okolností“.
Nesprávnou právní kvalifikaci lze podle jeho názoru spatřovat i v tom, že soudy kvalifikovaly jeho jednání podle §163a tr. zák. a zároveň také podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. ve smyslu §43 tr. zák. – „tedy byla dvakrát přičtena totožná skutečnost, v rozporu v ust. §163a odst. 4 tr. zák.“. Ačkoliv z odůvodnění rozsudku se podává, že při výměře trestu nebylo ke zpřísnění výměry přihlédnuto, dvojí přičtení téže skutečnosti v samotném výroku je nesprávné. Na okraj ještě zmínil, že soudy vycházely z nezákonně získaných důkazů, což však „není důvodem pro podané dovolání.“
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem obviněný P. U. navrhl, aby Nejvyšší soud „zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2006, č. j. 6 To 4/2006 a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 12. 10. 2005, č. j. 7 T 49/2003, ve výrocích ad I a ad II, jimiž … byl uznán vinným trestným činem účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. a pokračujícím trestným činem podle §171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. ve smyslu §43 trestního zákona a dále ve výroku o uložení trestu a zařazení do typu věznice a věc přikázal Okresnímu soudu v Mostě k novému projednání a rozhodnutí.“
K dovolání výše jmenovaných obviněných se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
K dovolání obviněného J. P. uvedla, že tento neuplatnil k podpoře dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitky právní povahy, žádnou z jeho námitek není naplněn dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětné dovolání se tak míjí s věcným naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž po obsahové stránce neodpovídá ani žádnému dalšímu ze zákonných dovolacích důvodů ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř.
Ve vztahu k dovolání obviněného S. S. státní zástupkyně uvedla, že jmenovaný v prvé řadě vyjádřil nesouhlas se zjištěními nalézacího soudu, čímž se taktéž ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení je totiž možné v dovolání namítat nesprávné právní posouzení skutku, nikoli však nesprávnost samotných skutkových zjištění, vad spočívajících v hodnocení důkazů apod.
K dovolacím námitkám obviněného P. U. pak státní zástupkyně uvedla, že za důvodnou lze označit tu, kterou namítl nepřípustnost souběhu trestného činu účasti na zločinném spolčení podle §163a tr. zák. s trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. ve smyslu §43 tr. zák. V návaznosti na to se v obecné rovině vyjádřila k trestnému činu účasti na zločinném spolčení podle §163a tr. zák. Konstatovala, že citované ustanovení sleduje možnost postihnout i taková jednání, která ještě nelze kvalifikovat jako přípravu individuálně určitého trestného činu nebo jako přípravu zvláště závažného úmyslného trestného činu. Trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163a tr. zák. postihuje samotné založení zločinného spolčení, účast na činnosti takového spolčení, anebo jeho podporu, aniž došlo ke spáchání trestného činu ve prospěch zločinného spolčení. Má tedy charakter přípravného jednání k trestnému činu spáchanému ve prospěch zločinného spolčení podle ustanovení §43 tr. zák. a v tomto smyslu jde o ustanovení subsidiární. Na rozdíl od trestné činnosti postižené v §163a tr. zák. tu lze mluvit o realizačním trestném činu.
Realizační trestná činnost má tři formy, přičemž k postihu pachatele pro trestnou činnost spáchanou ve prospěch zločinného spolčení se vyžaduje, aby každý z uvedených znaků byl bezpečně prokázán. Ve vztahu k formě přisouzené obviněnému P. U. musí jít o trestný čin, kterým člen plní svůj úkol jako člen spolčení. Dotyčnému obviněnému lze podle státní zástupkyně přitakat, že takové zjištění alespoň o jeho rámcovém obeznámení s existující organizací soud neučinil.
Dále státní zástupkyně připomněla, že organizovaná skupina, na rozdíl od zločinného spolčení, nemusí mít a zpravidla ani nemá trvalejší charakter a nemusí být zaměřena na dosahování zisku soustavným pácháním úmyslné trestné činnosti. V návaznosti na to zmínila skutková zjištění soudu, podle nichž se obviněný P. U. dopustil jednoho trestného činu nedovoleného překročení státní hranice celkem pěti útoky v rozmezí necelého jednoho měsíce (24. 5. – 18. 6. 2001). Páchání úmyslné trestné činnosti je přitom soustavné, jestliže jednotliví pachatelé trestné činnosti ve prospěch zločinného spolčení jednají po delší dobu, např. po několik měsíců, nebo tehdy, když navazují na předchozí obdobně páchanou trestnou činnost. Popis skutku pod bodem II. výroku o vině, spáchaného obviněným P. U., spolu se zjištěním týkajícím se tohoto obviněného rozvedeným v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, neobsahuje podle státní zástupkyně žádné okolnosti rozhodné pro posouzení, že páchal trestnou činnost jako člen zločinného spolčení.
V poslední části svého vyjádření se státní zástupkyně zmínila ještě o materiální podmínce aplikace ustanovení §43 tr. zák. a §44 tr. zák. Vyslovila přesvědčení, že soustavností, jež je znakem trestné činnosti páchané zločinným spolčením, se trestný čin spáchaný pěti útoky v rozmezí 26 dnů nevyznačuje, a dodala, že při hodnocení stupně nebezpečnosti trestného činu obviněného P. U. provedené při úvaze o druhu a výši trestu má soud za to, že je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zvyšován dobou páchání trestné činnosti a četností útoků, což podle jejího názoru nevystihuje ani formální znaky ani materiální pojetí §43 tr. zák. z hlediska konkrétního stupně nebezpečnosti trestného činu spáchaného ve prospěch zločinného spolčení obviněným P. U.
Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání obviněného P. U., tedy podle §265k odst. 1, odst. 2 věta druhá a třetí tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2006, sp. zn. 6 To 4/2006, i rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. 7 T 49/2003, a současně i všechna rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a případně tak postupoval v souladu se zásadou beneficium cohaesionis za užití §261 tr. ř. i ve vztahu k obviněným S. S. a J. P., a v návaznosti na to podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Chebu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Takto by měl rozhodnout v neveřejném zasedání.
Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila státní zástupkyně souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněného S. S. je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl jmenovaný obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Dovolání obviněných J. P. a P. U. jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřují proti rozsudku, který lze podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Obvinění J. P., S. S. a P. U. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která zásadně splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda dovolateli uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž jsou dovolání opřena, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však dovolací námitky, které uplatnil obviněný J. P., směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Tento obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci (de facto namítá, že se jednání, pro které byl odsouzen, nedopustil). Nenamítá tak rozpor mezi soudy vykonanými skutkovými závěry a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Stejný závěr je třeba vztáhnout též k obviněnému S. S. Rovněž tento obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávná skutková zjištění a prosazuje vlastní verzi skutkového děje (odlišnou od skutkových zjištění soudů). Teprve v návaznosti na to, na základě těchto skutkových výhrad a bez hmotně právních argumentů, vyjadřuje nesouhlas s právními závěry soudů. Také on tak nenamítá rozpor mezi soudy vykonanými skutkovými závěry a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy obvinění J. P. a S. S. ve skutečnosti spatřují v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnili na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jejich dovolací námitky proto (vzhledem k výše rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše uvedený (ani jiný) důvod dovolání podřadit nelze.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že každý dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněných J. P. a S. S. nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání.
Naproti tomu lze dovolací námitky, které uplatnil obviněný P. U., označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Trestného činu účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, „kdo založí zločinné spolčení, nebo kdo se činnosti takového spolčení účastní, anebo kdo zločinné spolčení podporuje“.
Objektem uvedeného trestného činu je zájem na potlačování organizované kriminality, tj. ochrana společnosti před touto vyšší formou společné trestné činnosti (organizovaným zločinem), jehož nebezpečnost spočívá právě ve vysokém stupni organizovanosti, což znesnadňuje jeho odhalování.
Zločinné spolčení lze považovat za jednu z forem trestné součinnosti, jehož zákonná definice je obsažena v §89 odst. 17 tr. zák. Podle tohoto zákonného ustanovení ve znění účinném v době spáchání shora popsaného skutku je zločinné spolčení společenstvím více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které je zaměřeno na dosahování zisku soustavným pácháním úmyslné trestné činnosti (v době rozhodování soudů obou stupňů již byla účinná novela trestního zákona provedená zákonem č. 134/2002 Sb., podle níž již nebylo vyžadováno, aby zločinné spolčení bylo zaměřeno na dosahování zisku – aplikace této novely z hlediska ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. nepřicházela v úvahu, to však nemělo vliv na správnost právních závěrů vyjádřených v napadených rozhodnutích). Především musí jít o společenství relativně stálé, a ne utvořené ad hoc za účelem spáchání jednoho nebo dvou, i když závažných trestných činů. Toto společenství musí být z hlediska svého celkového zaměření orientováno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, musí mít vnitřní organizační strukturu s hierarchickým uspořádáním funkcí a z toho vyplývající dělbou práce. Soustavnost se nevyžaduje při páchání úmyslných trestných činů jednotlivými pachateli, ale postačí, když znak soustavnosti je dán ve vztahu ke konkrétnímu posuzovanému zločinnému spolčení (srov. přiměřeně Šámal, P., Půry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H.Beck, 2004. 1011-1012 s.).
Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl, přičemž postačuje úmysl nepřímý. Úmysl musí zahrnovat alespoň srozumění pachatele s tím, že organizace splňuje pojmové znaky zločinného spolčení podle §89 odst. 17 tr. zák.
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný P. U. spolu s ostatními spoluobviněnými „ … nejméně v době od ledna 2000 do 14. května 2002 … byli součástí rozsáhlé, vnitřně strukturované a hierarchicky uspořádané skupiny většího počtu osob, zajišťující organizaci a vlastní provádění nelegálních převodů, přechodů a převozů cizozemských běženců, za úplatu s cílem získání finančních prostředků, přičemž obžalovaní v této rozsáhlé skupině osob byli napojeni na indického státního příslušníka G. S., … který stál v čele tohoto společenství osob na území a zajišťoval přísun migrantů … dával pokyny organizátorům na místní úrovni, které také vyplácel, v době jeho nepřítomnosti jej v jeho činnosti nejméně od června 2001 zastupoval a tomuto vypomáhal obž. R. S., přičemž … obž. P. U. nejméně od října 2000, … (spolu s ostatními spoluobviněnými) … působili v tomto společenství osob jako organizátoři na místní úrovni, když ve spojení s G. S. (případně obž. R. S.) a podle jeho požadavků, prostřednictvím ad hod najímaných řidičů a pěších převaděčů, zajišťovali vlastní fyzický převoz nebo přechod běženců přes státní hranici, …“.
K tomu nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že „Tato činnost byla organizována a realizována poměrně rozsáhlou a zjevně dobře organizovanou skupinou většího počtu osob, s mezinárodním propojením“. K jednotlivým znakům tohoto zločinného spolčení pak po zhodnocení konkrétně uvedených důkazů zdůraznil: „Bylo spolehlivě prokázáno, že i na území ČR existovalo a fungovalo společenství osob, které spojoval stejný cíl a zájem (organizování, zajišťování a provádění nelegálních přechodů přes státní hranice cizozemských běženců za úplatu) a které uvnitř (tedy jednotlivé osoby) mezi sebou za účelem dosažení tohoto cíle spolupracovalo. Bylo prokázáno propojení skupiny osob působící v ČR s jinými skupinami na území ČR a zejména pak i s dalšími osobami či skupinami v zahraničí. Bezpečně bylo prokázáno spojení všech obžalovaných s G. S. Zároveň toto uskupení osob jak v ČR kolem G. S., tak ve své podobě v napojení na další skupiny a části tohoto společenství v zahraničí bylo trvalé, dlouhodobé. V rámci tohoto uskupení byla vytvořena vnitřní organizační struktura, která byla stabilní. V této struktuře pak došlo i k rozdělení jednotlivých činností, úkolů a funkcí na různé stupně této struktury. Bylo prokázáno vedoucí postavení G. S. (v nepřítomnosti pak obž. R. S.), který zajišťoval přísun běženců ze zahraničí a rozděloval je mezi další osoby a dával pokyny k převedení. Přes něj bylo společenství v ČR napojeno na zahraniční části tohoto společenství osob zabývající se stejnou činností. Zároveň také vyplácel osoby, kterým dával pokyny. Z této pozice (funkce) také kontroloval, zda akce byla úspěšná, a rozhodoval o tom, zda vyplatí odměnu či nikoli a v jaké výši. V rovině struktury pod ním pak stáli obž. S. S. a zbývající obžalovaní, čeští státní příslušníci, kteří plnili pokyny a požadavky jim nadřízeného G. či R. S. … Každá osoba tak měla své vlastní úkoly vyplývající z její role a zejména postavení ve struktuře společenství. Bylo prokázáno i dodržování pravidel a utajení jak akcí, tak struktury společenství. Zde lze poukázat na časté výměny a změny telefonních čísel, používání přezdívek. Nelze přehlédnout ani v některých hovorech jasné napomínání jednoho z mluvčích, aby hovor nebyl veden tak otevřeně a jasně, stejně jak o poznámky na možnost odposlouchávání hovoru. V neposlední řadě je zřejmé, že cílem společenství osob jako takového bylo získání finančního prospěchu … Společenství pak páchalo trestnou činnost dlouhodobě a soustavně, nepřetržitě (což vyplývá i ze skutkových zjištění zahrnutých v bodě II. výroku rozsudku)“.
Nejvyšší soud na základě všech uvedených okolností a závěrů shledal, že v rámci řešení otázky, zda došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle účasti na zločinném spolčení §163a odst. 1 tr. zák., byly důsledně objasněny a prokázány všechny znaky, jimiž zákon zločinné spolčení a účast na jeho činnosti charakterizuje.
Především je vhodné z toho, co bylo výše rozvedeno, shrnout, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že v posuzované věci se jednalo o relativně stálé společenství mnoha osob (včetně obviněného P. U.), které bylo vytvořeno za konkrétním cílem, jímž bylo organizování a realizace nelegálních převodů osob přes tranzitní státy do zemí Západní Evropy, a to za úplatu. Nebylo tudíž utvořené ad hoc za účelem spáchání jednoho nebo dvou, i když závažných, trestných činů. Toto společenství, které mělo vnitřní organizační strukturu s hierarchickým uspořádáním funkcí a z toho vyplývající dělbou práce, tak bylo z hlediska svého celkového zaměření orientováno na získávání finančního prospěchu soustavným pácháním úmyslné trestné činnosti. Nebylo proto důvodu pochybovat o tom, že byla naplněna objektivní stránka uvedeného trestného činu.
Ze soudy zjištěných okolností je v daném případě zřejmá i subjektivní stránka – úmyslné zavinění. K subjektivní stránce lze připomenout tolik, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Nalézací soud na základě provedených důkazů (mimo jiné záznamů odposlechů telekomunikačního provozu) vzal za prokázané a potvrzené „napojení a spolupráci všech obžalovaných s G. S. či obž. R. S. systém činnosti a její podmínky včetně vyplácení peněz a zejména pak vědomé zapojení všech obžalovaných do struktury společenství osob zabývajících se popsanou trestnou činností, včetně vědomosti mezinárodního propojení, vědomosti existence více dalších skupin a zdrojů a vědomé začlenění do její struktury, včetně převzetí role a rozdělení činností na úrovni obžalovaných“.
V další části svého rozhodnutí soud prvního stupně logicky dovodil, že „Všichni obžalovaní museli nutně vědět, že převod běženců přes hranice cizího státu je zakončení dlouhého a složitého procesu a že běženci se do ČR dostávali z poměrně vzdálených zemí a značně komplikovaně. Vzhledem k tomu také museli nutně vědět, že pro fungování a úspěšné dopravení běženců musí být návaznost na mezinárodní struktury, že je zcela nezbytné propojení různých osob, provázanost a koordinace k tomu, aby doprava běženců v takovém rozsahu, v jakém ji sami obžalovaní prováděli a tedy i mohli sledovat, fungovala“. Dále pokračoval: „Svým napojením na G. S. (příp. obž. R. S.), způsobem činnosti, kterou vyvíjeli … nutně museli mít všichni obžalovaní vědomost a představu (alespoň v obecné rovině) o tom, že svoji činnost vyvíjejí v rámci širší struktury většího okruhu dalších osob a že jsou tedy článkem rozsáhlejšího systému, jehož cílem je doprava běženců přes státní hranice z jejich domovských států do cílových států země EU. Zároveň nutně museli předpokládat, že sami svojí činností přispívají k tomu, aby tento systém přesunu běženců fungoval a že jsou tak jedním z článků této činnosti. Zároveň tak nutně museli mít představu a vědomost o základních znacích, které charakterizují zločinné spolčení a tedy představu o tom, že jsou začleněni do takového širšího společenství osob, které má určitou strukturu, organizaci a řízení a že vykonávají oni sami úkoly či činnosti vyplývající z úrovně jejich postavení v této struktuře. Museli si být dobře vědomi i stanovených pravidel, když je sami dodržovali, utajení, když sami podnikali kroky k tomu, aby nebyli odhaleni (hledání nechráněných míst na hranici, měnění telefonů, přezdívky apod.) a museli také předpokládat, že cílem společenství je dosažení zisku, když i sami činnost prováděli právě za tímto účelem“. V návaznosti na uvedené pak k této otázce správně uzavřel, že „Obžalovaní tedy byli nejméně srozuměni s tím, že jsou začleněni do struktury zločinného spolčení a vyvíjeli činnost v rámci tohoto společenství. Jednali proto nejméně v úmyslu nepřímém“.
Z výše rozvedených skutečností včetně zjištění, že „… obžalovaní jako členové popsaného společenství osob připravili, zajistili a případně i provedli převoz či převedení běženců přes státní hranice nejméně v níže popsaných případech“, a to, pokud jde o obviněného P. U. v případech popsaných ve výroku rozsudku nalézacího soudu v části II. pod body 10, 12, 15 – 18, 20, je přitom zjevné, že uvedený správný závěr o úmyslném zavinění obviněných, tedy i obviněného P. U., se vztahuje rovněž k faktu spáchání trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. členem zločinného spolčení ve smyslu §43 tr. zák.
Nejvyšší soud proto považoval právní závěry, které ve svých rozhodnutích učinily soudy obou stupňů, za správné a plně korespondující jak s provedenými skutkovými zjištěními, tak s pojmovými znaky, jimiž zákon trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. vymezuje.
K námitce obviněného P. U., že „byla dvakrát přičtena totožná skutečnost, v rozporu v ust. §163a odst. 4 tr. zák.“, pokud soudy kvalifikovaly jeho jednání podle §163a tr. zák. a zároveň také podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. ve smyslu §43 tr. zák., je třeba uvést, že se zřetelem k ustanovení §163a odst. 4 tr. zák. nelze aplikovat ustanovení §43 tr. zák. ve vztahu k ustanovení §163a odst. 1 tr. zák., nicméně to již nevylučuje, aby jiný trestný čin byl za podmínek §43 tr. zák. současně spáchán.
Podle obecných zásad o souběhu je nutno čin pachatele posoudit podle všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního zákona, pokud je toho třeba k vystižení nebezpečnosti činu pro společnost. V případech, kdy se člen zločinného spolčení již dopustil individuálně určitého trestného činu, nelze omezit trestně právní posouzení jen na tento jediný čin. Opačný postup by byl ve zjevném rozporu s citovanou uvozující zásadou. Zločinné spolčení je totiž pro společnost závažným nebezpečím trvalejšího charakteru, ohrožuje ji i množstvím dalších trestných činů, které má ve svém programu. Proto je správné mezi trestnými činy spáchanými v rámci zločinného spolčení, při jeho založení či podpoře a trestným činem účasti na zločinném spolčení podle §163a tr. zák. zásadně připustit jednočinný souběh (k tomu srov. Novotný, O., Vokoun, R. a kol. Trestní právo hmotné – II. Zvláštní část, Praha: ASPI, a.s., 2007, s 361).
V návaznosti na výše uvedené je možno konstatovat, že jednočinný souběh trestného činu účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. s trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2, písm. b), c) tr. zák. spáchaným členem zločinného spolčení ve smyslu §43 tr. zák. není vyloučen. Tato právní kvalifikace totiž umožňuje náležitě vystihnout nebezpečnost činu pro společnost.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem a povaze a závažnosti jednání obviněného P. U. nepostupoval nalézací ani odvolací soud v rozporu s trestním zákonem, když toto jednání posoudil jako trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. v souběhu s pokračujícím trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2, písm. b), c) tr. zák. spáchaným členem zločinného spolčení ve smyslu §43 tr. zák.
Naproti tomu formálně právně relevantní argumentaci státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání dotyčného obviněného nemohl Nejvyšší soud přiznat žádné opodstatnění. V souvislosti s tím Nejvyšší soud považuje za potřebné dodat, že rozsah jeho činnosti vymezuje pouze dovolatel svými námitkami, jež v dovolání uplatnil. V žádném případě tak nemůže činit jiná osoba, byť třeba oprávněná vyjádřit se k dovolání.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. U. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl o uvedených dovoláních v neveřejném zasedání.
Pokud ve svém dovolání obviněný J. P. požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o tr. ř. přerušil výkon trestu odnětí svobody, pak je třeba předeslat, že se jednalo o podnět nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu jmenovaného obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. června 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý