ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.41.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 41/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. ledna 2007 o dovolání, které podal obviněný L. J., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 3 To 275/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 T 60/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 6 T 60/2005, byl obviněný L. J. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 27. 5. 2004 v sídle společnosti E. p. s.r.o., v úmyslu sebe neoprávněně obohatit, jako jednatel společnosti E. p. sjednal s poškozenou MVDr. G. Z. zhotovení, dodávku a montáž páteřového schodiště v místě jejího trvalého bydliště, a to přesto, že si byl vědom tíživé finanční situace společnosti E. p. s.r.o., zejména exekuce vedené proti této společnosti, která mu neumožňovala tomuto smluvnímu závazku dostát, následně od poškozené vyinkasoval zálohu na realizaci zakázky ve výši 75.000,- Kč s tím, že peníze byly určeny jako záloha na realizaci zakázky a objednání předmětu díla u společnosti S. s.r.o., kdy následně u společnosti S. s.r.o. zakázku žádným způsobem nerealizoval, poskytnutou zálohu i přes výzvy nevrátil a použil ji pro svou potřebu a takto způsobil poškozené MVDr. G. Z. škodu ve výši 75.000,- Kč“. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená MVDr. G. Z. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný L. J. a poškozená MVDr. G. Z., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 3 To 275/2006, k odvolání poškozené MVDr. G. Z. zrušil podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. v napadeném rozsudku výrok o náhradě škody učiněný podle §229 odst. 1 tr. ř. a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému L. J. povinnost zaplatit poškozené MVDr. G. Z. na náhradě škody částku ve výši 75.000,- Kč. Odvolání obviněného L. J. jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podal obviněný L. J. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, „že skutek, o němž se vedlo řízení není trestným činem, neboť mu nelze přičítat úmyslné zavinění, a to ani v nepřímé formě“. V obecné rovině se na „srozumění“ pachatele u nepřímého úmyslu usuzuje z toho, že tento nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by následku, jež si představoval jako možný, mohla zabránit, ať již by se jednalo o vlastní přičinění pachatele nebo zásah někoho jiného. V návaznosti na to dovolatel uvedl, že pokud v rámci dokazování u odvolacího soudu předložil listinné důkazy prokazující jeho tvrzení, že v době uzavírání smlouvy s MVDr. Z. měl rozpracováno mnoho dalších zakázek (cca 25), nelze u něj usuzovat na srozumění s následkem ve smyslu ustanovení §4 písm. b) tr. ř.
Své přesvědčení dovolatel opřel o rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 4 Tz 54/99, podle něhož k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 trestního zákona postačuje, když obviněný jedná s vědomím o své finanční situaci a hrozícím konkurzu (v případě dovolatele jde o nařízenou exekuci), přičemž slibované plnění uzavřené smlouvy mezi ním a poškozeným by bylo závislé na budoucích nejistých událostech (zlepšení hospodaření, nové zakázky, nově přijaté zálohy) a (tedy současně) s vědomím, že proto, aby takovéto události nastaly, nic neučinil, a je srozuměn s tím, že pokud tyto události nenastanou, slíbené plnění nebude moci uskutečnit vůbec anebo ve stanovené lhůtě. Z uvedeného následně dovodil, že sjednával-li další zakázky, z nichž hodlal slibované plnění MVDr. Z. poskytnout, je možné jeho jednání, co do subjektivní stránky, „hodnotit nejpřísněji jako nedbalost, neboť v době uzavírání smlouvy s MVDr. Z. nemohl vědět, že, zřejmě v důsledku exekucí nařízených pro nijak závratné částky 5.000,- Kč a 7.000,- Kč, nakonec žádnou z mnoha rozdělaných zakázek nedokončí“.
Konstatoval-li odvolací soud v souvislosti s výše uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, že tento řeší zcela jinou situaci, a to problematiku trestného činu zpronevěry, vyjádřil dovolatel přesvědčení, že jde o zkreslený závěr učiněný tak, aby korespondoval s odsuzujícím výrokem, poněvadž, ačkoliv v meritu věci šlo v dotčeném rozhodnutí o zpronevěru, Nejvyšší soud, jak z prezentovaného textu vyplývá, se rovněž zabýval podmínkami pro případnou realizaci trestní odpovědnosti za trestný čin podvodu.
V další části odůvodnění svého dovolání dovolatel uvedl, že vedle výroku o vině a od toho se odvíjejícího výroku o trestu, považuje „za naprosto nepřípustný“ rovněž výrok o náhradě škody. Ten podle jeho názoru ve svém důsledku znamená, že namísto toho, aby poškozené MVDr. Z. byla nahrazena skutečná škoda, tato „vydělala 75.000,- Kč“. Uvedená částka jí totiž byla proti společnosti E. p., s. r. o., přiznána již v občanskoprávním řízení a „tedy výrok odvolacího soudu zcela kolidující s konstrukcí společnosti s ručením omezeným je v rozporu s ust. §44 odst. 3 tr. ř.“.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 3 To 275/2006 a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 6 T 60/2005 zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že „obviněný L. J. se obžaloby ze spáchání trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 2 trestního zákona v plném rozsahu zprošťuje“, in eventum, pokud Nejvyšší soud dospěje k závěru o vině obviněného, nechť změní výrok o náhradě škody tak, že „shodně jako soud I. stupně, podle §229 odst. 1 tr. řádu odkáže poškozenou MVDr. G. Z. s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních“.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co shrnul rozhodnutí soudů obou stupňů a vyjádřil se v obecné rovině k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedl, že za právně relevantní lze považovat námitku obviněného, že nebyla naplněna subjektivní stránka (ve formě nepřímého úmyslu). Tuto námitku však současně označil za zjevně neopodstatněnou.
V návaznosti na to rozvedl skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. zejména se zaměřením na subjektivní stránku – úmyslné zavinění. Konstatoval přitom, že soudy obou stupňů se otázkou zavinění v dostatečné míře zabývaly, vyjádřily ji v rozsudečném výroku a následně ji rozvedly v odůvodněních svých rozhodnutí. Oba soudy konstatovaly, že trestný čin byl spáchán ve formě minimálně nepřímého úmyslu. K tomu státní zástupce připomněl, že podle §4 písm. b) tr. zák. platí, že čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zákonem chráněných zájmů a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn (nepřímý úmysl). Ve věci provedená zjištění prokázala, že obviněný vyinkasoval od poškozené zálohu na plnění ze smlouvy o dílo ve výši 75.000,- Kč a přitom současně jednal s vědomím své nepříznivé finanční situace a probíhajícího exekučního řízení, přičemž slibované plnění uzavřené smlouvy mezi obviněným a poškozenou by bylo závislé na budoucích nejistých událostech (zlepšení hospodaření, nové zakázky, nově přijaté zálohy, odvrácení exekuce atd.) a s vědomím, že proto, aby takovéto události nastaly, nic reálně neučinil, a byl přinejmenším srozuměn s tím, že pokud tyto události nenastanou, slíbené plnění nebude moci uskutečnit vůbec anebo ve stanovené lhůtě.
K výše uvedenému státní zástupce dodal, že právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu, která vyplývají z provedeného dokazování. Okolnost subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Na zavinění a jeho formu lze usuzovat ze všech konkrétních okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo a ze všech významných důkazů, včetně doznání obviněného, pokud existuje. Nelze proto jen ze skutečnosti, že obviněný L. J. popíral zavinění, vyvodit, že zjištění zavinění a jeho formy nepřichází v úvahu. Zavinění lze zjistit i na podkladě jiných důkazů, nejenom z doznání obviněného. Mohou to být i určité okolnosti, za nichž došlo ke spáchání trestné činnosti, nebo určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.
V další části svého vyjádření státní zástupce zaujal stanovisko k námitce obviněného týkající se náhrady škody. Konstatoval, že tato námitka může být za jistých okolností sice opodstatněná (viz např. rozhodnutí č. 18/2004 Sb. rozh. tr.), avšak nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je totiž důvodem hmotně právním, což znamená, že v souvislosti s problematikou náhrady škody může být naplněn zejména v případě nesprávné aplikace právních norem občanského práva, obchodního práva, pracovního práva či jiných právních odvětví, jejichž právní normy jsou rozhodné pro posouzení odpovědnosti za škodu a dalších podmínek pro vznik nároku na náhradu škody, resp. pro posouzení výše škody, způsobu a rozsahu její náhrady. Jestliže podle dovolatele mělo v jeho trestní věci dojít k pochybení při aplikaci normy procesní (§44 odst. 3 tr. ř.), je třeba konstatovat, že na její užití se hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevztahuje.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest (přiměřeně viz rozhodnutí č. 14/2005 Sb. rozh. tr.).
Obviněný L. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pokud dovolatel v rámci své dovolací argumentace uplatňuje námitky skutkového (procesního) charakteru, resp. vychází ze skutkových tvrzení odlišných od skutkových zjištění vykonaných soudy (viz např. tvrzení o exekucích nařízených pro nijak závratné částky 5.000,- Kč a 7.000,- Kč), pak takové námitky nelze vzhledem ke shora rozvedeným východiskům pod uplatněný (ale ani jiný) dovolací důvod podřadit. V tomto směru totiž dovolatel dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě.
Tentýž závěr je třeba vztáhnout i k námitce dovolatele, že výrok o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. byl soudem druhého stupně vysloven v rozporu s ustanovením §44 odst. 3 tr. ř.
K tomu je třeba (ve shodě se státním zástupcem) znovu připomenout, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je důvodem hmotně právním, což znamená, že v souvislosti s problematikou náhrady škody může být naplněn zejména v případě nesprávné aplikace hmotně právních norem občanského práva, obchodního práva, pracovního práva či jiných právních odvětví, jejichž právní normy jsou rozhodné pro posouzení odpovědnosti za škodu a dalších podmínek pro vznik nároku na náhradu škody, resp. pro posouzení výše škody, způsobu a rozsahu její náhrady. Podle dovolatele však mělo dojít k pochybení při aplikaci ustanovení §44 odst. 3 tr. ř., tj. normy procesního práva, na jejíž užití se dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod) nevztahuje (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 5 Tdo 910/2003).
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však také namítl, že předmětný skutek nevykazuje znaky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. pro absenci subjektivní stránky. Takovou argumentaci lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu nikoli malou.
Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, přičemž úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že dovolatel „… v úmyslu sebe neoprávněně obohatit,… sjednal s poškozenou MVDr. G. Z. zhotovení, dodávku a montáž páteřového schodiště …, a to přesto, že si byl vědom tíživé finanční situace společnosti E. p. s.r.o., zejména exekuce vedené proti této společnosti, která mu neumožňovala tomuto smluvnímu závazku dostát, následně od poškozené vyinkasoval zálohu na realizaci zakázky ve výši 75.000,- Kč s tím, že peníze byly určeny jako záloha na realizaci zakázky a objednání předmětu díla u společnosti S. s.r.o., kdy následně u společnosti S. s.r.o. zakázku žádným způsobem nerealizoval, poskytnutou zálohu i přes výzvy nevrátil a použil ji pro svou potřebu a takto způsobil poškozené MVDr. G. Z. škodu ve výši 75.000,- Kč“.
V odůvodnění svého rozhodnutí k tomu nalézací soud opětovně konstatoval, že dovolatel „… jednal v úmyslu ke škodě cizího majetku obohatit sebe jakožto společníka a jednatele společnosti E. p. s.r.o. tím, že uvedl někoho v omyl a zamlčel podstatné skutečnosti, když tvrdil, že peníze vybrané na zálohu půjdou dále společnosti S. a také neuvedl, že finanční situace jeho společnosti je natolik špatná, že realizace zakázky je nejistá“. Podle zjištění nalézacího soudu přitom „nebylo zjištěno, že by jednal prvoplánově s úmyslem takovýmto způsobem porušit zájem chráněný trestním zákonem v ust. §250 trestního zákona, ale s ohledem na špatnou finanční situaci své společnosti musel vědět, že svým jednáním může takové porušení způsobit a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn“.
Již z těchto skutečností dostatečně zřetelně plyne úmyslné zavinění dovolatele, a to ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák., zahrnující podvodné jednání, následek (účinek) i příčinnou souvislost mezi těmito znaky.
Tím spíše je tento závěr odůvodněn, jsou-li vzata v úvahu zjištění a závěry odvolacího soudu. Ten mj. ve svém rozhodnutí uvedl: „Z výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ostravě, … je potvrzováno, že vůči firmě E. p., s.r.o., jejíž majitelem a jediným jednatelem byl obžalovaný, je vedena řada exekucí …“, kdy „Výše pohledávek vedených exekucí přesahuje částku 1.500.000,- Kč“. Zmíněný soud tak dospěl k závěru, že „výsledky dokazování potvrdily, že obžalovaný uzavřel s poškozenou smlouvu o dílo, vybral jako jednatel společnosti E. p., s.r.o., zálohu ve výši 75.000,- Kč, a to v době, kdy byl s ohledem na vedené exekuce jako jednatel firmy ve značných finančních problémech a bylo mu zřejmé, že tuto zakázku nebude moci realizovat, což také učinil a finanční prostředky použil pro vlastní potřebu“.
Ve vztahu k argumentaci dovolatele stran rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 4 Tz 54/99, je třeba v prvé řadě odkázat na závěr odvolacího soudu, podle něhož tento soud „nemohl akceptovat námitky obžalovaného ohledně jeho tvrzení, že měl rozpracováno více zakázek, což obžalovaný doložil listinnými důkazy, z nichž vyplývá, že určitým subjektům nabízel svou zprostředkovatelskou činnost, avšak z těchto listinných důkazů je také potvrzováno, že tyto nebyly akceptovány. Sám obžalovaný ve své výpovědi připustil, že vzhledem k exekucím, které byly zaznamenány v jeho obchodním rejstříku, firma E. p., s.r.o., neměla žádnou činnost.“ Z toho je jednak zřejmé, že neobstojí tvrzení dovolatele, že v době uzavírání smlouvy s MVDr. Z. měl rozpracováno mnoho dalších zakázek (cca 25), a dále, že dovolatel ve skutečnosti neučinil kroky, které by vedly ke stabilizaci finanční situace jeho firmy [výstižně státní zástupce konstatoval, že dovolatel jednal mj. s vědomím „že proto, aby takovéto události (zlepšení hospodaření, nové zakázky, nově přijaté zálohy, odvrácení exekuce atd.) nastaly, nic reálně neučinil“] a pro něž by mělo být vyloučeno minimálně jeho srozumění s tím, že nebude schopen zakázku MVDr. Z. realizovat a že jí za dalších zjištěných okolností způsobí škodu a sebe (příp. svoji firmu) současně obohatí. Nutno přitom zdůraznit, že uvedené skutečnosti je třeba posuzovat v rámci komplexu výše popsaných skutečností charakterizujících finanční situaci firmy dovolatele. Z tohoto komplexního posouzení plyne opodstatněnost závěru, že dovolatel v rozhodné době znal stav, v němž se jeho firma nacházela, a musel si být přinejmenším vědom toho a současně musel být srozuměn s tím, že nebude schopen závazku, který přijal, dostát a že tím poškozenou uvádí v omyl (a způsobí jí škodu a současně sebe obohatí).
Stručně shrnuto, soudy zjištěné skutečnosti svědčí o vědomí dovolatele, že svým jednáním uvádí poškozenou v omyl, resp. zamlčuje jí podstatné skutečnosti, i o jeho srozumění s popsaným jednáním a následkem tohoto jednání (včetně příčinného vztahu mezi jednáním a následkem). V souvislosti s tím je na místě ještě připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 269/2005, podle něhož „k naplnění zákonných znaků subjektivní stránky u trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. postačí, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době vzniku pohledávky jednal s vědomím, že tento svůj závazek v dohodnutém termínu nebude moci splnit a že v tomto směru své věřitele uvádí v omyl.“
Vzhledem k těmto skutečnostem nelze za vadný označit odvolacím soudem potvrzený závěr soudu prvního stupně, že dovolatel v posuzovaném případě jednal úmyslně, a to ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. I se zřetelem k tomu obstojí závěr soudů obou stupňů, že obviněný naplnil popsaným skutkem všechny znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Naproti tomu formálně právně relevantní argumentaci dovolatele nemohl Nejvyšší soud přiznat žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného L. J. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. ledna 2007
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý