ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.264.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 264/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. března 2007 o dovolání, které podal obviněný V. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 11. 2006, sp. zn. 6 To 571/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 6 T 175/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. 4. 2006, sp. zn. 6 T 175/2003, byl obviněný V. B. uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák., jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 13. 2. 2003 v 18:15 hod. řídil po předchozím požití alkoholických nápojů, kdy rozborem bylo zjištěno 1,24 g/kg alkoholu v krvi, osobní motorové vozidlo AUDI, a při projíždění pravotočivé zatáčky nepřizpůsobil rychlost jízdy stavu a povaze vozovky a svým schopnostem, vozidlo nezvládl a havaroval vlevo mimo vozovku, kde se vozidlo několikráte převrátilo, při nehodě spolujezdec Z. R., utrpěl těžká zranění, a spolujezdec T. M., byl na místě usmrcen“.
Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti nahradit poškozenému J. M. škodu ve výši 34.291,- Kč.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích a obviněný V. B., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem. Rozsudkem ze dne 2. 11. 2006, sp. zn. 6 To 571/2006, zrušil z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř., napadený rozsudek ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněných výrocích o vině, trestu zákazu činnosti a povinnosti k náhradě škody obviněného odsoudil podle §224 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Odvolání obviněného V. B. jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný V. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že „celé řízení v předmětné trestní věci trpělo velkým množstvím chyb a nedostatků, které nebyly nikdy odstraněny“. V návaznosti na to uvedl, že projednávaná trestní věc je velmi zásadního charakteru, neboť došlo k smrti člověka, to však samo o sobě nemůže vést k závěru, že za tuto smrt vždy nese trestní odpovědnost konkrétní osoba. K tomu dodal, že v některých případech, což je i tento případ, nese odpovědnost za smrt samotný zemřelý.
V další části odůvodnění dovolání obviněný poukázal na to, že poškozený Z. R. od prvního výslechu uvádí, že vozidlo v době nehody řídil zemřelý T. M. Podle dovolatele k této výpovědi, která nebyla nikdy zpochybněna právně relevantním způsobem, však soud nepřihlížel, když její nevěrohodnost postavil na neexistujících zprávách SMS. Navíc bylo podle jeho slov následně zjištěno, že poškozený Z. R. v rozhodné době neměl mobilní telefon k dispozici, a to po celou dobu pobytu v nemocnici. K tomu ještě dodal, že zmíněný svědek na své výpovědi setrval a „v žádném případě se nenechal zmást pokusy o své znevěrohodnění ze strany státního zástupce či pozůstalých po zemřelém M.“. Dovolatel dále namítl, že soud měl provést důkaz zkoumáním krevních vzorků na základě molekulárního zkoumání DNA. To zdůvodnil tím, že on i zemřelý měli krevní skupinu „O“ a molekulárním zkoumáním by bylo podle místa zajištění vzorků jednoznačně prokázáno, kdo z nich kde ve voze seděl.
Dovolatel pak učinil závěr, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jelikož předmětný skutek se nestal a stát se ani nemohl, neboť „důkazní situace tak, jak je dána, o spáchání skutku nesvědčí“. Nesprávné právní posouzení skutku shledal i v tom, že „rozhodnutí odmítá provedení důkazů, které je nezbytné provést, nebo odmítá vzít v úvahu ty důkazy, které jednoznačně svědčí ve prospěch obžalovaného“.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) „podle §265 k) odst. 1 trestního řádu zrušil napadené rozhodnutí a podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyššího státního zástupce k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Dovolání obviněného je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku, který je třeba podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný V. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká neúplné dokazování, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci (namítá, že předmětný skutek se nestal). Toliko z uvedených skutkových, procesních výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Dovolatel tak nenamítá rozpor mezi soudy vykonanými skutkovými závěry a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. března 2007
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý