ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.480.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 480/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. května 2007 o dovolání, které podal obviněný J. G., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 6 To 667/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 4 T 98/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 4 T 98/2005, bylo rozhodnuto též o vině obviněného J. G. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu:
„obžalovaní R. R., R. K., M. K. a J. G.
6) dne 7. 6. 2004 kolem 00.45 hodin po předchozí společné domluvě za užití přineseného beranidla a osobního vozidla vyrazili vstupní dveře do prodejny K. M. M. odkud poté odcizili 5 kusů fotoaparátů zn. Olympus, 15 kusů videokamer zn. JVC, Sony a Panasonic a 12 kusů mobilních telefonů zn. Nokia, Siemens, Sony Ericsson, Samsung a LG v celkové hodnotě 381.447,43 Kč, přičemž poškozením zařízení prodejny způsobili škodu ve výši 11.912,- Kč, to vše ke škodě společnosti K. O. s.r.o.,
7) v přesně nezjištěné době od 17.00 hodin dne 14. 6. 2004 do 06.15 hodin dne 15. 6. 2004, po předchozí společné domluvě odstřihli visací zámek zatahovací rolety a následně vykopli vchodové dveře do prodejny mobilních telefonů, odkud odcizili 39 nových mobilních telefonů zn. Nokia, Samsung, Siemens, Sony Ericsson, Alcatel, Philips a Motorola a 41 kusů použitých mobilních telefonů zn. Nokia, Motorola, Panasonic, Sagem, Samsung, Siemens, Sony Ericsson, Alcatel, LG a Philips v celkové hodnotě 285.546,- Kč, přičemž poškozením dveří způsobili škodu ve výši 2.000,- Kč, a to vše ke škodě majitelky K. L.,
9) dne 5. 7. 2004 kolem 04.30 hodin po předchozí společné domluvě po vypáčení vstupních dveří vnikli do prodejny E. – P., odkud odcizili 6 kusů mobilních telefonů zn. Sony Ericsson, plazmovou televizi zn. Sony, 2 kusy notebooků zn. Sony Vaio, dva CD měniče zn. Sony, reproduktor do vozidla zn. Sony, discman zn. Sony, datový kabel k mobilnímu telefonu zn. Sony Ericsson, připojovací kabel k mobilnímu telefonu zn. Sony Ericsson, připojovací kabel k plazmovému televizoru zn. Oehlbach, 2 kusy reproduktorů zn. Magnat, 4 kusy pouzder na mobilní telefony zn. Sony Ericsson, a čelní panel od autorádia zn. Sony v celkové hodnotě 287.355,50 Kč, a zničeno domácí kino zn. Sony v hodnotě 9.960,50 Kč, ke škodě společnosti E. – P. spol. s.r.o.,
12) v přesně nezjištěné době od 22.15 hodin dne 23. 8. 2004 do 03.50 hodin dne 24. 8. 2004 po předchozí společné domluvě nezjištěným způsobem odcizili zde zaparkovaný osobní automobil zn. Opel Kadet 1.8 GSI, v hodnotě 27.896, Kč ke škodě majitele J. K.,
13) dne 24. 8. 2004 v 03.45 hodin po předchozí společné domluvě přestřihli visací zámek na roletě, následně vyrazili vchodové dveře do prodejny mobilních telefonů, odkud odcizili finanční hotovost ve výši 35.592,- Kč, 6 kusů telefonních karet do mobilních telefonů operátorů Eurotel, T-Mobile a Oskar a 83 kusů mobilních telefonů zn. Sony-Ericsson, Nokia, Siemens, Alcatel, Motorola, Sharp, Sagem a Samsung v celkové hodnotě 302.733,50 Kč, přičemž poškozením zařízení prodejny způsobili škodu ve výši 19.000,- Kč, to vše ke škodě majitelky K. L.,
přičemž obžalovaný J. G. byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. července 2003 č. j. 44 T 111/2003-35, který byl obžalovanému doručen dne 19. září 2003 a který nabyl právní moci dne 24. 9. 2003, odsouzen pro pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák., §247 odst. 1 písm. a), b) trestního zákona k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin.“
Skutek popsaný pod body 6), 7), 9), 13) byl kvalifikován jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., skutek popsaný pod bodem 12) jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Za tyto trestné činy byl obviněný J. G. odsouzen podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §57a odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu pobytu na území okresu Louny na pět let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný J. G. zavázán společně a nerozdílně s obviněnými R. R., R. K. a M. K. k povinnosti zaplatit na náhradu škody poškozeným: společnosti K. O. s. r. o., částku 391.457,50 Kč, společnosti E. – P. spol. s. r. o., částku 31.532,- Kč, K. p., a. s., částku 265.784,- Kč a J. K. částku 2.802,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození E. – P. spol. s. r. o., a J. K. odkázáni se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Naproti tomu byl obviněný J. G. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutky v rozsudku uvedené.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných R. R., R. K., M. K. a J. R. a o jejich povinnosti k náhradě škody.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění R. R., R. K., M. K., J. G. a J. R., družka obviněného R. K. V. T. a poškozená K. p., a.s., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem. Rozsudkem ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 6 To 667/2005, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. k odvolání obviněných R. K. a M. K. a poškozené K. p., a.s., napadený rozsudek zrušil ohledně obviněných R. R., R. K., M. K. a J. G. ve výroku o náhradě škody týkající se poškozené K. p., a.s., a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněným R. R., R. K., M. K. a J. G. povinnost nahradit poškozené K. p., a.s., rukou společnou a nerozdílnou částku ve výši 265.784,- Kč. Odvolání obviněných R. R., J. G., J. R. a družky obviněného R. K. V. T. jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl. Dále nově rozhodl o trestu obviněného M. K.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (a rozsudku Okresního soudu v Lounech) podal obviněný J. G. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl [poté, co zmínil skutky uvedené pod body 6), 7), 9) a 13) výroku rozsudku soudu prvního stupně], že daná skutková zjištění, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, považuje za nesprávná a neúplná, neboť podle jeho názoru při provádění a hodnocení důkazů došlo k porušení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Připomněl přitom, že skutek popsaný pod bodem 6) popřel. Ve vztahu ke skutku pod bodem 13) zopakoval dosavadní obhajobu, že byl doma, když mu spoluobvinění telefonovali a přijeli za ním s tím, že pojedou do Č., tak s nimi jel. Zpočátku nevěděl, proč se tam jede, zjistil to až v polovině cesty. Přímo u prodejny nebyl, čekal na ostatní spoluobviněné u čerpací stanice, a poté na poli přeložili odcizené věci z auta do auta. Uvedl také, že pokud se týká společenské nebezpečnosti jeho jednání, je nesporné, že v minulosti byl již několikrát odsouzen za majetkovou trestnou činnost, soud však zcela opomenul hodnotit polehčující okolnost jeho doznání v rámci hlavního líčení. V návaznosti na to vyjádřil nesouhlas s výší uloženého trestu odnětí svobody, který označil za nepřiměřený, neodpovídající stupni společenské nebezpečnosti jeho jednání ani charakteru trestné činnosti, způsobu jejího páchání, výši způsobené škody, jeho podílu na jejím páchání ani jeho osobě. Daný trest ztíží jeho nápravu a resocializaci.
V další části dovolání namítl, že soudy obou stupňů vzaly za pravdivé výpovědi poškozených, jeho obhajobou a obhajobou ostatních obviněných se téměř nezabývaly a bezdůvodně ji označily za účelovou. Rozhodnutí soudů jsou podle jeho slov nepřesvědčivá, není z nich patrné, jakými úvahami a jakými důkazy se řídily, a nesou spíše stopy libovůle. V této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) a Ústavního soudu, přičemž konkrétně zmínil nález Ústavního soudu sp. zn. ÚS 463/2000. Uzavřel pak, že soudy zmíněný nález nerespektovaly, když „se zaměřily spíše na jakousi zaběhlou mechaniku“ a nerespektovaly ani zcela obvyklý postup trestního řízení. Podle jeho slov se zaměřily na dokazování v jeho neprospěch, „neučinily žádné dokazování podle §33 trestního zákona“ a jeho návrhy na dokazování odmítly bez řádného odůvodnění. V samotném závěru dovolatel odkázal na obsah trestního spisu a své odvolání.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 6 To 667/2005, a rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 4 T 98/2005, zrušil a Okresnímu soudu v Lounech přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby mu dovolací soud odložil výkon trestu.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co stručně zrekapitulovala rozhodnutí soudů obou stupňů a dovolací námitky obviněného, konstatovala, že v daném případě je třeba se ztotožnit se závěry soudů obou stupňů. Poukázala přitom na částečné doznání spoluobviněných, kteří připouštějí přítomnost v daném místě a čase u obviněného J. G., byť v podstatně menším rozsahu. Tohoto obviněného však usvědčují odposlechy ze záznamu z telekomunikačního provozu a výpovědi poškozených. K námitce obviněného o nepřiměřenosti uloženého trestu státní zástupkyně uvedla, že trest byl uložen v odpovídající zákonné trestní sazbě, a to za užití §35 odst. 1 tr. zák. Shrnula pak, že obviněný se domáhá pouze odlišného hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. S ohledem na dostupný spisový materiál konstatovala, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Dovolání tedy bylo podáno z jiného důvodu, než je vyjmenován v ustanovení §265b tr. ř. a uplatněný dovolací důvod není v souladu s obsahem odůvodnění.
Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti rozsudku, který lze podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. h) tr. ř.
Obviněný J. G. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opřeno, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují téměř výlučně (s výjimkou výhrad vůči výroku o trestu odnětí svobody) do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká neúplné dokazování, nesprávné hodnocení důkazů a nesprávná a nedostatečně (nepřesvědčivě) odůvodněná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci. Právě vzhledem k takto tvrzeným procesním pochybením mají rozhodnutí soudů obou stupňů spočívat na nesprávném právním posouzení skutku. Dovolatel nenamítá rozpor mezi soudy vykonanými skutkovými závěry a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje v podstatě výlučně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uvedené námitky proto pod výše citovaný (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Tentýž závěr platí i ve vztahu k námitkám dovolatele stran výše trestu odnětí svobody. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ten dovolatel ani obsahově neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněný požádal, aby Nejvyšší soud odložil výkon trestu, je třeba uvést, že návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který ovšem v posuzovaném případě takový návrh neučinil. Ze strany dovolatele se proto jednalo o podnět k rozhodnutí předsedy senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu dovolatele k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. května 2007
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý