ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.474.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 474/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. května 2007 o dovolání obviněného Ing. Z. F., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 3. 2005, č. j. 5 To 672/2003-180, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 6 T 322/97, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 5 To 672/2003, zrušuje .
Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 3. 2005, č. j. 5 To 672/2003-180, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 5. 2003, č. j. 6 T 322/97-150. Tímto rozsudkem byl obviněný Ing. Z. F. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle §248 odst. 2 tr. zák. za použití §53 odst. 1, 3 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 20.000,- Kč s tím, že pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti G. na náhradu škody částku ve výši 100.652,18 Kč.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Domnívá se, že nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., protože samotný převod peněžních prostředků, na jejichž výplatu měl zákonný nárok, nemůže být trestným činem. Tato částka odpovídala nevyplacenému nároku na podíl na zisku společnosti za období od jejího založení do konce roku 1992. V obdobném rozsahu měli na výplatu této částky shodný nárok i ostatní společníci. Obviněný má za to, že se jednalo o výplatu částky, která mu náležela. Dále uvedl, že odvolací soud učinil závěr, že se nejednalo o trestný čin zpronevěry, ale o podvod. Podvod však nespatřuje v jednání spočívajícím v tom, že mu byla vyplacena částka 100.652,18 Kč, nýbrž v tom, že společníky o vyplacení této částky neinformoval, a domáhal se doplnění dodatku ke společenské smlouvě o dovětek, podle kterého by následně došlo k vyplacení podílu na zisku nad rámec vypořádacího podílu. V tomto případě by ale podle obviněného nešlo o jednání, z něhož byl obviněn. Obviněný je toho názoru, že výplatou peněz, na které měl nárok podle smlouvy se společníky, a to ani ve spojení s ujednáním dovětku smlouvy se společníky, nemohl žádný z obou uvedených trestných činů spáchat. Zdůraznil, že na částku, kterou na svůj účet převedl, si činil nárok oprávněně. Bylo jen otázkou, zda byla součástí dohody o výplatě vypořádacího podílu či nikoliv. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 5 To 672/2003, a poté věc podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí, event. aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl zprošťujícím výrokem.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Je toho názoru, že popis skutku v tzv. skutkové větě naplňuje znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Ani okolnost, že dovolatel měl vůči společnosti nárok na finanční plnění, by sama o sobě zásadně nevylučovala trestnost jeho jednání, neboť existence takového nároku neznamenala, že nějaká část finančních prostředků společnosti by se stávala vlastnictvím dovolatele a nebyla ve vztahu k němu cizí věcí (viz přiměřeně R 3/72). Odvolací soud však v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl další skutková zjištění, na jejichž podkladě jednoznačně dovodil, že převodem částky 100.652,18 Kč z účtu společnosti na svůj účet se obviněný nedopustil zpronevěry a že toto jednání by samo o sobě nezakládalo trestní odpovědnost obviněného. V této souvislosti konstatoval, že výše uvedená částka skutečně představuje podíl obviněného na zisku za rok 1992, že obviněný měl podpisové právo k účtu společnosti stejně jako ostatní společníci, že podíl na zisku si mohl kterýkoli ze společníků vybrat i bez vědomí dalších společníků a že i další společníci si takto peníze vybírali, byť ne v takové výši jako obviněný (str. 5 - 6 rozhodnutí odvolacího soudu). Odvolací soud uvedl, že obviněný byl minimálně srozuměn s tím, že podíl na zisku z r. 1992 je součástí vypořádacího podílu ve výši 320.000,- Kč, který mu byl vyplacen dne 20. 1. 1997 v souvislosti se zánikem jeho členství ve společnosti. Pokud obviněný další společníky neinformoval o převodu částky 100.652,18,- Kč a domáhal se doplnění dodatku ke společenské smlouvě v tom smyslu, že tam za celkovou částku vypořádání ve výši 320.000,- Kč bude vložen dovětek „mimo již dříve vypořádaného zisku“, dopustil se tím podle názoru odvolacího soudu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Odvolací soud dále konstatoval, že odvolání podal pouze obviněný a že s ohledem na zákaz reformationis in peius nemohl doplnit popis skutku a uznat obviněného vinným přísněji trestným činem podvodu. K této argumentaci státní zástupce uvedl, že skutkové okolnosti týkající se souvislosti mezi bankovním převodem částky 100.652,18 Kč a následnou výplatou vypořádacího podílu dovolateli, nejsou v tzv. skutkové větě ani náznakem zmíněny. Výrok o vině, který je konstitutivní a esenciální součástí odsuzujícího soudního rozhodnutí, při tom musí obsahovat skutkové okolnosti korespondující všem zákonným znakům souzeného trestného činu. Ke skutkovým zjištěním vyjádřeným v odůvodnění soudních rozhodnutí lze přihlédnout pouze potud, pokud rozvíjejí skutkové okolnosti rozhodné pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zachycené alespoň rámcově ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 11 Tdo 902/2004). V předmětné trestní věci však odvolací soud dospěl k závěru, že skutek popsaný v tzv. skutkové větě vůbec nezakládá trestní odpovědnost obviněného, nicméně jeho trestní odpovědnost dovodil z okolností uvedených výlučně v odůvodnění rozhodnutí. Takovýto postup státní zástupce pokládá za nepřípustný. Námitky dovolatele týkající se absence znaků trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 jsou tudíž podle státního zástupce důvodné, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Brojí-li obviněný také proti právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu, bylo by podle státního zástupce namístě se těmito námitkami zabývat pouze v případě, že by skutkové okolnosti zakládající trestný čin podvodu byly náležitě vyjádřeny ve výroku o vině (takováto specifikace relevantních skutkových okolností ve výroku o vině je rovněž podmínkou pro posouzení, zda byla dodržena zásada totožnosti skutku). Státní zástupce podotkl, že nejsou přesvědčivé ani úvahy odvolacího soudu týkající se zákazu reformationis in peius. Doplnění popisu skutkových okolností v tzv. skutkové větě nemusí představovat porušení uvedeného zákazu, pokud nemá za následek zpřísnění právní kvalifikace souzeného skutku. Ustanovení o trestném činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona je z formálního hlediska přísnější nežli ustanovení §248 odst. 1, 2 trestního zákona. V dané trestní věci však – pokud by jinak byly naplněny formální znaky tohoto trestného činu - nebylo vyloučeno kvalifikovat jednání obviněného jako trestný čin podvodu v základní skutkové podstatě podle §250 odst. 1 tr. zák., a to též s přihlédnutím k porušení práva dovolatele na projednání věci v přiměřené lhůtě. Průtahy v řízení před soudem byly v této věci vskutku extrémní, když obžaloba byla podána již dne 14. 10. 1997. Ostatně soudní rozhodnutí žádnou argumentaci týkající se existence materiálních podmínek pro použití kvalifikované skutkové podstaty (§88 odst. 1 tr. zák.) neobsahují. Na druhé straně se však odvolací soud věcí vůbec nezabýval z toho hlediska, zda by při modifikaci skutkové věty v intencích úvah uvedených v odůvodnění rozhodnutí byla dodržena již výše zmíněná zásada totožnosti skutku. Se zřetelem ke shora uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 5 To 672/2003, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu /§265r odst. 1 písm. c) tr. ř./ státní zástupce udělil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Obviněný dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný namítl, že se nemohl dopustit trestného činu zpronevěry ve smyslu §248 odst. 1, 2 tr. zák., neboť částka ve výši 100.652,18 Kč vyjadřovala výši jeho podílu na zisku za období do roku 1992 a na jeho vyplacení měl nárok. Nemohl tudíž naplnit zákonný znak objektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. spočívající v „přisvojení si cizí věci“. Druhý okruh námitek obviněného směřuje proti závěru odvolacího soudu stran trestného činu podvodu. Obviněný se domnívá, že tohoto trestného činu se nemohl dopustit. Podle názoru obviněného odvolací soud svůj závěr o spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. opřel o jednání, z něhož nebyl obviněn.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek, jakož i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle učiněného skutkového zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. měl dopustit tím, že „jako společník G., Ú. n. L., s podpisovým právem k účtu společnosti, vedenému pod č. u a. s. I. a p. b. P., pobočka Ú. n. L., dne 28. 11. 1996 na základě příkazu k úhradě a v rozporu se společenskou smlouvou a bez vědomí dalších společníků převedl z tohoto účtu na svůj osobní účet, vedený u stejného bankovního domu pod č. částku ve výši 100.652,18 Kč ke škodě této společnosti“.
Jak vyplývá z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 5 To 672/2003, odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný „se sice nedopustil zpronevěry, jak bylo žalováno a jak byl napadeným rozsudkem uznán vinným, avšak tím, že svým společníkům tuto skutečnost nesdělil, a naopak se domáhal doplnění dodatku ke společenské smlouvě o již výše zmíněný dovětek, ačkoliv byl minimálně srozuměn s tím, že předmětný podíl na zisku za rok 1992 je součástí vypořádacího podílu, je uvedl v omyl stran výše částky, na jejíž vyplacení v rámci vypořádacího podílu měl nárok“. Podle odvolacího soudu pak takové jednání v konkrétní věci zakládá skutkovou podstatu trestného činu podvodu ve smyslu §250 odst. 1, 2 tr. zák. Jak dále uvedl, protože rozhodoval z podnětu odvolání obviněného, nemohl s ohledem na zákaz reformationis in peius doplnit popis skutku a uznat obviněného vinným uvedeným trestným činem podvodu, šlo by o rozhodnutí v jeho neprospěch, jelikož jde o čin přísněji trestný .
Nejvyšší soud je toho názoru, že uvedené odůvodnění nemůže v kontextu s tím, že odvolání obviněného bylo proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 5. 2003, č. j. 6 T 322/97-150, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto, obstát. Podle §134 odst. 2 tr. ř. je třeba v odůvodnění usnesení mimo jiné uvést skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejich podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Ze shora uvedeného je však zřejmé, že zatímco na straně jedné odvolací soud ve skutkovém zjištění neshledal oporu pro uznání obviněného vinným trestným činem zpronevěry podle §248 tr. zák. (ani žádného jiného trestného činu), na druhé straně konstruuje stav, podle něhož bere pro posouzení skutku v úvahu jiné skutečnosti, než vyplývají z tzv. skutkové věty výroku o vině a z těchto dovozuje naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Z uvedeného pak logicky vyplývá, že pokud jde o právní posouzení skutku, měl být obviněný podle názoru odvolacího soudu obžaloby v plném rozsahu zproštěn, neboť podle odvolacího soudu se žádného trestného činu nedopustil. Pokud jde o trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., je třeba přisvědčit obviněnému, že závěr o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle §250 tr. zák. odvolací soud opírá o jiná skutková zjištění, než jsou uvedena v popisu skutku výroku o vině. Není pochyb, že tato dvě konstatování uvedená v odůvodnění odvolacího soudu si vzájemně odporují, čímž činí usnesení odvolacího soudu nepřezkoumatelným.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem pak nezbylo Nejvyššímu soudu než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a tomuto věc přikázat k novému projednání a rozhodnutí. Bude potřebné, aby odvolací soud si ujasnil zda jednání obviněného pro které byl uznán vinným vykazuje znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., a to i s přihlédnutím k již zmíněné judikatuře státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství, stejně jako rozhodnutí č. 14/2006 Sb. rozh. trest. a své úvahy způsobem odpovídajícím ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. (§125 odst. 1 tr. ř.) v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl. V případě, že by dospěl k závěru, že jednání popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně není trestným činem zpronevěry, ale vykazuje znaky jiného trestného činu při zachování totožnosti skutku, bude potřebné tyto své úvahy v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž náležitě rozvést. Nelze totiž akceptovat na jedné straně závěr, že jednáním popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně není založena skutková podstata nejenom žalovaného trestného činu zpronevěry, ale ani žádného jiného trestného činu, aby následně bez úvah odpovídajícím ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. byl konstruován skutkový stav, který dle představ odvolacího soudu odpovídá ustanovení §250 odst. 1, 2 tr. zák. s odůvodněním, že vzhledem k zákazu reformation in peius, nelze obviněného uznat vinným trestným činem podvodu, a proto je třeba odvolání obviněného odmítnout, aniž by soud bral v úvahu možnost, že při zachování totožnosti skutku by mohlo přicházet v úvahu posoudit jednání podle §250 odst. 1 tr. zák. V souvislosti s výše uvedeným bude vhodné vzít v úvahu např. okolnosti, že společníci se dne 25. 11. 1996 dohodli na tom, že dne 20. 1. 1997 bude vypořádán podíl vystupujícího společníka - obviněného s tím, že veškeré listiny týkající se této skutečnosti budou podepsány (viz čl. 37). Výše vypořádacího podílu měla být stanovena ke dni 31. 12. 1996. Je zřejmé, že na podpisech listin společníci trvali tehdy z důvodu přetrvávající nedůvěry mezi nimi. Ostatně tuto skutečnost potvrzuje v dovolání i obviněný, kdy uvádí, že po delší dobu nebyli společníci schopni vzájemně spolu komunikovat a o záležitostech společnosti se prakticky vůbec nebavili. Dne 20. 1. 1997 došlo k vyplacení vypořádání podílu obviněného a téhož dne obviněný přebírá částku ve výši 320.000,- Kč. Dne 17. 2. 1997 JUDr. I. P. písemně za společnost G. obviněnému sděluje, že ve vypořádacím podílu je zahrnut nevyplacený podíl zisku (čl. 41). Vyzývá ho k vrácení částky 100.652,18 Kč a upozorňuje ho na to, že z žádného jednání společníků nevyplynulo, že tuto částku si může svévolně převést z účtu společnosti na svůj soukromý účet. V těchto souvislostech nelze také přehlédnout podpis společníků na dodatku ke společenské smlouvě obsahující dovětek „mimo již dříve vypořádaného zisku“. Zhodnotit bude také třeba, do jaké míry byla dispozice obviněného s prostředky na účtu společnosti neoprávněná a do jaké míry se lze odvolávat na obvyklost jednání, pokud jde o čerpání určitých částek jinými společníky. V tomto ohledu dokonce sám obviněný potvrzuje, že vyplácení zisku probíhalo průběžně, zálohově, na základě ústní dohody mezi společníky a vždy bylo dbáno na to, aby ke konci kalendářního roku vyplacené zálohy na zisk nepřevýšily zisk skutečně vytvořený. Je zjevné, že dané období bylo pro společnost z hlediska komunikace společníků velmi kritické. Nejen s ohledem na tuto skutečnost, ale též s přihlédnutím k významu právního úkonu jako je ukončení společníka ve společnosti, bude nezbytné se zabývat otázkou, zda dohoda společníků uzavřená dne 25. 11. 1996 ohledně vyplacení vypořádacího podílu Ing. Z. F. je určující a specificky řeší nastalou situaci ve společnosti, a to i mimo obvyklé postupy (tj. pokud jde o čerpání určitých částek jinými společníky) a zda tato dohoda změnila tuto vžitou praxi ve společnosti v konkrétním období. Z této dohody vyplývá toliko, že hodnota vypořádacího podílu bude zjištěna ke dni 31. 12. 1996, přičemž k jeho vyplacení dojde dne 20. 1. 1997. Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu, bude nutno posoudit zda z provedených důkazů vyplývá, že obviněný věděl, jakým způsobem se vypočítává vypořádací podíl, tedy že věděl, že v něm bude či nebude zahrnut i podíl na zisku a zda mohl počítat s jeho vyplacením a zda lze z jeho jednání usuzovat, že chtěl do dodatku společenské smlouvy vtělit dovětek proto, že věděl, že podíl na zisku je součástí vypořádacího podílu a podpisem ostatních společníků se tak vlastně snažil uvést své jednání do souladu se stavem na bankovním účtu, a vlastně tak své jednání „legalizovat“. V úvahu bude nutno vzít i to, zda využil toho, že k účtu společnosti měl dispoziční oprávnění a za jakým účelem, zda jeho jednání ve svém souhrnu (při zachování totožnosti skutku) nese rysy podvodného jednání, a to i k datu uskutečnění finanční transakce. Potřebné rovněž bude ujasnit si zda se „jednalo o cizí věc“, neboť pokud by tomu tak nebylo, je třeba upozornit na to, že „cizí věc“ je formálním znakem nejen trestného činu zpronevěry, ale také např. formálním znakem trestného činu podvodu a krádeže, přičemž z odůvodnění odvolacího soudu nelze dovodit, jaké okolnosti jej vedly ke konstatování, že „příkaz k převodu částky 100.652,18 Kč, představující skutečně jeho podíl na zisku na svůj účet bez vědomí společníků, nezakládá skutkovou podstatu nejenom žalovaného trestného činu zpronevěry, ale ani žádného jiného trestného činu“.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že vzhledem k tomu, že zrušil toliko usnesení odvolacího soudu, vrací se věc do stadia řízení po podání odvolání obviněného, s jehož námitkami je třeba se v novém rozhodnutí náležitě vypořádat.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění svého usnesení, odkazuje na §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. května 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann