ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.394.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 394/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. dubna 2007 o dovolání, které podal obviněný J. G., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 9 To 399/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 T 49/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 4 T 49/2006, byl obviněný J. G. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 18. 11. 2005 v době kolem 20.50 hod. v restauraci odcizil na stole volně položený mobilní telefon zn. Nokia 6230, v hodnotě 5.300,- Kč, ke škodě J. F., přičemž byl za takový čin odsouzen Okresním soudem Trutnov, pod sp. zn. 3 T 169/2000, ze dne 15. 11. 2000, který byl zrušen ve výroku o trestu rozsudkem Okresního soudu Kolín, sp. zn. 2 T 62/2000, ze dne 25. 10. 2001 a byl potrestán souhrnným nepodmíněným trestem odnětí svobody ve výměře dvou let, z jehož výkonu byl dne 24. 7. 2003 podmíněně propuštěn se zkušební dobou na 5 let“. Za to byl odsouzen podle §247 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti nahradit poškozenému J. F. škodu ve výši 5.300,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 9 To 399/2006, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že soudy obou stupňů nesprávně zhodnotily provedené důkazy a učinily nesprávné závěry. Zásadní nedostatek podle něj spočívá v tom, že soudy neučinily potřebné kroky k tomu, aby byly provedeny veškeré potřebné důkazy, zejména výslech svědka S. V návaznosti na to připustil, že byl v restauraci, kde seděl u stolu s poškozeným J. F., současně však zdůraznil, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že ze stolu nic nevzal. Konstatoval přitom, že jediným důkazem svědčícím v jeho neprospěch je zjištění, že se jeho karta ocitla v odcizeném mobilním telefonu. Soud prvního stupně podle jeho slov správně nepochopil jeho tvrzení o tom, že si běžně telefony v okruhu známých půjčovali. Tímto způsobem pak mohlo dojít k tomu, že si předmětný mobilní telefon od skutečného pachatele nebo osoby, které se mobil do držení dostal později, půjčil a vložil do něj svou kartu.
Dále obviněný namítl, že policie pochybila, jestliže oznámení poškozeného hned řádně nešetřila, a chybou bylo i nevyslechnutí svědka S. Soud prvního stupně měl podle jeho slov možnost zjistit místo pobytu tohoto svědka a nic pak nebránilo provést jeho výslech v místě pobytu nebo vyčkat jeho návratu. Připomněl také, že i před veřejným zasedáním o odvolání žádal o provedení tohoto důkazu a při zasedání odvolací soud upozornil, že jmenovaný svědek se již vrátil. Soud druhého stupně měl tuto skutečnost podle jeho přesvědčení prověřit a následně výslech svědka provést, neboť takové doplnění dokazování by nebylo nad rámec odvolacího řízení.
V poslední části dovolání obviněný uvedl, že soudy obou stupňů jej vážným způsobem zkrátily na právech obhajoby. Pokud již neprovedly výslech dotyčného svědka, měly provedené důkazy hodnotit podle zásady „in dubio pro reo“. Podle svých slov byl tedy odsouzen, aniž by bylo prokázáno, že by se skutek vůbec stal, a nebylo ani prokázáno, že by se dopustil protiprávního jednání. K odsouzení nemůže postačovat pouhé zjištění, že osmnáct dnů po ztrátě mobilního telefonu se ocitla jeho (dovolatelova) karta v předmětném mobilním telefonu. Rozhodnutí soudů obou stupňů tak byla podle jeho slov vynesena v rozporu s právní úpravou.
Z těchto důvodů dovolatel navrhl, „aby napadené usnesení bylo zrušeno a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení a rozhodnutí“.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co v krátkosti zrekapituloval dovolací argumentaci, se krátce vyjádřil k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Mj. uvedl, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze namítat nesprávné právní posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení důkazů, neúplnost dokazování apod. Současně konstatoval, že i v rámci řízení o dovolání lze připustit zásah do skutkových zjištění, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a současně, učiní-li dovolatel tento „nesoulad“ předmětem dovolání (právně relevantně jej namítne). O takový případ se však v posuzované věci nejedná. V případě obviněného byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a byl i přiléhavým způsobem právně kvalifikován, když bylo zjištěno, že to byl obviněný, kdo posuzovaný skutek spáchal. Soudy obou stupňů vyhodnotily obhajobu obviněného jako nevěrohodnou a vyšly zejména z jednoznačné skutečnosti, že zhruba dva týdny po odcizení mobilního telefonu poškozeného J. F. byl tento telefon aktivován SIM kartou obviněného. V podrobnostech státní zástupce odkázal na hodnotící úsoudů, jak vahy jsou obsaženy v odůvodnění jejich rozhodnutí (včetně vypořádání se s absencí výpovědi svědka S.).
V další části svého vyjádření státní zástupce konstatoval, že obviněný sice formálně deklaruje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jím uplatněné námitky stojí obsahově mimo rámec tohoto dovolacího důvodu, jakož i mimo rámec ostatních dovolacích důvodů, jelikož v posuzované trestní věci neexistuje nesoulad (a již vůbec ne extrémní) mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný J. G. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opřeno, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká neúplné dokazování, nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci (de facto namítá, že se skutku, pro který byl odsouzen, nedopustil). Pouze z uvedených skutkových, procesních výhrad vyvozuje závěr, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel tak nenamítá rozpor mezi soudy vykonanými skutkovými závěry a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Námitky, o něž se dovolání opírá, proto (vzhledem k výše rozvedeným teoretickým východiskům) pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. dubna 2007
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý